HonzaBez

HonzaBez

Honza Bezděkovský

okres Praha
Československé, české filmy/divadlo/klasická hudba

21 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19
    • 9.5.2021  23:59

    Tahle hořká komedie o prodavačče nádražního bufetu Kláře, ženě co "nesnáší dvě věci a to když s ní souhlasíš a když ji odporuješ" hodně stojí, stejně jako původní divadelné hra JIřího Hubače Dům na nebesích, na skvělé JIříně Bohdalové. Schválně jsem v jeden den viděl jak tento film tak ono výbornou divadelní předlohu a musím říct, že i když některé hlášky z původní hry ve filmu zazní (viz třeba hláška "To jsem musela být v hlubokém bezvědomí."), akcentována je zde spíš ta dramatická linka příběhu a celá řada pěkných hlášek a frků se do filmu protě nedostala. Co mi tedy přišlo hodně divné, že postavu otce hlavní hrdinky zde hraje Josef Somr, kerý je dokonce o 3 roky mladší než samotná Bohdalová. Miloš Kopecký v divadelním zpacování z VInohradského divadla byl rozhodně lepší. Přesto celkově je tohle Zelenkovo zpracování velmi kvalitní. I díky hudbě Jiřího F. Svobody.

    • 9.5.2021  23:54
    Dům na nebesích (divadelní záznam) (1984)
    *****

    "To snad není vůbec ženská, to je zástrčka od pekla…" Pekelně výborná hra Jiří Hubače se spoustou vtipných vrků, pekelně skvělá Jiřína Bohdalová. Ale nejen ona. Celá pleáda krásných herců Vinohradského divadla.

    • 9.5.2021  00:56
    Návštěva staré dámy (TV film) (1999)
    ****

    „Při každé známce blahobytu je cítit, jak se smrt plíží blíž a blíž…“ Dostava mrazivá Jiřina Bohdalová v roli miliardářky, které při svém sociálním experimentu stačí jen čekat. Svět z ní v mládí, jak sama říká, udělal „děvku“, ona je na oplatku odhodlaná, z něj udělat „bordél“. V téhle adaptaci Dürrematovy hry člověka mrazí nejen z toho samotného děsivého závěru, ale především z oné nadčasovosti. Z toho, že i my lidé plni humanistických ideálů se za jistých okolností dokážeme měnit ve štvavou zvěř, která si ale přitom tu štvanici ještě dokáže zdůvodnit bohulibými úmysly…. Vždyť kdo by odolal, když „jde především o tom zda chceme uskutečnit spravedlnost“ Nebo že by šlo přeci jen o poněkud přízemnější věci?

    • 29.4.2021  23:32

    „Rakev ve snu viděti, vyhlídka na lepší časy…“ Jaké vyhlídky může mít kriminální komedie, která si z mnohem serióznější detektivky Nahá pastýřka vzala jen některé postavy v čele se Šmídovým Pacínkem a kulisy zámku Ronov? Místy to trošku působí jako pouťová atrakce (viz již úvodní titulky s kresbami Josefa Wintra Neprakty) ovšem s výbornou hudbou Rudolfa Havlíka (viz třeba nápadité aranžmá Dvořákova sbor z Rusalky Květiny bíle na cestě). Celkově dost bláznivé ve stylu Čtyři vraždy stačí drahoušku. K tomu pár pěkných hlášek („Hele vodleť do Betléma dělat andělíčka nad jesličky…“) a hlas Nadi Urbánkové v písni „Sto zlatejch zvonků, do teplé tmy padá“. S Nahou pastýřkou to určitě nemá nic společného….Jen ty čtyři hvězdičky, coby mé hodnocení.

    • 29.4.2021  21:35

    "Jak se něco semele, tak v tom lítá Pacínek...." Na zámku Orlík alias Ronov se semelou hned dvě vraždy. Do dění kolem se přimotá celá řada hereckých osobností (Menšík, Höger, Munzar, Nedbal, Skopeček), ale Bohumil Šmída coby Pacínek, co se netáže ale koná, je jen jeden... Roztimile vtipné a s pěkným závěrečným objasněním jména vraha, za které by se nemusel stydět ani Poirot. Ať žije ochotnický režisér v uniformě Vladimír Menšík a jeho "hypotézy" :D

