bazmat

Na kultu Krotitelů duchů jsem nikdy moc nejel, takže k nějakému tomu vykrádání sebe sama nejsem ani nijak kritický ani nostalgický. Linka teenagera, kterému nikdo nerozumí, nikdo ho nedocení a který ve snaze najít sebe sama provede nějaký zakázaný nesmysl (ostatně jako všechny teenage generace předtím), koresponduje se snahou nachytat mladší publikum. Původní fanoušci by asi na zalepení nákladů nestačili, i když se je "stará parta" snaží do kina dostat ze všech svých posledních sil.

Konec války pohledem 10letého kluka, který sklonek Třetí říše vnímá i poněkud současným pohledem (ostatně lidé a příběhy se nemění, jiné jsou jen kulisy). Absurdní, srandovní, mrazivé.

První část spíš než komedii připomíná sondu o stárnutí a beznaději ve světě pořadu Na vlastní oči. Následná rychlá a ostrá crazy komedie ale pobavila moc.

Exkurz do normalizace oplývá úpornou snahou vytvořit atmosféru, kombinace skutečných a pseudoskutečných záběru ale často vyznívá spíš rušivě, lacině a směšně (hůř už působily snad jen klíčované záběry z Berlína v Renčově Lídě Baarové). "Nenápadné" vkládání faktických poznámek do textu postav zase posouvá seriál na hranu dokudramatu. Stejně zmateně jako formát působí i spousta charakterů, které se možná snahou o jejich prohloubení stávají nečitelnou směsicí (např. Brabcův osamocený výstup v promítacím sále, nic před ním, nic po něm), zároveň fungují v jakémsi vakuu a vzájemně se nevnímají (tajná, netajná a znovu tajná StB, Standovo tlačené voe, které nikdo ani nesdílí ani nekomentuje). Herečky skvělé, většinou se podařilo vytáhnout i ze špatně napsaných postav, co se dalo, takže v tomto ohledu musím seriál pochválit. V ostatním pouze marná snaha za 3*.

Nemůžu se zbavit pocitu, že seriál napsala nyní tak vyhypovaná AI - prostě vykradla všechno možné, co jinde fungovalo, a slepila to dohromady do něčeho, co by s jistou mírou pravděpodobnosti mohl zadavatel chtít. Asi nejsme se zadavatelem (nebo AI) na jedné lodi, protože první série, byť proložena množstvím epizodních zápletek, které nemají na nic vliv ani efekt, ve skutečnosti nikam nevede. Hlavní postavy veškerou svou vnitřní rozervanost a přediagnostikovanost pojaly jako neustálé ubrečené zírání do blba a to omrzí nejpozději po pár dílech, když zjistíte, že se svoji pózu nechystají nikam posunout. Fakt, že první série místo separátního uzavření naopak všechno otevře, aby přespříliš vlezle nutila konzumovat druhou (tedy sama aplikuje kritizovanou korporátní provázanost), stahuje hodnocení ještě o hvězdu níž.

Kvalita zpracování ještě pořád ukazuje, v čem je rozdíl mezi HBO a ostatními produkcemi. V impozantních záběrech se hezky zračí církevní malost člověka i osamělost hlavních postav v opulentních kulisách Vatikánu. Zbytek ale už nabídne jen několik zajímavých filozoficko-teologických disputací, náhled do některých církevních klišé a dogmat (ale ani s nimi se není seriál schopen přes svou velkorysou stopáž vypořádat a místo toho většinu času věnuje mlácení prázdné slámy) a dál už nic, nevtáhnou ani osobní linie postav. Skoro bych řekl, že by námětu daleko víc slušel formát divadelní hry.

Zápletky nejsou kdovíjak originální, ale v novém ostrovním high-school hávu se s nimi člověk rozhodně nenudí. K tomu super soundtrack a o fajn večer je postaráno.

Lepší než jsem čekal. Autismus je mrcha, ale dá se s tím žít vlastně celkem normálně.

Jeunetovské poetično malých lidských příběhů se prolíná s naturalisticky ztvárněnou hrůzou války, potud skvělé. Zážitek ale kazí komplikovanost příběhu a jeho neustálé změny způsobené novými informacemi, které ale do příběhu padají spíš jako Deus ex machina, než jako logické vyústění počínání postav.

Stejné stereotypy jako v prvním díle, jen vyprázdněnější. Nic nového z toho nevymačká ani Clavier.