Carodej_pes

Na obsah možná musím ještě dozrát, aby se mi plně zalíbil. Ovšem to, co Mijazakiho dílo předvádí v akčních pasážích, je hodno absolutního hodnocení. Mistrovská animace a naprostá uvěřitelnost událostí (fascinující smysl pro detail); podobný prožitek přináší pouze některé počítačové hry/videohry.

Za zvuků Tobinova Cestovatele začíná cesta filmem; cesta přes 7 bytů, skrývajících nectnosti současné moderní civilizace; cesta, u níž se budete cítit trapně, spokojeně nebo ji nepochopíte (a na obsah jednotlivých příběhů si na druhý den nevzpomenete). Podobně jako Tobinovy mikrofony nejprve vstřebaly reálné zvuky přírody a předmětů z domácnosti, aby je posléze elektronický mistr softwarově zkroutil pro potřeby svého zřejmě nejvýraznějšího opusu ISAM, Pálfi po svém vstřebal (zlo)činy současné společnosti a natočením tohoto filmu vyrobil zrcadlo, reflektující je v jejich absolutní variantě.

Film úchvatně zachycuje promyšlené představy o atmosféře středověku. Vzdor stopáži, nekvalitnímu scénáři, gore náladě a faktu, že dílo pudí nepokorného diváka z kina ven, si myslím, že se jedná o snímek, od nějž je velmi těžké odtrhnout oči. Jedno z nejpůsobivějších děl historického žánru a zároveň jeden z nejpromarněnějších sci-fi filmů historie nelze odsoudit, ani vyzdvihnout do nebes.

Snímku nelze odpustit podivnou dějovou poslepovanost, která zejména ze začátku působí nepříjemně amatérsky a divák díky tomu není vtažen do příběhu, aniž by nepřemýšlel nad řemeslnou stránkou věci. Což je špatně. Ovšem v části, kdy dojde na odhalení podstaty problému, van Dormael čaruje jako málokdo před ním a po něm. Melancholická pohádka, připomínající Amélii, v závěru stojí před rozhodnutím dvou radikálních konců. Na výběr je deprese a podivnost. Van Dormael nemohl udělat špatně, ať už by vybral jakkoliv. Smysl filmu totiž netkví v konci.

Půlnoc v Paříži po jarmuschovsku.

Vzhledem k tomu, že ve filmu dojde k mnoha událostem, jež by moralista popsal jednoduše jako „prasárny“, a také v něm lze vidět pokáleného člověka, mě téměř dojímá skutečnost, že to vůbec nejnaturálnější se odehraje (pokud se díváte v kině) mezi plátnem a sedačkami během scény s Umou Thurman. Ona opravdová zkaženost, kterou u nymfomanky neustále dementuje její hostitel, jakoby najednou vyvřela z obyčejných lidí, sledujících absolutní rodinnou zkázu, smějíce se přitom.

Jsem rád, že se v mainstreamových vodách může objevit komorní dílo a slavit komerční úspěch. Jsem rád, že se někdo snažil přiblížit zážitek pobytu v kosmu běžným lidem, avšak kvantum (!) chyb, které pokřivují realitu, sráží tento jinak velmi originální snímek dolů. Užil bych si tento virtuální pobyt v kosmu daleko intenzivněji, kdybych zapomněl na vše, co o vesmíru a fyzice vím (a že je toho bohužel velmi málo). Přesto: po Kubrickově 2001 se jedná o můj druhý nejintenzivnější filmový zážitek z kosmu. Jen mě fakt dost mrzí, že potenciál překonat Vesmírnou odyseu v disciplíně „iluze pobytu v kosmu“ zde byl tak obrovský a přesto nebyl využit pořádně. Tak snad někdy jindy...

Rád bych dal plný počet, ale ten seriál je prostě morálně zkažený. Ovšem výborně se na něj dívá.

Jedna hvězda navíc za vynikající soundtrack.

Film tak moc novátorský, až je jeho kvalita některými lidmi přehlížena. Dílo má jen dvě chyby (jež zejí, né že by bylo příjemné v něm nějaké hledat) – roztahanou třetí čtvrtinu a zmínku o leknínu v pravé plíci, když chvíli před tím můžeme vidět, že je v levé (i když to původně vypadlo, že spadl do pravé). To ovšem není podstatné, nýbrž snímek oplývá vlastním životem, vlastními pravidly, pohádkovým obalem, Švankmajerovským provedením a realistickým průběhem. Má excelentní soundtrack. Má koule na to, udělat na závěr (ne)pěknou černou tečku. A nad to mi ještě připomněl mé dva staré sny. Pět hvězd je málo.