Carodej_pes

Bez jediného prázdného místa a s důsledně dodrženou montáží, která tvoří (na české poměry) výjimečně propracovanou, zasvěcenou, drzou a taky vtipnou pojící složku dokumentovaného s ilustrovaným.

Příjemná připomínka putování post-apo světem z doby, kdy Playstation 3 už čekala na svého nástupce. Do té chvíle jsem nehrál AAA hru, jejíž příběh by vrcholil pointou, která má umělecké kvality. Seriál a hra se shodují v mnoha věcech. Nejdůležitější shoda je, že u obou vidíme žánrové prohřešky a že ty působí jako lidský rukopis – vyjádření autora, nikoliv jako generická řemeslná berlička.

Sonda do lidství: důležité je mít vizi, být pracovitý a věřit. Pak je možné úplně všechno. Dobro zde vypadá jako něco nadpozemského. S Rudolfovou rodinou se nejde neztotožnit, její principy přetrvávají.

Seriálový formát snese víc, než film.

Špičková produkce pro děti a dospělé. Tady je úplně všechno dobré; kdybych byl bláhový, tak řeknu že dokonalé. Dílo, které žije z detailů (pro dospělé) stejně jako z pregnantního syžetu (pro děti). Nad to je zdobeno moderním vkusným humorem, univerzálně stravitelným skrz všechny věkové skupiny. Že zde najdete krásné plastické charaktery a přenádhernou hudbu pak nejspíš jen dokazuje, že máme tu čest s úkazem, na který světová kinematografie čekala léta.

Fantastická psychologická podívaná, od které se logicky očekává zejména prvotřídní scénář. Pravdou je, že zde máme co dočinění s komplexním filmovým dílem, které s médiem pracuje přesně tak, jak to mám nejradši: staví na jeho dokumentárních kořenech, vypráví zvukem (např. na papíře drze neumětelský, v praxi ale famózní crossfade ze sluchátkové kvality hovoru do čisté, nezkalené, a zase zpět), vytváří dojem autentického prožívání času, umožňuje různé čtení sebe sama.

Existují filmové básně, které můžeme silně procítit, ale ne vždy je na první zhlédnutí zcela pochopit. Takové točil třeba Andrej Tarkovský. Historie filmu zná i díla záměrně emočně vyprahlá, jako když Robert Bresson tvořil s až unavenými herci, tedy teprve v momentě několikanásobného opakování jedné a též scény. Z Křižáčka cítím touhu na tyto dva režijní styly, tedy Tarkovský-Bresson, navázat. A svým způsobem se mu to i daří: Tarkovského dramatické, výrazně lidské oblouky plus Bressonovy nelidské prohlubně chtě nechtě rovná se nula. A z Křižáčka přesně taková hezká kulatá nula vskutku vyšla: dlouhé záběry à la Tarkovský, které jsou ale k ničemu a volají o brzký střih, a naopak silné scény, kterým by absence střihu dodala opravdovosti, jsou pohřbeny necitlivou montáží (např. scéna odchodu Jeníka z domu poustevníka), dále dílu nijak neslouží ani vyprahlé skoro-bressonovské herectví, ani nádherná kamera, mluvené slovo skoro absentuje. Křižáček je přesto krásný film. Jen nevím proč bych ho měl považovat za umění.

Moderní ztvárnění estetiky biblického vyprávění; zařazení do škatulky sci-fi je hodně velký fail (i když anoncovat to jako příběh o božím zázraku by byl zase fail reklamní) a ani se pak nelze divit, že film s touto nálepkou působí trochu plytce. Bezobsažný však není, má nejprve jasně dané sdělení (svatého bychom „ukamenovali“ děj se co děj), ze kterého v závěru nádherně plynule přechází na pole volné interpretace. Tohle a celkový vizuál za málo peněz dělá z filmu hodně neobvyklé dílo: prďácké, které je třeba velebit. Osobně mě jen tolik nezajímala přemíra akce v závěru a klasický twist ve vyprávění, čímž se film narativně přiblížil klasické konzumní produkci. Naštěstí se k ní nepřiblížil moc.

Na jednu stranu obdivuji režisérovo odhodlání jít do takového projektu a to, že se spojil s protagonisty na úrovni, která je pro dokument potřebná. Avšak dílo z této úrovně za celou svou dobu ani na okamžik nevystoupí (vyjma epilogu) – neustále sledujeme pana D. nebo jeho máti a to většinou v interiérech, což nám sžití se s postavami filmu ještě ulehčuje (sledujeme je ve větší intimitě). Ulehčuje, jenže nevysvětluje. Jsme voyeury v domácnosti plebejců, kterým emočně rozumíme. Ale intelekt tápe, nýbrž nechápe, proč se dospělí lidé řídí jakoby dětskou logikou (Dalibor: „Necháváte se ovlivňovat televizí, věříte všem těm manipulovaným zprávám o uprchlících,“ a přitom sám se nechá zmanipulovat internetem). Z osobní zkušenosti mohu říct, že film funguje stejně, jako kdybyste si do domácnosti takovéto sociální žumpy vlezli osobně vy sami. Za to Klusákovi smekám klobouk, podařilo se mu zprostředkovat návštěvu u někoho doma. Avšak mně to nestačí, dokument mi v podstatě neříká nic nového. Proto mě mate, co je to vlastně za film, resp. pro koho je určen? Obávám se, že bez vysvětlení chyby, která v Daliborově životě někdy – a to ani nevíme v jakém věku – nastala, lze tento film brát pouze jako černobílý pohled na plebs v ČR.

Černobílý obraz – především k umenšení emotivnosti, v druhé řadě až snaha evokovat minulost; absence soundtracku – opět umenšení emotivnosti; shodný bod zájmu prakticky všech scén filmu – nutně dává pochopit odcizenost, nýbrž nejen ve fabuli, ale i v syžetu je Hepnarová tak nějak „sama“; nezaujatý pohled na čin – navozující pocit čistoty a opět umenšuje emotivnost. Čekal jsem český film, který půjde na ruku divákovi. Přesto jsem se na něj moc těšil. Viděl jsem však suverénní obraz člověka, pravděpodobného hybatele českých filmových dějin.