Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Akční

Deníček (10)

Tak zase za rok

A máme to za sebou. Ceny jsou rozdány, projekční sály potemněly a moje třetí Vary v pisatelském zápřahu jsou minulostí.

 

V docela našlapané Hlavní soutěži kralovali Barbaři, což je tedy dost kontroverzní výběr, ale osobně s tím nemám problém. Pro spoustu lidí se jednalo o nestravitelný kousek, ovšem (stejně jako loni v případě Křižáčka) porota zjevně ocenila originalitu i společenský přesah. Barbaři jsou bezesporu zajímavým dílem, a i když osobně bych hlavní cenu přál drtivějšímu Domestikovi, rozhodně mě inspirovali k řadě myšlenek. Takže proč ne.

 

Celkem jsem tu viděl a okomentoval 24 filmy, ale přiznám se, že v předchozích dvou letech mě vnitřně zasáhlo víc kousků. Tísňové volání je skvělé a nezapomenutelné, BlacKkKlansman představuje šikovný kompromis mezi povedeným řemeslem a přesahujícími myšlenkami, tuzemský Domestik vyděsil i fascinoval a dlouho očekávaný Muž, který zabil Dona Quijota mě nejen nezklamal, ale dodal i několik velmi silných momentů. Viděl jsem i pár pořádných bizárků (Naneživo, Tina a Vore) a konečně se dostal ke klasice Akumulátor 1. Přesto nemám pocit, že by můj vnitřní filmový pohár přetékal zážitky.

 

Možná je to profesní deformace a rostoucí cynismus, ale spousta šablonovitých děl už mě prostě tolik nadchnout nedokáže. Během festivalového maratonu si člověk vzorců, k nimž se scénáře tak často uchylují, začne všímat více než kdy jindy a je to opravdu protivné. O to víc pak oceňuju, když někdo dokáže přijít s neotřelým nápadem a dotáhnout ho do formy, která (klidně i přes drobné nedostatky) dokáže překvapit. Proto sláva originalitě a pokroku! A třeba budu za rok spokojenější...

Česká radost, nebo starost?

Pět ze šesti. Tolik českých soutěžních filmů jsem v letošních Varech stihl. Pouze válečný dokument V Mosulu mi unikl, zbylou pětku si proto můžeme prosvištět. Co aktuální nabídka vypovídá o stavu naší kinematografie?

 

V Hlavní soutěži se představily dva filmy, v mnoha ohledech odlišné jako den a noc. Jediné, co měly společné, byla jména talentovaných režisérů. Olmo OmerzuRodinném filmu a Adam SedlákSemestru dokázali, že od nich můžeme čekat velké věci. Z jejich letošních počinů jsem byl ale mnohem spokojenější s temně tepavým a precizně vysoustruženým Domestikem, zatímco lehce natočené, ale poněkud plytké Všechno bude mě spíše zklamalo. Jedná se však o soutěžní kousky, které nejsou ve výběru jen do počtu, a uvidíme, jestli nějaký z nich dnes večer uspěje.

 

V menší soutěži Na východ od Západu se objevily Chvilky a Chata na prodej. Zjevně menší produkce, vyprávějící komornější příběhy, ani jednomu z nich však srdíčko nechybělo. Oba snímky jsou si podobné tím, že stojí na civilních dialozích a uvěřitelných postavách – obzvlášť realističnost obou babiček je až děsivá. Všechny čtyři kousky dohromady pak představují sice alternativní, ale kvalitní proud české kinematografie. Sám jsem byl překvapen a potěšen, neboť kdybych se snažil vzpomenout na povedení tuzemské snímky loňského roku, k číslu čtyři bych se nedopočítal.

 

Dokumentární Mimořádná zpráva pak bez většího překvapení navazuje na tradici kvalitních dokumentů, kterých se u nás naštěstí točí stále i dost, a to i navzdory poklesu kvality v hrané tvorbě. Každopádně by bylo předčasné kvůli pár vlaštovkám mluvit o jakési nové vlně, spíše se jedná o příjemné připomenutí, že ačkoli jsou kasovní úspěchy vyhrazeny jiným, zdaleka ne tak hlubokým projektům, zvídaný divák se k české kvalitě stále může dostat. Třeba na festivalech...

