Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Pohádka
  • Krimi
  • Dokumentární

Recenze (1 329)

plakát

Podivné přátelství herce Jesenia (1977) (TV film) 

"Jsi zabit Hamlete, svět nemá léku, jež by tebe zhojil…" Dialogy ze Shakespearova Hamleta zajímavě rámují tento filmový přepis Olbrachtova románu a dotváří tak filosoficky laděné rozmluvy mezi oběma hlavními postavami. Jiří Jesenius a Jan Veselý jsou svými názory i přístupem k životu jako "voda a oheň" a tak se moc nechce věřit tomu, když jeden z nich tvrdí tomu druhému, že "ještě nikdy do sebe nezapadly dvě dlaně jako ty naše".  To přátelství dotyčných, jak ho namyslel Ivan Olbracht, muselo být vskutku něčím "podivným". Nečetl jsem onu předlohu, tak nedokážu zcela posoudit, zda inscenátoři tohoto filmu z ní vybraly opravu vše podstatné. to co jsem viděl se mi ale moc líbilo.  Mistrný byl jistě výkon Jana Třísky, kterému Jiří Klem zdatně sekundoval. Trošku jsem si říkal, zda by tomu nemělo být spíše naopak, ale jinak nemám moc, co bych tomuto filmu prošpikovanému filosofickými úvahami (viz třeba "člověk nepoznáš dokud nepocítíš jeho krev.") vytknul.

plakát

Amerikai anzix (1976) 

„Jednou jsem četl, že život člověka je jako list ve větru. Někdy se zastaví a potom letí dál, dokud ho nějaký proud navždy nepohltí." Kdyby v tomto těžkém filmovém experimentu bylo vícero takových myšlenek, jako tato, možná bych zvažoval být ve svém hodnocení přeci jen trošku velkorysejší. Ono se tu ale nejen skoro nic neděje, ale i se tu celkově dost málo mluví, takže je skoro zázrak, že tu zazní alespoň ta jedna zajímavá myšlenka. Film jinak hodně koresponduje s názvem film. Celé je to vskutku stylizováno do podoby jakéhosi sledu zažloutlých pohlednic na níž se silně podepsal zub času. Ten občas trhající se obraz bych asi ještě zkousl, ale to jeho dosti časté přeexponování už mě fakt dost rozčilovalo. Stejně tak mě nebavily ty detailistické záběry na bojiště perspektivou zeměměřičského topografu. Ono opakované použití záměrného kříže, které v kontextu válečné doby, v níž se film odehrává, v člověku spíše evokovalo hledí pušky než co jiného, jsem moc nechápal. Ve finále tak nejzajímavější na celém snímku byla asi ta scéna s houpačkou, kde i poměrně excelovala kamera. Ale celkově se obávám, že tyhle experimenty nejsou nic pro mě (a to se považuji za vcelku vnímavého diváka).

plakát

O fovos (1966) 

Z tohoto dusného dramatu z prostředí řeckého venkova jde vskutku strach. A vůbec nejde jen o tu kriminální zápletku, ačkoliv z chování onoho sexuálně deprivovaného mladíka, který furt někoho šmíruje, není člověku vůbec dobře po těle (viz třeba scéna na poli, kde mladík stojí naproti své nevlastní sestře Anně a drží několik sekund v rukou nůž). Atmosféru strachu v divákovi posiluje též silně nepříjemná (dalo by se říct psychedelická) hudba. Ta směsice roztodivných zvuky to byla opravdu síla. Silné momenty dokáže vykouzlit i kamera (viz třeba záběry na odraz pachatele v jezeře). Film vrcholí v závěrečné scéně ze svatby, při níž onen narušený mladík divoce tančí, zatímco voda v jezeře vydává mrtvé tělo pohřešované hluchoněmé služky. Působivý závěr.

plakát

Já, spravedlnost (1967) 

,,Milióny lidí by chtělo Hitlera. Tak jako ho máte vy!"  Tak já bych si něco takového spíše odpustil. Mělo jít zřejmě o  výpověď ryzího humanismu o tom, že i takoví zlosynové jako Hitler si zaslouží lidské zacházení. Celé to zpracování mi ale přišlo takové zmatené. Jen těžko jsem se orientoval v ději a jednotlivých postavách a moc nechápal, proč se někteří "nacisté" snaží Hitlera potrestat a jiní osvobodit. Ještě že se na scéně vyskytuje Karel Höger v roli doktora, který nemůže snést představu, že "pro Hitlera je jedna smrt málo", a neztotožňuje se s tím, že on "musí umírat stokrát."

plakát

Manillaköysi (1976) (TV film) 

