Carodej_pes

Asi mě víc než psaní o MFF baví dělat z něho videa, která nejsou o filmu – snižuji se tak k názoru nezasvěcené většiny, že do Varů se chodí chlastat, fotit se s hvězdama a tak nějak si prostě jen užívat.

Protože v minutě vyprodaný tisícimístný kinosál je událost, která se svou každodenní železnou pravidelnosti nehovoří o ničem jiném.

Místo Filmového klubu na ČT jsem si za 6 posledních let zvykl hledat zajímavé filmy na festivalu ve Varech. Objevil jsem zde jistou odrůdu filmařů, jejichž díla ve mně vyvolávají těžko popsatelnou náladu (letos Princess, v minulosti třeba Aurora). Ta pramení z toho, že mě u daných snímků jednak osloví námět a jednak se mi pak i samotné filmy líbí, ovšem jak stopáž plyne, tak s lítostí zjišťuju, že ono dobře natočené dílo ve výsledku nemá (asi) žádnou hloubku. Narazil jsem též na svérázné dokumenty, které mě fascinují jak obsahem, tak i formou, se kterou jsem se u televizních dokumentů nikdy nesetkal (Extáze Wilka Johnsona letos, Perverzní průvodce ideologií v minulosti). Jsou i věci, které ve mě vzbuzují odpor a ve většině diváků ne (letos Pohádka pohádek, loni Malej Quinquin). S chutí pak objevuju asijské filmy západního střihu (letos třeba výborné Hledisko interpretace) či ze stejného kontinentu filmy notně svérázné a zároveň i neobyčejně citlivé (Černé kamení).

Ovšem – jak jsem se letos opět ubezpečil – z celého programu festivalu mě přeci jen nejvíc lákají pocty, resp. sekce zvláštních uvedení – tedy výběr více či méně starých děl. Letos mě tak festival seznámil s tvorbou Larisy Šepiťkové, ukázkového dříče s citem pro spravedlnost. Z pěti uvedených filmů jsem viděl tři, zbylé dva již čekají na zhlédnutí doma.

K tomu se váže i zbrusu nová sekce Šest blízkých setkání, která skrývala mj. pět let starou perlu Poezie z Jižní Koreji. Tu jsem viděl jako první z celého maratonu. Vpravdě osudové setkání – jednak to bylo to nejsilnější, co jsem letos viděl, a jednak jsem na projekci nastydl (a po týdnu dostal zánět středního ucha).

A jak jsem se letos snažil vyhýbat se českým filmům s myšlenkou, že se k nim v případě potřeby bez větších komplikací v budoucnu nějak dostanu, na Ztracený případ jsem si (šťastnou náhodou) zašel. A jeho tvůrce Štetinu poté obdivoval. A obdivuju doteď. :)

Karlovy Vary 2014 skončily a já si sem pro osobní potřebu ještě před usnutím o nich musím napsat záznam. Byly pro mě již páté v řadě a dosud asi nejpovedenější. Viděl jsem zde celkem 22 filmů poprvé v životě a pár dalších archivních kousků z lásky k nim již podruhé. Níže je seznam pěti nejlepších děl 49. ročníku z mého pohledu:

1. Solaris

2. Volný pád

3. Šílení

4. Věčný svit neposkvrněné mysli

5. Chlapectví

Projekce Solaris jsem zažil na vlastní bytost všechny, tedy obě dvě. První mě ohromila a rozechvěla, s druhou jsem teprve pochopil, oč Tarkovskému šlo. Solaris je nosníkem velkých myšlenek; po právu byl uveden v největším kině festivalu; po právu jej zhlédlo minimum lidí. Průměrný festivalový divák mi dokázal, že netouží po ryzí kvalitě filmu, na který jde. Vyfackoval mě i s projekcí Švankmajerových masterpieců – Možnosti dialogu a Šílení –, které se zúčastnil poloprázdný Malý sál.

Další ranou pod pás byla houfná návštěva očekávaného hitu Malej Quinquin, ze kterého se nakonec vyklubal zákeřný hnůj s humorem zakotveným ve vzduchu, tedy vlastně nezakotveným, neopodstatněným. Zkrátka humorem, který si z ničeho nedělal legraci, jen chtěl být „prostě“ vtipný. A festivalový divák mu tu radost dopřál, chechtal se.

Pochopitelné byly naopak úniky z projekce Je těžké být bohem. Film s mizerným scénářem a nechutnými scénami přeci geniální zpracování atmosféry středověku nemůže zachránit – bez ironie.

Avšak místní hodnocení Volného pádu mě vrací na začátek k Solaris. I festivalový divák z řad ČSFD zklamal. Hluboce.

Osobně se kaju za nepochopení Bena Riverse. Z mého pohledu bytostního filmaře-amatéra. Vyčkávám den, kdy pochopím jemu na festivalu vzdanou poctu.

http://en.wikipedia.org/wiki/The_Walking_Dead_(video_game)

Kinoautomat nejvyšší jakosti. Nevídaně famózní hra, nevídaně atmosferický film.

Dozrávám k názoru, jímž předpovím budoucnost. Troufalá, možná nepromyšlená, avšak pro mne aktuální myšlenka – režisér Tarkovskij bude pro vaše děti, či snad až děti vašich dětí stejným pojmem, jako je nyní pro nás da Vinci, Beethoven nebo Dostojevskij.

Au!

Jedno ze dvou tvrzení výše bude platit, pokud nebudou platit obě.

Projekce Nespoutaného Djanga pro mne byla velkým zážitkem, který v závěru vyústil v nepochopení. Z výborného zážitku rázem stal se neočekávaně nepříjemný zážitek. Kdo viděl, jistě mi rozumí. Kdo neviděl, nechť ho to neodradí v návštěvě kina!

Přeci jen, každý jsme jiný. A to, že mně nemusí vonět negerský naturel na pět jednoznačných hvězd, jež jsem vyjma Jackie Brown a právě Djanga každému Quentinově filmu dal, neznamená, že nebude vonět i ostatním. Otázkou však je: mám se cítit jako předpojatý blbec, když se přitom jako rasista necítím, nebo Tarantino tvoří filmy o černoších předpojatě, tedy jinak, řekněme méně propracovaněji, než snímky s hlavními postavami různě barevnými?

Počítačové hry a film toho mají mnoho společného. Dokážou někdy i mnohem více – stejně tak jako film někdy dokáže mnohem více, než hra. Kupříkladu děsit je pro filmaře převelice těžký úkol, s nímž se všichni režiséři, jež znám, dle mého názoru ještě nedokázali stoprocentně vítězně poprat.

Ať už ovšem na hororový žánr máte názor jakýkoliv, kvality freewarové hry Slender musíte respektovat. I když se jedná jen o samoúčelnou hrůzu.

Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Dvacet minut trvající film s ženou pojídající cibuli. Ona pláče a její film ve skutečnosti trvá 20 minut a 1 vteřinu.

Galerie Rudolfinum mě chtěla výměnou za 130 Kč přesvědčit o tom, že tohle je umění. Video-umění, tzv. videoart. Text výše v sobě skrývá 1 201 tučných znaků a reprezentuje stopáž onoho filmu – znak coby představitel vteřiny. Tajemství, jež je nudné hledat, nýbrž forma jeho schránky je nudná. S výjimkou dvou snímečků je výstava Tváře o tom samém.

Příloha: http://www.vice.com/cs/read/koncim-s-predstiranim-ja-proste-umeni-nechapu