Carodej_pes

Bez jediného prázdného místa a s důsledně dodrženou montáží, která tvoří (na české poměry) výjimečně propracovanou, zasvěcenou, drzou a taky vtipnou pojící složku dokumentovaného s ilustrovaným.

Sonda do lidství: důležité je mít vizi, být pracovitý a věřit. Pak je možné úplně všechno. Dobro zde vypadá jako něco nadpozemského. S Rudolfovou rodinou se nejde neztotožnit, její principy přetrvávají.

Špičková produkce pro děti a dospělé. Tady je úplně všechno dobré; kdybych byl bláhový, tak řeknu že dokonalé. Dílo, které žije z detailů (pro dospělé) stejně jako z pregnantního syžetu (pro děti). Nad to je zdobeno moderním vkusným humorem, univerzálně stravitelným skrz všechny věkové skupiny. Že zde najdete krásné plastické charaktery a přenádhernou hudbu pak nejspíš jen dokazuje, že máme tu čest s úkazem, na který světová kinematografie čekala léta.

Příjemná připomínka putování post-apo světem z doby, kdy Playstation 3 už čekala na svého nástupce. Do té chvíle jsem nehrál AAA hru, jejíž příběh by vrcholil pointou, která má umělecké kvality. Seriál a hra se shodují v mnoha věcech. Nejdůležitější shoda je, že u obou vidíme žánrové prohřešky a že ty působí jako lidský rukopis – vyjádření autora, nikoliv jako generická řemeslná berlička.

Jeden z vrcholů světové kinematografie. Film toho vzácného druhu, který jde až k nitru všeho, přitom jako by jen ukazoval stromy.

Zjevení na seriálovém poli, u něhož si možná ani nevšimnete vysokých produkčních hodnot. Je to dáno tím, že seriál je nesmírně civilní povahy: na stopáži necelé půlhodiny vždy sdružuje intenzivně vyprávěný příběh člověka, kterému nechybí poctivá a nečekaná pointa – de facto nelze předpovídat šťastný, ani smutný konec, a dokonce jednotlivé konce takto ani nelze označovat, nýbrž při závěrečném, souhrnném pomyšlení by se daly všechny zkrátka označit „pouze“ za skutečné (ať už si pod tím představíme štěstí, či smutek). Nad to si připočtěte autentické japonské kulisy a gastronomii, která vám zaručeně zvedne apetit.

Fantastická psychologická podívaná, od které se logicky očekává zejména prvotřídní scénář. Pravdou je, že zde máme co dočinění s komplexním filmovým dílem, které s médiem pracuje přesně tak, jak to mám nejradši: staví na jeho dokumentárních kořenech, vypráví zvukem (např. na papíře drze neumětelský, v praxi ale famózní crossfade ze sluchátkové kvality hovoru do čisté, nezkalené, a zase zpět), vytváří dojem autentického prožívání času, umožňuje různé čtení sebe sama.

Stejně jako u seriálu, nedokážu ani nad filmem nějak racionálně uvažovat. Viděl jsem jej doma z DVD před zhlédnutím seriálu a viděl jsem jej včera v kině po zhlédnutí prvních dvou řad. 1) Bez nakoukání prvních dvou řad film nefunguje; 2) Film na plátně funguje podobně jako brýle pro virtuální realitu – bez většího přehánění.

Šok, který přišel po zbídačené Filmové lázni. Janek se coby ryzí dokumentarista lidsky „ponížil“ a dal téměř výhradně prostor jen dokumentovaným. Tím vznikl čistý film o čistých lidech, s několika mistrovskými střihy, které jsou zároveň až dětsky naivní („lidé si hledají smysl života, aby se tady nezbláznili“ kontra bytostně oddaný hráč na klavír). Po řemeslné stránce velmi inspirativní dokument. Po obsahové stránce jedno z nejlaskavějších děl, s jakými jsem se napříč různými druhy umění setkal.

Klenot. Jsem v šoku z toho, že se jedná o prvotinu mladého tvůrce. Hra na dokument, který však dokumentem není, má uměleckou mnohovrstevnatost čtení, umělecký přesah. Dílo pojednává v prvé řadě o umělci, v druhé řadě o jistým způsobem postiženém člověku, odehrává se v prostředí, které mi imponuje (panelákový byt, sám jsem v podobném vyrůstal), zapojuje humor do jednolitého celku s tragédií, oplývá jedinečnou montáží klasické filmové širokoúhlé kamery s VHS-handycamem, který je zároveň jednou z „postav“ filmu, což nejen obohacuje prostředky narace, ale zároveň i handycamu dává prostor odvyprávět si svůj vlastní příběh. Další věci jako uhrančivá mizanscéna, zapracování hudby, styl zprostředkování malířových děl (jsou ve filmu jakoby mimochodem, přesto jsou vidět často a poměrně zřetelně) a v neposlední řadě to, že film je svým způsobem ryze akční (ne ve smyslu rychlého střihu à la hollywoodské střílečky, ale ve smyslu díla, ve kterém se neustále děje něco zásadního), to všechno jen podtrhává vysoké řemeslné kvality, jaké Poslední rodina má. A přestože je film událostmi silně nahuštěný, tak prostor k přemýšlení o nich divák dostává, což je pro pana režiséra asi největší výhra. Film o důležitosti tvorby (nejen umělecké), film o víře a film o sociálních vztazích a jejich důležitosti pro každého lidského tvora.