Poslední recenze (535)
Ragtime (1981)
Forman se složité a ryze americké látky chopil se ctí a ačkoli se výsledek nemůže rovnat s Přeletem nad kukaččím hnízdem či Amadeem z hlediska ucelené, systematické realizace tvůrčích záměrů, stále jde o atraktivně natočené dílo, v jehož společnosti dvě a půl hodiny stopáže utečou velmi příjemně a poutavě. Kéž by všechny problematičtější a nepřehlednější produkce slavných režisérů dopadaly právě takhle… Více zde.
Duna: Část druhá (2024)
Moc nad kořením je mocí nad vším. Druhá polovina sci-fi epiky je o trochu delší, o trochu rychlejší a výrazně akčnější. Každý dílčí souboj či velkolepá bitva jsou prezentované trochu jinak a především ve druhé, příběhově trochu zrychlené polovině není o akční výjevy nouze. Ty vedle osvědčené vizuální stránky umocňuje i fakt, že Zimmer dělá Zimmera ještě o trochu dunivěji (heh) než obvykle. Jádrem vyprávění je však hlavně napětí mezi touhou naplnit svůj osud a zároveň se mu vzepřít. Bytí i nebytí mesiášem něco přináší i bere a pro váhavého Paula není snadné se rozhodnout, jak se svou nemalou mocí naložit. Kontrast mezi epickými galaktickými šachy a drobnými osobními dramaty tedy funguje i napodruhé a finální propojení jednotlivých linek je dostatečně působivé. Větší úlohy se oproti jedničce dočkal žoviální strýček Bardem, chemie mezi Chalametem a Zendayou také funguje a černobílé představení nového harkonnenovského arcizlouna v podání zhnusněného Austina Butlera skoro zamaskuje fakt, že nám na něm kvůli pozdnímu objevení se v příběhu v podstatě nezáleží. Villeneuve tedy úkol zvládl a jen těžko si lze představit, že fanoušky jedničky dvojka zklame.
Případ Goldman (2023)
Režisér Cédric Kahn připodobnil přelíčení s Goldmanem k procesu s O. J. Simpsonem. Zatímco však soud se slavným sportovcem a hercem umožňoval náhled do reálií USA v 90. letech, skutečný i filmový Případ Goldman je podobnou sondou do Francie let sedmdesátých. Zároveň jde o zdařilý soudní procedurál, nabízející všem fanouškům konverzačních dramat dostatek podnětné zábavy. Více zde.
Poslední deníček (10)
Tak zase za rok
A máme to za sebou. Ceny jsou rozdány, projekční sály potemněly a moje třetí Vary v pisatelském zápřahu jsou minulostí.
V docela našlapané Hlavní soutěži kralovali Barbaři, což je tedy dost kontroverzní výběr, ale osobně s tím nemám problém. Pro spoustu lidí se jednalo o nestravitelný kousek, ovšem (stejně jako loni v případě Křižáčka) porota zjevně ocenila originalitu i společenský přesah. Barbaři jsou bezesporu zajímavým dílem, a i když osobně bych hlavní cenu přál drtivějšímu Domestikovi, rozhodně mě inspirovali k řadě myšlenek. Takže proč ne.
Celkem jsem tu viděl a okomentoval 24 filmy, ale přiznám se, že v předchozích dvou letech mě vnitřně zasáhlo víc kousků. Tísňové volání je skvělé a nezapomenutelné, BlacKkKlansman představuje šikovný kompromis mezi povedeným řemeslem a přesahujícími myšlenkami, tuzemský Domestik vyděsil i fascinoval a dlouho očekávaný Muž, který zabil Dona Quijota mě nejen nezklamal, ale dodal i několik velmi silných momentů. Viděl jsem i pár pořádných bizárků (Naneživo, Tina a Vore) a konečně se dostal ke klasice Akumulátor 1. Přesto nemám pocit, že by můj vnitřní filmový pohár přetékal zážitky.
Možná je to profesní deformace a rostoucí cynismus, ale spousta šablonovitých děl už mě prostě tolik nadchnout nedokáže. Během festivalového maratonu si člověk vzorců, k nimž se scénáře tak často uchylují, začne všímat více než kdy jindy a je to opravdu protivné. O to víc pak oceňuju, když někdo dokáže přijít s neotřelým nápadem a dotáhnout ho do formy, která (klidně i přes drobné nedostatky) dokáže překvapit. Proto sláva originalitě a pokroku! A třeba budu za rok spokojenější...