HonzaBez

"Jsem zmatený. Všichni jsou proti všem, všichni jenom lžou, berou si bez ptaní, a zabíjejí a pořád dokola. Kdy to skončí." I po letech jsem z tohoto filmu hodně zmatený. Nejsem si totiž úplně jistý, zda je to primárně už o Páralovu scénáři nebo až o Polesného režie, z čeho se mi při sledování tohoto filmu chtělo někdy doslova zvracet. Proč jsem to tedy i podruhé dokoukal? Asi jen proto, že už jsem si vůbec nepamatoval, jak to celé martýrium lidské ubohosti, v němž se všichni (s výjimkou postavy Ondřeje Vetchého) ženou jen za uspokojením svého mrzkého chtíče, dopadne. I když si teď říkám, jak jinak tohle asi mohlo dopadnout než blbě... Pokud bych i přes onen pocit celkového zhnusení měl aspoň něco vyzdvihnout, pak by to asi byla mrazivá hudba Karla Svobody, která svého tvůrce určitě nezapře. A úplně špatné (z hlediska navození jisté dobové atmosféry 60 let) nebylo ani použité starých televizních záběrů s dobovými šlágry.

Šumavské hvozdy jsou možná opravdu víc "krajinou stvořenou pro klid duše než pro dvojnásobnou vraždu". Zvláště když ty hvozdy si zásluhou filmové hudby Štěpána Luckého poměrně pěkně prozpěvují. Ale když se tvůrci tohoto filmu na pomezí dramatu a krimi rozhodnou do tohoto prostředí zasadit příběh o slizkém diverzantovi (chudák Jan Přeučil, že byl  tak často obsazován do podobných typů záporáků) a poněkud natvrdlých kriminalistech (i zde mi bylo líto Karla Högera s Luďkem Munzarem, že museli hrát takto plytké postavy), těžko tomu dát nějaké moc dobré hodnocení. Ač tedy musím uznat, že celý ten nedetektivní rámec tohoto filmu, jemuž vévodí Eduard Cupák vůbec nebyl špatný. Škoda toho nešťastného propojení dramatu s normalizační krimi. Ten románek o bývalém kriminálníkovi a holce z děcáku, co se snaží tu svou minulost před druhým raději zapřít, měl jinak v sobě docela slušný potenciál...

„Tak se ho proboha zbavte! Není to tak jednoduchý….“ Jak jsem měl ze začátku tendenci tuhle izraelskou komedii o jednom neotřele se chovajícím policistovi vnímat jako takovou prostodušší blbinu, musím uznat, že časem se z toho vyvinul poměrně milí snímek. Abraham Azulai není totiž jen policejní nešika a neumětel (ač tedy tím je bezesporu taky), ale je to též velký znalec bible (první policista, co zpacifikuje demonstranty biblickým kvízem :D), výborný franštinář, skvělý tanečník a vlastně i charismatický společník. Trošku zvláštní kombinace charakteru a schopností, ale u komedie mám tendenci nad tím přivřít oči. Co jsem si určitě užil byla krásná, řekl bych typická, židovská  hudba (včetně příjemné titulní/závěrečné písně - ač zde bych zas měl tendenci si myslel, že to mělo francouzský nádech). Celkově tedy poměrně velká spokojenost. Což tedy já u komedií zas moc často neříkám....

"Bude to dobrý... Musí!" Tak tento Mašinuv film je víc než dobrý. Je výborný protože tu funguje snad všechno. Námět a pointa jsou neotřelé a velmi současné (nechci spoilerovat ale ufff ..). Zpracování (propojení krimi vyšetřování a psychologického dramatu) je vskutku neotřelé. Do skoro poslední chvíle si říkáte kdo jež tří žen na scéně je větší mrcha.. Herecky mě z nich tedy nejvíce seděla Jana Plodkova, protože byla nejvíc uvěřitelna. Ale s žádnou že zbylých hereček jsem neměl problém... Každopádně k tomu všemu je třeba připočíst úchvatnou hudba Karla Havlíčka ale  i pěknou kameru Skoro si tak ve finále kladu otázku proč na Oskara pouštíme druhý Mašinuv letošní počin. Tento film mi zvláště svým tématem (nechci ani naznačovat) přijde, že by mohl mít potenciál oslovit i diváky mimo ČR, ale uvidíme co nabídnou Bratři...

"Mnoho podezřelých a přitom nikdo, na koho se dá ukázat prstem. Někdy se vyplatí střelit do hejna…" Spíš dost  průměrná detektivka z prostředí vesnického "hejna", kde se každý zná z každým a každý o každým ví, co je ten druh zač. Dost zvláštní je metoda vyprávění, kdy výpovědi některých svědků jsou podávány formou jakési retrospektivy. K tomu je to hodně "ukecaný", takže bych měl skoro tendenci se ptát podobně jak jeden z kriminalistů: "K čemu tyhle starý historky?" Eduard Cupák jako vrchní kriminalista za mě spíše průměr, za to hudba Jiřího F. Svobody dodává této televizní kriminálce vcelku obstojnou atmosféru.