    • 29.4.2021  19:14

    „Mějte se krásně bráchové…“ Přemýšlím, jak "krásně" si asi mohli tento film užít jeho diváci v době své premiéry v polovině 80. let. V době, kdy v televizi asi celkově třeba moc nebylo erotických scén, které zde díky vnadné Zoře Jandové určitě jsou. Právě její role holky, která to „myslí dobře, ale pak všechno zvoře“, mi ale ve filmu místy přišla, jako by ji tu režisér dal hlavně kvůli tomu svlíkání… Jandová zde rozhodně nevystupuje jako „fame fatale“, kvůli níž by oba bráchové doslova šíleli. To spíš ona se jednou nabízí jednomu a potom zas tomu druhému a ne a ne si vybrat. Vztah oněch obou bráchů je ale celkově takový nijaký, a nic na tom nezmění ani to, že jeden zaviní částečné ochrnutí toho druhého. Jediné co tak tento film ukazuje je, jak oba dva odlišně přistupují k životním překážkám, které jim život nachystal. Že mnohem sympatičtěji z toho celkově vyjde Vladimír Kratina je asi nabíledni, ale nejsem si úplně jistý, zda to nějak souvisí spíš s větším charismatem dotyčného nebo čistě s charakterem jeho role.

    • 28.4.2021  23:16

    "Hej životě, kde jsi, vylez srabe! Chci se s tebou poprat." Ondra Bozděch, tento "král Žižkova", co má rád svou uhlířskou putnu, ktereho tak excelentně ztvárnil Josef Vinklář, se s tím svým životem "pere" s ohromnou grácií. Krásně mu přitom přizvukuje Jiří Adamíra. Co mi tedy do celého toho filmu moc nesedlo, byly ty mnohokrát se opakující záběry na demolici nějakého ze starých žižkovských domů. Sice asi chápu, že tím chtěl režisér Brynych podrthnout jakousi nostalgickou atmoféru, na mě to ale moc nefugovalo. Na rozdíl od hudby JIřího F. Svobody, která tuhle funkci splnila zcela nepochybně.

    • 28.4.2021  00:30
    Hanele (1999)
    ****

    "Hle obětní kozička, která očistila obec. Ona jediná za všechny. Smrt jaká ještě nebyla viděna...Nevyzpytatelný jest Hospodin." Trochu nevyzpytatelně může na diváka na první shlédnutí působit i tento Kachyňův pokus o zpracování Olbrachtovi milostné novely "O smutných očích Hany Karadžičové". Zvlášť v té první části filmu odehrávající se v prostředí malé židovské osady na Podkarpatské Rusy může mít člověk občas pocit, že moc nechápe, o čem celý ten příběh vlastně je. Pochopí to až po přesunu celého děje do tvrdé reality průmyslového Ostravska a zejména v poslední třetině filmu, kdy se vše vrací zpět na Podkarpatskou Rus. Poetičnost prostředí malé židovské osady na Podkarpatské Rusi versus tvrdá realita průmyslového Ostravska. A především pak konfrontace víry a tradice s bezvěrstvím, volnomyšlenkářstvím a "pokrokem". To vše se Kachyňovi podařilo vyobrazit moc dobře. V první části se rodina Šáfarova musí vyrovnat s postupnou ztrátou téměř veškerého majetku. Není to však nic proti tomu, když na konci příběhu přijde ztráta ze všech největších...Jejich Hanele, "dcera vyvoleného národa" má být "první odpadlík od Boha, co Polana Polanou stojí". Ona závěrečná konfrontace vesničanů povstávajících na návsi s nastávajícím mužem Hanele Ivo Karadžičem je tak vskutku hodně silná. Jen jsem přitom musel přemýšlet jaké poselství film vlastně přináší. On totiž Ivan Olbracht v tomto příběhu nezapře svůj "vědecký" světonázor a ač Kachyňa svým filmařským uměním (a třeba i skvělou volbou filmové hudby Petra Hapky) dělá co může, přeci jen na tomto filmu tento Olbrachtův světonázor nějak ulpívá. Tak ani po opětovném zhlédnutí nemohu dát plný počet hvězdiček.

    • 26.4.2021  23:57
    Ohnice (TV film) (1968)
    ****

    "Když Vám na něčem hrozně záleží, skoro nikdy se to nepovede…." Tento komorní televizní snímek o vztahu dvou lidí, který se ani neměl šanci pořádně rozvinout, rámuje krásná typicky "fišerovská" hudba. Ta se rozhodně povedla... Radovan Lukavský a Jana Hlaváčová si jinak krásně hledí do očí, on sní "sen lásky, s níž se míjí o dům", ona mu poeticky cituje jeho láskyplné dopisy. Že by název tohoto snímku odkazoval nejen na jednoletou středně vysokou bylinu/žlutý plevel, ale i na název literární skupiny mladých básníků píšících meditativní poezii navazující na Jiřího Ortena? Kdo vi. Ať už je tomu ale jakkoliv, tento film ma potenciál v lecčemž zaujmout. Vedle obou hlavních představitelů zaujme ve vedlejší roli třeba Ladislav Pešek nebo i zpěvák Karel Hála (ač hrající jen sebe sama). Snad jediné hluché místo představuje večerní pitka v závěru.

    • 22.4.2021  01:01
    Romance štědrovečerní (TV film) (1963)
    ****

    „Ach jak jsi ty krásná přítelkyně moje. Tvé oči asfalt po dešti, tvé oči terče hluboké, ať zrezivějí pistole, jenž zkusí do tebe mířit. Jsi krásná přítelkyně má, krásná jako město ze skla. Jsi pěkná jako jarní vítr nad řekou, jak plavná řeka plynoucí. Tvé řasy černé vějíře, tvé prsy střevíčky dva pod sněhem, dvě skvrny horkých špiček růže. A žen je jako hvězd a bez počtu je řas a nehtů, ostrých ňader, očí jako nůž. A tys jen jedna přítelkyně má…“ Tyhle a další úvodní i závěrečné verše Jiřího Šotoly inspirovaná biblickou Písní Šalamounovou v kombinaci krásně poetickou hudbou Luboše Fišera tvoří zajímavý rámec jinak poněkud kontrastního vyprávění o tom, jak odlišně prožívají vánoční čas lidé naplněni láskou v porovnání s lidmi, jimž nezbývá už nic jiného, než vysedávat i na štědrý den v hospodě a pít rum. Na mladé dvojici v podání Jan Třísky a Jaroslavy Tvrzdíkové je roztomilé, jak si často říkají slova “máš?“ „mám“ a mluví jeden o druhém jako o různých „chundelatých“ zvířátkách. To postaršímu architektovi v podání Filipa de Briex už nezbývá skoro nic než přát sobě i jiným „smutný a veselý…“ Smutno-veselé je tak i celkové vyznění tohoto komorního snímku.

    • 19.4.2021  00:38

    "Rozumnosti plodí maléry… Já sám jsem malér" Tajemnou atmosféru tento film rozhodně má, ale... Na detektivku jsou zde málo v akci policisté (zejména více prostoru by neškodilo pro Karla Högera). Na psychologický film by to zas chtělo více uvěřitelnosti v případě postavy motocyklického závodníka Michala v podání Jana Třísky. Dost jsem třeba nechápal to jeho zvláštní chování vůči oběma ženám (Marii Tomášové a Věře Uzelacové). Konec celého filmu mi pak přišel trošku nezvládnutý. Divák si při něm musí klást otázku, zda vrahovu sebevraždu na motorce odnesl ještě někdo jiný nebo jak to tedy vlastně celé skončilo.

    • 18.4.2021  01:53

    V tomto filmu jsem si již z dřívějška pamatoval mladého Hrušínského coby nadějným klavíristou, kterému se po tragické události v rodině ze dne na den změní celý jeho život. Silné je určitě místo, když dotyčný hraje na varhany v kostele Dvořákovu Když mě stará matka. Filmu jinak samozřejmě vévodí Terezie Brzková coby hrdá to žena Barbora Hlavsová. Ve své typické roli dobrosrdečného člověka ale jitsě zaujme i Jindřich Plachta. Souhlasím s některými hlasy, že poněkud zvláštní je volba Jiřiny Štěpničkové jako Boříkovy matky. Věkový rozdíl (pouhých 12 let) mezi ní a Hrušínským se filmařům nepodařilo nikterak opticky zvětšit, aby některé scény (když třeba matka líbá svého syna na rty) nepůsobili divně, jakoby oba nebyli matka a syn, ale milenci. Jde ale o jedinou drobnou výtku. Jinak v tomto Fričově filmu vynikne skvělá kamera a hudba, kde vedle Jaroslava Křičky zazní přímo i mistr Dvořák. PS: Jak jsem se dozvěděl z dopisu mého dědečka, na tomto filmu byl s moji babičkou v roce 1943 v kině Horní Cerekvi, když spolu začali chodit. Psal ji, že jde o hezký film, což po jeho opětovném zhlédnutí, mohu jenom potvrdit.

    • 14.4.2021  00:22

    „Nejhorší je dělat ze sebe něco, co vlastně nejsi…“ Atraktivní Sophia Loren coby „nevzdělaný člověk“, kterému „každý může udělat, co chce“, protože „si ho neváží“. Charismatický Marcello Mastroianni v roli muže, na kterého tehdejší společnost nahlíží jako na “podvratný živel“ a osobu „nežádoucí“ a „narušenou“. Zajímavé ale vlastně i trochu zvláštní setkání „outsiderů“ své doby v rozhlasových kulisách „slavného“ okamžiku, v němž vůdce s Ducem demonstrují slavné spojení německého a italského národa… S vizuálně působivým koncem, který názorně ukazuje, že v totalitním státě, jakým Musoliniho Itálie bezesporu byla, lidem mnohdy nakonec nezbylo nic jiného než se řídit heslem "chováme se, jak nám předepisují jiní…"

    • 11.4.2021  23:48

    Výborná hudba Jiřího Šusta, divně předabovaný Ladislav Mrkvička... Jinak vcelku průměrná psychogizující krimi se zajímavě otevřeným koncem. Dost zvláštní mi zde přišla postava bývalého kriminalisty Gaudla, strýce zavražděné Hedviky, v podání Vladimír Šmerala, který na scéně více méně jen postavá a divák moc neví, co se mu honí hlavou. Adamíra s Budínovou pěkný standard, ačkoliv ani jedna z těchto postav není ani za mák pozitivní.

    • 8.4.2021  19:22
    Zákal (2016)
    *****

    „Nelze zavrhnout ty, co nenávidí Boha, protože oni ho hledají. V nenávisti je strach, uznání jeho moci. Ti kdo Boha nenávidí, nevědomky pracují k jeho chvále. V nenávisti se ukrývá víra…“ Uff, tak tento film byl pro mě opravdu hodně silný. A zdaleka nejen čistě kvůli oněm historickým kulisám doby pronásledování církve v Polsku v 50. letech, ač mám jinak historické filmy moc rád. Za sebe musím hlavně vypíchnout výborné dialogy napěchované spoustou zajímavých myšlenek. A to nejen v té pasáži, kdy se Julie Brystigier, bývalá prokurátorka, co má na svých rukou krev, konečně setkává s kardinálem a primasem polským. Tento jejich rozhovor je na jednu stranu klíčový proto, aby člověk dostal odpovědět na otázku proč „horlivá komunistka, židovka, pronásledovatelka církve a kléru, sadistka, zločinka“ tak stojí o setkání s tímto vrcholným představitelem katolické církve v Polsku. Mě ale velmi zaujal i rozhovor Julie s malou holčičkou, v němž zaznívají hezké pohádkové metafory jako „zlý duch“ či „zaklínadlo“. Rozhovor, v něž se dívenka s úžasnou dětskou naivitou snaží Julii přesvědčit, že není pravda, že by neznala ono „zaklínadlo“, jak toho zlého ducha či démona ze sebe vyhnat, ale že ho jen zapomněla. Onen jejich rozhovor jako by jen jinými slovy vyjadřoval to samé, co se Julii snaží sdělit i kardinál. Přesto je ta konfrontace s duchovními otázkami je pro Julii tak bolestná. Zdaleka tu přitom nejde, jak bychom možná vzhledem ke krvavé minulosti dotyčné očekávali, jen o otázku odpuštění. Rozhovor Julie s kardinálem jde až na dřeň těch nejintimnějších úvah o tom zda je víra jediné východisko, pokud se chce člověk stát jiným. „Bůh ti odpustí. Ale lidé možná ne,“ snaží se Julii vysvětit kardinál. Přesto jeho další reakce na Juliinu patrně klíčovou otázka, jak může člověk uvěřit v Boha, když v něj prostě nevěří, už působí trošku rozpačitě… Možná i proto, aby o to silněji vyzněla v závěru slova jeptišky Miriam, když mluví o bohu coby metafoře a říká, že „čím více člověk přemýšlí o Bohu, tím více má pochybností.“ V tomto má tedy film šanci oslovit i agnostiky, jakým je ostatně i sama Julie. Žena, která už „není tím, kým byla dříve, ale zatím není tím, kým se se chtěla stát.“ Co bude s ní i se všemi diváky, kteří jsou zatím stále na počátku své duchovní pouti, už je ale asi trošku jiný film…

    • 7.4.2021  22:48

    „Ježíši jak tě mám následovat, jsi tak nevinný, a já k tobě přicházím se všemi těmi špatnostmi. Jak mám jednat ve tvém jménu, když si sám se sebou nevím rady?“ Úplně rady si tedy nevím, pokud jde o hodnocení tohoto filmu, ani já… Na jednu stranu je film plný silných myšlenek, které zde stojí bez ohledu na to, kdo je říká… Na druhou stranu konec filmu, který mi přišel přepjatý a hlavně extrémně useknutý… Trošku to sice na mě budilo dojem, jako by ten příběh o mladém delikventovi, který se po propuštění z pasťáku stane (trošku nedopatřením) knězem, mělo být jakési novodobé podobenství o Kristu (též muži pochybné pověsti - viz "Co z Nazareta může vzejít dobrého"), který jako Daniel ve filmu rovněž hlásal, že „boží království je tady a teď“. V tom úplné závěru mi to však už moc nedávalo smysl. Už jen proto, že Ježíšův příběh nekončí na rozdíl od toho Danielova) křížem ale vzkříšením... Přesto to poselství filmu spojené pro mě zejména s Danielovými slovy o odpuštění („Odpustit neznamená zapomenout, to neznamená předstírat, že se nic nestalo. Odpustit znamená milovat, milovat někoho bez ohledu na jeho vinu ať je jakákoliv.“) i s jeho snahou tato slova skutečně žít, považuji za hodně silné.

    • 6.4.2021  00:20
    V zámku a podzámčí (TV film) (1981)
    *****

    „Lidé byli stvořeni k obrazu božímu, ne psy“ Kouzelně natočený film, který sice zobrazuje (zejména v úvodu) těžkou bídu prostého lidu, přesto vyznívá až neuvěřitelně pozitivně. Jako by onem příběh o jednom doktoru (Petr Haničinec) s „pověstí sociála“ a přesvědčením, že „je potřeba lidskou společnosti postavit na onačejších základech“ a jedné hraběnce (Jana Brejchová), která díky doktorovi pochopí, že „člověk může být šťastný jen když dovede odpustit“, byla spíš taková pohádka pro dospělé. Božena Němcová zažila bídu na vlastní kůži, a tak se asi nelze tomu pozitivnímu závěru ani divit.

    • 2.4.2021  07:52

    „Tribune opravdu tomu všemu věříš? Věřím, už nikdy nebudu stejný…" Film začíná tam, kde mnohé filmy o Ježíši pomalu končí. Sice jde o hodně spekultivní příběh, který v Bibli (a asi ani v apokryfech) člověk nenajde. Přesto mě zejména ve svém závěru dokázal vcelku vtáhnout do oné velké velikonoční události, kterou má smysl si znovu a znovu připomenínat.

    • 1.4.2021  10:13
    Bílá princezna (TV seriál) (2017)
    ***

    „Nejde o vraždu, pokud jde o boží vůli“. Seriál Bílá princezna volně navazuje na předchozí Bílou královnu a tak asi nepřekvapí, že v centru dění jsou hodně opět ženy. Kromě samotné Alžběty z Yorku, tedy oné „bílé princezny“ se tak znovu setkáváme i s našimi starými známými Alžbětou Woodvillovou a Markéty Beaufortovou, na nich je zajímavé hlavně to, jak se obě ve svém konání zaštitují vůli Boha. Přijde mi, že autoři seriálu podřizují celé vyprávění právě tomu, aby na tento aspekt poukázali. Historická pravda tak dostává místy hodně na frak (viz třeba situace, kdy Markéta polštářem zadusí Jaspera Tudora ač ho přitom dle scénáristů vlastně celý život milovala). V případě Alžběty Woodvillové se pak na scénu pro změnu opět dostává i čarodějnictví, s nímž je konfrontována dokonce i její dcera Alžběta, která se bojí o osud svého syna Artura Tudora. Scénáristi přitom (nejen) v tomto případě vcelku umně kombinují historická fakta s fikcí. Příkladem budiž i celá zápletka kolem skutečné historické postavy Perlina Warbecka, který se prohlašoval za Richarda, vévodu z Yorku. Zde se má jednat o skutečného syna krále Edvarda IV donuceného k přiznání, že je někým jiným řadou různých okolností. Jak jsem se dočetl, tyto spekulace nejsou z historického pohledu úplně nové, takže budiž… Přesto těch fiktivních momentů je v seriálu na mě až moc. Autoři seriálu to zdůvodňují „dramatičností“, jako by historie sama o sobě byla nudná. No nevím… Spíš mi přijde, že jde o potřebu scénáristů vystavět celé vyprávění na připomenutí toho, že „za vším hledej ženu“ (viz scéna, kdy Alžběta Yorku přesvědčí vojáky, aby neodcházeli od Jindřicha Tudora na stranu domnělého vévody z Yorku). A taky na ukázání toho, že i ve středověku platilo, že „občas se politika dělá pod pláštíkem temné noci“.

    • 26.3.2021  00:23
    Oběť (TV seriál) (2019)
    *****

    "Něco se nedá odpustit... Ale právě jen tehdy odpuštění něco znamená. Jaký má smysl odpouštět něco, co je odpustitelné." Skoro celou dobu máte pocit, že hlavní myšlenkou téhle dechberoucí britské minisérie musí ještě ještě něco víc, než jen již tak silné poselství o tom, že "když se něco poví, je to napořád", neboť "špína zůstává". Přesto když po určitém zlomovém okamžiku závěrečného díle vše směřuje k závěrečné scéně a setkání Anny Deanové a Craiga Myerse v místě vraždy Annina syna, koukáte na to jako opařeni a téměř se nezmůžete na slovo. A pak už jen čtěte závěrečná slova "Na hranici myšlenek o konání správných a špatných věcí je místo. Potkáme se tam." Uff, tak tohle mě vážně rozsekalo na kousky.

    • 10.3.2021  23:45
    Příští léto v Locarnu (TV film) (1973)
    ****

    „Ženeva 1924 to byl úspěch, všichni ti říkají…“ Jak „spřátelené sardinky“ setkají se v jednom ženevském pokoji čtyři trošku bizarní muži: naivní diplomat jednoho bezejmenného státu věřící v ideu věčného míru, podivínský profesor, který chce po Společnosti národů, aby se zabývala ochranou slavíků, indián z kmene Siouxů, který pro změnu chce po Společnosti národů aby předala Ameriku zpět do moci indiánů a do toho všeho falešný hráč a milovník všeho hazardu, jinak taky bývalý voják a alkoholik, který si nepřeje nic jiného, než se vyhnout své dotěrné manželce. Tam venku možná probíhá „nejvážnější setkání v dějinách lidstva“, ale i tento malý pokoj bude svědkem zajímavého setkání. Možná je to těmi stísněnými podmínkami, co dotyčné nutí tomu, aby spolu vedli čím dál jiskrnější debatu, v níž jeden druhého různě popichuje či jen deklamuje své životní postoje. Debatuje se o tom, zda má smysl se snažit něco organizovat, zda vůbec existuje nějaký řád či co je to za pravdu, když je „slabá“. Dialogy, které Oldřich Daněk napsal, jsou jako vždy mistrně vystavěné, i když možná těch závěrečných 10 minut, už mi přišlo trošku hlušších. Přesto když profesor s indiánem na konci konstatují, že „aspoň jsme se pokusili“, nelze než si říct, že to byl moc dobrý pokus pane Daňku.

    • 10.3.2021  19:15

    „To mám tak ráda, to tedy mám moc ráda. Ten jed co vjel mi pod kůži, když spávala jsem na růžích. Co z toho mám?“ Upřímně moc nechápu, co z toho mají všichni ti, co zde tento film hodnotí či komentují jako něco spíše průměrného, či možná dokonce i podprůměrného. Mě tedy toto psychologické drama s detektivní zápletkou docela chytlo za srdíčko, jak se říká. A určitě to nebylo jen díky té dech beroucí písní Marie Rottrové. Téměř magická mi přišla kamera (zvláště ve flashbackách pojatých, jako by se vše odehrávalo v nějakém snovém oparu). Výborný byl určitě i Eduard Cupák v hlavní roli. On tyhle psychologické role myslím vždy uměl. Polskou herečku Małgorzatu Potockou (představitelku zabité Lucie) jsem viděl poprvé, ovšem byla veskrze kouzelná (i díky dobře zvolenému dabingu Marty Vančurové). Praxi tehdejší doby občas dabovat české herce moc nechápu, a řekl bych, že jak Libuše Geprtová, tak třeba i Evžen Jegorov by v originále jistě nezněli hůř než, když je namluvili Libuše Švormová a Oldřich Janovský. Ale tohle je za mě u tohoto filmu snad jediná vada na kráse… Příběh muže středního věku, který ač již mnohem dříve rezignoval na svou otcovskou roli, nyní dělá co může, aby svého syna nejen našel, ale hlavně aby jej zbavil veškerého možného podezření z neúmyslné zabití při autohavárii, mi jinak nepřišel ani unylý, ani zdlouhavý. I celá ta zápletka v podobě jejich vzájemné rivality v lásce ke krásné ženě mi dávala smysl, a když pak na konci filmu syn svému otci vyčítá, že mu ji „ukradl“, bylo mi obou mužů dost líto, neboť bylo zřejmé, že to odcizení mezi oběma je patrně již definitivní. Inu jak zpívá Marie Rottrová: „Co je na střepy, už se neslepí….“ PS: Ve filmu mě zaujaly i mnohé dialogy plné zajímavých myšlenek, ať už plynuly z rozhovoru hlavního protagonisty s Lucii (viz např. když spolu dotyční vedou diskuzi zda platí, že „láska je vždy vítězstvím toho, kdo miluje méně“) či je coby bonmoty pronáší postava velmi zajímavě ztvárněná Josefem Somrem (viz třeba „Kdo se chce mít jako prase v žitě, musí být svině).

    • 9.3.2021  09:07

    Na dobu svého vzniku zaujme asi nejvíc rozsah (cudných) erotických scén s krásnou televizní hlasatelkou Annou Wetlinskou. Na samotném ekologickém tématu filmu je pak docela zajímavé vidět, v jakém stavu asi byla za "reálného socialismu" česká příroda (nejen řeky). Té řeky plné splašků je člověku dost líto. Líto mi však bylo hlavně způsobu zpracování, které v sobě nezapře dobu svého vzniku. Naprosto divný je pak konec filmu, kdy to celé končí nějak do ztracena (nejen v případě snažení mladého hygienika prosadit čističku ale též pokud jde o jeho vztah s mladou adeptkou novinařiny).

    • 9.3.2021  00:04
    Kráva (1992)
    ****

    „Jako každý den, jako vždycky, jako celý život…“ Život na horské samotě mohl být v minulosti sám o sobě těžký. Pro Adama, „divného patrona“, který slova téměř nepromluví, život nachystal obzvlášť těžký osud. Jednou jde dolů do vesnice prodat kravku, aby získal lék pro nemocnou matku, která se k němu přitom v dětství zrovna moc hezky nechovala, podruhé udělá to samé pro svou nemocnou ženu. Smutné věci se opakují, Adamova chuť porvat se s oním těžkých osudem však zůstává… Radka Holuba normálně moc nemusím. Zde ale dostal od Karla Kachyni velkou, patrně asi životní roli a ujal se ji skvěle. Zahrát srozumitelně a věrohodně někoho tak málomluvného jako byl Adam, nebylo asi vůbec jednoduché, jemu se to však povedlo. Moc se mi samozřejmě líbila i Alena Mihulová. Poetika tohoto filmu mě napoprvé moc neoslovila. Pamatuji si, že mi to před léty přišlo takové nedějové (proto původně jen 3 hvězdičky). Zejména mám na mysli ty opakující se záběry na Adamovu cestu dolů a nahoru. Tentokrát jsem si ale přesně toto docela užíval a říkal jsem si, že i v tomto filmu nezapře Kachyňa sám sebe. Proto musím minimálně jednu hvězdičku přidat.

    • 8.3.2021  18:36

    „Oznamuje se láskám Vaším, že jsem zase tady a čekám….“ Už je to dost dlouho, co jsem viděl tento moc pěkný ale svým závěrem hlavně hodně smutný film. Přesto jsem dost tušil, co mám od tohoto snímku čekat. Závěr s rozbitým hrníčkem Ulriky na půl, který symbolicky dokresluje, co se ve skutečnosti stalo, je vážně hodně dojemný. Minimálně v první půli však sledujeme jakoby úplně jiný film. Vaculík s Hrubešovou jsou kouzelnou mileneckou dvojící, která si své štěstí užívá navzdory válečným poměrům. Na vážnější strunu nás přenáší Kájovo zatčení a jeho následné seznámení s otcem Ulriky. Za mě nejsilnější jsou ale pasáže, když je Kája po příjezdu do Prahy nucen hájit svoji lásku před svým otcem. „Neházej je všechny do jednoho pytle,“ snaží se ze všech sil, ale marně. Proti argumentům typu, „já jim stejně nevěřím, jsou v tom namočení všichni“, je to totiž jakákoliv obhajoba marná…

    • 7.3.2021  00:53
    Jakub a jeho pán (divadelní záznam) (2014)
    ****

    "Můj pán je v jistém smyslu hloupý, ale našel jsem uvnitř jeho hlouposti přívětivou moudrost…" I mě tahle Kunderova hra v něčem připadala trochu hloupá a to když Jakub opakovaně líčí svému pánovi, jak se zamiloval a když ti dva vtípkují o "pochvě a nožíku". Ale našel jsem v této hře i "přívětivou moudrost" a to kdy Jakub a jeho pán filosofují o tom, že "všechno dobré a zlé je psáno tam nahoře." Ne vždy mi sice bylo jasné "jakou to má cenu, co bylo psáno tam nahoře, jaká je v tom moudrost." Duo Bartoška s Heřmánkem mě však nakonec přesvědčilo, že tento jejich herecký koncert stálo za to sledovovat, i kdyby to celé žádný moc jiný smysl nemělo...

    • 4.3.2021  23:17
    Waterloo (TV film) (1967)
    ****

    „Zapíšeme to tu ještě do historie. Jak se to tady jmenuje? Waterloo!“ Waterloo se do historie skutečně zapsalo. A nejen do historie, ale též jako „terminus technicus“ pro naprostý nezdar, krach, porážku či debakl. Nic takového se v případě této, pro Šotolu celkem typické, televizní hry nekoná. Jasnoud devízou je zde celá plejáda herců, kteří se zapsali do historie českého filmu: Smolík, Zdeněk Štěpánek, Lukavský, Adamíra, Munzar, Kačírková… Na prvním místě je tu však Rudolf Hrušínský coby Napoleon, který je v předvečer osudové bitvy nucen absolvovat celou řadu více či méně nepříjemných rozhovorů. Ministr Fouché i jeho generální štáb jej od války odrazují, případně mu nabízí ústup do Paříže, kde se má prohlásit za generála republiky. Od svého doktora se pro změnu dozvídá nepříjemnou pravdu, že není „císařem republiky, ale císařem ničeho“. Přesto když Napoleon ústy Rudolfa Hrušínského říká „když už máme viset, nepolezeme na šibenici dobrovolně, smáli by se nám, když mám umřít, umřu jako císař a ne jako zloděj,“ zní to vážně hrdě.

    • 3.3.2021  23:47
    Obavy komisaře Maigreta (TV film) (1970)
    ***

    Taková standardní detektivka, v níž postavu komisaře Maigreta ztvárnil (až moc) ledově klidný Rudolf Hrušínský. Možná víc než samotný příběh nešťastné otravy podle hesla "kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá", zaujmou francouzské písně dotvářející atmosféru celého televizního snímku.

    • 3.3.2021  22:30
    S nadějí i bez ní (divadelní záznam) (2014)
    ****

    „Není pravda, že čas rány hojí. Čím je člověk starší, tím jsou rány rozdrásanější…“ Knihu Josefy Slánské „Zpráva o mém muži“ mám doma, ač jsem ji přiznám se celou nikdy nepřečetl. Způsob její jakési částečné dramatizace plné nadsázky a různých gagů ze strany představitelů dvou vyšetřovatelů „Karlů“ mi sice místy úplně nesedl (asi nejméně ve chvíli, když se při scéně z průběhu procesu se Slánským za hudby z Televarieté „losovalo“, kdo z obžalovaných nedostane trest smrti). Přesto musím celkově uznat, že šlo o nápaditou inscenaci. Člověk se díky ní dozví nejen skoro vše podstatné o manželce generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského (zaujme třeba smutný příběh o únosu její dcery Nadi), ale něo i o celé té době, kdy „každý kdo žil, musel být podezřelý, protože se kdykoliv mohl spojit s nepřátelským agentem.“ Vcelku se mi líbil i nápad, kdy naši „Karlové“ se v průběhu inscenace postupně „převtělovali“ do všech různých vedlejších postav děje (včetně Klementa Gottwalda s obligátní fajfčičkou a Rudolfa Slánského) i když, jak už jsem psal, některé ty gagy dotyčných mi někdy přišly až trošku trapné…

    • 3.3.2021  19:13
    Faidra (divadelní záznam) (2008)
    *****

    „Co zmůže rozum, vášeň zvítězí…vášeň, ten hnusný chtíč“. Faidra je typické antické drama ukazující, že „z lidského žití zmizel všechen řád“. Člověka z toho až mrazí, jak se hercům z Divadla v Dlouhé podařilo tuhle Senecovu divadelní hru skvěle zahrát. Není zde snad slabších herců. Možná ještě více než samotná Faidra Heleny Dvořákové či Théseus Miroslava Táborského, mě zaujala Emma Černá ve své postavě staré chůvy, která se snaží Faidru odradit od jejího chtíče. Její slova „opusť tu vášeň, chtěj se uzdravit," však změjí marně. Na konci hry tak zůstávají všem, co přežili, jen oči pro pláč...

<< předchozí 1 2 3 4 6 10 15 19