Režisérský hitmaker Barry Levinson

Barry Levinson. Jak jsem psal na začátku festivalu, moc jsem se na tohohle slavného režiséra těšil. Ty nejplodnější roky už má sice nejspíš za sebou, ovšem takovou sérií, s jakou se on vytasil v 80. a 90. letech, se může chlubit málokdo. Dobré ráno, Vietname svého času hodně zasáhlo, Rain Mana milují úplně všichni, Vrtěti psem se v poslední době ukazuje jako silnější výpověď než kdy dřív, Spáči představují vrchol devadesátkové hollywoodské narace. Osobně mám rád i ujeté Bandity, tažené ústředním hereckým triem, a sci-fi slátaninu Koule, která z nějakého důvodu patří mezi moje srdcovky. To vážně není špatná filmografie.

 

Proto jsem moc rád využil obou příležitostí, kdy bylo možno si Levinsonovo povídání poslechnout. Během nich vzpomínal na začátky, které (jak už to tak chodí) byly zcela náhodné. Kamarád po něm chtěl, aby ho svezl na kurz herectví. Levinson se nechal přesvědčit, aby to zkusil, zalíbilo se mu to a postupně se dostal k improvizaci, psaní, režii a přátelství s hercem Craigem T. Nelsonem i slavným Melem Brooksem. No a kariéra člověka, který se náhodou v pětadvaceti přestěhuje do Los Angeles, byla na světě.

 

Zajímavé bylo slyšet, že na rozdíl třeba od Tarantina se na své starší filmy nekouká. Vrtěti psem nedávno viděl po skoro dvaceti letech, Rain Mana dokonce po třiceti. U něj vzpomínal, že kdysi pomáhal osekat košatý scénář a chtěl se od začátku soustředit hlavně na nepravděpodobnou ústřední dvojici a její sbližování. Tento tah mu vyšel a když nejslavnější film o autismu uváděl ve Velkém sále, dočkal se aplausu ve stoje.

 

Diváci prý taky nutně nepotřebují šťastné konce, stačí jim, když je závěr uspokojivý z hlediska logiky děje a vyprávění příběhu. Proto se také na konci Rain Mana nedočkáme typicky hollywoodského střetnutí pohledů. Levinson je prostě člověk, který ví, co dělá.

 

Photo © Metro-Goldwyn-Mayer Studios

Režisérský hitmaker Barry Levinson

Coming of age pro filmové hrdiny i společnost

Možná se jedná o dramaturgický záměr, možná jen o náhodu. Letošní karlovarský program je každopádně prošpikovaný snímky o mladých lidech, kteří si hledají své místo na slunci. Spíše by se tedy raději spokojili se zemí, ale leckdy se jim nedaří ani to.

 

Hrdiny tuzemského dokumentu Nic jako dřív jste možná viděli už dřív, dvojice zmatených mladíků z novinky Olma Omerza Všechno bude ale měla premiéru až zde. Trochu starší je hrdinka Chvilek v podání Jenovéfy Bokové, ani ta však nemá separaci od rodiny úplně vyřešenou. Indie Ameriku a její nejisté mládí zastupují Wildlife o chlapci s rozhádanými rodiči či Převýchova Cameron Postové o tom, jaké bylo vyrůstání homosexuálních mladistvých počátkem devadesátek. Přidejte si k tomu třeba soutěžní Příběh lásky o mladé dívce, která až po smrti matky proniká do rodinných tajemství a objevuje svou sexualitu. Nemluvě o Mizejících světluškách, Miriam lže a dalších snímcích především z hlavní soutěže, které jsem ani neviděl. Tohle už nemůže být náhoda.

 

Proč je najednou takový zájem právě o toto téma? Možná se nejedná jen o krizi mládí, ale filmaři si potřebují povzdechnout nad celou společností. Spousta z nás se cítí vykořeněně a zmateně, není si jista svými hodnotami a neví, jak se v současném světě zorientovat. Nerad bych kumštýře přecenil, ovšem tyto celospolečenské nuance dokáží umělci vytušit lépe než kdokoli jiný a příběhy nejistých mladých lidí jsou toho možným projevem. Takže, dívejme se na ně s pokorou, bez povýšenosti, že tohle už přece dávno máme za sebou; z rozličných zákoutí dospívání se můžeme mnoho zajímavého dozvědět i sami o sobě.

Don Quijote klepe na dveře

Už za pár minut se to stane. Slovutný Terry Gilliam představí ve Velkém sále hotelu Thermal svou novinku, o kterou jsem v tomhle deníčku už psal. Jednalo se pro mě o asi nejočekávanější film letošních Varů a jsem rád, že mě Muž, který zabil Dona Quijota rozhodně nezklamal. Ba naopak! Podívejte se na video, co jsme s agentkou kajas natočili; aneb tisíc lidí, tisíc chutí...

Politický film - fenomén doby?

Kdy jindy by měl být politický film na vrcholu, když ne dnes? V Rusku Putin, v Americe Trump, v Česku Zeman. Ať jste v názorech napříč politickým spektrem rozmístěni jakkoli, těžko se budete přít o tom, že všichni zmínění jsou výraznými a kontroverzními osobnostmi. A umělci na to samozřejmě musejí reagovat, to by prostě jinak nešlo. V letošních Varech jsme politickými tématy prosyceni víc, než jsme byli zvyklí.

 

Hned při úvodní večeru během slavnostního zahájení se Tim Robbins ostře pustil do Trumpa. Nazval ho hochštaplerem a překvapeného karlovarskému publiku se za celé Spojené státy omluvil. To je rozhodně silné prohlášení od na všech frontách aktivního umělce, ovšem jednalo se pouze o první z mnoha zážitků tohoto typu.

 

O den později jsem totiž viděl novinku Spikea Leeho BlacKkKlansman, která Trumpa přímo zmiňuje. A asi vás nepřekvapí, že ne zrovna v lichotivém světle. O další den později se promítali Svědkové Putinovi, dokument ruského enfant terrible Vitalije Manského. Nemusíte hádat dvakrát, jaký pohled zastává i tento umělec. A další den pak Mimořádná zpráva, tuzemský kousek šikovného pozorovatele Tomáše Bojara. Ten zobrazuje dvě seriózní redakce, jež zpracovávají potvrzení Miloše Zeman o druhé kandidatuře; jedna redakce se o informaci bojí mluvit, druhá ji komentuje vyloženě negativně. A kruhově se vracíme k Trumpovi, tentokrát v novince Terryho Gilliama Muž, který zabil Dona Quijota, z něhož je doslovně i mezi řádky zjevné, že britská geniální mysl zámořského mocnáře zrovna neuznává. Názory jsou holt jasné.

 

Nespokojenost umělců s vládnoucí garniturou k této sféře prostě patří. To lze ostatně pozorovat dlouhodobě. Ale co když nejsme svědky pouhého rutinního stěžování si ze strany věčně nespokojených umělců, nýbrž relevantní kritiky poměrů, jež opravdu nejsou v pořádku? Všechno nasvědčuje tomu, že naše doba plná demagogie a populismu si kritiku prostě zaslouží. A kdo jiný by se jí měl ujmout, nežli uvědomělí filmaři?

Ztratíme se v La Mancha?

Tenhle příběh zná snad každý. I k těm, kteří nesledují vášnivě novinky ze světa filmu, se možná donesl dokument Ztracen v La Mancha, který pro mě dodnes patří mezi nejsilnější zážitky o něčem vlastně trochu banálním – totiž že nevznikl film. Dokumentární tvorba je plná zásadních témat, která se dotýkají podstaty lidskosti a ukazují nám svět z mnoha úhlů; a člověk by měl být smutný jen proto, že se nějaké umělecké dílo nepodařilo dotáhnout do konce? Absurdní. Ale je to tak. Terryho Gilliama, Jeana Rocheforta, Johnnyho Deppa i všech dalších zúčastněných mi bylo upřímně líto a říkal jsem si, že tolik ran osudu si zrovna Gilliam vážně nezaslouží.

 

Poznal jsem ho jako člena Monty Pythonů, pro mě stále nejúžasnějšího gejzíru absurdního humoru všech dob. Navzdory tomu, že se před kamerou objevoval nejméně, jeho přínos je neoddiskutovalný a šílené animace posouvaly bizarnost Létajícího cirkusu o další úroveň výš. Kreace, které si tam nacvičil, následně využil v polovině 80. let v orwellovské metakomedii Brazil a v tu chvíli bylo jasné, že z vod avantgardního humoru se rodí velká osobnost světového filmu.

 

Následovala série vynikajících filmů a pro mě osobně je třeba 12 opic či Král rybář ve zlatém fondu devadesátkové kinematografie. První jmenovaný ohýbá žánr sci-fi až na dřeň a je v mnoha ohledech inspirací dodnes. No a Král rybář vyráží vrcholný výkon z Jeffa Bridgese a nepřekvapivě i další z mnoha famózních kreací Robina Williamse. Citečky, no, já vím, ale v tak suverénní podobě, že ani moje oči nezůstaly suché.

 

Poslední více než dekádu už má tvorbu této geniální mysli klesající kvalitu a jeho snímky pro mě nejsou takovou událostí jako dřív. Jenže Don Quijote, srdcové téma, které se podařilo konečně dotlačit do zdárného konce? Údajně nezfilmovatelná látka? Ať si v Cannes říkají, co chtějí, u toho prostě musím být…

Vítr v kapse

Kdepak Lukáš Vaculík, tentokrát mám na mysli peněženku. Ta totiž během festivalu dosti trpí, a tak zatímco pojídám nevelkou bagetu za 70 korun, rozhodl jsem se o tomhle nešvaru popsat pár řádků.

 

Tohle totiž musel zaregistrovat snad každý. Během festivalu se ceny všeho násobí, ale při zachování určité soudnosti s tím člověk tak nějak počítá. Jenže to, na co většina z nás naráží letos, tak trochu přesahuje všechny meze. Samoobslužná točená zmrzlina za pade? Kebab u stánku za sto pade? Jako by nebylo dost, že už tak má člověk problém se normálně najíst – aktivní filmový fanoušek běhá z projekce na projekci a většinou ho čtyřchodové obědové menu kolem poledne opravdu nečeká.

 

Jenže i pokud chcete nějakou drobnou pochutinu do ruky k přebíhání mezi kinosály, musíte vzít zavděk předraženými prefabrikovanými hnusy, které jsou navíc natolik vysokoobrátkové, že leckdy dostanete i něco nedodělaného. To už je i na festivalovou kulturu batůžkářů přece jen trochu moc! A nejde jen o kvalitu, nýbrž i o zmiňovanou přepálenou cenu. Děs!

 

Jenže co s tím? Samotným stánkařům zřejmě nic jiného nezbývá, jelikož pronájem ploch v době festivalu rozhodně za hubičku není. Nenažranost mocnářů tu však možná dosáhla vrcholu, protože slušně se najíst, to se stává skoro nadlidským úkolem. Jak to vyřešit? Zase jednou se nenápadně nabízí alkohol, jelikož pivo v kelímku za 45 korun je stále ještě malým zlem ve srovnání s několikanásobně vyššími cenami jídla. A tak možná nezbývá než poslechnout staré moudro, že hlad je převlečená žízeň. Uvidíme, jak dlouho to člověk na festivalu s tímhle přístupem vydrží!

Trochu osobněji

Včera jsem měl plnou hlavu programu, hostů, filmů a celé té rozjíždějící se mašinérie. Jak už to obvykle chodí, tak čím víc do toho člověk začne pronikat, víc a víc se mu ze všech těch možností a doporučení zamotává hlava. Sókratovská obava, že čím více toho člověk zná, tím si více uvědomuje vlastní mezery, se zase potvrdil. Dnes už jsem ale na opakované procházení programu rezignoval a raději čekám, jaká překvapení ke mně skrze festivalový šum dorazí.

