Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Akční
  • Animovaný
  • Krimi

Deníček (3)

Kterak se nudit minimalisticky.

Bylo ráno. Postavil jsem si židli doprostřed místnosti s prkennou podlahou a nízkým stropem. Usedl jsem a prohlížel si všechno, co bylo k prohlížení. Je třeba říci, že ona místnost nebyla ani v nejmenším zajímavá. Když nad tím zpětně přemýšlím, nebylo na ní vlastně nic k vidění. Oprýskané stěny plné děr a zmrzačené černými šmouhami, strop bez žárovky a jedno staré dřevěné okno.

„Chudá a nudná bilance věcí přítomných“, pomyslel jsem si, ale seděl jsem dál a prohlížel si prostou fádnost vezdejší reality. Čekal jsem na Godota a přitom jsem si byl vědom, že stojíce stranou, jsem schopen své čekání objektivně vyhodnotit jako předem prohranou válku. Proč jsem teda seděl dál? V každém okamžiku přede mnou byla miliarda variant co dělat a miliarda vysvětlení, proč nedělat to, co jsem zrovna dělal. „Vždyť on přijde“. Jak naivní je prostoduchá víra.

Asi nejhorší na celé věci byl hmyz. Respektive absence hmyzu. Když chce člověk dlouhé hodiny jen tak sedět a nezbláznit se, potřebuje sledovat někoho, jehož strategie je plná záhadných a impulsivních algoritmů. Pozorovat neustálé vyhodnocování problémů a sestavovat prognózy jeho trajektorií. Marně jsem hledal na stěnách objekt, jenž by splňoval daná kritéria. To byl taky hlavní důvod, proč jsem si před sebe pověsil obraz. Ten sice jako takový, onen problém neřešil, ale skýtal kvanta úhlů pohledu a to už bylo samozřejmě něco úplně jiného. Sledoval jsem jej a můj stav by snad mohl být ideální, kdyby mne neustále netrápila jedna zcela pragmatická otázka. Radost z obrazu budu mít jen tehdy, dovolí-li mi to zákony optiky. Každý z nás žije v permanentním strachu nebo v jeho modifikacích prakticky celý život, seděl jsem tedy na židli uprostřed prázdné místnosti a upřeně sledujíce visící obraz, bál jsem se noci.

Někdy člověk tmu vidí, jindy je tma jen slyšet. Prohlížel jsem si prostor, kde snad mohla být přede mnou moje ruka, ale topologie předpokládaného ohraničení měla zcela stochastický reliéf. Nebavilo mě žít v noci. Bylo stejné dívat se s víčky otevřenými a dívat se do víček zevnitř. Tma, která se rozlévala pokojem, byla jen slyšet. Přemýšlel jsem, jak zbavit svou mysl pocitu nečinnosti a tak jsem rozvíjel odvážnou teorii o tom, jestli je pro mé vědomí pokoj uspokojivým útočištěm a hojným zdrojem potravy pro mé smysly. Vytvořil jsem řetězec teorií, podle kterých by mnohem podnětnější bylo opustit implicitní myšlenkové paradigma, jež se uhnízdilo uprostřed mé hlavy a podívat se na svět poněkud explicitnějšíma očima. Byla to smělá až kacířská myšlenka, ale po několika hodinách naprosto ovládla každou molekulu i částici v prostoru.

Bylo ráno. Chvilku jsem ještě nechal naplňovat ničím, které uprostřed ničeho levitovalo kolem všeobklopující nicoty mého pokoje a pak se to všechno stalo. Vstal jsem ze židle, otevřel dveře ven a interiér se naplnil vůní barev a hmatatelných forem subjektivního jsoucna. Zavřel jsem oči a udělal první krok.

Jsem frajer!

Můj milý deníčku,

protože má každý správný frajer svůj blog, aby se mohl ostatním frajerům svěřovat mírou svého každodenního frajerství, rozhodl jsem se vepsat do tebe můj deníčku, jak skvělým idolem dívčích i chlapeckých srdcí vlastně jsem.

Dnes ráno jsem vstal a jako obvykle jsem vlekl své smradem a chlastem nasáklé tělo do zažloutlé koupelny, abych si mohl vyčistit zuby a přitom se pozvracet! Obvyklým šouravým krokem jsem procházel špinavou kuchyní a stejně jako každé ráno, i dnes jsem hodil tygra hubou na odpadkový koš. Zasraná gravitace! Nezdržujme se však zbytečnostmi spojenými s mou opileckou motorikou. Další fází mého dne je snídaně. Dnes jsem měl náladu na opravdovou snídani šampionů. Cigáro, panáka čistého lihu a oschlý, špínou olezlý chleba, který jsem našel při svém dnešním šestém pádu pod zaprášeným gaučem. Nemusím nikam spěchat, protože je přede mnou další den, plný chlastání a válení se u německého fekal porna. Opět jsem ho sledoval s velkým zaujetím a pocitem, že po třech hodinách jímavého zážitku budu mít zase pocit šestihodinové nudy. Bohužel však zrovna nedávají žádnou z mých oblíbených paraguayských telenovel a tak nezbývá než najít některé z rozpitých piv a užít si s ním hru zvanou "kdo se mocněji pobryndá". Tohle je moje rutina, která standardně vyvrcholí až večer nad lahví ředidla a ve společnosti kvalitních doutníků, uválených ze špačků od cigaret, jež jsem srdnatě ulovil na zastávce autobusu jménem Staré sídliště. Dnešní romantický večer opět končí omamným komatem velké osobnosti světových dějin.

Ano, jsem frajer!!!

Nákaza virem C.S.F.D.

Milý deníčku,

blíží se půl druhá hodina ranní a jako obvykle nemůžu usnout. Snad je to přítomností pateticky vyhlížejícího klauna s nosem červeným od chlastání v temnotách našeho městečka Twin Peaks, který mě s matematickou přesností Willa Huntinga a schizofrenního Johna Nashe, každých 15 minut leká svou děsivou, 8mm tlustou a 21gramů těžkou maskou, stojíc mi v nohou postele s vítězoslavným pohledem, jež říká, že dneska budu místo klasických oveček muset počítat mlčící jehňátka! Přemýšlím, jestli rozlomit další ampuli s efedrinem, ale bojím se kamaráda Begbieho, protože se nechci sám doma nechat mlátit jak žito jen kvůli chvilce zaslouženého rauše!  "Drž hubu!", křičím na neexistující postavu a marně se ptám, kdopak to mluví. No skvělé, jsem tady snad pro srandu debilně se tlemícím bytostem odněkud z planety opic nebo je to jen nějaký dokonalý trik? Asi vstanu a hned co padnu hubou na předložku z oslí kůže, dám si noční cigáro. Ne, to jsou nebezpečné myšlenky! Než totiž projdu všechny čtyři pokoje, abych našel nějaké petrolejové lampy, protože na tom našem dementním prokletém ostrově není ani elektřina, určitě se mi jako obvykle zaříznou tanga mezi půlky a já budu do rána prožívat zkrocenou horu přímo ve své ložnici! Raději zůstanu ležet a už asi to ČSFD vypnu, protože mám vtíravý pocit, že se ze mě stává....jak to jen říct.....no debil!

 

Kdo uhodne, kolik je v textu názvů filmů či odkazů na ně prostřednictvím filmových postav?