HonzaBez

HonzaBez

Honza Bezděkovský

okres Praha

14 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 6 9 11
    • 17.10.2018  07:49
    Labyrint - Série 3 (série) (2018)
    ****

    Když jsem psal komentář k 6. dílu, dost jsem pochyboval, že budu moct dát téhle sérii Labyrintu víc než 3 hvězdičky. Tak moc mě tento díl nazdvihl tím, jak totálně znehodnotil veškerou tu mysterióznost, kterou Strach v předchozích 5 dílech tak skvěle vybodoval. Po seznámení s finální zápletkou však musím říct, že jsem v zásadě spokojený. Neříkám, že zde jisté nelogičnosti nebyly a že vyústění nemohlo být přeci jen trošku mysterióznější. I když třeba sám nápad se zabitím iniciátora všeho vraždění pomocí zvonu byl dosti mrazivý. Jinak si ale říkám, že tím, že nás Strach po celou dobu tak mistrně "vodil za nos", vlastně jen znovu dokázal, v čem je jeho síla. Že se mu podařilo nás "chytit" do labyrintu plného prazvláštních představ o tom, kdo vlastně je ten tajemný fantom z podzemí vraždící podle osudu jednotlivých apoštolů, proč k těm vraždám dochází a jakou roli zde hraje němý Adam/Tomáš. Že to vyústění bylo nakonec docela banální, tak úplně neberu jako prohru autorů. Vždyť život někdy banální i je...

    • 10.10.2018  16:50
    My všichni školou povinní (TV seriál) (1984)
    *****

    "Žák to není nádoba, kterou je třeba naplnit, ale pochodeň, kterou je třeba zapálit..." Tenhle legendární televizní seriál mám navždy spojený se svým dětství, kdy měl premiéru. Tehdy jsem asi vnímal hlavně ty linky příběhu týkající se vztahů mezi žáky ve škole, případně vztahů žáků a učitelů a těm ryze dospěláckým problémům (manželské odcizení, nevěra, rozvod, bezdětné manželství) úplně nerozuměl. Od té doby při reprízách občas zkouknu sem tam nějaký díl... a faktem je, že musím přitom ocenit i ty dospělácké linky příběhu. Tehdy jsem nejvíce (kromě dětských herců - Milan Šimáček, Michal Hofbauer a jiní)) hltal hlavně postavy mladého učitele Karfíka (Vladyka) a pionýrské vedoucí Vychodilové (Žilkové). Teď musím ocenit celkově výborné herecké obsazení, kdy skoro co postava to herecká osobnosti. Počínaje filosofujícím stárnoucím učitelem Lamačem (Jiří Sovák), rozvážnou ředitelkou školy (Věra Galatíková) a konče třeba nervní učitelkou Hájskou (Gabriela Vránová). Nelze též zapomenout na optimistickou a velmi lidskou učitelkou Zmatlíkovou, která pro Danu Medřickou byla její vůbec poslední (a de facto nedokončená) role. Je moc škoda, že díky jejímu úmrtí zde už nemá tolik prostoru, jak se patrně zamýšlelo, ale každá chvíli na obrazovce s ní stojí za to. Celkově musím souhlasit s tím, co je zde napsáno v obsahu, že jednotlivé postavy (i ty nesympatické) jsou napsány věrohodně. Naprosto geniální je pak Hapková hudba (nejen úvodní melodie), která mi i dnes po letech zní hodně uších. Zaujme i (na seriálovou tvorbu) v celku neotřelé režijní pojetí, zvláště pak ty některé zpomalené poeticky nasnímané záběry a též řada moudrých výroků ať už z úst Jiřího Bartošky coby soudce nebo již zmiňovaných postav Jiřího Sováka či Věry Galatíkové (např. "Když je všechno v životě moc jednoduchý, tak si ani neuvědomíš, jak je to vzácný."). Když to tak píšu, nějak nenacházím důvod, proč tomuto dnes již pamětnickému seriálu nedat plný počet hvězdiček.

    • 9.10.2018  23:41

    Hodnocení si nechám až na samotná závěr tohoto seriálu, nicméně komentář si dovolím napsat už dnes. Šestý díl byl totiž (z mého pohledu docela předčasně) zlomový. Pět dílů se Strachovi dařilo vyvolávat v divákovi dost dobrou mysteriózní atmosféru, ale stačilo málo, a (patrně) všechny karty jsou odhaleny. Co zůstává na poslední díl? Patrně hlavně závěrečná honička na hradě s možná (ale možná taky úplně ne) dobrým koncem. Vsázet se tak asi můžeme jen o to, zda to velitel kriminálky (Donutil) přežije či nikoliv. Což mi přijde docela málo. Ale třeba se ještě nějakého překvapení dočkáme.

    • 1.10.2018  11:59

    Možná je 50 let od srpnové okupace už dost dlouhá doba na to, aby se na tyto tragické chvíle dalo nahlížet s nadhledem a třeba i v lehce komediálním duchu. Komediálních filmů z doby druhé světové války se též pár najde (viz třeba skvělá česká poválečná komedie Nikdo nic neví). Ale ona není komedie jako komedie. Tahle má podobu filmů typu Kameňák či Babovřesky. Tedy děs, bída a utrpení.... Nápad to možná nemusel být úplně špatný, střet polských herců (okupačních vojáků) s (malým) českým člověkem.... Ale to ztvárnění bylo otřesné, plné různě se pitvořících českých herců (škoda že i takových jako Bolek Polévka) a plné vulgarit od všech zúčastněných aktérů. Ještě štěstí, že jsem to neviděl na Nově coby připomínku srpnového výročí. To bych asi vážně dal odpad.

