Tft

Stephen Windon: How many drone shots do you want? Russo bros: Yes

Brandon Cronenberg si asi nemohl vybrat těžší kariérní cestu, nejen že se pustil do režisérského řemesla, ještě k tomu se vydává po žánrových stopách jeho otce, který je jedním ze stavebních pilířů moderního hororu. Possessor je jasným důkazem, že na to Brandon má, co víc, jestli bude pokračovat tímhle stylem, má nakročeno k tomu, stát se stejnou legendou jako jeho otec. Trochu odvážné tvrzení po dvou natočených filmech, ale až tak na mě prozatím zapůsobil. Possessor je především charakterová studie zabalená do žánrového kabátu, který jí ovšem náramně sluší. Sci-fi hororové prvky filmu jsou tu především podpůrnou plochou pro vyprávění příběhu Tasyi Vos, která je nájemným vrahem pracujícím pro tajemnou korporaci. Zabíjení svých cílů neprovádí napřímo, ale skrze technologii kradení těl jiných lidí, do kterých přenese svou mysl a svoje assassinské výpravy provádí skrz nic netušící nebožáky, kteří ještě musí spáchat na konci své mise sebevraždu, zatímco Tasya se „v klidu“ probudí ve svém avatarském stroji. Jak už to v sci-fi hororech bývá, vše vždy nejde úplně podle plánu a druhá mise, kterou Tasya provádí se trochu zvrtne. Cronenberg ukazuje svojí řežisérskou zdatnost především ve schopnosti čerpat inspiraci kde se dá (především pak v hororových a sci-fi filmech, ale i v popkultuře jako takové) a přetavit ji do svého originálního díla. Hned několikrát jsem si vzpomněl na filmy jako Blade Runner, Get Out, Invasion of the Body Snatchers, Black Mirror, The Thing, Under the Skin a samozřejmě i díla jeho otce. Velkou pochvalu si Brandon Cronenberg zaslouží za využití praktických efektů, které filmu dodávají reálnou surovost a jsou skvělým poukázáním na hororové dědictví. Svět, ve kterém se film odehrává, je alternativní časová linie, zasazena do roku 2008, ve kterém neexistují smartphony, všichni vapujou jak o život a velký bratr sleduje co vám stíní sluneční svit do pokoje, když se zrovna oddáváte radovánkám se svým partnerem. Všechen worldbuilding, se ale odehrává na pozadí a nijak nenarušuje děj filmu, spoustu věcí si budete muset domyslet, ale věřte mi, pro celkový zážitek z filmu je to jen dobře. Jim Williams přichází se skvělým soundtrackem v dunivém Blade Runnerovském stylu, který dokáže navodit skličující atmosféru už od prvních tónů a ani jeho kolegové ze zvukového oddělení se nenechali zahanbit, když totiž na obrazovce vidíte nůž zajíždět do krku oběti, je to právě skvělý sound design, který dokresluje celkovou surovost a nechutnost zážitku. Brandon Cronenberg ukazuje velké umělecké ambice, ukazuje odvahu neschovávat se za umělecký pseudonym a naplno přiznává to kým je a jak bude věci dělat. Possessor je jeho alfa krok k tomu stát se uznávaným ne pro to s jakým jménem se narodil, ale proto co dokázal. BIG UP (PS Sean Bean nezklamal a převádí jednu z jeho nejlepších hereckých smrtí vůbec).

Někdo daleko chytřejší než já označil Uncut Gems jako první "židovský noir", výstižnější popis tohohle filmu asi neexistuje. Benny Safdie a Josh Safdie jsou rozhodně nejzajímavější režijní duo, které teď na scéně operuje a jejich Uncut Gems jsou simulátor úzkosti, režijně naprosto dokonale poskládaný, vyšperkovaný (doslova), do posledního detailu. Podobně jako Good Time je to pekelná jízda, která vás chytne, zmačká, na konci praští do slabin a pak vás vyflusne na vespod lesklou, ale nahoře zatraceně špinavou podlahu (a pak si do vás možná ještě přijde kopnout). Bratři Safdiové jsou cinefilové, kteří vědí co chtějí a točí filmy především pro sebe. Není to tak úplně pravda, protože točí filmy i pro mě. Uncut Gems dostáli svému jménu, je to filmový drahokam, který je záměrně neopracovaný, drsný a přesto září jako ten nevyleštěnější klenot. Adam Sandler takhle dobře nezahrál od Punch-Drunk Love a tady se snad ještě překonal. Je to zdvižený prostředníček všem jeho odpůrcům, tady dokázal, že je to Pan herec. A já už jen doufám, že se kameraman Darius Khondji od teď stane dvorním spolupracovníkem Safdiových brachů. Tenhle film jede na 100%, jeho revírem je diamond district, jeho tempo je vražedné, jeho protivníci jsou evropští distributoři, protože ho nepustili do kin, Benny Safdie a Josh Safdie pracují ve dne v noci a jejich úkolem je naprosto rozsekat svoje publikum.

