Jinoch

Fascinující příběh člověka, jenž pro svůj sen žil a nakonec za něj i zemřel... A tento příběh byl zachycen zcela odpovídajícím způsobem (Kapadia může být na svůj výtvor vskutku hrdý). Senna jakožto závodník, člověk a osobnost. Po emoční stránce dokonale vyvážené, skvěle zachycené typologické odlišnosti mezi Prostem a Sennou, autentické záběry té nejvyšší kvality a konec, který snad nikoho nenechává chladným (ovšem zároveň se nesnaží o umělé emoční vydírání)... Člověk, který změnil můj pohled na závodění jednou pro vždy... 90%

V subžánru japonských animovaných filmů platí Hayao Miyazaki za personu prvního řádu a pravě Princezna Mononoke patří do jeho výkladní skříně... Již jen pohled na stopáž a tématiku filmu dávají divákovi jasně najevo, že se tentokrát nesetkává s klasickým animákem evropského (respektive amerického) ražení, ve kterém jde o jednoduchou zábavu pro celou rodinku a nakrmení dětské tvářičky pořádnou dávkou všudypřítomných klišé a naivity. Ne, animovaný snímek je v Japonsku plnohodnotnou kategorii a Mononoke hime je toho jasným důkazem... Asi největší devízu celého snímku vidím v profilové vybroušenosti všech postav - taková charakterová hloubka a tak dokonalá relativizace dobra a zla je opravdu málokdy vídaná (o to víc potěší v žánru anime). Společně s celkovým filozoficko-ekologickým podtextem o hledání souladu (nebo spíše míry souladu) člověka s přírodou tak tvoří jádro celého filmu... To tvůrci obalili podmanivým příběhem prince Ashitaky, jenž v mýtickém světě hledá lék na démonickou otravu i odpovědi na otázky týkající se tajemství přírody. Tolik k obsahu, nyní k formě... Co se týče animace, ta se těžko označuje jako dobrá či špatná... je totiž zkrátka Japonská - se všemi svými specifiky, přednostmi i zápory a zda je to dobře či špatně záleží na konkrétním divákovi (já osobně ji řadím někam do průměru). Co ovšem do průměru nespadá ani omylem, je hudba Joea Hisaishiho, která vždy dokázala navnadit mytologickou atmosféru tajemna a napětí a odpoutat mě od reality všedního dne... Princezna Mononoke přináší svěží vítr do žánru animovaných filmů a právem je řazena mezi jeho vrcholy. Můj dojem je navíc o to silnější, že můj předchozí střet s Japonským filmem (v podobě Cesty do fantazie) nedopadl zrovna nejlépe... 90%

Legenda válečných filmů a (dnes již) klasika mezi Spielbergovými díly, jež proslula hlavně svou nezapomenutelnou půlhodinovou scénou vylodění v Normandii, která se do filmových kuloárů zapsala písmem nesmazatelným... Pravda, jakožto celek ho od úplné dokonalosti ještě pár drobností dělí (jednodušší příběhová linie, emočně i příběhově nevyvážená stopáž nebo čistě zjednodušený a veskrze jednotvárný pohled na válku jako na akt souboje těch dobrých s těmi zlými - zde na nás mrká Spielbergův patriotismus zkrátka trošku více něž by bylo zdrávo), ovšem i tak nám generál Steven Spielberg se svými vrchními pobočníky Hanksem a dvorním kameramanem Kaminskim nabízí jedinečný zážitek plný nezapomenutelných scén a atmosféry vrhající diváka přímo doprostřed válečné vřavy, na kterou se hned tak nezapomíná... 85%