    • 10.9.2018  00:27
    Sluníčko na houpačce (TV film) (1981)
    ***

    Samotná zápletka, kdy jako vždy milá a usměvavá Marta Vančurová spolu v Jiřím Bartoškou řeší převoz jednoho klučiny (Matěje) z dětského domova do Prahy na převzetí první ceny z výtvarné soutěže, mi úplně nesedla. Moc věrohodně na mě hlavně nepůsobily ony neustálé návštěvy Vančurové u všech těch možných osob spjatých s Matějovým dosavadním životem. Je jasné, že scenáristicky zde bylo účelem, aby se divák toho mohl o těžké Matějově životní situaci co nejvíce dozvědět a to z různých úhlů pohledu. Ale dost pochybuji, že by se někdo tak intenzivně zajímal o něčí cizí osud a věnoval tolik času návštěvám cizích lidí, jak to ve filmu činí postava Vančurové. To všechny ty scény vzájemné interakce mezi postavou Bartošky a Matějem mi přišly mnohem uvěřitelnější. A hlavně i mnohdy docela vtipné a velmi lidské. Nejsilnější mi ovšem přišla scéna, kdy je malý Matěj se svým tátou alkoholikem (skvělej Petr Čepek se svýma typickýma "psíma" smutnýma očima) a snaží se jej přesvědčit, že "rum je blbec". Jinak jsem moc nerozuměl, v jakém vztahu spolu vlastně byli v tomto film Vančurová s Bartoškou (staří přátelé/milenci v nezávazné vztahu). Celý film pak končí tak nějak divně do ztracena a vlastně i dost smutně. Coby televizní snímek to nebylo špatné, ale možná jsem (i kvůli mé oblíbené Martě Vančurové) čekal maličko víc.

    • 9.9.2018  23:16

    "Historii nejde zopakovat..." Myšlenky ze slavného románu F. Scotta Fitzgeralda jsou určitě podnětné. Horší je to, alespoň z mého pohledu, se zpracováním. Pro mladší ročníky to možná může být v pohodě, ale mě hlavně dost vytáčela moderně pojatá hudba, která podle mě totálně zabila jakoukoliv dobovou atmosféru. Hlavně v úvodních scénách odehrávajících se na večírku u Gotsbyho. To jsem měl chuť to celé vypnout. Postupem času to už bylo lepší, ale stejně si myslím, že to celé zpracování bylo zbytečně moc moderní. I když Leonardo DiCaprio vůbec není špatný.

    • 7.9.2018  01:05
    Jan Palach (2018)
    ****

    Přemýšlím, co jsme se diky tomuto filmu o Janu Palachovi vlastně zajímavého dozvěděli. A řekl bych že toho nebylo zas tak málo. Třeba to, že byl vnímavý a měl cit pro spravedlnost (viz zajímavá a zároveň paradoxní scéna z brigady v Sovětském svazu, kde se zastane ruského mladíka a zkamarádi se s ním), že měl skvělou milující maminku (Zuzana Bydžovská jako vždy excelentní), že nebyl žádný suchar ale měl i určitý (byť decentni) smysl pro humor a ironii (viz třeba jeho hláška "svět se hroutí a ty myslíš na můj klobouk...") nebo že se v osobním životě pohyboval mezi dvěma ženami. O samotné Palachově cestě, která ho dovedla k tomuto jeho hranicnimu čínu se toho žel z filmu zas tak moc nedozvíme. Z části asi proto, že se Sedláček chtěl pokud možno vyhnout čiré spekulaci (pokud za ní nemám považovat třeba trošku zvláštní scénu, kdy Jan vlastnoručně topí a pak i pohřbívá čerstvě narozená psí štěňata) a částečně ale i proto, že v podstatě rezignoval na nějaký bližší psychologický portrét dotyčného. Snad jen scéna z lednového pohřbu svého strýce, při níž mu tečou slzy, je jistou výjimkou. I když i zde můžeme jen čiré spekulovat, zdá pláče z důvodu zármutku nad smrtí někoho blízkého nebo zdá pláče i sám nad sebou. Silně na mě působila i scéna z kostela o vánocích, kdy z úst faráře slyší Jan biblickou zvěst o tom, že ač žijeme či umíráme, Kristus v nás zůstává. Nevim nakolik byl Palach věřící, to se z filmu úplně nedozvíme. Ale ta zvěst v kontextu toho jeho hraničního (přesto veskrze statečného) činu hovoří sama za sebe... Co mě tedy v tom Palachově příběhu asi mi moc nesedlo, byla scéna jeho pobytu na brigádě ve Francii, i když to asi svůj smysl mělo, neboť zde je Palach konfrontován s informací, že někdo jiný v Polsku reagoval na okupaci v Československu vlastním sebeupálením. Ale ten střih z dramatické situace v okupovaném Československu byl dost ostrý. Naopak bych v zásadě ocenil poměrně slušné zobrazení tehdejší doby a to zejména pokud jde o období samotné okupace (scény na Václaváku i na Malostranském mostě) či následné stávky studentů. Když člověk vidí, jak rychle se doba zas vrátila tam, kde byla před jarem 1968 (viz policejní zásah vůči studentům s pendreky), není mu z toho dobře po těle. Dobovou atmosféru pak posilují i některé použité dobové písně (od rozjuchaných Jó třešně zrály po depresivní Krylovu píseň Morituri te salutant). Velmi netradiční je i "hudba" (resp. spíše jakási zvuková stopa) při závěrečných titulcích kdy vedle původní těžkopádné původní hudby Michale Rataje zaznívají kratičké motivy z Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu a do toho pak v jakási retrospektivě zní různé dobové zprávy z celého období Pražského jara a následné okupace. Celé to působí na člověka opravu hodně mrazivě. Na plný počet hvězdiček to asi rozhodně není, ale přesto podle mě jde o velmi důstojné připomenutí Palachovi osobnosti. Sedláček mě v tom směru tak spíš mile potěšil.

    • 5.9.2018  23:54

    Křehká přesto tak okouzlující Marta Vančura a "šestákový optimista" Viktor Preiss tvoří velmi nesourodou mileneckou dvojici, která spolu prožívá "rok jedna" svého vztahu i "nového" života v poválečném Československu. Velmi mě zaujala romanticky laděná klavírní či cembalová hudba Karla Mareše, o dost méně pak jakási politická agitka odehrávající se v čase tehdy ještě skutečně demokratických voleb v Československu v roce 1946. Nebylo to sice nějak moc násilné, ale stejně mi to přišlo (oproti zbytku filmu) jakoby z jiného světa. Hezkou tečku v samotném závěru dodal kouzelně jemný úsměv Marty Vančurové.

    • 26.8.2018  19:38

    "Dobří lidi to nakonec vyhrajou. Dobří lidi jsou všude." Nevím, nakolik měli autoři tohoto filmu v úmyslu nějak více akcentovat toto humanistické poselství. Film je totiž jinak celkově založen na zobrazení konfliktu mezi zlými Němci a dobrými Čechy. Konflikt se přitom odehrává i přímo uvnitř smíšených česko-německých rodin (syn německého otce versus dcera české matky). Přesto to pojetí není tak černobílé a tendenční jako v některých pozdějších filmech s touto tématikou, které vznikly po únoru 1948. Na filmu určitě zajme výborná režie Jiřího Weisse, kterému se především podařilo skvěle vykreslit tehdejší dramatickou dobovou atmosféru. Vykouzlil ale i několik zajímavých detailů (zejména detail podobizny T.G: Masaryka na poštovní známce).

    • 20.8.2018  23:41

    "Kdyby nebylo toho tvýho pití..." Koncertního houslového mistra, inženýra, továrníka, holiče i obchodníka (šmelináře) spojuje jedna věc a tou je závislost na alkoholu...Mistrovsky natočeno (viz třeba scéna, kdy houslista Mašek je při návštěvě u holiče doslova fascinován grogem ve sklenici před sebou), mistrovsky zahráno (třeba Štěpánek, když pronáší větu: "ještě jsem se neloučil s Becherovkou..."), jen mi moc neseděly ty rádoby vtipné scény s francouzsko-anglicky hovořícím obchodníkem v podání Jaroslava Mareše. Zejména v kontextu celkového tragického vyznění filmu. V tomto je tedy film opravdu silná káva. Přiznám se, že jsem furt čekal, že aspoň jedna z postav se dokáže s alkoholem nějak vypořádat se ctí. Což se nakonec nedostavilo a mě to poměrně zdrtilo. Četl jsem tu názor, že se na film dá nahlížet svým způsobem i jako na komedii (viz třeba i herecké kreace Jiřího Sováka). Možná z pohledu někoho ano, ale já se tedy v tomto směru moc nebavil... Spíše jsem slzel.

    • 18.8.2018  23:55

    Jako připomínka smutného výročí srpna 1968 vcelku ucházející, zvláště posledni zhruba třetina filmu. I když ta špionážní zapletka mi místy připadala trochu přitažené za hlavu. Úplně si nejsem jistý proč vlastně by Sověti měli tehdy takový zájem o vysílání "fake news" v rakouské televizi o vstupu sovětské armády do Československa, resp. co by se změnilo, kdyby jejich záměr vyšel. A na můj vkus bych rekl zbytečné moc erotiky (hlavně scény s Hadkem a jeho slečnami). Vica Kerekec je ale i zde vážně kus ženský...

    • 13.8.2018  21:36

    „Po tejto vojny nebude viac vojny lidu zmúdrejú nájdu ľudskú reč, zastane človek pro človeku a povie prosto, na čo je vojna." Tomuto naivisticko-patetickému konci, který pronáší jeden z odsouzenců na smrt, předchází místy až příliš rozvleklá a zdlouhavá zpověď jednoho z vojáků, kteří se v červnu roku 1918 v srbském Kragujevaci zapojili do vzpoury jednoho pěšího pluku rakousko-uherské armády proti jejich velení. Oceňuji dobře natočené bojové scény, byť jich tu vlastně zas tolik nebylo. Líbila se mi vcelku i hudba Milana Nováka. Pak tu je samozřejmě ono protiválečné poselství filmu ("Ľuda sme, na čo sa máme zabíjať."), což v 50 letech samo o sobě jistě stačilo k tomu, aby si film získal značné renomé. Nejsem si však jistý, zda to stačí k ocenění tohoto filmu o 60 let později. Ze slovenských filmů o světové válce se mi rozhodně mnohem více líbil Hollého film Signum laudis.

    • 13.8.2018  19:28
    Sedem svedkov (TV film) (1967)
    *****

    "Ako sa to vôbec mohlo stať...?" Minimalistická psychologická krimi o lidské zbabělosti a ukázkovém alibismu i cynismu. Vraždu mladé dívky na Pivovarské ulice 133 sledovalo de facto "v přímém přenosu" šest svědků, z nichž každý čekal na to, co podniknou ti ostatní. Výslechy jednotlivých svědků nám tak (na omezeném prostoru) nabízí silnou výpověď o tom, že "ludia sú taký aký sú, a nie taký aký by mali byť".

    • 13.8.2018  17:33
    Pomocník (1981)
    ****

    „Pane bože, prečo ja nie som zlý,“ ptá se sám sebe řezník Štefan Riečan. Tento starý poctivec jako by se narodil do špatné doby. Zatímco většina lidí z jeho okolí (včetně jeho ženy a dcery) uvažuje stylem „život je ťažký, lebo je jen jeden,“ on má tendenci se držet zpátky. „Čo vieš, čo bude zajtra,“ připomíná své ženě. Ta ale jako by ho nechtěla vůbec poslouchat. Jestli mě v něčem tento film docela dostal, tak v tom, jak na postavě Riečanovy ženy poměrně drsně demonstruje, co s člověkem může udělat vidina peněž a bohatství. Stačí jen porovnat první a poslední záběry, v nichž se tato postava vyskytuje. V prvním záběru je to prostá a skromná žena, v těch posledních už jen „kopa ľudského odpadu“. Moc jsem nepobral postavu Riečanovy dcery. Ta si zjevně bere dost příklad ze své matky, ale přesto moc nechápu tu scénu z konce filmu, když se spustí s pomocníkem Volentom. Nějak mi nepřišlo, že by na to dával film moc srozumitelnou odpověď. Votent Lančaričan je vůbec zvláštní postavička. Od začátku působí jako jakýsi Mefistofeles, který se svými řečmi („Keď nebudeme kšeftovať, nepôjde nám obchod“… „Majster by ste obchodník, vy nemôžete uvažovať ako dajaký slušný človek“) snaží přimět Štefana Riečana, aby se vzdal svých morálních zábran. Taky se jej snaží přesvědčit o své nepostradatelnosti („Kto sa tu chce udržať, potrebuje pomocníka“). Na druhou stranu v porovnaní s Riečanovou ženou si stále udržuje vůči svému mistrovi jistý respekt. V tomto směru určitě není nejnegativnější postavou filmu. Pokud jde o celkový dojem z filmu, mám asi trošku připomínky k celkovému vyznění filmu. Nechci úplně polemizovat s tím, že poválečné poměry asi vskutku byly poměrně drsné (pokud jde o přístup k morálce). Na druhou stranu nevím, zda úplně souhlasím se slovy, které jako by trošku charakterizovaly, čeho je divák po většinu filmu svědkem. „Milé dámy, vy ste vyhrali obe svetové váľky a čo sa stalo s chlapom, no čo.. je to obyčajný sralo bez vlastnia vôle a energie...“ Nic na tomto vyznění nezmění ani úplný (jinak dost useknutý) konec filmu, i když si ho lze asi vykládat různě. Což se mi ale právě moc nelíbilo.

    • 13.8.2018  13:51

    Baladistický film z období Slovenského národního povstání s výborným Ladislavem Chudíkem v hlavní roli. Kapitán Dabač je „osamělý vlk“, který bojuje nejen proti fašistům, ale tak trochu i sám se sebou. Ať už to byl v minulosti alkohol nebo později citové problémy. Zjištění, že zatímco byl na frontě, si jeho manželka našla jiného muže, je pro něj opravdu bolestné. Stejně tak bolestné je i zjištění, že ne všichni v jeho okolí jsou tak stateční jako on. „Že som sa musel dožiť tetuj hanby“, říká rozčileně. Nic z toho však nemůže udolat jeho přesvědčení: „bojovať je treba, i treba na vlastní päsť…“ Některé jeho bojové kousky (třeba odklon vojenských aut do propasti) jsou vskutku mistrovské, ale darmo se neříká „vela psou, zajacova smrť…“ Filmu nelze upřít (na svou dobu) velmi slušnou akčnost, napětí pomáhá vyvolávat i dobrá hudba. Zvěrstva nacismu jsou zde rovněž demonstrována velmi silně (viz třeba hromadná poprava vesničanů). Přesto my zde něco překáželo. Možná to byla ona milostná linka s Dabačovou ženou, která se snaží své selhání za každou cenu nějak napravit. Nevím, ale do tohoto žánru mi prostě úplně nesedlo. Ale naštěstí asi jediná vada na kráse...

    • 13.8.2018  13:45
    Varúj...! (1946)
    ***

    Zostali ti ruky a syn… Choď za im a povez mu: „Synu v tebe je pokračovaní môjho života. V tebe je nádej, zdraví a sila. Miluj svojou zem a nezraď ju, lebo poblúdiš. Tak to povedz všetkým, tak ich varuj….“ Tato emotivní slova stařešiny vesnice, po nichž v závěru tohoto filmu následuje jen silně vypjatá hudba a záběr na krásné kopce slovenských hor, musely v tehdejším divákovi tohoto prvního slovenského filmu, který vznikl těsně po skončení 2 světové války, vyvolat jistě silný dojem. Těžko ale říct, zda tento hodně sociálně orientovaný film může podobně silný dojem vyvolat i v člověku 21.století. Toho by možná spíš zaujal onen příběh milostného trojúhelníku z románové předlohy filmu, který člověku v něčem připomene podobnou zápletku (byť s úplně jiným vyústěním) z jiného slovenského filmu Hriech Katariny Padychové. Ona tragická pointa románové předlohy se zde však nekoná. Proč asi? Asi proto aby zbylo víc času na onen sociální rozměr, který je ale někdy až dost otravný. Dokonce mi v jistých momentech tento film přišel jako taková směšná protikapitalistická a protiamerická „agitka“. Vše je tu totiž dost černobílé. Bohatí jsou hýřiví zvrhlíci nebo (v případě těch z Ameriky) bezcitní cynici. Vesničtí chudáci jsou pak téměř supermani, co dokáží zabít medvěda nožem a kterým není za těžko se dostat i z důlního závaru. A protože jde o první slovenský film, nesmí chybět ani protimaďarský tón (viz násilné učení se modlitby ve škole v maďarštině). Když přitom hlavní ženská postava Eva říká, že „z mojho Ondrejka nebude nikdy Andraš, aj keď bychom měla hlady umriet,“ tu se onen protimaďarský a sociální rozměr filmu jaksi spojí. Neříkám, že je ve filmu vše špatně. Zní tu silně vypjatá a emotivní hudba, je tu řada zajímavých záběrů na krajinu slovenských hor. I zmiňovaná napínavá scéna s bojem s medvědem stojí zato. To hlavní vyznění filmu, jež demonstruje i folkloristický tanec se zpěvem „Nebojím sa pána“, však fakt nebyl můj šálek kávy...

    • 9.8.2018  19:49
    Škola otců (1957)
    *****

    „Jací mi jsme to lidi, bijeme člověka po hlavě a když nevydrží, divíme se… Byla měkká ta hlava.“ Závěrečná slova starého učitele v podání Ladislava Peška vyznívají i dnes poměrně nadčasově . Tak jako ostatně celý tento film. I když se přiznám, že mě trošku překvapilo, že už v padesátých letech tu byl onen nešvár dnešní doby, kdy spousta rodičů sráží autoritu učitelů a kdy někdy i dost nevybíravě tlačí na školu, aby jejich děti měly co nejlepší známky. Mám učitelku v rodině, tak vím o čem mluvím… Svět se zjevně nezměnil ani v přístupu některých ředitelů, kteří dnes, tak jako v době o níž vypráví tento film, hájí svůj podlézavý přístup vůči rodičům slovy: „Záleží mi na pověsti školy, to přeci není nic špatného.“ Postava učitele Pelikána v typickém pojetí Karla Högera je příkladem statečného člověka, který se nebojí říkat druhým do očí nepříjemné pravdy („postavil jste jim vy, učitel, příklad nepoctivosti“), ale který si zároveň svou spravedlivostí a lidskostí získá nakonec na svou stranu i své žáky. Přesto ani to nestačí….Nestačí ani, když okresu vládne uznalý okresní tajemník, který dokáže přijmout i nepříjemnou pravdu o sobě („Vy sám máte největší vinu na tom, co Vašík udělal…“). Film tak na to, že jde o stále období 50. let, vůbec nevyznívá nikterak pozitivisticky. Spíše jde o poměrně otevřenou kritiku celospolečenských poměrů.

    • 8.8.2018  21:55

    „Může někdo, kdo slyšel tuto hudbu, myslím opravdu slyšel, zůstat špatným člověkem?" Tento dotaz pokládá divadelní dramatik George Dreyman své přítelkyni a netuší přitom, že jednoho člověka, a sice kapitána Gerda Wieslera z tajné policie Stasi, který je v tu chvíli odposlouchává, právě poslech oné Sonáty dobrého člověka (snad ještě spolu s četbou sbírky básní Bertolta Brechta půjčenou z Dreymanovy knihovny) dokáže skutečně změnit. Že Vám to přijde trošku banální a málo uvěřitelná zápletka? No nevím, mě asi skoro ano, ale člověk si v tu chvíli musí říkat, že je to přeci jenom film. V tomto případě nicméně hodně kvalitní film s výbornou dobou atmosférou, naprosto uvěřitelnými hereckými výkony a působivou hudbou. Film, v jehož úvodní scéně může divák sledovat onoho kapitána Stasi, jak pomocí dosti nechutných psychologických metod provádí výslech obviněného a ještě to přitom náležitě zdůvodňuje studentům policejní školy. Vůči vyslýchanému přitom z jeho úst zazní i naprosto absurdní věta "Pokud důvěřujete humanistickému systému, pak bychom měli právo Vás zatknout, i kdyby se nic nestalo." To entrée filmu považuji přitom za moc důležité, protože díky němu by jeho divák neměl mít v závěru pocit, že kapitán Wesler byl dobrým člověkem. I když sama postava dramatika Dreyman by tento závěr asi učinit mohla, což potvrzují i některé ze scén filmu odehrávající se po pádu berlínské zdi. Na druhou stranu Dreyman nezná právě ty širší souvislosti, které díky onomu úvodu snímku známe my, diváci. Přesto jestli jsem trošku váhal nad udělením plného počtu hvězdiček, tak právě proto, že si nejsem úplně jistý, zda autor tohoto snímku takovéto vyznění snímku přeci jen nezamýšlel. Od chvíle, kdy známá filosofka Hannah Arendtová představila svou tezi o „banalitě zla“, uplynulo již více jako 40 let. Tato teze je podle mě trvale pravdivá a ani tento film by neměl na její pravdivosti nic změnit...

    • 7.8.2018  23:54

    Říká se, že Alzheimerova choroba má být nejvážnější civilizační chorobou jednadvacátého století. Sám jsem s ní konfrontován od chvíle, kdy tato nemoc postihla moji babičku. Ale v 88letech to už možná tolik nebolí, jako ve věku, v jakém to postihlo postavu skladatele a dirigenta Martina Fischera a jeho druhou manželku Barbaru, se kterou se čerstvě oženil. Film v tomto směru nabízí opravdu silnou výpověď o tom, co s osobností člověka dokáže Alzheimer udělat. Pro Barbaru je opravdu těžké se vypořádat s vědomím, že "už to není Váš muž, muž za kterého jste byla provdána". Pro koho by bylo... Barbara to nechce vzdát, ale nakonec si musí s lítostí přiznat, že už se ji nedostává sil…Film je tak postupem času stále depresivnější a depresivnější a člověku se ani nechce zdát, že se ze začátku tak příjemně bavil a užíval si (spolu s hlavními protagonisty) všeobecné pohody a štěstí. Pro mě jako milovníka klasické hudby a opery je kouzelná třeba scéna, když Martin poutavě s nemalou dávkou žoviálnosti vypráví před celou rodinou o Mozartově opeře Kouzelná flétna, načež o pár desítek minut později je člověk konfrontován se scénou, kdy jde Martin se svou ženou již coby velmi nemocný na tuto operu do divadla a celou dobu se jí ptá o čem ta opera vlastně je a o čem tu zpívají. Ten kontrast je fakt síla...

    • 7.8.2018  21:40
    Majster kat (1966)
    ****

    „Ak chceš znepriateliť dvoch kresťanov, postav medzi nich ženu.“ Tento historický slovenský film ze 60 let o celoživotním střetu městského kata Emila (Vlado Müller) a rybáře Richarda (Štefan Kvietik) mě v první řadě zaujal svou barevností a na svou dobu velmi slušnou výpravou. Zajímavá byla i hudební stránka filmu (slovenského skladatele Tibora Abdrašovana jsem doposud neznal). Silné jsou i některé dialogy obou hlavních protagonistů, zejména pak ten v zhruba polovině filmu: „Ty už si zomrel Emil, zomrelo v tebe to najcennejší čo robí človeka človekom. Zomrela v tebe láska. Ty musíš trpieť, .... taká je odplata pro falošných hráčov. Pro tebe nie šťastie na tomto svete.“ „A pro koho je šťastí Richardus, azda jen pre teba. Na mojom nešťastie chceš stávať svoje šťastí.“

    • 7.8.2018  18:41
    Svědomí (1948)
    *****

    „To přeci nejde, udělat chybu a nepřiznat se k tomu“ X „Neblbni, buď rád, že to máme v suchu“ Film o tom, že když se rozjede spirála lží, v „suchu“ to většinou nikdy nezůstane. A z člověka pevných zásad, který se snaží tyto zásady i vtisknout svému synovi („chlap nelže a nemá se vykrucovat“), se může ze dne na den stát doslova „hadrový panák“, který kvůli svému maléru je nucen zahlazovat i maléry jiných. Jiří Krejčík tuto myšlenku krásně vyjádřil filmovými prostředky v podobě opakovaných závěrů na malou hadrovou panenku. Ta je zároveň jakýmsi trvalým mementem „maléru“, do něhož se „někdy člověk dostane a ani neví jak“. Mementem, které (málem) dokázalo zničit i tak harmonický vztah, jaký byl mezi Karlem Doležalem (Miloš Nedbal v plné své síle a krase svého herectví) a jeho synem Jiřím. „Ty bys taky někdy kvůli tátovi zbořil barák,“ říká Jirkova maminka (Marie Vášová - osobně se mi líbila víc než Irena Kačírková v roli sekretářky/milenky ). Jiří ale v závěru dokáže i víc než zbořit barák… Silné, i když možná až přeci jen trošku moc moralistické vyústění tohoto jinak působivého psychologického filmu. Pohled do Jirkových v očích v posledním záběru však hovoří rozhodně za vše...

    • 6.8.2018  23:05

    „V každé ženě je tisíc motýlů, tisíc čertů ale taky tisíc opic." Tahle svěží a vcelku i vtipná komedie o bláznivých maturantkách navnadí diváka už samotnou úvodní originální (tak trošku "hippísáckou") melodií Zdeňka Lišky. Film mě zaujal mj. zajímavými kreacemi neherečky Ivany Karbanové (viz třeba hláška: "Panna Orleánská a já už nejsme kolegyně.") zvláště při flirtu s hereckým profesionálem par excelence Vladimírem Menšíkem. Celkově je tento film takový "hezky československý" s plejádou slovenských i českých herců, z nichž výborný je mladičký Hanzlík (např. když učí svou slečnu hrát na kytaru: „Ježíš Marja, jak to držíš…ne jako samopal….nějak něžně, jako dítě když kojíš…“). Škoda, že konec filmu s vyústěním nevinného studentského žertíku byl takový jalový, jinak bych klidně dal plný počet hvězdiček.

    • 2.8.2018  19:09
    Vlčí jáma (1957)
    ****

    "Nikomu tě nedám...ty můj tajtrdlíčku...ty můj bobečku." Ze začátku se tyhle majetnické sklony tetičky Kláry vůči svému mladšímu manželovi mohou zdát i docela roztomilé či přinejmenším úsměvné. Postupem času však atmosféra v rodině začíná poměrně houstnout a člověku je jasné, že má před sebou silné psychologické drama. Jiřina Šejbalová přitom tuhle roli zahrála tak excelentně, že v okamžiku, kdy tetička v zoufalství křičí "já už nemůžu, já to nedovolím, já to nechci….to se nesmí stát…", to ve mně vyvolalo rozporuplné pocity. Na jednu stranu jsem si říkal, že si dotyčná svůj osud (citově) opuštěné ženy kvůli své panovačnosti i zaslouží, na druhou stranu mi jí bylo i líto. Zvláště když jsem viděl, jak se k ní v závěru otřesně chovají její posluhovačky. V některých momentech měla atmosféra filmu až hororový nádech, což nevím, zda bylo úplně nutné. Tyhle scény každopádně dost kontrastují s tím, jak se v celém filmu chová (nejen) k tetičce její mladičká schovanka v podání Jany Brejchové. Ta toho sice moc nenamluví, ale člověk z ní má přesto pocit, jako by viděl anděla. Tomu odpovídá i pro někoho možná trošku překvapivý konec...

    • 1.8.2018  20:32

    "Co jste zač?" ptá se redaktor Leden slečny Stříbrné, ženy s neskonale krásným úsměvem Marie Drahokoupilové, která však ve filmu působí spíš jako "sfinga", žena bez citů. Její odpověď na zmiňovanou otázku "Mata Hari" je tak vcelku výstižná. O tom nás přesvědčí zvláště konec filmu, kdy se původně nenáročná komedie o tom, jak jeden don Juan marně dobývá jednu krásnou slečnu, mění v dost dusné drama. Hodně tomu v tom konci pomohla skvělá Fišerova hudba. Mé původně zvažované hodnocení tak navyšuji o jednu hvězdičku navíc. Konec stál totiž opravdu za to, i když v průběhu děje jsem se místy buď nudil (scény z redaktorských porad) nebo jen mírně se pousmíval. Ale jen mírně, o dost méně než při sledování jiného Škvoreckého dílka, seriálu Prima sezóna. Když redaktor Leden říká: "Já už z vás vůbec nejsem já," jako bych trošku (ale opravdu jen trošku) slyšel Danyho Smiřického při jeho roztomile roztržitých milostných pokusech. Ledenova snaha za každou cenu ukázat slečně Stříbrné, že není "grázl", se ale podobá spíše frašce. Od frašky však není v tomto případě daleko k tragédii. Vždyť "život je vždycky tragédie, ale v jednotlivostech má někdy podobu frašky...."

    • 1.8.2018  00:11

    "Existuje jediné pravidlo, právo silnějšího" X "Pravidla existujou, jenom se musí dbát na to, aby se dodržovala." Zajímavá konforntace světa podsvětí se světem elitního policisty. Ve chvíli, kdy onen policista pochopí, že "když chceš bojovat s hajzlem, musíš zapomenout na pravidla," ocitá se mafián Vedral v ohrožení. A když jde najednou "ptáčkovi" o život, pronáší zcela absurdní věty o tom, že "tady už nefungujou vůbec žádná pravidla" a že "tahle republika je vytunelovaná i lidsky." "Porevoluční doba" či-li doba "divokého kapitalismu" v Čechách byla v lecčemž vskutku absurdní, ať už ji tvořily kauzy jako tunelování bank a privatizačních fondů (vzpomeňme i na dnes aktuální kauzu H-systému) či postavy jako Viktor Kožený či Stanislav Gross (postava premiéra ve filmu asi ne zcela náhodou připomíná ve filmu právě tohoto dnes již nežijícího politika). Literální předloha Jaroslava Kmenta je vskutku mrazivá. Film působí taky dost mrazivě, ať už v něm umírají nejprve kladní hrdinové (novinář, prokurátorka) či později i ti záporní (mafiáni). Na otázku, kdo zabil "kmotra", sice film jednoznačně neodpovídá, přesto ono závěrečné poselství o tom, že "žádný strom neroste do nebe, ale na každýho jednou dojde", vyzvívá vcelku optimisticky.

    • 31.7.2018  21:49
    Mapa zámořských objevů (TV film) (1978)
    *****

    "Učte se nenávidět zlo a lhostejnost. Ale zlé a lhostejné lidi se snažte pochopit a pomáhejte jim…" Profesor Barchánek, kterého zcela jedinečně ztvárnil (se svýma typickýma smutnýma očima) Vlastimil Brodský, možná působí jako slaboch, který kolem sebe trousí životní moudrost ("člověk se často mýlí, ale pokud v sobě najde sílu přiznat chybu, vždycky vstane a znovu vykročí"), aniž by si uvědomoval, že jeho počínání je marné, jako je marné "házet perly sviním". Přesto dostane nakonec šanci nejen ukázat v praxi svou životní filosofii a přesvědčení, že "spravedlnost je také občas dílem velkorysosti," ale především získat zpět úctu svého syna. Barchánkova životní filosofie ve filmu přitom ostře kontrastuje s přístupem ředitele (jako vždy herecky minimalistický a přesto poutavý Rudolf Hrušínský), jenž je přesvědčen, že "člověk se někdy dopustí křivdy tím, že ji nepotrestá" a který uznává jen "znalosti, kázeň a morálku, a nic víc". Dialogy těchto dvou postav, v nichž se dotyční dotýkají otázek učitelského poslání a přístupu ke generaci mladých, tvoří jeden z hlavních pilířů celého snímku. Ten druhý, který byl pro mě (v současnosti coby otce puberťáka) asi ještě silnější, představují dialogy Barchánka se svou ženou o smyslu rodičovství a o tom, jak čas rychle běží. V okamžiku, když se Barchánka jeho žena ptá, "proč pořád jenom něco ztrácíme" a on ji na to odpovídá, že "dětství je nějak čím dál kratší," mi bylo taky trošku teskno. Teskno mi pak bylo, i když jsem koukal na exteriérové záběry filmu (okolí ZŠ Kladská a Bezručových sadů na Vinohradech), které mi připomenulo mé dětství, když jsem se každodenně pochyboval v těchto končinách. Asi skutečně trošku platí, že "nic není tak smutného, jako staré fotografie…"

    • 29.7.2018  19:11

    "U nás je dnes veselo..." Vyšetřovat vraždu o vánocích nemůže být nikdy nic moc veselého. I když vánoce v padesátých létech, kdy dárky dětem nosí Děda Mraz, jsou takové zvláštní a skoro bez jakékoliv vánoční atmosféry. Zvláštní je snaha vyšetřovatelé dořešit případ mermomocí ve štědrý den. Závěrečná vyšetřovací scéna u stolu je pak jako u Poirota...

    • 27.7.2018  17:19

    "Zatracený ženský pokolení..." Tahle hláška rychtáře v podání Jindřicha Plachty zaznívá v tomto kouzelném filmečku snad na každém kroku. Pokrytectví paniček pardubických (a jejich klevety) je vskutku děsné (a směšné zároveň). Z jejich přehlíživého postoje k ženě mistra ostrého meče (kata) Jiřího, panně Rozině, je člověku až trošku smutno. Přesto jsem se, zvláště v druhé části filmu, náramně bavil. K popukání byla především scéna, kdy je Rozina (kvůli dosti absurdnímu obvinění) předvedena před městský soud (viz zejména její hláška "nelezte mi na kůži"). Film má i "detektivní" zápletku a nemůže chybět (pro dobu vzniku tohoto filmu) tak typický šťastný konec... :-)

    • 27.7.2018  15:10
    Raněný lučištník (TV film) (1975)
    *****

    "Každej má nějakou tu ranku…když budeme ohrnovat nos nad každou tou rankou…" Že je Oldřich Daněk skvělý autor jsem zatím více slyšel, než měl tu čest zažít na vlastní kůži. Tahle konverzační televizní inscenace plná štiplavých i posmutnělých dialogů se mi rozhodně moc líbila. Nechybí v ní jak humor ("Ty se tváříš, jako bych ti zavraždil babičku…" nebo "Já jsem vám řekla, abyste si sedl a ne byste mi dělat psychiatra"), tak i životní moudrost ("Štěstí chodí pomalu, ale zdrhne hned."). A když se k tomu přidají skvělí herci počínaje Janou Hlaváčovou, jejíž postava se snaží přistupovat k životu se stoickým klidem ("Děkuji Vám, nepotřebuji nic....Tohle je můj život, já jsem ho ještě nevzdala") i když ji to úplně nejde, přes Jiřího Valu coby šoféra, jež má pocit, že "když vyjede z brány, má nad sebou jen nebe a střechu od kabinu" a konče filosofujícím Josefem Vinklářem („Na silnici jako v lásce, tam taky nikdy nevíš…“). Jako bonus jsou tu pak mladí Tatjana Medvecká s Jiřím Lábusem, jejichž jiskřivý dialog rozhodně pobaví ("já jsem se dokonce modlila, abych se zamilovala do někoho, s kým bych mohla mávat.....", "já už jsem úplné mávátko"), i když se opět dotýká i vážných témat jako je vztah dcery k otci ("Tys ho měla rád?...Hůř já mu věřila") či volby životního partnera.

    • 27.7.2018  11:18

    Vesnická sociální balada o hříchu a odpuštění. Když se jde Katarína vyzpovídat ke svému vesnickému faráři, slyší od něj jen odsudek: "Urazila jsi Pána Boha". Co ji asi čeká po návratu svého manžela? Od manžela, který odešel za prací do Francie, aniž by ji po celou dobu napsal jedinou řádku (ač ona právě na to dlouhou dobu žádostivě čeká). Katarína je tak nucena se se zoufalou sociální situací, kterou přitom zavinily manželovi dluhy, vypořádat sama a to i za cenu, která vzhledem k době a prostředí, ve kterém žije, není zrovna malá... Musím přiznat, že mě ten konec filmu jednak poněkud překvapil, ale především mi přišel trošku nedotažený, resp. nedopovězený. Přesto mě Hollý, ostatně jako většinou, nezklamal. Film z vesnice v Kysuciach má výbornou atmosféru, hodně poetických záběrů (zejména ve chvílích, kdy Katarína v zoufalství vzpomíná na chvíle rozloučení se svým mužem) a do toho všeho zní podmanivá (naprosto typická) Liškova hudba.

<< předchozí 1 2 3 4 6 9 11
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace