HonzaBez

HonzaBez

Honza Bezděkovský

okres Praha

15 bodů

Moje oblíbené filmy

  • poster

    Želary (2003)

    Želary jsou pro mě typem filmu, na který se můžete podívat třeba po pátá, a furt Vás to baví. Úžasné je zde sledovat přerod Elišky alias Hany Hoffmanové v podání Aňi Geislerové z městské slečinky v ženu do nepohody. A samozřejmě taky proměnu jejího vztahu s Jozou. Jestli něco ve filmu miluju, tak je to scéna, kdy Hana rozbije hrneček a má strach, jak na to její muž zareaguje. A je celá překvapená, když on se nejen vůbec nezlobí, ale ještě ji říká "Hanulko". "Nemám ti tak říkat," ptá se pak Joza, na což ona s úžasně roztomilou dikcí reaguje "Máš". Právě v tento moment se jejich vzájemný vztah láme a z fiktivního manželství se stává plnohodnotný partnerský vztah. Film je taky úžasný v tom, jak umně dokáže kombinovat humorné momenty (hlavně spojené s postavenou malé holčičky) a momenty hodně dramatickými či vysloveně tragickými. Vynikající je i to, jak film zachycuje atmosféru na venkově během jednotlivých ročních období. Samozřejmě ten film má i mouchy. Kritizovat by se dala hlavně závěrečná scéna "návrat po letech". Ale to nic nemění na tom, že tohle je prostě v české novodobé filmové tvorbě skutečný skvost.

  • poster

    Pelíšky (1999)

    "To bych rád věděl, kde udělali soudruzi v NDR chybu". Lepší film už asi nikdy Hřebejk s Jarchovským nevytvoří... Funguje tu naprosto všechno. Počínaje hereckými výkony (zejména Jiří Kodet a Emilia Vašáryová), přes skvělou dobovou atmosféru podtrženou řadou dobových hitů, které ve filmu zazní, až po spoustu opravdu vtipných hlášek, z nichž řada naprosto zlidověla a žijí již dnes svým vlastním životem. Pro mě osobně je zde pak jeden extrémně silnej moment, kdy Kodet poté, co z rozhlasu zazní oznámení o okupaci naší země Rusy, hraje na klavír naši národní hymnu. Při této scéně mi jde mráz po zádech.

  • poster

    Zapomenuté světlo (1996)

  • poster

    Kolja (1996)

  • poster

    Je třeba zabít Sekala (1998)

  • poster

    Musíme si pomáhat (2000)

  • poster

    Obchod na korze (1965)

    "Bílý žid je horší, neboť není žid, ale pomáhá židům..." Tematika holokaustu je pro mě obecně hodně silná. Zde je celý příběh zasazen do zdánlivě idylického prostředí slovenského městečka (viz úvodní scéna na náměstí). Hlavní postava Tona Brtka je takový úplně obyčejný člověk, který ze začátku působí tak trošku jako nekňuba a slaboch. Jeho život se obrátí naruby, když dostane od svého švagra "danajský dar" v podobě pověření stát se arizátorem jednoho židovského obchodu. A právě od okamžiku, kdy se na scéně poprvé objeví postava staré a nahluchlé paní Laufmannové, začne být film úžasně působivý. Hlavně proto, že můžeme sledovat, co setkání s paní Laufmannovou udělá s Tonou. Najednou vidíme, že to zas tak velký slaboch a nekňuba není. Samozřejmě že i on je konfrontován se strachem, který vyvolává postupný vývoj událostí. Prožívá taky zoufalství, když si uvědomuje, že s tím, co se kolem něj děje, nic nezmůže ("Čo já sem, nula, čo já možem..."). Přesto má dost sil, aby nafackoval své ziskuchtivé manželce, když jej plísní za to, že nenašel v obchodě paní Laufmanové žádné zlato. Konec filmu mě přiznám se trošku překvapil, přeci jen jsem takové vyústění nečekal. Ovšem i díky němu nelze nedat než plný počet hvězdiček. A určitě souhlas, že Oskara si tento film jistě zaslouží.

  • poster

    Všichni dobří rodáci (1968)

  • poster

    Smrt krásných srnců (1986)

  • poster

    Opus pana Hollanda (1995)

    Přemýšlím kolikrát už jsem tento film vlastně viděl.... Minimálně 5krát (naposledy v sobotu se staršími dětmi z oddílu), takže těch 5 hvězdiček v tomto případě u mě zosobňuje opravdu mnohonásobně prověřenou kvalitu. Ten film v sobě samozřejmě nezapře typickou obsesi amerických tvůrců/diváků po patosu (viz zejména závěrečná scéna s "děkovačkou"), ale jinak jsou v něm namíchány snad všechny ingredience, který by měl podle mě správný film mít. Především je tu silný základní příběh (o životních osudech učitele hudby a především velkého milovníka hudby), přičemž charakter hlavní postavy není černobílý (dotyčný má i své slabosti, a kvůli jedné nich se dostane do velkého pokušení). Nechybí ani silné myšlenky (viz dále) a taky řada silných emocí (z počátku humor jako třeba když Holland učí černošského nehudebního kluka hrát na buben, pak smutek, když se Hollandovi alespoň na první pohled zhroutí celý jeho "svět" a nakonec i hodně dojetí - kromě zmiňované závěrečné scény jde za mě zejména o scénu když Holland zpívá svému synovi). Asi kapitolou samou pro sebe je pak hudba, která tu hraje (asi logicky) opravdu výraznou roli. Skoro bych řekl, že jedním z hlavních poselstvích filmu je ukázat, že naprosto každý člověk může získat krásný vztah k hudbě. A taky že není dobře škatulkovat hudbu na tu klasickou a ostatní (populární), ale jedině (pokud už vůbec chceme škatulkovat) na hudbu dobrou a špatnou. To hlavní, co však chce tento film říct, je, že i když život mnohdy nejde podle našich představ, může být i přesto nakonec krásný. Stejně tak krásný jako je krásný tento film.

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace