bravo1

Asi už jsem z podobných amerických filmů vyrostl. Začátek - depkařský úvod v doprovodu té ohrané, rádoby melodramatické hudby, mně naznačil, že se bude jednat o další americkou slátaninu, snažící se všemi možnými prostředky naivně působit na emoce. Proč je film tak dlouhý? Jsou zde statické záběry na hlavního hrdinu s tou již zmíněnou hudbou. Od nějaké dvacáté minuty jsem začal skákat na konec. Překvapení v ději je, ale jen kvůli němu by mi nestálo za to, protrpět si desítky nudných minut. Jednu hvězdu dávám za nápad, že režiséra napadlo věnovat se tématu vojáků, kteří si prošli bojovým peklem - provedení je ale odpadní.

Film zobrazující hlubokou samotu člověka - psychopata jednoduchým a působivým stylem. Knírek, brýle, účes, oblečení - je až neuvěřitelné, jak lehce lze z normálně vypadajícího člověka udělat vizuálně člověka divného, odpudivého. Vynikající soundtrack The Lust for Unsung Dreams od Matta Johnsona.

Dvě hodiny filmu? Málo? Moc? Pro tento film platí to druhé - z tohoto filmu mi stačí útržky, nepotřebuji jej dvě hodiny sledovat, projev hlavní představitelky a dalších účinkujících bez přirozeného herectví mne k tomu nepobízí.

Delon sám v souboji s béčkovou režií, scénářem, herci (u rozhovorů těch Taliánů člověk usínal - a že jich tam bylo) a hudebním doprovodem (docela často jsem měl pocit, že hudební doprovod byl složen pro úplně jiný film). V tomto dramatu když padne rána, připravte se na stejný zvuk, jak když padne rána v komedii s Budem Spencerem (zřejmě došlo k zapůjčení zvuků), při automobilové honičce je záběr hluboko pod kapotu káry, kterou řídí Delon, asi aby bylo ukázáno, jaká je to poctivá italská práce...

Nezaujalo. Uspávací dialogy. Bohužel to ani Patrick Dewaere to nezáchránil a proskákal jsem se směr konec. Jedna hvězda za hudbu.

Možná v současné době na podobný druh komedií nemám příliš náladu, Michel Serrault tam měl zajímavé momenty, ale po asi tři čtvrtě hodině jsem začal skákat směr konec.

Zajímavá kamera, zajímavé momenty. Kdyby byla délka třetinová, uvažoval bych o vyšším hodnocení.

Nějak jsem té tady vychvalované atmosféře filmu neuvěřil, nepřesvědčil mne Michel Piccoli, malíř v jeho pojetí mne nezaujal, zdál se mi hraný, prkenný. A také vzhledem k přemrštěné délce dvě hvězdy.

Viděl jsem začátek - na ječící, přehravající Maggie Smith opravdu nemám náladu.

Excelující Patrick Dewaere.