Film od žen pro ženy, který jsem si jako chlap nesmírně užil a bavil mě po celou svou dobu, pohltil mě svojí dobovou kulisou, až jsem zapomněl, že sedím v kině a byl jsem naplno přenesen do 19. století. Lví podíl na tom má herecký ansámbl, za jehož casting by si tvůrci zasloužili samostatnou kategorii na Oscarech. Little Women se tak zařadili mezi moje nejoblíbenější filmy letoška a jakožto zástupce opačného pohlaví, asi lepší poklonu Gretě Gerwig vystřihnout nemůžu. Od La La Landu tady nebyl víc feel good film, který si s radostí budu pouštět pořád dokola. Filmová podkategorie "pod dekou u krbu" má dalšího zástupce.

Dnes v oblíbeném cyklu: Proč tohle muselo vzniknout znovu jako americký remake? Julianne Moore a John Turturro jsou super, film znovu natočil (přetočil) Sebastián Lelio (zůstal tak alespoň ve správných tvůrčích rukou), příběh je to pořád fungující, ale vůbec nechápu smysl téhle recyklace. To vážně vítěz Oscara za nejlepší zahraniční film nemá vetší ambice, než znovu natočit svůj film z roku 2013? Jak řekl Bong Joon Ho „Až se přenesete přes to malé okénko s titulky, otevřou se vám brány k mnoha skvělým filmům“. Gloria Bell není špatný film, je jen další ukázkou americké lenosti a zhýčkanosti, o to víc zamrzí, že přichází od tvůrce, který by měl proti téhle remakové úchylce bojovat. Jediný světlý okamžik je příležitost k vyniknutí kameramanky Natashi Braier, která film dostatečně odlišuje od originálu, bez jejího přičinění by tenhle remake postrádal smysl úplně, takhle se dá alespoň trochu mluvit o kreativní snaze.

Těžko by se dala hledat blockbusterová série, která drží kvalitu stejně vysoko jako Toy Story. Po smysluplně uzavřené trilogii, se čtyřka tvářila jako další z řady Disneyovských cashgrabů, další zbytečné natahování uzavřeného příběhu a ukázka neschopnosti studia opustit něco, za čím je vidina lehkého zisku. Toy Story 4 je, jak se s říká, výjimka potvrzující pravidlo. I když po úvodní pasáži filmu jsem měl trochu strach, že přeci jen tady Toy Story narazilo na svou hranici, tvůrci záhy úplně změnili tempo, přišli s novým, svěžím prostředím, ve kterém se film odehrává, vytasili hromadu nových a staro-nových postav a na počtvrté dokázali odvyprávět smysluplný příběh ze světa oživlých hraček. Kouzlo Toy Story tkví v tom, že má co nabídnou každému divákovi, jakékoliv věkové skupiny a čtyřka v tomhle trendu pokračuje naplno. Woody, v podání znovu skvělého Toma Hankse, řeší zase trochu jiné existenciální problémy, rozšiřuje tak znovu počet diváku, kteří se s jeho postavou mohou sžít. Přichází nová, zábavná postava Forky, která je bohužel po tom co splní svůj účel, trestuhodně zahozena do odpadkového koše. Zároveň je škoda, že tvůrci na úkor příběhu zapomínají na zbytek původních hraček (včetně Buzze Rakeťáka). Naštěstí nám to vynahrazují hromadou nových hraček, které jsou stejně skvělé, ať je to Duke Caboom v podání Keanu Reevese nebo dvojice plyšáků v podání Keegana-Michaela Keye a Jordana Peela. Čtvrtý díl sérii Toy Story, může závidět kde jaká slavná filmová sága, nesnaží se pouze plout na vlně nostalgie, ale naopak má dost odvahy stát se osamocenou částí mozaiky, která má co nabídnou i mimo zasazení do celkového kontextu. Věří totiž svým postavám a nebojí se je nechat prožít nějaký emoční vývoj, což se o spoustě milovaných postav z jiných milovaných sérií říci nedá.

Color out of Space je psychedelicky opojný, bizarní zmatek, který se za svoje nedostatky nestydí, naopak je umí prodat jako svoje přednosti. Je to esence béčkovitosti a potenciál nabytí kultovního statusu je tady opravdu vysoký. Richard Stanley se po dlouhých letech vrací k režii, to aby tenhle film dostal na plátna ho stálo léta úsilí a naštěstí mu Nicolas Cage kývl na hlavní roli, což byl nejspíš hlavní popud pro studio, aby Stanleymu dalo zelenou. O Cageovi si může říkat kdo chce co chce, ale ať mi někdo ukáže herce, díky kterému dostalo víc režiséru šanci natočit svoje vysněné projekty. Adaptovat Lovecrafta není sranda, vylámali si na tom zuby už daleko větší režisérská jména. Stanley se netají tím, že je fanouškem jeho díla už od dětství a na Color out of Space je ta jeho láska k předloze znát, i díky tomu nejspíš tenhle pestrobarevný guláš funguje. Color out of Space sice provází zmatenost, je tady hromada přešlapů, scénáristických nesmyslů a sestříhané je to taky dost punkově, ale pořád Stanley dokáže okolo filmu vytvořit to správné Lovecraftovské kouzlo, které vás donutí všechny nedostatky přehlédnout a prostě si užít tu šílenou jízdu s Cageovým macho hereckým výkonem v čele. Na druhou stranu je fakt, že jestli si film užijete, bude dost záležet na tom, jestli přistoupíte na jeho hru. S klidem chápu lidi, co tomu napálí jednu hvězdu, je to film pro fanoušky obskurních hororů, specifické publikum. Pokud patříte k tomuhle specifickému publiku, Color out of Space vás musí stoprocentně nadchnout, pokud ne, bude to dost možná jeden z nejhorších filmů, které jste za poslední dobu mohli vidět.

Obsluhoval jsem anglického krále je důkazem, že nic se nesmí přehánět. Menzelova láska k Hrabalovu životnímu dílu, která provázela celou jeho režijní kariéru, tady přechází až k fetišistické adoraci a to nikdy není hezký pohled. Jako kdyby láska k dílu přešla spíš k lásce autora samotného, dokonce bych se odvážil tvrdit, že se jedná o lásku k sobě samému a představě toho, jak dobře tohle konkrétní dílo dokážu zadaptovat. Menzel jako kdyby zapomněl o čem doopravdy Hrabal psal a snažil se jeho dílo našroubovat do jakési Andersonovské artové formy. Nebýt to právě Menzel, který má za sebou několik skvělých Hrabalových adaptací, byl bych možná víc shovívavý. S ohledem na jeho filmařskou historii je tohle bohužel jen smutný stín toho, co jsme mohli doopravdy dostat.

Planeta Opic written and directed by David Lynch.

Trey Edward Shults to v sobě měl už od začátku, to dokázal jak s Krishou tak s It Comes at Night, až tady ale propuká jeho režijní um v plný rozkvět. Waves jsou doposud jeho nejodvážnějším počinem, konečně je z toho cítit filmařská jistota, doplněná o jasnou tvůrčí vizi. Zároveň je v tom pořád cítit ta dravá mladistvá energie a snaha o to překonávat sám sebe s každým dalším záběrem. Shults celý film balancuje na hraně, přichází s odvážnými šílenostmi, jako je změna poměru stran obrazu uprostřed filmu, změna hlavní postavy, okolo které se točí vyprávění, Drewa Danielse nutí s kamerou dělat psí kusy, ale tohle všechno dělá ku prospěchu finálního obrazu filmu, který díky tomu drží zatraceně pevně pohromadě. Drew Daniels za kamerou by si minimálně nominaci na Oscara zasloužil, vymáčknul ze sebe maximum a Waves podle toho taky vypadají, není tady záběr, který by naplno nevtahoval diváka do děje. Bonusem je skvostný vizuál, který je do detailu vyladěný a dokáže v každé scéně navodit požadované pocity. Jak řekl Ebert „Movies are the most powerful empathy machine“ a Shults s Danielsem to s Waves jen potvrzují. Za velkou pochvalu stojí i soundtrack, který je spolu s herečkou Alexou Demie a kameramanem Drewem Danielsem takovým lehkým pojítkem s Euforií od HBO, nášup moderní hudby, který je s citem vybraný a zakomponovaný do celkové mozaiky snímku s naprostou precizností. Waves jsou komplexní filmové dílo, které se ničeho nebojí, což nemusí být každému po chuti a některé kroky tvůrců můžou působit jako zbytečné předvádění, já si ale myslím, že Trey Edward Shults moc dobře věděl co dělá a veškeré kroky, které učinil jsou ku prospěchu finálního výsledku. Waves jsou díky tomu plně ucelený zážitek, který sice od diváka žádá trochu vytrvalosti, ale dokáže se za to štědře odvděčit.