"Nejsem děvče co se schovává ve sklepě..." Že to musela mít Golda Meierová, první a zatím i poslední izraelská premiérka, v období Jomkipurské války velmi těžké jsem asi tušil. Přesto, že to bylo (i vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu) těžké až tak moc, to byl pro mě docela objev. Celkově je tento film v první řadě one-woman show Helen Mirren, kterou by ale člověk díky skvělé práci maskérů snad ani nepoznal. Samotná Mirren mě dostala především v těch scénách, v nichž hlavní hrdinka prožívá (vzhledem k nepříznivé situaci na bojišti) těžké nervové otřesy, případně kdy se nevyhne slzám. Trošku jsem si při těchto scénách říkal, že moc nekorespondují s oním přízviskem "železná lady Izraelem", které se dostalo i do názvu tohoto filmu. Ale pak jsem si říkal, že bylo i dobře ukázat Goldu i jako ženu z masa a kostí...ženu se všemi lidskými slabostmi. Jen bych řekl, že zde až moc tyčila ona její pověstná kuřácká slabost. Tolik dýmu snad kolem sebe dotyčná ani vypouštěn nemohla, říkal jsem si někdy. A v závěru, kdy dotyčná kouří téměř až  na smrtelné posteli v nemocnici, to už byla čistě autorská licence a za mě to už bylo trošku přes čáru. Ale jinak silný divácký zážitek. Možná ještě zmíním, že se mi velmi líbil nápad ukázat hrůzu války vlastně jen formou radiového vysílání. I když člověk nic neviděl, slyšel toho až dost.

"Showbyznys není jen peří a kankán…je to přehlídka a předvádění, každý tomu propadne..." Tak to bych tedy netvrdil. Za mě je to (minimálně v případě tohoto filmu) maximálně tak přehlídka větších či menších bizarností, které už mnohdy hraničí s vrcholem nevkusu. Jako chápu, že to mělo ukázat na absurditu showbyznysového průmyslu, v němž se pohybují lidé, co si myslí, že dokáží udělat show i z telefonního seznamu. Jen kvůli této nosné myšlence jsem tuhle "pouťovou atrakci" neposlal přímo do pekel zdejšího odpadu. Ale jinak tedy musím říct, že jsem dlouho neviděl větší bizarnost. Hodně mě pak naštvala i závěrečnou "střílecí" scéna z divadla, kde jsem sice jako asi pochopil. že se tu chtělo naznačit, že showbyznys jde klidně i přes mrtvoly, ale jinak to už za mě bylo asi fakt za hranou...

Povídkové filmy úplně nemusím, tentokrát jsem byl ale poměrně spokojený. Líbilo se jak ono jednotící téma ženské touhy po lásce a štěstí, tak i ten více či méně venkovský nádech všech tří povídek (a krásné lehce poetické záběry na krajinu). První povídka mě nadchla už prvním záběrem z vrchu na Martu Vančurovou a zajímavé byly i ty všechny retrospektivy. Takové zajímavě snové mi to přišlo. Druhá povídka mě tolik nenadchla, asi bylo od začátku jasné, k čemu to celé směřuje. To třetí povídka s mladičkou Lucií Zedníčkovou začala sice (oproti těm ostatním  povídkám) tak nějak zvláštně. Diskotéková scéna mi přišla jako z úplně jiného "světa". Jakoby ji napsala jiná autorka. Postupem času se z toho ale vyvinula asi nejlepší povídka. Zůstaly zde krásné záměry na venkovskou přírodní scenérii, díky postavě Zedníčkové to zas působilo víc současně. Zaujal mě i nápad, kdy Zelníčková fotí své postřehy z pobytu na venkově. Mělo to v sobě takový duch uměleckosti. A tak mohu spolu s hlavní postavou třetí povídky říct nakonec: "Usmievat sa, všetko je v poriadku."

"Žádný osmý div světa se nekonal a nekoná..." Pokud jde o tento televizní film, v němž moc sympatických charakterů nenajdete, tak to za ně tedy platí určitě. Jak mám Marta Vančurovou moc rád, tak ani ta mi zde zcela nesedla. Ale asi to bylo hlavně tím scénářem, v němž se jednotlivé postavy chovají buď jako naprostí idioti (bezcharakterní individua či slaboši) nebo (jako v případě Vančurové) dost nelogicky. A chudák postava Jiřiny Jiráskové, aby s tím vším (včetně chování své vlastní dcery) nějak popasovala. To já se tedy s tímto rádoby dramatem moc dobře nepopasoval... Co docela zaujalo, byla taková zádumčivá hudba (je housle a ženský hlas) Ivy Bittové.

"Se strečkama se hezky stejská...." Tuhle televizní inscenaci jsem si dnes pustil, abych "oslavil" neuvěřitelné sedmdesáté páté narozeniny mé milované Marty Vančurové. Miluji její úsměv, který když vykouzlí na rtech není co řešit...  V případě této Daňkovi inscenace (nezapře se zde) jsem však dostal mnohem víc než ten její odzbrojující úsměv. Užil jsem si totiž hlavně Miloše Kopeckého, který zde má roli nepodobnou doktoru Štrosmajerovi. Zazní tu spousta jeho vtipných i moudrých průpovídek, ale nakonec to hezké moudro nakonec pronese sama Martička: "Život se nemá věšet jenom na jeden hřebík." Je v tom asi velký kus pravdy, ale když je tím "věšákem" jako vpřípadě tohoto filmu famózní Kopecký, tak i přes výrazně slabší party skoro všech kolem něj, rád přihodím plný počet hvězdiček. PS: Krásnou doprovodnou hudbu zde složil Petr Mandel.