Znáte to, příběh starý jako vesmír sám... To se tak jednou rozhodne parta mimozemšťanů zaútočit na Zemi a superhrdina, ať chce nebo ne, má najednou napilno. Bohužel pro něj, přesila je tentokrát trošku větší než obvykle a tak mu nezbývá moc na výběr a musí si najít kámoše. Po nezbytné výměně názorů a soutěžení o egoistu roku se de makat, a to pokud možno v co nejakčnějším a superhustovelkotonážním podání gradujícím až do posledních vteřin. No zkrátka klasika... Ale teď trochu z vážnějšího soudku. Spojení více superhrdinů do jednoho filmu se ukázalo jako dobrý tah. Krom větší porce akce, triků, hlášek a tím pádem i diváků dává celému filmu i jeho hlavní (a zároveň asi jedinou) myšlenku - ta je vsazena do jednoduché premisy potlačení své vlastní individuality pro chod celku. Krom toho nám také větší počet hrdinů nabízí ukázku jejich odlišného pojetí, takže každá z nich může do filmu něčím originálním a nezaměnitelným přispět. Iron man dodává high-tech hračičky a celkovou odlehčenou formu tak nezbytnou pro jednodušší zábavu (kterou Avangers bezesporu je), Hulk pocit neodhadnutelnosti a hrubé síly v její čisté podobě, Thor závan mytologie a Captain America zase kapku onoho ryzího patriotismu. Tuhle partu svede dohromady Nick Fury. Ten sice sleduje celé dění tak trochu z povzdálí, ale je to právě on, skrze nějž tvůrci nejvíce promlouvají k divákovi... A právě mezi tvůrci se nachází další důležitý pilíř filmu - režisér Whedon, kterému se i přes mnoho překážek, jež ne něj číhali, nerozpadlo celé dílko pod rukama a dal filmu akční rámec odpovídající jak jeho zaměření, tak dvousetmilionovému rozpočtu... Bohužel tím, kdo do filmu takřka ničím nepřispívá, je Loki. Ten je totiž charakterově příliš plochý. Nevyvolává v divákovi pocit strachu ani nejistoty a chybí mu jakékoliv hlubší vykreslení. Prostě jen klasický představitel odvrácené strany - zakomplexované děťátko vyrůstající po boku svého úspěšnějšího brášky. Toť vše. Další chybou, kterou ve filmu spatřuji, je herecké obsazení - na Downeyho, Jacksona nebo Scarlett jsem si zvykl ihned, ve svých rolích se pohybují přirozeně a nechybí jim dávka charismatu (tolik potřebná pro výrazné charakterové typy). Ovšem o ostatních (zejména pak o Hiddlestonovi, Cobie Smulders nebo Evansovi) se to samé již bohužel říci nedá. Nepříjemnou kaňkou je pak také český dabing, který posouvá celkový dojem ještě o kousek níž... Suma sumárum. Avangers nabídl vše, co se od něj očekávalo - svižné dialogy, plno hlášek a hlavně pak velkotonážní akci. Bohužel však nic navíc a to v době, kdy Nolan svým Batmanem přepisuje podobu současného blockbusteru už zkrátka nestačí... 75%

Film začíná jako lehké kriminální drama o partě zlodějů, kteří na sebe narazili tak trochu náhodou. Postupem času se stupňuje tempo i atmosféra a film získává lehký thrillerový nádech. V závěru pak přichází vrchol, ve kterém vám do sebe konečně všechny střípky mozaiky zapadnou... Středobodem všeho je bezesporu geniální scénář, jež si pohrává s divákem a má nad ním prakticky takovou moc jako rodič nad dítětem dřímající jeho oblíbenou hračku. Ten je navíc skvěle převeden do několika vrstevnaté podoby a snad ještě lépe zrežírován (Singer zde na svůj věk předvádí opravdu vynikající práci). Poslední tečku za vším pak vytvářejí úchvatné herecké výkony všech zúčastněných, především pak Kevina Spaceyho, který se tímto dílem definitivně zapsal do dějin kinematografie... Jediné, co bych filmu vytkl nebo s čím si mohli filmaři ještě trochu vyhrát, byla aura kolem Kaysera Sözeho i celková atmosfér, která mohla daleko více brnkat na thrillerovou, potažmo možná i na hororovou strunu. Zde trošku škoda, ale i tak... Obvyklí podezřelí je film, jenž ukazuje kriminální drama v jeho vrcholné podobě a dokazuje, že nic nemusí být nikdy takové, jak se vám to jeví na první, druhý či třetí pokus... 90%

Geniální, dokonalé, neopakovatelné, kultovní... I s takovými přívlastky jsem se u tohoto seriálu setkal a tak jsem nakonec i já podlehl a podíval se na tento údajný seriálový klenot, ovšem nestačil jsem se divit. Big Bang Theory mi totiž přichystal až ostudnou podívanou plnou trapného humoru a vrcholného nevkusu... Již jen samotné vtipy by se dali rozdělit do tří skupin - předvídatelné, ubohé a ty, co se neustále opakují. Bohužel, humor je právě to, na čem sitcom stojí a padá a zde BBT propadl na plné čáře. Navíc nejedná se o jedinou chybu tohoto seriálu. BBT totiž jede stále podle té samé šablony, všichni herci jsou v odříkávání textů zcela prkenní a slovo sympatie (krom Penny) je jim asi tak blízké jako sebereflexe naší vládě... Bohužel, tato znásilněná podoba Ajťáků nedopadla vůbec dobře a její bezmezná popularita jen dále škodí mému náhledu na ní. Dvě hvězdy jsou tak adekvátní hodnocení a krom kvalit seriálu ukazují i počet scén, kterým se (průměrně) během jednoho dílu zasměji... 40%

Malý inteligencí, ale velký svým srdcem. To je Forrest Gump - muž, jenž ve vás dokáže vyvolat napětí, strach, pláč i smích zároveň... Robert Zemeckis stvořil jedinečné dílo, které dosahuje vrcholu snad ve všech směrech filmového odvětví. Dnes již filmová a jedna z mých srdcových záležitostí... 90%

Ano. Film není zcela bez chybičky, nepodává komplexní názor na věc a je veskrze jednotvárný, ale nabízí přesně ty filmové ingredience, které mám tak rád - silné dialogy, kvalitní režii, přesvědčivou Julii Jentch, skvěle vybudovanou atmosféru nebo opravdu výtečně vyvedenou závěrečnou scénu (ve které tvůrci místo toho, aby nabídli divákovi krvavá jatka, udrželi i v tomto případě pouze verbální rovinu snímku). Ale hlavně pak opravdu silný příběh opřený o skutečnost nacistického Německa, ve kterém je vidět síla a zaslepenost ideologie zosobňované soudním i policejním aparátem, jež dokáže omluvit prakticky jakýkoliv čin. Krom toho je snímek i jistým symbolickým vyrovnáním se naších západních sousedů se svou temnou minulostí... Sophie Scholl: Poslední dny je filmem, který asi nikdy nebude definovat podobu komerčního úspěchu nebo kasovních trháků, ovšem má svou nespornou kvalitu i hloubku nesoucí v sobě silné poselství minulosti a za to si zaslouží nejvyšší hodnocení... 90%

Jeden vrah, jedno silné téma, dva detektivové, sedm smrtelných hříchů a nespočet předností, které z tohoto filmu udělaly legendu (nejen) ve svém žánru. A které že konkrétně to jsou?... Skvěle vybalancované postavy detektivů, jež se vzájemně doplňují, dokonale chladnokrevná postava Johna Doea snad ještě lépe ztvárněná Kevinem Spaceym, ponurá atmosféra gradující každou vteřinou a vrcholící v neuvěřitelném finále, dokonalá režijní jízda Davida Finchera, který hlavně v oboru kamera a práce se světlem nenachází přemožitele, energický a zároveň skvěle padnoucí hudební podkres a morální podtext ukazující naší společnost jako vyhnívající a zcela zkaženou. Společnost, v níž chybí jakýkoliv vyšší řád, morální kodex a kde si každý z nás buduje pravidla hry dle sebe samého. Dle svého nenaplněného ega, chtíče nebo emočního rozpoložení, a to bez ohledu na hranice druhých. Společnost, ve které jsou i smrtelné hříchy každodenním chlebem... Díky Se7en již zkrátka nebude svět filmu nikdy takový jako dřív. A za to Vám děkuji mistře... 95%

Klub rváčů je dokonalým obrazem syndromu vyhořelosti jedince a degenerovanosti západní společnosti. Zabývá se problémy ztráty naší vlastní identity, hledáním nového řádu společnosti i jejich nových (a zároveň starých) hodnot. Toto hledání je divákovi podáváno skrze příběh schizofrenického muže, u nějž jedna část zastává hodnoty současné společnosti charakterizované řádem, součinností pro chod celku nebo životními ideály upínajícími se k materiálním hodnotám tohoto světa (takzvaný IKEAideál). Ta druhá dává přednost návratu k základním zvířecím pudům - zahazuje všechen patos společnosti a jde tvrdě k jádru našich vnitřních pocitů, tužeb a potřebám fyzického uspokojení. To později vede k sílící vnitřní konfrontaci hlavní postavy a vrcholí geniální pointou, která dává filmu zcela nový rozměr... Tohle všechno je převedeno na plátno Davidem Finchrem (jenž opět předvádí svůj neskonalý filmový cit). Ten předává divákovi příběh poměrně rozsáhlou formou a tak trochu nepřehledně - se spoustou drobných odboček a v doprovodu neustálých podobenstvích života (nebo společnosti), přesto všechno však stále ve skvělém tempu a s vynikající atmosférou, kterou zde vedle perfektní kamery, práce se světlem a hudbou tvoří hlavně vynikající herecké duo - Norten, Pitt. Oba hrají naprosto famózně a když je potřeba, svou troškou do mlýna přispěje i Helena Bonham Carter... Fight Club je zkrátka po všech stránkách naprostou trefou do černého - nabízí mistrovské zpracování, úchvatné herecké výkony a hlavně silnou myšlenku podpořenou mnoha menšími (podpurnými) podněty, jež vyzývají diváka k neustálé konfrontaci se sebou samým, se svým postavením ve společnosti i svým hodnotovým žebříčkem. Zde se zkrátka není o čem bavit - 95%