raininface

Skvostný film, nejen proto, že se mi líbí kovbojky, ale hlavně proto, že tahle má navíc propracované scény a dialogy, perfektní hudbu a hrajou v ní skvělí herci, od Charlese Bronsona až po Jacka Elama, ale nejlepší je stejně Henry Fonda jako Frank: některé scény zvládne jenom těma svýma modrýma očima. Kdysi dávno v krásných hnusných sedmdesátkách jsme se s kámošem vydali vlakem do Prahy, oblečeni v dlouhých pláštích po vzoru chlapů z Cheyennovy bandy, a hned po vystoupení z vlaku nás před nádrem odchytli fízli, a to jsem ještě ani nestačil vytáhnout z kapsy harmoniku. Tenkrát na Východě... DPZ: 15.9.1973.

Ten film miluju. A nejvíc scénu, jak vrtulníky letí do akce nad mořským pobřežím za doprovodu arabské hudby. A pak ten skoro dvouhodinový masakr až do konce... DPZ: 4.7.2003.

Tak tohle je jeden z nejlepších filmových bonbónů, jaké jsem kdy ochutnal.

Když jsem Přelet viděl poprvé v původním znění s titulky, tak jsem v kině ani nedýchal. Když jsem ho pak viděl po letech v televizi nadabovaný, tak byl zážitek poloviční. Hlas a smích Jacka Nicholsona jsou prostě nenahraditelné. Takže těch 5* platí pro nenadabovaný film.

Na pokraji slávy se může ocitnout kdokoliv, ale jen málokdo ji aspoň na chvilku okusí. A tenhle skvělý film vám dá pocit, že to není nic nemožného.

Je těžký nastoupit do vlaku po patnácti pivech. Je těžký vrátit se a znovu najít Pověrčivou. Je těžký zapomenout na Modrou Electru Glide.

A když beránek rozlomil čtvrtou pečeť, slyšel jsem hlas čtvrté bytosti: "Pojď." A hle, kůň bledý a jméno jeho jezdce Smrt. A za ním svět mrtvých...

Skoro přesně tak to v kuloárech Konventu vypadalo a mně to můžete věřit, protože jsem to na vlastní kůži zažil: jmenoval jsem se tenkrát Maillard a umřel jsem ve vězení jen pár dnů po Dantonovi. Všechno ve filmu celkem sedí až na Dantona, ten byl daleko hrozivější, obdivuhodnější a nevyzpytatelnější.

Opus magnum pana Hereka.

Vzpomínka na dobu, kdy všechno stálo za hovno kromě holek, hudby a chlastu. Sweet fucking seventies...