Válečné komedie ala sedmá rota mám docela rád, ale tento finský snímek mě tedy moc neoslovil. Hlavně moc nechápu, co na tom jako mělo být vtipný. Mockrát jsem se u tohoto filmu nezasmál. A minimálně ta scéna, jak vojáci střílí do prasat, které předtím ožírají mrtvoly vojáků, mi přišla vysloveně trapná. Každopádně jsem po většinu času ani neměl pocit, že by ten film byl nějak moc o válce. Většina z těch rádoby groteskních a určitě mnohdy poměrně absurdních scén by se totiž klidně mohla odehrát i někde na nějakém vojenském cvičení. A když už tam tak důležitou roli sehrála příběh, jak si jeden voják s dlouhého tlustého lana vyrobil něco jako neprůstřelnou vestu, očekával bych tu bude nějaká bojová scéna, kde se ukáže genialita tohoto nápadu. Na nic takového však nedojde. A tak ve finále nejvíc na celém filmu musím ocenit valčíkovou hudbu na trubku, která snad jediná ve mě svým charakterem vyvolala jistou reminiscenci na ty opravdové válečné komedie.

plakát

Bestie musí zemřít (1952) 

Když Vám někdo zabije dítě, nemůže se nikdo divit, že.... Tento argentinský snímek má hodně silný příběh a i velmi silné zpracování (viz zejména scéna s halucinacemi po objevení mrtvého dítěte). Zaujalo mě, že v centru příběhu jsou vlastně dvě děti. Zabitý syn hlavní postavy filmu (spisovatel a autor kriminálních románů Felix Lanea) a nevlastní syn onoho hrubiána, který při autonehodě zabil dotyčné dítě. To sbližování Felixe s tímto chlapcem má své  kouzlo a jejich závěrečná scéna, když se oba loučí, i značnou hloubku. Bezesporu zaujme kamera, která zvláště v některým momentech dokáže vykouzlit velmi zajímavé záběry (viz třeba scény z plavby). A podtrhnout musím též některé dvojsmysly ve scénách (střílení „krys“ nebo kostka cukru potopená v kávě), které jsou použity jako jakási paralela k danému příběhu.

plakát

Recepty doktora Kudrny (1975) (TV film) 

"I takový doktor je jen člověk´..."  Do nedávna bych si myslel, že Josef Bláha tu roli doktorského don Juana jen skvěle zahrál. Teď už vím, že on jím byl i ve skutečnosti... Těch hereckých dam po jeho bodu se v této lehčí komedii Marie Poledňákové najde hned celá řada. Okouzlující je zvláště Carmen Mayerová.

plakát

Silvestr svobodného pána (1979) (TV film) 

"To je nedorozumění...." Pustit si tuhle slaboduchou komedii, v níž se na chudáka Josefa Abrháma o jednom silvestru slétne snad celý harém plný žen, považuji vskutku za jedno velké nedorozumění. Dvě hvězdy dávám asi jen z úcty k tomu hereckému ansámblu, který tu vystupuje.

plakát

Královské usínání (1974) (TV film) 

Historický apokryf v televizním hábitu. Nic vím, nic méně. S reálnými ději to tedy moc společného nemělo (viz zejména údajný podíl Markéty Babenberské na údajné otravě krále Václava I - ve skutečnosti bylo manželství Markéty s Přemyslel Otakarem II po smrti Václava anulováno). Po herecké stránce standardní Josef Viklář a poněkud unylý Tomáš Töpfer. Ani na malém prostoru nezklamala Lubuška Šafránková (byť v nezvykle krátkém účesu).

plakát

Tvár v okne (1963) 

"Od istého času aj úradníkov pokladáme za ľudí..." Solanův povídkový film zaujme především skvělými hereckými party (zvláště ironický Höger v druhé povídce a Peškův bilancující soudce v povídce poslední). Ale i ta konfrontace profesní a lidské stránky u osob různých právnických profesí (žalobce, obhájce a soudce) mi přišla zdařilá. Za mě nejsilnější je to v případě Peškovy postavy, kdy sledujeme, jak se do výkonu jeho soudcovské praxe promítají jeho vlastní životní zkušenosti v manželství. Právě Peškova závěrečná slova, kdy v souvislosti s manželstvím mluví o zvyku, povinnosti a disciplíně, mě napadlo, zda ten povídkový film vedle těch  osob rozličných právnických profesí nespojuje ještě něco. A skoro bych řekl že ano. Jakoby v každé z těch povídek se objevovala nějaká postava, která se musí vypořádat s pocitem, že některé věci ve svém životě němá ve svých rukou a musí se do jisté míry podřídit tomu, co se od něj očekává. V té první povídce jde o mladého žalobce a jeho milou, kteří jsou konfrontováni s tehdejší (nesmyslnou) společenskou morálkou. V té druhé je to lékař, který si uvědomuje, že ačkoliv pro tentokrát ve své léčbě uspěl, stejně je to sisyfovská práce, při níž nemusí mít věci vždy pod kontrolou.  A v té třetí jsou to vlastně oba manželské páry, z nichž ten jeden (neúspěšně) bojuje o to, aby je soud rozvedl, zatímco manželka Ladislava Peška v tom druhém případě se o něco takového ani nikdy nepokusila (ačkoliv evidentně byla v tom vztahu nešťastná. Pro všechny uvedené postavy tak platí, že je od nich vyžadována disciplína a plnění povinnosti. On si člověk přeci nějak zvykne že....