Carodej_pes

Carodej_pes

Michal Šimeček

okres Praha


10 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 7
    • 20.9.2017  21:11

    Svět je krásné místo k životu. A to že jeho pravidlům (ještě) nerozumíme neznamená, že jsme méněcenné entity.

    • 8.9.2017  11:48
    Twin Peaks (1992)
    *****

    Stejně jako u seriálu, nedokážu ani nad filmem nějak racionálně uvažovat. Viděl jsem jej doma z DVD před zhlédnutím seriálu a viděl jsem jej včera v kině po zhlédnutí prvních dvou řad. 1) Bez nakoukání prvních dvou řad film nefunguje; 2) Film na plátně funguje podobně jako brýle pro virtuální realitu – bez většího přehánění.

    • 8.7.2017  23:31
    Křižáček (2017)
    ***

    Existují filmové básně, které můžeme silně procítit, ale ne vždy je na první zhlédnutí zcela pochopit. Takové točil třeba Andrej Tarkovský. Historie filmu zná i díla záměrně emočně vyprahlá, jako když Robert Bresson tvořil s až unavenými herci, tedy teprve v momentě několikanásobného opakování jedné a též scény. Z Křižáčka cítím touhu na tyto dva režijní styly, tedy Tarkovský-Bresson, navázat. A svým způsobem se mu to i daří: Tarkovského dramatické, výrazně lidské oblouky plus Bressonovy nelidské prohlubně chtě nechtě rovná se nula. A z Křižáčka přesně taková hezká kulatá nula vskutku vyšla: dlouhé záběry à la Tarkovský, které jsou ale k ničemu a volají o brzký střih, a naopak silné scény, kterým by absence střihu dodala opravdovosti, jsou pohřbeny necitlivou montáží (např. scéna odchodu Jeníka z domu poustevníka), dále dílu nijak neslouží ani vyprahlé skoro-bressonovské herectví, ani nádherná kamera, mluvené slovo skoro absentuje. Křižáček je přesto krásný film. Jen nevím proč bych ho měl považovat za umění.

    • 4.7.2017  09:15

    Na jednu stranu obdivuji režisérovo odhodlání jít do takového projektu a to, že se spojil s protagonisty na úrovni, která je pro dokument potřebná. Avšak dílo z této úrovně za celou svou dobu ani na okamžik nevystoupí (vyjma epilogu) – neustále sledujeme pana D. nebo jeho máti a to většinou v interiérech, což nám sžití se s postavami filmu ještě ulehčuje (sledujeme je ve větší intimitě). Ulehčuje, jenže nevysvětluje. Jsme voyeury v domácnosti plebejců, kterým emočně rozumíme. Ale intelekt tápe, nýbrž nechápe, proč se dospělí lidé řídí jakoby dětskou logikou (Dalibor: „Necháváte se ovlivňovat televizí, věříte všem těm manipulovaným zprávám o uprchlících,“ a přitom sám se nechá zmanipulovat internetem). Z osobní zkušenosti mohu říct, že film funguje stejně, jako kdybyste si do domácnosti takovéto sociální žumpy vlezli osobně vy sami. Za to Klusákovi smekám klobouk, podařilo se mu zprostředkovat návštěvu u někoho doma. Avšak mně to nestačí, dokument mi v podstatě neříká nic nového. Proto mě mate, co je to vlastně za film, resp. pro koho je určen? Obávám se, že bez vysvětlení chyby, která v Daliborově životě někdy – a to ani nevíme v jakém věku – nastala, lze tento film brát pouze jako černobílý pohled na plebs v ČR.

    • 3.5.2017  10:56

    Jak moc se může výklad filmu ze strany mé lišit od výkladu člověka, který o knižní předloze, Šanghaji té doby, či té etapy asijských dějin ví víc, než já? Jakkoliv se já ve svém výkladu mohu mýlit – nebo reprezentovat pohled naivního člověka –, určitě se s každým shodnu, že toto dílo je mimořádně čistým pohledem do minulosti. Žádnou křečovitou rekonstrukcí, žádnou hrou na filmový stroj času, právě naopak. Podpořeno absencí kamerových detailů, divák je účastníkem děje na plátně ať se mu to líbí, nebo ne. Účastníkem, pro kterého se ale spíš hodí videoherní označení „spectator“ – ten plave v prostoru a času, bez možnosti zásahu do hry. A stejně jako ve hře nelze vylézt z arény, z herní mapy, nelze ani v Květech Šanghaje vylézt ze žlutých interiérů na modré světlo světa (v jedné z posledních scén se sluneční barva ve filmu skutečně objeví a zpětně je zarážející, že i prostřednictvím filmu má přírodní témbr sílu osvěžit divákovu mysl). Toto je třeba vzít v potaz a uvědomit si tak, že film vlastně není příjemným zážitkem a nemůže jím z principu být, nýbrž jde se svým pohledem až na dřeň pravdy o stavu společnosti – společnosti žijící v komfortu, který ji laská i vězní zároveň.

