Carodej_pes

Jak by to na světě vypadalo, kdyby všichni lidé měli hrubiánovu zkušenost? A je k prozření skutečně nutná ona zkušenost? Zhlédnout toto veledílo by k načerpání a strávení myšlenky mělo dle mého názoru stačit.

Zážitek, odysea, na kterou nikdy nezapomenete. Chcete-li se otevřít myšlenkám o tom, kam směřujeme coby celek – lidská rasa, toto dílo vám pomůže. Chladná snaha o čistotu bez aplikace subjektivní teorie (čímž se film staví nad knižní plod vzájemné spolupráce S. Kubricka a A. C. Clarkea), s nádhernými obrazy a hudbou.

Bezmála sedm let mi trvalo, než jsem se probral celou Tarkovského kinematografií, přičemž ne vždy šel divácký zážitek tzv. na první dobrou. Nyní, po zhlédnutí Oběti, mohu přesvědčeně prohlásit, že nic neovlivnilo můj duchovní život tak významně, jako právě Tarkovského celoživotní dílo. Dílo, jež je metaforou cesty za poznáním; cesty složité a trnité, ovšem jak lehce zvládnutelné, má-li člověk trpělivost. Oběť je vrcholkem této cesty – má sílu sama o sobě, v kontextu všech šesti Tarkovského předchozích snah pak otřásá (vnitřním) světem. Vyzařují-li u Tarkovského „věci zásvětní světlo“ (J. Cieslar/ link), pak Oběť je tím světlem. Tady je vše kdysi naznačené vysloveno a zobrazeno. Shadwell v komentáři k Rublevovi provokativně popisuje řadu filmových režisérů v posloupnosti tak, jak podle něj jeden ke druhému vzhlížejí, přičemž Tarkovského staví na poslední stupínek s komentářem, že „už neměl ke komu vzhlížet a proto vzhlížel k Bohu“, s čímž zkrátka už nemohu nesouhlasit. V Oběti se snoubí (1) dokonalé pochopení filmového umění, jak Tarkovský opět dokazuje výběrem herců – ti hrají jen zčásti, mnohem více než scénář je z nich cítit jejich vlastní životní příběh: skutečnost, že se na tomto světě – ve společnosti – dobře zabydleli, čímž bytostně reprezentují postavy ze scénáře –, (2) perfektně vystavěný syžet; v momentě, kdy už je divák přesvědčen, že Tarkovskij v emigraci klesl kdesi na úroveň zfilmovaného divadla, přechází film do úplně jiné nálady (podpořené barevným filtrem), přičemž se na závěr vrací zpět na začátek v obměněné podobě – to má za úkol dát divákovi možnost vstoupit do duše hlavní postavy a uvědomit si, že to nemohl být sen (přičemž bych rád zmínil, že uskutečnit „vnoření“ této povahy jsem doposud považoval za neuskutečnitelné napříč všemi druhy umění), a (3) smysl díla. „…Tarkovskij – to byl skutečný obrat v mém životě. Nejen jeho filmy, ale i jeho spisy. Nebyl jsem kdovíjak zbožný, věřící člověk. Ale díky tomuto filmaři jsem pro sebe jistou víru našel.“ (Ó.R. Navia/ link)

„I'm in love with you.“ Po dalším zhlédnutí, které od toho prvního dělilo několik let, už vím, že miluju tvorbu Davida Lynche.