 

Díky tomu mám víc času si uvědomit, kde že to po roce zase jsem. Ve Varech jsem sice teprve potřetí, ale jako bych všechna ta místa kolem Thermalu či novinářské zóny znal už věky. Navzdory tomuhle pocitu si uvědomuju, že v tomto hotelu je pořád nemalé množství míst, kde jsem nikdy nebyl, a ani nevím, jak se tam dostat; neznám moc tajuplnějších a členitějších míst než toto kontroverzní festivalové centrum. Hodiny strávené v jeho sálech jsem už dávno přestal počítat…

 

Možná vás to nezajímá, ale stejně se chci podělit o svůj typický den. Protože mám pocit, že málokdy mám tak pravidelný režim jako tady – jakkoli zvláštně to může znít. Pět minut před sedmou hodinou vždy zvoní budík, abych si stihl rezervovat pár filmů. Po troše toho ranního napětí se ještě pokouším předstírat, že můžu spát, ale pomalu se musím sbalit a vyrazit na první film. V průměru první ze čtyř, které každý den vidím. Ve volných chvílích se schovávám v press centru a snažím se něco napsat – třeba jako teď. Oddech a čas na poklidnější jídlo většinou nastane až večer, a to jen v případech, kdy není v plánu půlnoční projekce.

 

Napadá mě, že kvůli snaze stihnout všechno podstatné, vidět hlavní hvězdy a dostat se k očekávaným hitům, se z celého mého festivalového fungování vytrácí spontaneita. Dvě hodinky volna, během kterých člověk vyrazí na film, jenž v tu chvíli prostě běží? Vzácnost. Vše je minimálně den dopředu naplánované a já si některé pěkné zážitky, o nichž bych toho ale moc nenapsal, záměrně odpírám. To jen tak na okraj, abyste si nemysleli, že život festivalového novináře je maximální ráj. Je to totiž pouze velmi solidní ráj.

První z mnoha nocí

Nemá smysl čekat. Hned na začátku festivalu je nutno odšpuntovat nebezpečnou kyanidovou láhev s půlnočními laskominami: obvykle béčkovou produkcí, kterou by člověk během slunečného dne rozdýchával jen těžko. A dnes to bude stát za to. První večer se totiž představí Nicolas Cage, proklínaný i milovaný. Tentokrát ve filmu Mandy, který si na nic nehraje a své nízké ambice (a rozpočet) dává jasně najevo. Kvůli snoubence se totiž Cage vydá na cestu msty a modří už tuší, že o prolitou krev nebude nouze. Je osvěžující vidět, jak si slavný Coppolův synovec na nic nehraje a zcela nepokrytě si užívá bizár, v němž se ocitl. Což je, vzhledem k hodně nevyrovnané tendenci jeho kariéry, příjemná změna. Třešničkou je poslední výkon zesnulého skladatelského mága Jóhanna Jóhannsona, takže natěšenost velká!

 

Ale tím půlnoční zvrhlosti zdaleka nekončí. A nemám tím na mysli standardní párty v Aeroportu, které občas připomínají cosi na způsob nepředvídatelných erotických hororů. Několikrát se totiž dočkáme i japonské zombie šílenosti s názvem Naneživo, která údajně důvtipně místí prvky mockumentary a found footage. Jestli si tuhle kombinaci nedokážete představit, tak… jste nejspíš duševně zdraví. Na rozdíl od tvůrců tohoto filmu. Proto doufám, že ho stihnu!

 

Ovšem pozor, projekce v nekřesťanskou půlnoční hodinu nejsou jen pro sebemrskačské otrlce, nýbrž i pro pamětníky legend. JCVD, Christopher Lambert a Kurt Russell dají vzpomenout na své ikonické role ve třech béčkových klasickách – Krvavý sport, Highlander a Velké nesnáze v Malé Číně. Osobně se pokusím stihnout ale poslední uváděný kousek – Predátora. Než se dočkáme pokračování z pera autora jedničky Shanea Blacka, zavzpomínáme na jeden z nejslavnějších akčňáků, který odstartoval celou franšízu (jakkoli kvalitativně nevyrovnanou). Vzpomínám si na loňské obdobné promítání druhého Terminátora, zpracovaného dokonce ve 3D, a snad nemusím nikoho přesvědčovat, že se jednalo o fascinující geekovský zážitek. Takže, pokud ve Varech dokážete aspoň nějaký večer říct rázné NE alkoholu a dát přednost raději filmu, s půlnoční nadílkou chybu neuděláte.

Reklama

Reklama