    • 9.4.2017  13:41
    Prometheus (2012)
    ***

    Tak takhle vypadá opravdový alfa samec! Vytvarovaný každý sval, albín, bez chlupů, tvar lebky evokující násilnou povahu, násilná povaha pak potvrzena chováním. Každopádně je příjemné vědět, že byť je film dobově vyvážen z hlediska obsazení (běloši s převahou žen v ústředních rolích vs. muži různých ras), tak autor má odvahu nevypustit z díla famózní komediální scénu s docela jasným rasovým předsudkem: na nezávazný sex rozhodně černocha, neb má největší péro – tak praví film. „Vytvořil jsem film, jaký jsem chtěl vytvořit, všechno vypuštění obsahu mělo svůj důvod,“ Ridley Scott [zajímavosti csfd.cz].

    • 13.3.2017  08:21

    Šok, který přišel po zbídačené Filmové lázni. Janek se coby ryzí dokumentarista lidsky „ponížil“ a dal téměř výhradně prostor jen dokumentovaným. Tím vznikl čistý film o čistých lidech, s několika mistrovskými střihy, které jsou zároveň až dětsky naivní („lidé si hledají smysl života, aby se tady nezbláznili“ kontra bytostně oddaný hráč na klavír). Po řemeslné stránce velmi inspirativní dokument. Po obsahové stránce jedno z nejlaskavějších děl, s jakými jsem se napříč různými druhy umění setkal.

    • 27.2.2017  08:33
    Příchozí (2016)
    **

    Villeneuve má specifický způsob filmového vyjadřování. Soudím ze dvou filmů, které jsem od něj jako jediné viděl a které jsou si svou strukturou vyprávění velmi podobné: jedná se o tento film a Incendies z r. 2010. Domnívám se, že oba dva díla hovoří především o bolesti poznání, která vyvěrá z nevyhnutelnosti přijmutí něčeho zdánlivě nelidského, ve skutečnosti se však vždy jedná o věc docela přírodní (alespoň tak to díla „ve své skutečnosti“ předkládají). Vyprávění vždy směřuje k tomuto bodu, k bodu poznání. Vše ostatní jsou jen nepodstatné kulisy. Kulisy nádherné, řemeslně dokonale připravené i naaranžované. Přesto jsou to pouze kulisy. Paraván s ilustrací Kardašovovy škály, za nímž se skrývá v podstatě obyčejné lidské drama. Narace vycucávající divákovu empatii. A dopustíte-li se při sledování stejného podvodu na dílo, jakého jsem se dopustil já, a sice, že budete již od první sekvence naprosto ignorovat dramatickou rovinu příběhu, režisér vám to na konci vrátí bolestným hákem na solar. Sci-fi, které nelze číst jako sci-fi. Přesto je to sci-fi s velmi důležitým sdělením. Tvar tak neobyčejný, až mám chuť označit pana tvůrce za pionýra filmového průmyslu. Ono to totiž funguje! Tento film je divácky úspěšný. Pro mé oči však je to film estetikou vyprávění naprosto zmršený.

    • 17.2.2017  09:42

    Film je tvořen nádhernou formou, která vyvolává dojem nesmírně uceleného díla. Děj se pohybuje dopředu, aby se elegantním obloukem vrátil na začátek, ale v obměněné podobě. Je opravdové umění udělat repetici tak, aby o ní divák věděl (nebo ji alespoň tušil) a zároveň aby mu při dalších opakováních přinášela něco nového k vypozorování – tedy aby repetice sama sebe i popírala. Proto nelze jednoznačně označit formu filmu za epizodickou, stejně jako nelze s jistotou tvrdit, že právě takovou formu nemá. Nýbrž co je pro hlavní postavu vlastně epizoda? Jedna výpůjčka, nebo jeden celý život? Cítím, že se jádro filmu dotýká filozofických otázek o smyslu života (jeho uspořádáním), a dotýká se jich nikoli na verbální úrovni, ale prostřednictvím jazyka čistě filmového.

