Rimsy

„Co pro nás Římani kdy udělali?“ praví se v jedné slavné scéně a následuje výčet pokrokových opatření, jež okupanti na území Judeje zavedli. Z dnešního pohledu je až úsměvné, jak na konci 70. let mohlo dílo vzbudit až takový rozruch, že jej John Cleese a Michael Palin museli jít obhajovat před zástupci církve v rámci debaty na BBC. Život Briana totiž nelze obvinit z antisemitismu, nevysmívá se Bohu ani Ježíšovi a jeho učení. Monty Pythoni si „jen“ vystřelili ze zaslepeného dogmatismu a víry organizované tak, až se ztrácí její podstata. A to je bezesporu relevantní poselství i v dnešní době, ačkoli tradiční náboženství už nehrají ve společnosti tak výraznou roli jako dříve. Více zde.

Další počin Nuriho Bilge Ceylana, autora především velmi obdivovaného dramatu Tenkrát v Anatolii, patří k nejmonumentálnějším počinům letošního ročníku. Více než tříhodinový román o učiteli na tureckém maloměstě, který se chce dostat do lepší školy v Istanbulu, je rozmáchlou freskou mapující smýšlení současné (nejen) turecké společnosti. Promyšlenými dialogy plnými sociologických postřehů připomíná třeba dřívějšího karlovarského vítěze „Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“ a stejně tak se nebojí párkrát diváka i zaskočit. Dechberoucí dlouhé záběry se daří vypointovat a dílo celkově nabízí spoustu myšlenek k přežvýkání. Jeden z letošních vrcholů. „Nezvěte šťastným nikoho, kdo není po smrti!“

Zatím stále jen kuloární zvěsti o kvalitách dalšího krátkometrážního počinu Darii Kashcheevy nejen nelhaly, ale dokonce ani nepřeháněly. Elektra je špičkovým, formálně i tematicky precizním dílem, které strká do kapsy vše, co letos na poli tuzemské audiovize vzniklo. A možná ne jen letos. Kashcheeva propracovala každou součástku bezmála půlhodinového filmu, díky čemuž příběh o jedné smutné vzpomínce na dětství emočně funguje a navíc jej lze donekonečna analyzovat. Gejzír nápadů, vizuálních detailů a do sebe zapadajících významů vede k tomu, že až to bude možné, budeme chtít tenhle snímek vidět opakovaně. A pak ještě mnohokrát. Nejen v rámci své kategorie unikátní počin.

Na povrchu observace zkoušek na uměleckou školu, ve skutečnosti sonda do předsudků i způsobu myšlení více vrstev společnosti. Dvojice zručných filmařů předložila nadstandardně empatické dílo, chytře balancující mezi prvoplánovou zábavností a nabídkou složitějších zamyšlení.

I díky hrátkám s flashbacky a fantaskní představou paralelního vesmíru, v němž George nikdy neexistoval, působí vyprávění filmu dodnes zcela svěže a 130minutová stopáž rychle utíká. Jistě též kvůli této tvůrčí odvaze se snímek v poválečných kinech velkého úspěchu nedočkal, což podtrhly i rozpačité kritiky. Na svou slávu si musel počkat až do poloviny 70. let, kdy se z něj kvůli propadlým licencím stalo volně šiřitelné dílo – na což televizní stanice zareagovaly stovkami repríz ve vánočním čase. Dnes si už zámořské Vánoce bez Caprovy klasiky nelze ani představit, ale připomenout si tento neustále skvěle fungující a žánry překračující snímek se vyplatí v kteroukoli roční dobu. Více zde.

Co je vlastně zač onen mysteriózní černý monolit? Je HALovo nabytí vědomí nevyhnutelným mechanismem evoluce, anebo jen nešťastnou poruchou? Je osud, který postihl astronauta Davea happy endem, či tragédií? Počínaje Wikipedií a konče snad každou filmovědnou encyklopedií si můžete projít, o čem všem Vesmírná odysea možná je; ale možná také není. Především se totiž dodnes jedná o opojný audiovizuální zážitek, který má smysl především prožít – a to pokud možno v kině. Více zde.

Rjúsuke Hamaguči stvořil na první pohled nenápadné, ale do detailu promyšlené, vyzrálé a pohlcující veledílo, jehož vyváženost dává každému divákovi prostor, aby se zaměřil na to, co je pro něj podstatné. Více zde.

Když se vás film z koncentračního tábora snaží už svým názvem přesvědčit, že život je krásný, pohybuje se na hodně tenkém ledě.  To pocítil i italský komik Roberto Benigni, který se pustil do hodně ožehavého úkolu. Rozhodl se totiž využít vzpomínek svého otce, jenž na dvouletou zkušenost z koncentračního tábora vzpomínal s humorem, aby nevyděsil své děti, a skloubit je s autobiografickou knihou Rubina Romea Salmoniho, rovněž přeživšího holocaust. S respektem k dějinným událostem i vědomím, že sám není židovského původu, natočil Benigni nejlepší dílo své kariéry a jeden z vrcholů filmového humanismu. Více zde.

Síla psa je poctivé slow burn drama, které prostřednictvím několika postav zvládne chytře i nenásilně vypovídat o širokém spektru témat. V kombinaci se skvělými herci a opojným vizuálem není pochyb o tom, že se jedná o jeden z filmů roku. Více zde.

Leos Carax je suverén, jehož filmy vystihují i přetvářejí samotnou podstatu filmu jako umění či média. A přesně to se mu daří i s muzikálovou novinkou Annette, jež funguje nejen jako výpověď o prknech, jež znamenají svět, ale i komentář k současnosti zábavního průmyslu a žánru muzikálu obecně. A navíc je i velmi zábavný a přístupný. Více zde.