Narciska

Instinkt toho má hodně co říci, navíc k věcem, o kterých společnost většinou mlčí, což ještě více než přístup člověka k přírodě a ke světu obecně, je postoj lidí k odlišnosti, v tomto případě spojené s duševní jinakostí. A odtud se zas kouzelně vracíme k podstatě zvířecí, neboť Instinkt vytváří dokonalý kruh. A taky kruh začarovaný, z něhož se cestu podaří najít jen silným a výjimečně obdařeným jedincům a někdy ani těm ne...

Snažím se vyhýbat tolik opakovaným a o to více trýznícím pojednáním o osudu Židů během druhé světové války. Tento film však za překročení předsevzetí stojí, neboť je skoro až detektivní, velmi napínavý a velmi událostmi nabitý. Až na hranici únosnosti, neboť jedna klíčová scéna střídá druhou, nikdo si není před nikým jist a ani divák neví, co bude následovat, jen tuší, že to bude silné a zásadní. Než se však emoce dostaví, děj už je zase jinde a vás tak ušetří hrůz, jež vraždění a útlak normálně vyvolávají, i za cenu toho, že je to možná až příliš exponované.

Silné téma lidských předsudků ve filmu kvituji. Bohužel 40. léta ve filmu jsou mi znamením nudy a v tomto případě i obtížné uvěřitelnosti a nahlédnutí postav, jež jsou na mě příliš schématické. I Pinky. Místy protivná jak mraky a pak zas obětavá a oddaná. Je protivnost jen zástěrkou citlivé duše a snahy odpoutat se od prostředí, z něhož byla vykořeněna? Spočívá štěstí v přijetí osudu a boji za správnou věc? To říká Pinky? Možná dodateční dozvuky filmu.

Disneyovská animace a rok shlédnutí 2017 stojí za průměrným hodnocením. Za tím silná předloha!

Téma, které je bohužel stále aktuální...

Od mala mám ráda indiány. Zde jsou nahlíženi skrze perspektivu misionáře. Kamera krouží, chvíli se dívame na kněze, chvíli na indiány, někdy takřka nevidíme přes sněhové vločky, atmosféra je velmi hutná. Misionář ve mě vyvolával silný soucit. Hledět na svět jeho očima pro mě znamenalo vzdát se romantizujících představ a pohlížet na původní obyvatele Severní Ameriky jako na necivilizované a animální, s krásnými zvyky sdílení a přirozeností žít v přítomném okamžiku. Snad nespravedlivě hroziví jsou Irokézové. U ostatních kmenů (Huroni, Algonquini) barevné líčení, náhrdelníky a ozdoby ve vlasech dodávají jejich příslušníkům na vznešenosti, Irokézové jsou zpodobněni bez osobnosti, posedlí krvelačností. Není spravedlivé vynášet do nebes indiány a zatracovat všechny bělochy, kterým kdy čelili, a je tak škoda, že filmaři nepřekročili rámec nespravedlivě se opakujících klišé beze zbytku a nevěnovali více prostoru též lidské stránce Irokézů. A poznámka na závěr: ve spojitosti s indiány miluji snad nejvíce a sama sebe si tak též představuji, kterak na koni s větrem ve vlasech uháním po nekonečných prériích. Indiáni, symbol svobody. Teprve před pár lety jsem zjistila, že původní obyvatelé Ameriky do příchodu bílých tváří koně vůbec neznali…

Určitě zajímavé a neotřelé, tipla bych i nějaké to poselství za tím vším, ale tenhle "lajdácký" styl animace (jako by někdo jen do tenka ořezanou tužkou čmáral, co ho zrovna napadne, pak přihodil - v tomto případě veliké - množství barev a bez velkých cavyků je hotovo), ale tím hlavním, proč to napodruhé vzdávám, je, jak depresivně až děsivě (to ty rozšklebené tváře) to na mě celé působí...

Originální námět a z něho těžící vtipné dialogy.

O přátelství, lidské duši a o horách.

Po první čtvrtině mě opustila chuť čekat, zda se z toho vyvine více než miss mokré triko.