    • 26.12.2016  01:54

    Asi bych se film nezdráhal rozdělit na tři etapy, zhruba hodinu dlouhé. 1) Úvod do světa – divák získá přehled o konstrukci díla. Sledujeme realitu, do níž se občas přimíchá „hraná“ scénka, kde důležité pro diváka je, že se dílo Ironsovy postavy (režiséra) začne prolínat s životem postavy Dernové (herečka Nikki). Ovšem jak k tomu pasují králíci, Poláci a brečící žena u televize? Možná jsou metaforou k našemu vlastnímu sledování filmu (viděl jsem Inland Empire v kině, i doma na obrazovce a druhá varianta mi přijde jako vhodnější) či audiovizuální tvorby vůbec. Ve scénce dvou Poláků v sále v úvodu je zmíněna jedna důležitá věc: „Hledám průchod.“ Divák bude po celý zbytek filmu také hledat průchod dovnitř. Co je však zajímavější, průchod bude v jeden moment hledat i hlavní postava – akorát to bude průchod ven z díla. 2) Inland – hlavní postava si udělá díru do látky, skrz kterou „prohlédne“ a s tím pro diváka začínají první těžkosti – film přestane být srozumitelný. Osobně jsem to vnímal jako pohled do hlavy hlavní postavy. Kouzlo této části tkví v tom, že se zde film odváže od fabule – dílo se jakoby zvedne nad tuto úroveň a začne být prakticky o ničem. Přesto ale nějaké je – a lepší přirovnání, než k hudební improvizaci, mě nenapadá. Tedy: Lynch si v první části položí pevný základ, na němž v části druhé začne improvizovat. V hudbě je tento postup zcela normální a dělají-li takto hudbu zkušení muzikanti, je to radost poslouchat. Ve filmovém umění je ale toto uvažování nad formou díla krajně neobvyklé a byť si nemyslím, že by při natáčení a vymýšlení scénáře za letu Lynch nějak zvlášť exceloval (v tomto konkrétním případě), má můj respekt za to, že to alespoň vyzkoušel takhle natvrdo v celovečerním filmu. 3) Spojení – poslední část je hybridem, obsahuje obojí ze dvou částí předchozích. Dá se sledovat možná jako rozklad duše hlavní postavy (snaží se najít průchod ven – dostane se ale leda tak ke králíkům), ale moc se mi takové čtení nelíbí. Už jen proto, že film končí laciným happyendem. Ovšem co je to za happyend, když jsem z filmu neměl pocit, že by někdo našel průchod tam, kam potřeboval (já do filmu, Nikki z filmu)? :) Možná bychom se na nějaké hledání průchodů ale měli vysrat a nebrat ten audiovizuál až tak vážně (kdo jde na koncert vážné hudby, nejde si poslechnout improvizace hráčů). Přeci jen, závěrečné titulky s diskotékou, na které se řeže poleno, to se moc vážně brát nedá.

    • 15.12.2016  10:02

    Klenot. Jsem v šoku z toho, že se jedná o prvotinu mladého tvůrce. Hra na dokument, který však dokumentem není, má uměleckou mnohovrstevnatost čtení, umělecký přesah. Dílo pojednává v prvé řadě o umělci, v druhé řadě o jistým způsobem postiženém člověku, odehrává se v prostředí, které mi imponuje (panelákový byt, sám jsem v podobném vyrůstal), zapojuje humor do jednolitého celku s tragédií, oplývá jedinečnou montáží klasické filmové širokoúhlé kamery s VHS-handycamem, který je zároveň jednou z „postav“ filmu, což nejen obohacuje prostředky narace, ale zároveň i handycamu dává prostor odvyprávět si svůj vlastní příběh. Další věci jako uhrančivá mizanscéna, zapracování hudby, styl zprostředkování malířových děl (jsou ve filmu jakoby mimochodem, přesto jsou vidět často a poměrně zřetelně) a v neposlední řadě to, že film je svým způsobem ryze akční (ne ve smyslu rychlého střihu ala hollywoodské střílečky, ale ve smyslu díla, ve kterém se neustále děje něco zásadního), to všechno jen podtrhává vysoké řemeslné kvality, jaké Poslední rodina má. A přestože je film událostmi silně nahuštěný, tak prostor k přemýšlení o nich divák dostává, což je pro pana režiséra asi největší výhra. Film o důležitosti tvorby (nejen umělecké), film o víře a film o sociálních vztazích a jejich důležitosti pro každého lidského tvora.

    • 16.11.2016  09:40
    Mrazivá tajemství (TV pořad) (2016)
    *

    Pohádky srovnané do latě s fungováním naší společnosti. Předpokládám, že všechny díly jsou jako první dva. A to je celé. Prostá nadsázka pro pobavení současníků. Kdybych z dneška – z dnešního stavu západní civilizace – uchcával do slipů, určitě bych byl z humoru tvůrců nadšen.

