Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krimi
  • Akční
  • Dokumentární

Recenze (448)

plakát

Absolvent (1967) 

Za mě to není čistých pět, i když o ně oči mladého Dustina Hoffmana žadoní zhruba v každém třetím záběru. Na vině je hlavně přepálený závěr, který mi vždycky trochu zkazí dojem. Ale kvůli vypiplanosti každého záběru a pečlivosti, s jakou jsou scény v těch luxusně dlouhých jízdách zrežírované, prostě nemůžu jinak. A taky kvůli tomu, co tak hezky popsala Kleopatra. 90 %

plakát

Ad Astra (2019) 

Atmosférou se občas vyrovná nejosobitějším zářezům v žánru - AD Astra v sobě má něco z Kubrickovy Odyssey (hlavně kameraman van Hoytema má nakoukáno), Vetřelce a při troše fantazie třeba i z Ikarie XB-1 a (staré) Duny. Jenže ani přes uchvácení z některých scén (působivě natočený Pittův úvodní pád z věže způsobený výboji, napadení opicí) se nemůžu zbavit dojmu, že celá ta výprava za tátou na Neptun (a hlavně její vyústění) je přitažená za vlasy, popírá fyziku i základní logiku. 70 %

plakát

Alexander Veliký (2004) 

Nějak mě ten Colin převlečený za starověkého slizouna ne a ne chytnout. Tam, kde má vyprávět obraz, diktuje historická moudra starej pan Hopkins, Vangelisovy ulepené a táhlé plochy, které ne a ne skončit, spolehlivě pohřbí jakýkoli pokus o napětí nebo majestátnost. Občas se povedla nějaká hezká obrazová kompozice (bohužel se to až na malé výjimky netýká bitevních scén), ale když budu chtít vidět opravu geniální plátýnko, můžu jít za Kovářem (rozuměj, Ridleym) a nepaběrkovat u kovaříčka. Stone u zpracování historických látek nemá co nabídnout.

plakát

Ali (2001) 

Nedoceněný, protože ne úplně konvenční životopisný snímek. Mannova precizní a nápaditá režie, skvostná kamera Emmanuela Lubezkiho, nabušený soundtrack (u Manna pravidlem) a herecké výkony v čele se zcela adekvátním Smithem staví ALIHO hodně nad průměr. Ale firmy, které od diváků něco chtějí (třeba pozornost a trpělivost), to mají vždycky těžší. ALI nestaví pomník, nevysvětluje, neokecává, nesoudí ani neospravedlňuje, jen nás s filmařskou bravurou bere s sebou na jednu zajímavou a neskrývaně rozporuplnou cestu. Meditativní entrée poslední části v Zairu se dotýká filmových nebes. 85 %

plakát

All That Jazz (1979) 

Takový gejzír ambic a touhy dokázat lidem svoji výjimečnost, že ho jedno tělo neunese. Málem ani film samotný. Bob Fosse se každou scénu snažil ozvláštnit nějakou originální choreografií, tanečním číslem, střihem, z filmu je hmatatelně cítit potřeba zanechat po sobě ve všech ohledech výjimečné dílo. Asi jako Stanley Kubrick, kterého film zmiňuje. Jenže ten šel ve svých filmech hloubš a vizuální ingredience dával na misku vah uvážlivěji. Po prvním zkouknutí silné čtyři *

plakát

Americký gangster (2007) 

85 % pro prodlouženou režisérskou verzi, která mě vtáhla mnohem víc než svého času kinosestřih. Na filmu je znát, že rozhodně nešlo o další námezdnou Ridleyho profesionální rutinu. Před absolutním vrcholem ovšem tuhle jízdu zastavila přece jen menší sevřenost příběhu a příliš doslovné finále. I tak ale čestný člen Ridleyho TOP5.

plakát

Američan (2010) 

Tak pomalé, až je to umělecké. Clooney si Američana vytáhl z éry Šakalů, Francouzských spojek, Delonů a spaghetti westernů, kdy hypnóza byla součástí napětí a na plátně se v žánrovém filmu ještě mohla objevit bradavka (i víckrát). Corbijn využil krásných exteriérů a dodal tomu nevídanou fotogeničnost. Jenom o tom rozuzlení nejsem nějak přesvědčený.. 70 %

plakát

Amistad (1997) 

Nános kýče a rozmáchlých patetických gest naštěstí nedosahuje takových rozměrů, aby zakryl poctivý filmový kumšt. Slabší, ale pořád čtyři *

plakát

Amy (2015) 

Studie rozpadu osobnosti, jedné z mála, která se hudebně i lidsky vymykala obvyklým produktům popkultury posledních let. Kvantum dokumentárního materiálu je úctyhodné, až mě napadá, jestli Kapadia nenakupoval od paparazziů. A pak to velmi profesionálně sestříhal, aniž by cokoli lakoval na růžovo, kohokoli soudil nebo překročil čáru. Klobouk dolů.

plakát

Andy Summers - Autobiografie (2012) 

Reunion Police, 2008, zákulisí natáčení rozhovoru s kapelou v TV. Stewart a Andy mlčky a s mírnou nervozitou sledují, jak Sting, hlavní hvězda večera, se svojí typickou arogancí dělá tĺustou čáru za nadějemi na další možnou společnou hudební budoucnost. Ta scéna je typická nejen pro historii slavného tria, ale i pro život Andyho Summerse, který jakoby pořád skromně čeká zastíněný slavnějšími kolegy a připravený na nějakou společnou šanci, aby ji rozvinul svým talentem. Právě to, že v The Police (a vždycky předtím i potom) nejsilnější světla reflektorů svítila na někoho jiného, mu dává neuvěřitelný odstup od svojí kariéry i od sebe samého (půvabná scéna, když skupinka Asiatů v karaoke baru zpívá neskutečně falešně největší hit The Police, Every Breath You Take, a Andy se k nim nenápadně přidává..). I díky tomu jsou mrazivě a bez emocí okomentované nejslavnější roky kapely jako masomlejnu tří eg, drog, odcizení, děvek a rutiny jednou z nejsilnějších výpovědí o zákulisí hudebního showbusinessu, jaké jsem kdy viděl. 90 %

Ovládací panel
1 bod