Narciska

Povedené vyjádření pocitů hlavních hrdinů včetně toho, jak se postupně mění v cit. To snad umí jen indický film. Překrásné byly písně, zejména jejich textová část, v tom ty americké zaostávají. Scény sportovního utkání byly utahané a možná to bylo tím, že neznám pravidla kriketu a asi patnáctkrát jsem si myslela, že se jedná o rozhodující míček, možná to bylo tím, že sportovní scény ve filmu mě obecně moc nebaví, protože sport mám ráda pro jeho bezprostřednost a autenticitu. Vadila mi roztříštěnost, půl hodiny sledujete sportovní film, půl hodiny potrhlou komedii a pak zase čistě romantickou zápletku. Žánrová různost byla v tomto případě na škodu. Ale mezi zamilovanými hrdiny to fungovalo skvěle a barvitost a hravost se krásně vpila do duše. Možná pod vlivem dalších bollywoodských filmů zapomenu děj i přesné kontury filmu, ale můj pohled na svět bude zas o něco veselejší.

Člověk odkojený americkými akčními a válečnými filmy si válku představuje velmi zkresleně. Střílí se přesně, umírá rychle. Dokument ukazuje válku jinak a v přípradě Rádia Kobani je válka ztělesněna nekonečnými sutinami města, v nichž jsou uvězněna torza lidských těl, jež čekají na ty, jejichž údělem je město obnovit za cenu děsivých nálezů, jež se jím vpálí do duše snad navěky. My lidé máme tendenci vidět svět černobíle, Bůh si však nevybírá strany, když jeho děti proti sobě bojují.To vše a především pak naději ukazuje tento film, když se život pozvolna vrací do zpustošené země a každý hledá svůj způsob, jak žít dál. A v tom jsou na tom stejně jako my. Dnes je vše jinak než v roce 2016, kdy dokument vznikl. Ještě před pár lety oslavované kurdské bojovnice a bojovníci, jsou dnes napadání tureckou armádou za podpory západních mocností. Proč? Že by byl kurdský postoj k právám žen a demokracii pro Turecko ohrožující? A Turecko aktuálně pro Západ silnější spojenec než Kurdové bez ohledu na jindy tolik propagované hodnoty?Jež se tak mění v prázdná slova, hodí se, když potřebujeme soudit, zapomínáme, když se nám to hodí a bývalé spojence hážeme přes palubu...

Inspirace brutální Nikitou? Stejně krásná, stejně nebezpečná, naplno rozvíjí své bojové schopnosti a instinkty, je dokonalá profesionálka a přitom se celou dobu tváří, že tuhle práci nemá ráda. Asi by člověk musel být sadista (a často i masochista), aby ji měl rád, pak je tato postava obětí svých schopností a taký scénáře, který nebyl zas tak invenční a tento nedostatek se snažil vynahradit zasazením děje do Berlína, protože jinak se to odehrát mohlo úplně kdekoli a kdykoli. Neodstatek prostoru pro rozvinutí jiných postav, působivá hudba, slučný závěr, kdy se také dočkáme toho, že se naše agentka aspoň na chvíli promění v lidskou bytost. Ne že by necítila, ale její mimika a slova jsou jak z ledu, kterým se omývá.

Jsem moc ráda, že tento film vznikl. Přináší totiž svěděctví o další historické tragédii, na kterou by se nemělo zapomínat. Nezávislost Indů byla zaplacenou krutou a krvavou daní. Do té doby jednotný subkontinent, na němž vedle sebe žili příslušníci celé řady náboženství a různého etnického původu, se odchodem Britů proměnil v bojiště, kde se každý snaží urvat část půdy pro sebe. Nevypadá to ale, že jde o půdu, co by zdroj obživy, jde o touhu vlastnit, získat hrdost, či nezískat míň než někdo druhý. Neznám historické skutečnosti natolik, abych mohla odhadovat roli Britů při dělení Indie a jsem ráda, že film to také nedělá. O Britech se zmiňuje v tom dobrém, co Indii dali, svoboda je samozřejmě neoddiskutovatelná. Z pojetí vyplývá, že nejde o Brity, hinduisty či muslimy, jde o zvíře spící v každém z nás. Zvíře, které se rodí například při pohnutých společenských událostech. Je hezké, že nám je příběh líčen na skupiny party přátel a rodící se lásce, jen právě ta sentimentální část mě nedokázala příliš oslovit, k pochopení však stačila.

Lidští, neohrožení a pokorní byli Hanzelka a Zikmund a tohle je další nestárnoucí dokument z jejich cest.

Krásný dokument a silné poselství, možná až příliš silné... Ostatně je to o kočkách :)

Americké filmy bývají obdařeny notnou dávkou patriotismu. Z tohoto filmu symboly americké hrdosti přímo srší, všechny ty pomníky a kapitoly a ústava a vprostřed nich náš idealistický hrdina. Když se však bojuje za správnou věc, i patriotismus je přijatelný. V tomto filmu navíc ozdoben příjemnými dialogy a hereckými výkony.

Byla by to pěkná romantika nebýt toho, že jsem si celou dobu říkala, jak asi chodila nakupovat a pronáslědovala mě otázka, čím to, že mu nevěřím vůbec nic...? Že by neuměl hrát? Škoda, ona byla skvělá

Množství shlédnutých filmů a pocitiy, které do nich často vkládám, pomohly vypěstovat filmový instinkt, který mě tentokrát silně varoval. D. Day-Lewis je však jeden z mých oblíbených herců a oznámil konec kariéry. Nutno říci, že byl skvělý jako vždy. Spolu s ním zazářily i herečky, které obklopují jeho přízračnou osobnost. Má skvělou atmosféru, ale ta je kromě hereckých výkonů postavena na záběrech na detail a pianu, které tvoří doprovod prakticky celého filmu. Atmosféru dotvářejí kostýmy, vzhledem k době a k prostředí krásných či extravagantních šatů by ani to nemělo být zvlášt těžké. Z vedlejších postav a z celého vývoje děje však zůstává jen velmi velmi hořká pachuť. Jsem ráda, že jsem film viděla, přivodil mi velice silné duševní rozpoložení, velmi ponuré pocity, neochotu s kýmkoliv mluvit a pohled do bahna skytého někde ve spodních proudech naší psyché. Takový stav může být velmi velmi očisťující, ale tenhle film nikdy nikdy víc.

Záleží mi na dialozích. Mám ráda, když mají punc autenticity a současně originality, jako tomu bývá v nezávislých filmech, mám ráda, když jsou ve velkofilmech vybroušené do podoby zářivého diamantu, či lehké a hravé jako v těch skutečně povedených romantických komediích. Dnes jsou filmové dialogy v krizi. Bývají prázdné, nepřirozené, afektované, tupé. Tenhle film sice není ten případ, přesto už od první chvíle bylo znát, že smyslem dialogů je zasvětit diváka do děje, že takhle spolu lidé, co se znají, nemluví, že si známá fakta prostě neoznamují, protože svoji profesi znají. A podbízivost nefunguje ani ve filmu ani v životě. Další hvězda dolů za to, že by příběhu více slušela romantická komedie, kterou jsem mylně očekávala, když mé oko od popisu děje již nezabloudilo k filmovému žánru. Proto mě naturalismus některých scén nepříjemně zaskočil. Kdybych toužila zrovna vidět něco takového, dám si Ostrov Kim Ki-Duka, který by syrové scény divákovi vynahradil obrovskou dávkou poetismu, jehož uměleckému ztvárnění se tento film nemohl ani přiblížit. Místy romantická komedie bez hloubky a jiskření, místy model amerického filmu s povrchním zobrazením vedlejších milostných vztahů, místy scény, o které v romantických komediích moc nestojím (Pán prstenů, kde si Legolas odskočí na wc, je prostě poněkud jiný rozměr než od pohádkového fantasy očekáváme), ale také zklamané očekávání mě vede až k přehnaně nízkému hodnocení...