    • 4.10.2016  11:52
    Rapl - Oheň (S01E06) (epizoda) (2016)
    **

    Školní výlety v dřevěných chatkách měly pro mne nepříjemnou atmosféru vždy. Jenže tady umře člověk (a to zdánlivě dost nechutně), čímž odpudivost zasazení nabírá na své míře. A mě pak doslova zaráží, že v šoku (který smrt chtě nechtě musí vyvolat v každém, echt pak když se jedná o známého člověka) je z toho všeho jen jediný člověk, a to navíc vrah. Neuvěřitelně špatně uchopený díl, který chtěl být buď surrealistickým filmem (při takovém čtení je pak dost komický) nebo klasicky detektivním (a při takovém čtení je pak těžce odbytý).

    • 23.9.2016  09:08

    Udělat z jednoho individuálního příběhu univerzální klíč ke všem ostatním? To nevídám tak často. V dílech na téma holokaustu pak už vůbec ne. Jestli existuje nějaká možnost se od hrůz minulosti oprostit, pak tento film tuto možnost předkládá. Ukazuje, že člověk (společnost->jedinec->Cheyenne) už nepotřebuje lpět na melancholii, protože ideální svět přeci musí být tady. Kde jinde by byl? Stačí sundat masku. Sám Sorrentino svému dílu v první polovině nasazuje masku neukotveného díla, které v podstatě nic nevysvětluje. Ale jak čas plyne, zjišťujeme, že na prakticky každý otazník, který si klademe při svém vlastním odhalování fabule, čeká někde ve filmu přímá odpověď.

    • 19.7.2016  11:04

    Pět prvních epizod jsou mikrosérií samy o sobě. Nejenže je to definováno tím, že se právě na pomezí pátého, šestého a sedmého dílu láme model současnost/retrospektiva a zůstává už jen ta současnost, zároveň se mění i charakter jednotlivých dílů. Je mi ale jasné, že napětí nemohlo eskalovat do nekonečna. Pátá epizoda je se svým koncem extrémně přepjatá a přirozeně muselo přijít uvolnění. To také přišlo a já po dílu č. 6 poprvé dostal chuť si dát od seriálu pauzu. Šestá epizoda je primárně o vztazích, je jakýmsi uvolněním tvůrců (dvě soulože v jednom dílu už přímo odkazují na „všední“ seriálovou tvorbu současnosti), což by nevadilo, kdyby pak nepřišlo drobné rozčarování z dílu č. 7, který jednak ztrácí napětí a pesimismus dílů před 6. epizodou a jednak využívá mnoha zkratek ve vyprávění, což je paradox naopak oproti „rozdílové“ 6. epizodě, která je časově rozplizlá. Takže najednou tady máme tři nekoherentní díly v řadě. Forma vyprávění nám jaksi mění před očima, přičemž je při zpětném ohlédnutí zarážející, když se v jednom díle zobrazují ne zrovna krátce trvající sexuální scény, a pak něco tak důležitého, jako je třeba vloupání se do domu jedné z ústředních postav případu, tvůrci hrubě sestříhají do retrospektivy s voiceoverem (navíc se podstatné události, jako pobyt na Aljašce [který by teoreticky mohl dát smysl celé změně stylu] nebo první setkání se „sniperem“ odbydou tím nejjednodušším možným způsobem). Závěrečný díl pak působí jako něco, co vlastně ani nechcete vidět. V podstatě už nemá čím šokovat, nekáže, nedělá nic z toho, co dělaly díly mikrosérie první. Necítil jsem katarzi, ke které vše směřovalo. Seriál se změnil a já se nestihl změnit s tím – anebo (a to se mi zdá pravděpodobnější) mě seriál změnil svými několika prvními díly, ale později zapomněl, že mě vlastně chtěl měnit. Opravdu jsem se na Temný případ nedíval jako na detektivku. Ani na vztahové drama. Byť je závěr stále skvěle natočen, nemá již tvář neobyčejného díla. Ve výsledku je Temný případ jen obyčejný detektivní seriál. Bohužel.

    • 11.7.2016  15:24

    Černobílý obraz – především k umenšení emotivnosti, v druhé řadě až snaha evokovat minulost; absence soundtracku – opět umenšení emotivnosti; shodný bod zájmu prakticky všech scén filmu – nutně dává pochopit odcizenost, nýbrž nejen ve fabuli, ale i v syžetu je Hepnarová tak nějak „sama“; nezaujatý pohled na čin – navozující pocit čistoty a opět umenšuje emotivnost. Čekal jsem český film, který půjde na ruku divákovi. Přesto jsem se na něj moc těšil. Viděl jsem však suverénní obraz člověka, pravděpodobného hybatele českých filmových dějin.

    • 8.7.2016  18:11
    Podivíni (2014)
    *

    Film, jenž se asi nechtěně stal sám morbidním.

