HonzaBez

"Nechtějte znát, co osud s vámi tropí, nebývá vždycky pravda, co se zdá…."  Sice se tohle televizní zpracování veršované Lermontovovy klasiky podobá více standardní inscenaci na divadle, po herecké stránce však tomu nelze nic vytknout. Otakar Brousek i obě dámy (Kačírková a Bohdalová) jsou výborní. Škoda tedy jen těch holých scén a tedy v podstatě nulové výpravy.

Z těch dvou linií filmového příběhu Nicholase Wintona mi dlouho přišla zajímavější ta z období let 1938-39, kdy probíhala ona úžasná záchranná mise. Ten příběh je určitě velmi silný, ač si nejsem úplně jistý, že to vykreslení reálií uprchlických táborů v Československu bylo úplně přesné. Na druhou stranu se mi moc líbilo, jak film pěkně připomenul fakt, že Winton na celou záchrannou akci nebyl zdaleka sám – a dokonce na rozdíl od svých spolupracovníků většinu času ani neriskoval život v okupované Praze. Pokud jde o dějovou linii z konce 80. let s Anthonym Hopkinsem coby stárnoucím Wintonem, film emočně graduje v oněch známých chvílích, kdy se Winton v televizním studiu setkává se zachráněnými dětmi. Musím říct, že mi z těch scén šel až mráz po zádech. Nemohu se ovšem ubránit dojmu, že to byla právě možnost zrekonstruovat jeden z nejslavnějších momentů v historii BBC, co bylo hlavní motivací pro vznik tohoto filmu. Vše ostatní, co se můžeme v této lince filmu vidět, je sice díky velmi věrohodnému herectví Hopkinse funkční, ale scénáristicky to není nic světoborného.

Neskutečně originální film, ovšem zejména pokud jde o formu (výborně svěží jazzová hudba, zakomponování koláží z dobových dokumentů, propracovaná hudební a taneční čísla). S obsahem je to už trošku horší, i když vedle samotné vcelku zajímavé sci-fi zápletky o tom, co za komplikace mohou nastat při existenci přístroje, který údajně umí rozpoznat datum úmrtí každého člověka, dojde i na krapet společenské satiry. Díky té originální formě, to na mě zvláště ze začátku působilo poněkud zmateně a málem bych měl chuť to vypnout. Postupem času jsem si na tu formu zvykl a užíval si třeba pěveckých výstupů Josefa Zímy. Po herecké stránce jinak nic objevného, jen další záporák pro Miloše Kopeckého a další dobrosrdečný "strejda" v podání Lubomíra Lipského.

21.02.2024 Na první pohled se zdá, že muzikál o třech razičích metra musí být hodně bizardní záležitost a on do určité míry vážně je. Ten základní námět samozřejmě odráží dobu vzniku tohoto filmu a člověk se jen těžko ubrání tomu, aby se nad tím alespoň lehce nepousmál. Ale je pod tím podepsán Jaroslav Dietl, tak bych to určitě nechtěl zcela shazovat. Jistý jeho rukopis tu, pokud jde o (laskavý) charakter dialogů, podle mě je. Písničky, které tu zazní, jsou docela chytlavé, ale textově je to někdy maličko slaboduché (ač jejich autorem je  Zdeněk Borovec). Celkově je to ale v mezích lehčího komediálního žánru docela ucházející. Z těch tří "krtků" myslím nejvíce zaujme Jiří Hrzán, ale ze všeho nejlepší je kouzelně bezprostřední a hlavně krásná Jitka Molavcová.  Krom toho mě docela zaujaly záběry na Prahu sedmdesátých let.

"Nikolo nejsi pták, jsi muž…“ Byl Nikola Tesla seriózní vědec a velký vizionář nebo spíše fantasta? Ačkoliv je tento film rámován na můj vkus zcela zbytečným pseudodokumentárním úvodem, v němž se o Teslovi třeba mluví jako o „pozemské inkarnaci Archanděla Michaela“, a kde se dozvídáme, že dotyčný byl vzorem pro New Age hnutí (viz bizarní záběry z nějaké New Age přednášky či snad  divadla) působí ten film jinak jako vcelku seriózní životopisný snímek. Bude si muset o Teslovi něco bližšího přečíst, film mě dost navnadil. Dost by mě třeba zajímalo, jak to bylo s konspiračními tvrzeními Tesly o údajném zachytávaní signálů Marťanů z vesmíru. Nebo s jeho  teorií o jednom čistém zdroji  elektřiny. Možná by dnešní svět takovéto ambiciózní/bláznivé vize ocenil. Jen se obávám, že "věda a nadpřirozeno nejdou moc dohromady…."

"Lež je lepší než pravda, umírá kvůli ní daleko méně lidí..." Nechci spojlerovat, ale musím říct, že mě to vyústění této televizní inscenace, které vcelku trefně koresponduje i s uvedeným citátem francouzského státníka Josepha Fouchého, docela dostalo. Film, v jehož úvodu se seznamujeme s členy polního soudu (s muži co jsou možná "spíše právníky než důstojníky generála Vereiry"), se sice rozjíždí jen pozvolna, ovšem v okamžiku, kdy se iniciativy chopí šéf výcviku speciálních jednotek, jakýsi "pan Smith" (Jiří Adamíra v té nejlepší formě), se pomyslné filmové kolo začne roztáčet opravdu na plné obrátky. Sice furt vlastně sledujeme další typickou Daňkovu konverzačku, ale těch myšlenek co tu zazní, je najednou tolik, že se z nich člověku skoro začne točit hlava. Mnohdy si přitom i protiřečí ("Oholili jsme jim hlavy...Udělali z nich cvičené zvíře…Čím poníženější, tím víc drží pospolu a tím líp se rvou" X "Voják neznamená být dobře vycvičený zabíječ"), což o to více člověka nutí o nich přemýšlet. Nejsilnější je asi poměrně filosofická disputace nad pojmem "pravda", kdy mě napadá, zda to vyjádření soudce (Václav Voska) o tom, že "lidský život je tou nejvyšší hodnotou a soud má hledat pravdu" u tehdejších komunistických cenzorů vlastně prošlo jen proto, že ho přeci prezentovali příslušníci zlého/imperialistického režimu. Vůbec to celkové dobové vyznění je asi to jediné, co mi brání dát této inscenaci plný počet hvězdiček. Nebyl jsem u toho, když to Daněk psal, tak nevím, zda opravdu chtěl, aby se diváci mohli identifikovat s "mužem v pralese" ("anarchistou a komunistou") nebo to bylo jen zbožné přání zmiňovaných cenzorů, přesto to vyznění asi možné je. Naštěstí se na to dá koukat i jinak a užívat si hlavně skvělých hereckých výkonů všech hlavních protagonistů (vedle již uvedených ještě  Josef Langmiler a Josef Vinklář). Každopádně velké poděkování CS filmu, že tento film vlastně znovuobjevili. Určitě to stálo za to.

"To je jaksi proti lidské přirozenosti jít z lepšího na horší....A tohle má být horší? Pro někoho třeba ne..." Tento Vláčílův melancholický příběh z vesnického prostředí o doktoru, který se rozhodl přejít z místa šéfa kliniky a docent na fakultě na místo obvodního lékaře, má dvě zásadní klady. Jednak je to úžasně úsporné (přesto dokonalé) herectví Rudolfa Hrušínském v roli doktora Jana Meluzína a pak velmi přiléhavá (zádumčivá) hudba Zdeňka Lišky. Určitě zajímavou roli učitelky zde pak ztvárnila i Věra Galatíková. Přes všechny tyto klady, to ale za mě ani po opakovaném zhlédnutí na plný počet  hvězdiček není. Může za to podle mě scénář filmu (nebo možná už sama předloha Bohumila Říhy), který pokud jde o postavu doktora Meluzína vyznívá ke konci tak nějak do ztracena. V úvodu filmu doktor říká, že se chce vrátit k "sobě, k tomu co byl nebo co ještě je". Tomu návratu ale chybí nějaká jasnější pointa. Tedy pokud za ni nemám chápat tu situaci s poněkud nevydařeným "domácím porodem".  PS: Opětovně zhlédnuto (a komentář napsán) u příležitosti 100. výročí  narození Františka Vláčila

K této Vláčilově filmové poetické básni se těžko hledají slova. Vždyť i sám tento krátkometrážní film je v podstatě beze slov. Trošku mě potrápily některé ty symboly, kterých je ve filmu celá řada (např. letící model letadla, rozbité sklo, drátěné pletivo), a které jsou přitom pro pochopení vyznění celého filmu docela důležité. Za asi nejsilněji moment považuji chvíli, kdy chlapec ke konci filmu vidí na mokrém asfaltu mrtvého motýla, kterého podává starci do dlaně. V kontextu tragického vývoje děje (havárie letadla s chlapovým tatínkem na palubě) to nelze asi nevnímat jinak, než jako připomínku lidské zranitelnosti a pomíjivosti. PS: Viděno v den 100. výročí narození Františka Vláčila)

Vydíraný psychiatr (Petr Čepek) se se svou vyděračkou (Karolina Slunéčková) potkává v ordinaci. Po její vraždě je pak skoro těžké uvěřit, že ji zabil někdo jiný. A i když se skuteční viník nakonec najde, jistá spojitost s jejími návštěvami v ordinaci, tu přeci jen je...Čepkův provinilý výraz si budu z této televizní detektivky s psychologickým rozměrem pamatovat asi nejvíc. Typická "čepkovina". A zajímavá interakce nejen mezi ním a Karolínou Slunéčkovou ale i Janou Hlaváčovou coby jeho manželkou.

"Tak ať mě někdo řekne, kde jsem udělal chybu. Kde?" Tuhle  otázku si klade na konci tohoto filmu o kolektivizaci ve venkově nejen stranický funkcionář Rudla, ale i jeho autoři (tj. zejména scenárista Dietl a režisér Skalský). Kde se stala chyba, že se komunisté rozhodli jít někdy i přes mrtvoly a že nebylo výjimky ani to, že revoluce začne "požírat své vlastní děti"? Film se na tuto otázku snaží zodpovědět příběhem dvou přátel "na život a na smrt", kterým do toho jejich přátelství vstoupila láska jednoho z nich k dceři "kulaka". To závěrečné vyústění filmu bylo hodně smutné, určitě ale i silné. Přesto je škoda, že vedle Jana Kačera se v roli druhého z kamarádů neobjevil někdo herecky výraznější. Jinak je ten film (svou výpovědí i hereckými výkony jiných protagonistů - Prachař či Drahokoupilová)) mohl u mě aspirovat i na plný počet hvězdiček.     .