    • 8.7.2016  01:20

    Kruh se uzavírá. Konečně tu máme zase dobré drama s vyvrcholením, které svádí k pokoře. Nezávislý film ve fůzi s pozapomenutými hodnotami minulého století, ve zkratce: oprav co jest rozbité.

    • 4.7.2016  14:19

    Ušlechtilá činnost stojí za tímto dílem. O to víc mě těší, že je to činnost upřímná, od srdce vážně míněná. Kritiků dnešní doby se rojí mnoho, tento film je pak dílem jedněch z nich. Má nádherný obraz i hudbu, libě nelibé myšlenky. Vypráví střídavě obrazem, střihem a slovy, v čemž je jeho největší síla.

    • 1.7.2016  18:47
    Kaili blues (2015)
    ****

    Obsahem nezáživná, formou ovšem překvapující inscenovaná dokumentace. Film fungující pouze ve své celistvosti, kdy má divák možnost zpětně definovat si jakési dvě půle filmu, například: (1) všední život a (2) zážitek z něj nějakým způsobem vybočující. Všední život ustálen kamerou na stativu, zážitek pak coby život zdánlivě chaosem, zaznamenán handycamem. Dílo je bez uchopení celku chladné, nepřístupné a v handycam části v určitých momentech rovněž nedůsledné (jmenovitě se jedná o neautentické detaily v obraze jako připnuté mikrofony na těle herce a pohledy postav do kamery). Přesto bych se jej nezdráhal označit za pionýrské.

    • 28.6.2016  14:43
    Interstellar (2014)
    *****

    Byť zmrzačený, přesto (a fakt ne právě proto) výborný film. Nolan ctí pravé filmové umění a dělá maximum pro to, aby věci působily autenticky (nepoužívá zelené plátno, nechává stavět skutečné roboty). Je však drcen businessem, který (1) káže přístupnost, což má za následek doslovnou naraci, narušující autentičnost prožitku, (2) káže přístupnost, což má za následek plytké postavy superhrdinského střihu, s nimiž se nedokážu ztotožnit, (3) káže přístupnost, což má za následek krátkou stopáž (což je však při srovnání průměrné délky všech filmů na světě asi paradox). Tento latentní boj mezi uměleckou autenticitou a ekonomickou kalkulací však překvapivě film nesráží do kolen, pokud snížíme své požadavky a přijeme bolestný fakt, že toto je spíš audiovizuální atrakce, než umění. Nolan má z mého pohledu schopnosti geniálního ilustrátora, který majestátně „zhmotňuje“ fenomény své doby (zejména čas). Dává mase možnost zchroustat jinak těžko pochopitelné myšlenky jako popkorn. Což je neuvěřitelně těžká práce. Chce to přesně takhle, umí to a lidé na obou stranách barikády (producenti vs. diváci) mu to umožňují dělat. Interstellar je tak vlastně dokonalým dílem, které nám všem známé hollywoodské postupy (hlavně ty narativní) představuje na úplně jiné bázi – pořád je to sociálně hloupý, takřka nelidský film, ovšem je neuvěřitelně svěží, zábavný a místy dechberoucně autentický.

    • 22.6.2016  08:57

    „Klade víc otázek, než odpovědí.“ Byť mi nepřišlo, že by film byl vystavěn kolem osobnosti Karla Flosse, líbí se mi, že je Karlem Flossem zastřešen. Už nějakou dobu si myslím, že dnešní západní společnost (včetně naší) se nachází v duchovní krizi a tento nezaujatý pohled na současné české myšlení můj názor jen podpořil. Sice si nejsem úplně jistý, jestli to autorka vnímá stejně („nejpravdivější“ by bylo, kdyby si i v soukromém životě držela stejně nezaujatý, čistý odstup), ovšem dílo má styl, který je mi velmi blízký a který mě víceméně celou dobu ujišťoval v tom, že se právě dívám na svět očima podobně smýšlejícího člověka. Rád bych dal plný počet, ale nemohu se zbavit dojmu, že dílo ještě nemělo být dokončeno – že by snad bylo celistvé jen tehdy, až by zaznamenalo i případný rozklad/rozkvět dnešní společnosti v budoucnu.

    • 31.5.2016  11:07

    Řemeslně je tento film něco nevídaného – mistrně ukazuje, jakou moc má poctivá, „analogová“ lidská práce s prostorem a herci (zvířaty), čímž z určitého úhlu pohledu na věc deklasuje současnou produkci digitálně vydatně upravených či digitálně komplet animovaných filmů do přežité historie. Myslel jsem si, že některé záběry ještě není v lidských silách vytvořit právě analogově, přičemž je zajímavé, že z každého záběru, tj. i těch akčních, čiší důslednost a elegance (stabilizovaný obraz, plynulý pohyb kamery, nic nechtěně nepřesahuje rám ani mimo něj nečekaně neutíká). Celek drží pohromadě moderní montáž, dělící film na několik desítek krátkých, nepřiznaných epizodek, vzájemně se bezešvě prolínajících, udržujících roztěkaného tvora současnosti neustále v pozoru. A jednalo by se o naprosto čistě o přírodě hovořící dílo, kdyby... kdyby v něm nebyl přítomen lidský faktor. Ten je otravný již od samého začátku – „kamenné pyramidy“ doby ledové –, v obtěžování pokračuje s lovci a domestikací zvířat a vrcholí ekologickou agitací na pozadí obrázků současnosti. To zkrátka k přírodě nepatří. Vyčnívá to jako kůl z plotu a agitka v závěru pak nudí k smrti. Otázkou je: šlo to natočit i bez lidí? Odpověď se nabízí sama: jistě že ano! Avšak kde by se pak film ocitl coby dokument? Pokud by dokument uměle zkresloval fakta (v tomto případě vymazával by z přírody člověka, jenž je její nedílnou součástí), nešlo by již o dokument. Šlo by o fikci. Příběh lesa si na fikci sice občas hraje, ale vždy je tak činěno čistě jen pro účely dokumentárního žánru (zvířata chycená v pastích, souboje mezi zvířaty | kontra | závěrečné sdělení, že „se zvířaty nebylo zacházeno špatně“). To, že lidský faktor při sledování filmu rezonuje s čistotou přírody, je záměr. Ano, lze to vnímat jako těžký průser a hodnotit zde kvůli toho nízce. Kdo tak však činí, nepochopil pravou podstatu filmu, jsem o tom přesvědčen. Myslel jsem si při a těsně po projekci, že snímek neměl být vůbec nijak komentován a měl končit depresivním záběrem na zuboženou přírodu dneška, který by diváka nechal svobodně přemýšlet. Po čase mi ale došlo, že ten film je pod svou nádhernou, nablýskanou slupkou celý velmi depresivní a zubožený a to právě díky prezenci lidského faktoru (projevuje se jako řeka: začíná pramínkem, končí tučnou čarou na mapě). Ano, lidský faktor (a to nejen člověk v obraze, ale i Tomáš Hanák v audiostopě) nevybíravě ničí čistotu Příběhu lesa, stejně ale jako člověk ničí skutečný les. Film je tak ve zkoumané problematice uzavřen dokonale a stává se výpovědí člověka, který se cítí být součásti lesa. Osobně s tím pohledem na věc nesouhlasím, přijde mi to přehnané, nýbrž necítím, že by nás příroda o něco prosila – poradí si se vším sama, byť by to mohlo znamenat i náš zánik. Ovšem hovoří k nám a hovoří svým vlastním jazykem – a Příběh lesa tak jako snahu o jeho co nejjednodušeji pochopitelný překlad (člověk k člověku) zkrátka nemůžu akceptovat negativně.

    • 26.5.2016  09:07
    Luxus na talíři (TV pořad) (2016)
    ****

    Stream.cz je revolucí na poli českého televizního vysílání – revolucí tak velkou, že už se pro ni ani archaické označení „televizní vysílání“ vůbec nehodí, ovšem ne z prozaického důvodu, že ve skutečnosti televizně nevysílá. Jako jediná česká a na českém trhu působící společnost zabývající se produkcí „televizních“ děl skutečně reaguje na potřeby trhu a zároveň jej i posouvá dál, táhne trh. Jednak divákovi dopřává tzv. instantní obsah, na který je z internetového prostředí zvyklý, a s ním spojenou svobodu výběru pořadu, přičemž ten zajímavý si každý pro sebe najde určitě alespoň jeden – v porovnání s tím je klasické televizní vysílání dnes již přesyceno množstvím nezajímavých kanálů, přičemž ty zajímavé se pro nás stávají zajímavými často teprve až v určitý čas vysílání kýženého pořadu, čímž u diváka vytvářejí nepříjemný pocit nesvobody. A z druhé strany tvůrcům přináší příjemnější pracovní prostředí, nýbrž na rozdíl třeba od veřejnoprávní televize ve firmě neexistuje tak hustá sada filtrů, kterými autorův nápad musí projít, aby ve výsledku mohl být natáčen (resp. „vysílán“), a příjemnější rovněž proto, že tvůrcům dává k dispozici větší rozpočet (informace od kamaráda, který měl nápad a srovnával, kde a za jakých podmínek by ho šlo zrealizovat). --- Luxus na talíři je součástí dvou rodin: (1) rodiny seriálů, parodujících české veřejné prostředí (mimo Kanceláře Blaník a Autobazaru Monte Karlo je součástí této rodiny i archaická Česká soda), a (2) malého fikčního světa, který vyobrazují ještě seriály Vaříme s Mírou a Žrouti. Luxus byl v první polovině „vysílání“ ze všech tří pořadů tím nejnosnějším, nýbrž recese na téma „České gurmet prostředí“ to tehdy byla ještě velice jemná a nijak nezastiňovala samotné jádro, jímž je vaření. Jak se ale vyvíjel příběh Žroutů, měnilo se cosi i na Luxusu. Mikluš stále víc a víc prozrazoval fakt, že pouze hraje (stupňující se narážky na „konkurenční“ pořad plus samotný fakt, že už jej šlo paralelně vidět jako regulérního herce právě ve Žroutech), čímž celý koncept, který diváka měl za úkol udržovat v nejistotě „parodie vs. myšleno vážně“, položil na lopatky. Pokud to však budeme brát jako tvůrčí záměr, tak nám z toho vyplývá, že prim od té chvíle začal hrát příběh, zprostředkovávaný Žrouty. Ovšem zde je nutno podotknout, že právě u Žroutů se projevila jistá bezduchost celého projektu. Žrouti mají několik dílů, z nichž žádný, kromě úplně posledního, skutečně nevyvrcholí (chybí jim pointa – zpravidla končívají tak, že v divákovi neprobouzejí zájem o sledování dalšího dění [z parodie kulinářských pořadů se tak tvůrci pravděpodobně nechtěně dostali k parodii léty ustanovených seriálových standardů]). Člověk si u sledování klade otázky: útočí snad na ortodoxní masaře? Na burany? Na vegetariány? Na miláčky zvířat? Nic tomu úplně nenasvědčuje. Žroutům navíc chybí sympatické postavy (Mikluše nám Luxus představuje jako miláčka kvality, Žrouti jako zvráceného maniaka-kanibala; Míra se mihne jen v pár dílech; ostatní postavy mají pouze vedlejší charakter), čímž se od klasického seriálového standardu opět odlišují. A opět to nefunguje. Jako celek tedy hodnotím jako nepodařené dílo, které neví, jestli si vlastně dělá srandu z lidí, nebo ze seriálové tvorby. Ani jedno nedělá pořádně. Přesto: Luxus samostatně jako parodie Česka funguje docela dobře (stejně jako Vaříme s Mírou).

    • 24.4.2016  13:35
    Oběť (1986)
    *****

    Bezmála sedm let mi trvalo, než jsem se probral celou Tarkovského kinematografií, přičemž ne vždy šel divácký zážitek tzv. na první dobrou. Nyní, po zhlédnutí Oběti, mohu přesvědčeně prohlásit, že nic neovlivnilo můj duchovní život tak významně, jako právě Tarkovského celoživotní dílo. Dílo, jež je metaforou cesty za poznáním; cesty složité a trnité, ovšem jak lehce zvládnutelné, má-li člověk trpělivost. Oběť je vrcholkem této cesty – má sílu sama o sobě, v kontextu všech šesti Tarkovského předchozích snah pak otřásá (vnitřním) světem. Vyzařují-li u Tarkovského „věci zásvětní světlo“ (J. Cieslar/ link), pak Oběť je tím světlem. Tady je vše kdysi naznačené vysloveno a zobrazeno. Shadwell v komentáři k Rublevovi provokativně popisuje řadu filmových režisérů v posloupnosti tak, jak podle něj jeden ke druhému vzhlížejí, přičemž Tarkovského staví na poslední stupínek s komentářem, že „už neměl ke komu vzhlížet a proto vzhlížel k Bohu“, s čímž zkrátka už nemohu nesouhlasit. V Oběti se snoubí (1) dokonalé pochopení filmového umění, jak Tarkovský opět dokazuje výběrem herců – ti hrají jen zčásti, mnohem více než scénář je z nich cítit jejich vlastní životní příběh: skutečnost, že se na tomto světě – ve společnosti – dobře zabydleli, čímž bytostně reprezentují postavy ze scénáře –, (2) perfektně vystavěný syžet; v momentě, kdy už je divák přesvědčen, že Tarkovskij v emigraci klesl kdesi na úroveň zfilmovaného divadla, přechází film do úplně jiné nálady (podpořené barevným filtrem), přičemž se na závěr vrací zpět na začátek v obměněné podobě – to má za úkol dát divákovi možnost vstoupit do duše hlavní postavy a uvědomit si, že to nemohl být sen (přičemž bych rád zmínil, že uskutečnit „vnoření“ této povahy jsem doposud považoval za neuskutečnitelné napříč všemi druhy umění), a (3) smysl díla. „…Tarkovskij – to byl skutečný obrat v mém životě. Nejen jeho filmy, ale i jeho spisy. Nebyl jsem kdovíjak zbožný, věřící člověk. Ale díky tomuto filmaři jsem pro sebe jistou víru našel.“ (Ó.R. Navia/ link)

    • 14.4.2016  14:05
    Zrcadlo (1975)
    *****

    Pauza. Střed Tarkovského tvorby s ohlédnutím nazpět i nejasným pohledem vpřed, po jehož zlhédnutí je patrné, že funguje v jednom rozměru navíc. Běžné biografické dílo vzbuzuje v divákovi ve větší či menší míře chladný, prakticky naučný pohled na věc. Tarkovského „autobiografie“ pak, troufám si tvrdit, funguje pouze, pokud si do ní promítneme svůj vlastní život, svou vlastní, byť třeba klidně jen kusou „autobiografii“. Zrcadlo působí vpravdě magicky a při správném uchopení vyvolává dvě těžko zodpověditelné otázky: Jak je možné, že film můžeme vnímat jako vlastní zkušenost? a Potřebujeme vůbec taková díla, když máme kolem sebe skutečný, živoucí svět? Na první otázku lze snad odpovědět rozborem filmu. Druhou otázku pak může, dle mého názoru, zodpovědět každý. --- Zrcadlo zároveň vnímám jako kroniku 20. století po Kristu, zejména pro jeho četné autentické záběry ze světové války. Přičemž zírám s vykulenýma očima a zatajeným dechem, jak citlivě jsou tyto scény do kontextu celého filmu zařazeny (momentky z transportu židovských dětí kontra děti na venkově; básně v závěru pasáže přechodu přes Sivaš kontra otec přijíží z fronty [otec, autor básní]). --- Nad to všechno mistr Tarkovskij neustále, doslova v každém záběru, dokazuje svůj obrovský filmařský talent. Nepotřebuje filmové efekty pro plynulý skok v čase (youtube.com 14:32-15:30), překvapuje detaily, na kterých se jiní nestydí vystavět celý film (youtube.com 57:25-57:52), elegantně využívá všech živlů (ohně, vzduchu, vody, země). Ovšem do jaké míry se do toho všeho otiskl Rergberg? --- Jedná se bezesporu o klenot kinematografie, který překypuje pozitivní energií.

    • 12.4.2016  09:49
    Et Cetera (1966)
    ****

    Konotace A co dále, Baltazare? (Ponrepo 2016)

    • 12.4.2016  09:38

    Baltazar spouští v oceánu divákovy duše ledovec, který jednoho dne snad kamsi dopluje a ošklivě narazí. Jak mám potom já hodnotit něco, co vlastně ještě neskončilo?

    • 6.4.2016  10:00
    Antikrist (2009)
    *

    Čím víc vplouvám do Tarkovského tvorby, tím víc ve mně nikoli uzrává, ale hnije přes šest let starý zážitek z kina, v němž jsem Antikrista poprvé spatřil. Je těžké říci proč se nyní na Triera dívám s opovržením, ale velkou zásluhu na tom má zřejmě srovnání Antikrista se zlem v Andreji Rublevovi. Opravdu mne neuráží hrubost, s jakou Trier zde a Tarkovskij v Rublevovi vykreslili násilné scény. Zatímco ale Rublev za pomoci těchto scén splétá ústřední motiv díla, Antikrist zde působí samoúčelně, vyprahle – film jakoby existuje pouze pro tyto scény. Je to sice radikální pohled na věc, ale je důležité mít na paměti, že v případě sledování Antikrista nelze využít jemnocitu. Pokud to někdo dokáže, pravděpodobně žije v iluzi, že umění nemá/nemusí být krásné, aby splnilo svůj účel. Antikrist sice je po řemeslné stránce krásné dílo, ale jeho obsahový rozměr je naprosto šeredný, ztřeštěný a duchaprázdný. Věnování celého spektáklu právě památce Andreje Tarkovského je tak jen zoufalým výkřikem maličkého Larse, který svého velkého učitele prosí o odpuštění. Antikrista vnímám jako latentní přiznání tvůrce, že na své cestě selhal.

    • 8.2.2016  08:35
    Muška (1967)
    *****

    Filmový jazyk, který prakticky každým snímkem překvapuje, přitom jak skvěle mu lze rozumět pouhou empatií. Muška je i po letech neuvěřitelně svěží dílo (jak asi působilo v době natočení?), křehké i hrubé zároveň, doslovné i poetické v jeden čas.

<< předchozí 1 2 3 4 6 7
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace