Mr.KarlAdler

Mr.KarlAdler

Karl Adler

okres Praha
porozpadové dítě (jů, dvojsmysl), VOŠP, FF UK

17 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 15.9.2018  14:31
    Na mušce - Série 1 (série) (2018)
    ****

    Bizarní seriál. Když se člověk soustředí na jednotlivosti - logiku svět, ve kterým se to odehrává, postrádá absolutně. Villanelle si vesele běhá po celý Evropě, fiká ptáčky a vypichuje očíčka, přičemž třeba policie jako by prakticky neexistovala. Vůbec jsou tady politickej kontext a propracovanost určitejch struktur horší než v druhořadým komiksu. Válku proti influencerům vede 12 týpků, který chtěj ovládnout svět a proměnit ho v chaos. Víc vědět jakože ani nepotřebuješ. Hlavní postava řídí hunter tým, ačkoliv postrádá jakýkoliv zkušenosti (takovej špionážní punk, jak si ho představuju třeba před 60 lety). Nikdo na Eve netlačí s výsledkama (role Fiony Shaw je značně větroplachá), nikdo neřeší její rozpočet, scénář přesně nevymezuje a nedefinuje její náplň práce. Asi 100x se přitom nechá málem zabít, přičemž občas proti Villanelle odvážně vystoupí, aby v další minutě hystericky ztrácela jakoukoliv sebekontrolu. Nejdramatičtější je proto sledovat, k jakýmu žánru se tvůrci zrovna přikloněj. Chvílema je Killing Eve vyloženě vážný, chvílema krutý, chvílema parodický (někdy trošičku otravně) i s prvkama situační komiky. Kdybych s jistotou věděl, že se dívám na odlehčenou špionáž a la Chuck, asi by mi to nevadilo. I přes tu celkovou rozháranost mi ale padla do oka hlavní postava. Eve je taková správně šáhlá. Scénář stojí pevnějc v kramflecích, když nechá promlouvat postavy tváří v tvář a může pracovat s jejich odlišnostma. Proto je dobře, že od sebe nedrží obě hlavní "rivalky" moc dlouho. Chemie mezi nima dvěma, a mezi nima a prakticky kýmkoliv dalším, funguje hodně dobře.

    • 8.9.2018  01:17

    "Hry hraješ, mluvit umíš a vypadáš relativně normálně, tak to zkus..." Jako sonda do uvažování komunity lidí, kteří tak úplně nevědí, co vlastně dělají a jak a proč se z nich staly hvězdičky, které popularitu s tím spojenou neunášejí, je to dobrý. Potvrzuje to podle mě nejenom naivitu těchhle lidí, z velké části "mimo obraz" reálného světa, ale taky jejich slabou schopnost sociální integrace, kterou vyřešili youtuberingem. Je to zvláštní svět, ve kterém stačí umět a vědět málo (třeba hrát Minecraft) a dosáhnout mnohého. A to především v tom, že doslova z ničeho dostanu pocit, že můj pohled na nějaké téma je důležitý a světu skutečně něco přináší - to tady čiší doslova z každé, často prázdné výpovědi. Ve své podstatě je to vlastně symbióza, přičemž divák a youtuber jsou střídavě parazitem a hostitelem. Postupně se obě skupiny navzájem ničí. Tenhle dokumentík dokazuje, že youtubeři na svou slabou schopnost začlenění dojedou podceněním žíznivého davu, který nemá slitování. Některým už zvoní umíráček, stačí se podívat, jak svou tvář na poslední chvíli prodávají ve velkých médiích, než přestane vynášet peníze úplně. Samozřejmě všechna čest těm, co točí a skutečně mají co říct. To ale v téhle branži přirozeně není podstatou úspěchu. Dovedu si představit, že observační dokument zkušeného tvůrce by sloužil jako skutečný doklad vnitřní samoty doby internetu. Byl jsem Youtuber je v jádru sobecká oslava a připisování velké důležitosti něčemu, co ji primárně nemá.

    • 24.7.2018  14:12

    Vtipálek Romain popsal svůj novej film jako „Star Wars, akorát bez vesmírných lodí“. Ve výsledku je tahle dvouhodinová, občas až žůžově přestylizovaná jízda „něco jako francouzská akční komedie“, akorát víc adrenalinová a popravdě mnohem vtipnější. Nekorektní vtípky na uprchlickou krizi nebo panickou hrůzu z terorismu jsou skvělý, ale králem je bezsporu iluminátama a chemtrails zblbnutej gangster v podání Vincenta Cassela. Gavras v jednom rozhovoru řek, že nerozumí světu kolem sebe. Evidentně proto točí filmy na základě znalosti určitýho prostředí, na který nabaluje zmatený a impulzivní postavy, který při konfrontaci s vnějším řádem značně selhávaj. Tím, že nevnucuje svůj pohled na to, jak by měl svět vypadat, a přesto ho dost trefně zrcadlí, si mě získal.

    • 22.7.2018  14:33
    Nepřátelé (2017)
    **

    Meditativní western o tom, jak hrůzy bojů mezi americkými vojáky a Indiány nadobro poznamenaly obě strany. Pěkný a bezesporu důležitý téma, který samozřejmě co do zpracování skrývalo pár nášlapnejch min. Začnu od pozitiv. Perfektně odkrokované pomalé tempo, syrovost (i surovost) a jako pokaždé fantastický Christian Bale, který by svým charismatem utáhl i tříhodinový film o nehybném šutru. Ale ta nekonečná přehlídka laskavostí, velkorysých gest a milých úsměvů od jednoho tábora ke druhému mě otupovala a dopalovala s každým rozmáchlým výlevem víc a víc, až mě vyloženě nasrala. Hostiles by slušela mnohem důstojnější škatulka než "rozplizlá ždímačka slz hrdosti". Bohužel si nic moc jinýho pamatovat nebudu.

    • 22.7.2018  14:17

    Den Skyldige na začátku sevře a do poslední vteřiny nepustí. Möller výborně pracuje s představivostí publika a rozvíjí úměrné množství zápletek, z nichž každou využívá pro prokreslení a plastičnost hlavní postavy. Jo, forma není originální - stylem navíc Tísňová linka hodně připomíná třeba film Noční jízda (2013). Jenže všechno, co se v průběhu nabitých 85 minut stane (nebo spíš zazní), má efekt na budoucí rozuzlení, žádná věta nepřijde nazmar. A tenhle storytelling já hodně cenim.

    • 6.7.2018  04:16

    Pravděpodobně jeden z nejlepších sportovních filmů všech dob.

    • 25.6.2018  15:13

    Na prvním dílu mám rád nejvíc tu tajuplnost a utaženost příběhu kolem hlavní postavy. Politický kontext, který dominuje knize, je spíš nastíněný a ve vyprávění hraje prim intimní prožívání ztraceného Bourna a "the only person I know" Marie Kreuz, která je z hlediska standardu femme fatale naprosto alternativní, jedinečná ve své lidské přirozenosti i upřímnosti, a co je nejdůležitější - totožně ztracená (absolutně odlišná od analytické Marie St. Jacques z předlohy). Greengrass Bourna žánrově vypiloval a udělal z něj skutečný plnoformátový biják, který určitě snese přísnější kritéria. Proti jeho provedení působí Limanova automobilová honička s (nejen) hudebním provedením a la Luc Besson v centru Paříže skoro úsměvně. Nicméně mi po letech došlo, že je to právě ještě ten jistej devadesátkovej vibe, díky kterému mi tenhle film nadobro přirostl k srdci. A ve výsledku možná ta snaha udržet to celé trochu "v minulosti" naplňuje atmosféru předlohy líp než zbytek trilogie.

    • 22.5.2018  22:45

    Takhle nějak bych si představoval řemeslně dobře zvládnutý český standard. A i když odhlédnu od řemesla (kamera, střih především), jde o docela dobrý a naprosto koukatelný film. Minimálně v první polovině Renč drží poměrně temnou a zatuchlou atmosféru (pro mě trochu nepochopitelně podrývanou pohádkově melancholickou hudbou) a s citem typizuje charaktery. Ve druhé polovině se mu ale Hlídač už dost drolí pod rukama. Možná je to i tím, že scenáristicky si důležité pasáže pro vyprávění sem tam značně zjednoduší. Režijně pak nezadržitelně klesá k reklamní kýčovitosti, což bohužel ubírá i na věrohodnosti výkonu herců, kteří jsou do té doby opravdu velmi dobří - Roden a Dlouhý navíc Siposovou s Jiráčkem nijak nezastiňují.

    • 19.5.2018  10:17
    Lady Bird (2017)
    ****

    Neomalené a neotesané jako hlavní postava. Což se promítá do skokově roztěkaného vyprávění a v jistém smyslu i do závěru bez jasného rozuzlení a přidaného sentimentu - to první bývá, to druhé nikoliv. Greta Gerwing pohlíží na nejtěžší chvíle dospívání svojí Lady Bird jako na období impulzivního rozhodování bez promýšlení důsledků jednání, přičemž svou hrdinku následně s každým rozhodnutím zvlášť konfrontuje (jistě, nic nového). Ta ale prokazuje neuvěřitelnou houževnatost a až zarputilou cílevědomost srovnatelnou s dnešní generací mladých lidí kolem dvacítky. V tomhle mi přišel scénář trochu křiklavý – jako by se totiž snažil balancovat na hraně aktuálnosti a okolností života v Americe krátce po 9/11, přičemž je dějově ukotvený pouze v roce 2002 a stylově především dnes. Zbytek je ale bez rozpaků. V postavě Christininy matky se odráží ublíženost tvrdě pracující střední třídy bez výraznějšího životního úspěchu a ocenění, která měří život na jistoty (jimiž jsou peníze) a s hořkostí poukazuje na to, že americký sen je v podstatě jenom pro vyvolené. Zároveň je Lady Bird snad prvním filmem, který (byť na pozadí) citlivě přistupuje k problematice katolických kněží a sester v práci s dětmi a nevykresluje je jako nesnesitelné lidské kreatůrky, ale spíš jako dobrosrdcaté tragikomické postavičky. Zajímavé srovnání se nabízí s filmem Igby, který je natočený přesně v roce 2002 a jehož hlavní hrdina je takovou bohatší klukovskou verzí Lady Bird. Hey, do you believe in god? No. Why not? It's ridiculous. People call each other by names the parents made up for them, but they won't believe in god.

    • 23.4.2018  22:16

    Až tak na pátý šestý pokus oceňuju úžasnej storytelling. To byla ještě doba, kdy Gatiss s Moffatem dokázali umně podat a odvyprávět detektivní zápletku - doba, kdy slepé/matoucí momenty sloužily jako prostředek pro budoucí divácký wow efekt, a skutečně měly význam pro závěrečná vysvětlení. Hounds of Baskerville je navíc prošpikovanej perfektníma epizodkama, z nichž vyčnívá U.M.Q.R.A.

    • 31.1.2018  23:34

    PTA volí pro celých 130 minut prakticky jednotnou obrazovou stylizaci. Jemný a čistý styl v kombinaci s měkkým a hebkým hlasem, který Day-Lewis pro Woodcocka používá, navozuje sladce omamnou atmosféru zprvu příjemného a po čase jedovatého kouře. Skutečně jediný, kdo ve filmu kdy udělá prudké pohyby, je Alma. Ostatní se chovají jako bezkrevné loutky podléhající návrhářově genialitě. Dokonce i Reynoldsova robotická a s železnou logikou uvažující sestra Cyril je jenom článkem v dokonale nadesignovaném a na výkon postaveném světě. Po většinu času zachycuje Anderson konfrontaci dvou odlišných přístupů k životu – místy vtipně, místy hořce. Rozdělení rolí obou protagonistů, které je sžírá a neumožňuje jim naplno rozvíjet jejich společný vztah, ale ústí v zajímavou úroveň souznění. Dochází k němu pomocí nenápadného sado-masochistického principu, který Almě i Reynoldsovi pomůže volně dýchat. Nit z přízraků je výjimečná studie dvou destruktivních povah.

    • 24.1.2018  11:36
    Česko hledá prezidenta (TV pořad) (2018)
    odpad!

    Co tohle bylo? Kdo vymyslel koncept bez konceptu s moderátorem, který se nedostane ke slovu, protože ho jeden z kandidátů neustále přerušuje? Moderátor se navíc repetitivně dívá do papíru, nesměřuje debatu konkrétním směrem a nezajistí dodržování pravidel, které dopředu ustanoví. Půl času, kdy má slovo, prosí diváky v sále o kultivovaný projev, což je v kontrastu s tím, jaké typy lidí si televize záměrně pozvala. O bezúčelných vstupech Kláry ani nemluvě. Skoro to vypadalo, jako by občas musel dostat slovo někdo jiný než Voříšek, protože ten má hlavu zavařenou z maximálně pěti slov, které se mu podaří vyslovit za sebou, a nezvládne už pojmout víc informací. Epic fail.

    • 20.1.2018  18:26

    Lehce prvoplánové a přikrášlené, což z části chápu jako snahu o nějakou satiru nebo sebeironii, ale hlavně je to na krátký formát velmi ucelené a dobře napsané.

    • 2.1.2018  00:30

    Epizoda VIII místy slušně chčije na to, co je nám svaté. Rytíře Jedi kritizuje za to, že si přivlastňují něco, co jim nepatří. Luke není tou legendou, za kterou ho odboj má, a Snoke nezaujme místo démonického ultimativního záporáka ve stylu imperátora Sidiouse. Vývoj na druhou stranu stáhl prakticky všechny postavy na stejnou úroveň, Síla už není něco, co se dá naučit, ale dostává realističtější, ačkoliv pořád dost abstraktní obrysy. Z Kylo Rena se vyklubal ten nejzajímavější charakter nové trilogie a jeho morální šachy s Rey je opravdu zábavné pozorovat. Navíc poprvé za celou dávnou galaktickou historii nedokážu říct, kdo že stojí na jaké straně síly a podle čeho ten temný a světlý pól rozlišovat. Elegantní a pravdivé. Celkově se totiž dá říct, že Star Wars zmoudřely, zklidnily se. Jsou méně epické, ale o to hloubavější. "Zkušené" postavy hrají důležitou roli těch, proti kterým se početná enkláva mladé krve musí vymezit, aby je nahradila ve vůdcovských rolích. A protože se člověk dívá z pohledu Poa nebo Rey a tlačí ty „zabedněné“ risku neschopné vykopávky, aby povolily, je demonstrace moudrosti jejich rozhodnutí o to působivější (jak u Laury Dern, tak u Luka) Je ale potřeba uznat, že Johnson nestmelil svou epizodu perfektně dohromady, k dokonalosti má vlastně hodně daleko. Skřípe to především ve chvílích, kdy má pointovat scenáristicky silné momenty (odlehčené i emocionální), tam jako by si nevěděl moc rady. Nicméně se mu nedá upřít cit pro obrazové vtípky (žehlička je geniální). S tvrzením, že se ze Star Wars stala další roztěkaná zábava ve stylu marvelovek, souhlasit nemůžu. Nemyslím si, že komiksárny tolik určují trendy, jakože spíš reflektují poptávku – šílený svět internetu a zmatečného uvažování i pestrobarevného humoru. Je proto logické, že filmy se zacílením na co nejširší skupinu diváků k podobnému stylu vyprávění, který sem tam naruší hranice fikčního světa, spějí. Otázkou tedy je, kterým směrem se bude franšíza dál ubírat, karty jsou rozhozeny hodně svobodně. Jestli ale boží recyklovač Abrams točí devítku, zrecykluje Johnsona, nebo dostaneme zase trochu nostalgie? Jak jsem byl původně z jeho návratu nadšený, říkám si, že po osmičce vlastně ani nedává smysl, kort když další trilogii točí celou Johnson.

    • 28.11.2017  15:16

    Zatraceně zdařilé fantasy a přitom historické drama ve vší své (mnohy nečekané) explicitní krutosti. Svíravá atmosféra války ve dvou úhlech pohledu - dospělém a dětském. Oba jsou šedé, bezútěšné a vyžadují odvahu a schopnost sebeobětování, ale ten dětský skýtá možnosti úniku a naděje na vykoupení a spravedlnost (dospělý, zatížený plnou vahou odpovědnosti, už na víly nevěří). Skvělá del Torova práce se symbolikou - útěkové křídy, žáby zatěžující kořeny svobodného růstu, prasklé hodinky jako připomínka hrdinské minulosti nebo slepé vraždící monstrum. Obnažené motivy a paradoxy války, která je o pudech násilí, zaslepeném následování i bratrovraždách. Do vyvrcholení pronásledování Mercedes je del Toro perfektní, pak se snaží nastolit řád v univerzu svých ústředních postav, což není přehmat, jen očekávaná strategie. Svou nepředvídatelností v předchozím průběhu mě celkem odzbrojil, na konci už se mu to nepovedlo. I tak jsem dost nalazen na The Shape of Water.

    • 15.11.2017  00:42

    Skoro se nabízí říct, že jde až o zbytečný film. Příliš digitální kýčovité záběry na vlak střídají rutinně zpracované, stále z jednoho úhlu a v téže kompozici nasnímané sekvence (Brannagh prostě jako by byl furt na prknech, ne na filmovém place) - ok, při nalezení těla zvolí z ničeho nic pohled totálně z půdorysu, až to ty předchozí boční shoty ruší, než aby jakkoliv zaujalo. Nehledě na to, že jeho Poirot je spíš něco mezi konvenčním Sherlockem a samotným Brannaghem a přehršel hvězd ve vedlejších postavách působí až trestuhodně nevyužitým dojmem. Ostatně co taky čekat, když jejich psychologizace je poměrně bídná (a neříkejte mi, že dvě hodiny stopáže nestačily), což sice napomůže diváka neznalého pointy udržet déle v nevědomosti, na druhou stranu udusává veškeré potěšení z přemýšlení u detektivní zápletky. Jsou to prostě laciné vějičky a na nějaké babrání se v charakterech asi nezbyl čas ani peníze (sežraly je ty digitální záběry, asi). Sympatický úvod a celkový oblouk směrem k hříčce s "naprostou vyvážeností" jeho Orient expres zachraňují dost stěží, přesto rozuzlení zanechává svou tíživostí docela dojem. Mimochodem, zaboha si nemůžu vzpomenout, jestli to v té Lumetově verzi dopadlo stejně - a už vůbec nevím, jaká pointa je v knize.

    • 1.11.2017  13:18

    Za málo peněz hodně muziky. Marc Eberhardt se tady chová jako předpisový wallflower a v rámci možností ukazuje svůj skvělý cit pro detail. Nehledě na výpovědní hodnotu, kterou lze po rozkolu uvnitř AfD pozorovat až teď, ačkoliv dokument tohle podhoubí zachytil už v jeho zárodcích. Takové observační dílko nám v Čechách zoufale chybí - a nevím, jestli by natočit něco podobného (nabízí se) třeba s Okamurovci bylo vůbec možné.

    • 14.9.2017  10:06
    To (2017)
    *****

    Neskutečně zábavné. A určitě jeden z nejvíc bezprostřeních filmů, co jsem viděl. Dějově je It tak nabité, že si člověk připadá v kině aspoň tři hodiny, ale přitom ho gejzír režijních nápadů neustále udržuje spokojeně koncentrovaného. Je potřeba si uvědomit, že King píše veskrze braky, a tak je jasné, že čas od času Muschiettim vytvořenou atmosféru narušují jistá žánrová klišé nebo prostě jenom blbě odvyprávěné sekvence knížky (just guessing). ale Andy je docela bůh a pohrává si s nimi s jistou parodičností, a navíc je narušuje solidními žánrovými skoky (plakát kapely v pokoji tlouštíka, souboj s šutrákama..). Dětem z pusy vylézají dost neodolatelně přiblbé hlášky s takovou mírou intenzity, že jsem se provinile přiblbe culil po většinu stopáže. Jasně, lze vytýkat místy trochu zbytečný digibordel a to, že It opravdu není sázka na plíživou atmosféru a vypointované lekání, takže Pennywise a jeho podoby jsou spíš ztělesněním permanentního děsu než strachu.. Jenže - proč ne, žejo. Jo, a Sophia Lillis je jednoznačně moje femme fatale (i když vlastně taky trochu vypadá jako klaun :).

    • 3.8.2017  14:58

    O co víc prapodivně je to napsané, o to zajímavější je sledovat některé režijní postupy. Protože přes veškerou scenáristickou snahu držet se romantické linky a udělat z Bodyguarda především limonádový dojáček (jednoznačně cílící na ženské publikum), jde Mick Jakson až překvapivě opačným směrem. Nálada je šedavá a znepokojující, objevují se střihové postupy jak u akčního thilleru (a to i při obyčejných přechodech mezi scénami, nad kterými jsem štěstím plesal) a cukrování mezi ústřední dvojící víceméně ustupuje tomu, jak poutavě lze zachytit jejich blízké okolí. Jinými slovy - při scéně, kdy Rachel roztomile šermuje Frankovi před nosem šavlí a dojde k jejich romantickému vzplanutí, zajímá režiséra spíš to, jak si vyhraje se světelnými odrazy a pohybem šátku letícího vzduchem, než že by se dvakrát soustředil na chemii mezi postavami. Možná že by Osobnímu strážci prospělo, kdyby ho natočil někdo, kdo nechá přirozeně jednoduché repliky herců vplouvat do odpovídající atmosféry romanťáren. Ale na druhou stranu je to, jak tenhle film "nehodícím se způsobem" vypadá, podstatně nejoriginálnější a tuctovou práci pera dost zachraňuje.

    • 3.8.2017  09:06
    Janička (2017)
    **

    Muzikál Janička mi utekl ve Varech, a tak jsem se těšil, že se do téhle osobité verze slavného příběhu konečně pořádně ponořím. Jak se ukázalo, režisér Bruno Dumont jede na něčem hodně tvrdém, protože s šíleností, jakou pojal svět kolem Jany z Arku, si upřímně nezadá ani třeba Život Briana. Janička ale stojí na něčem úplně jiném než film populárních Monty Python. Jelikož jsou samotné dialogy a myšlenky nedotčené a zůstávají ve vší své hloubce a složitosti, humor závisí na faktu, že vylétají z úst zhruba osmiletých dětí a za zvuků pořádně tvrdé muziky. Je pravda, že tohle mě na Janičce bavilo – představa, že konzervativním divákům může vadit pouze to, jak herci vypadají a jak se chovají, protože repliky a moudra pronášejí se vší vážností. Problém je, že nekonečný headbanging na metalové skladby, provázející muzikálové výstupy, se po čase děsně přejí – jde skutečně do úmoru stále o to samé. Dumont jako by ani nechtěl, aby lidé před plátnem dávali pozor. Z Janičky se tak nakonec stává občasná celosálová zábava, při které si lidé vyměňují svoje pocity z očí do očí a sem tam propukají v hysterický smích z absurdně nehodících se kreací (nebo tiše vyčkávají, až taková pasáž přijde). Vydržet u něčeho podobného bezmála dvě hodiny mi přijde trochu jako ztráta času.

    • 26.7.2017  14:30

    Tak já fakt nevim, jestli Lynch lidi víc miluje nebo nenávidí, každopádně je jeho náhled do našich povah neuvěřitelně zábavný pozorovat. Začíná to najíždět na notu vztahový limonády, směšný konzumnosti a nevypočitatelných charakterů, tedy notu původní, a tak se už zase cejtim provinile okouzlen. Držet se tohohle schématu Return celou dobu, popravdě nechci koukat na nic jinýho.

    • 23.7.2017  22:50

    Všichni budou věčně třepit hubu o té první scéně, která je totálně Samoúčelná, šustí z ní papír, z něhož nabubřele křičí - hlavně teď zarámovat tyhle střeva, hlavně teď zabrat tuhle useklou ruku a nalejt tři tuny barvy do moře, abysme na ně zapůsobili (rádoby špinavost v totálně čistém a pro mě až nezajímavém stylu) - a ani zdaleka se ve výsledku nerovná závěrečné megasekvenci při obraně mostu (a vlastně intenzitou ani několika dalším). Tam Spielberg vytahuje všechna esa, co má schovaná po rukávech a všude možně jinde, aby mě nechal s otevřenou pusou zírat na výstavbu atmosféry ticha před bouří a prvních vzdálených hromů, a pak rozmašíroval gejzírem nápaditosti a kontaktního snímání, které za mě nemá ve filmu obdoby (aspoň ne takhle poutavě po takovou dobu). Samozřejmě není možné zapomínat na všechny ty zbytečně patetické výlevy - začnu vlajkou, skončim vlajkou, Hanksovi přišroubuju gloriolu a udělám válečnému buddyshipu reklamu jak hovado - tahle občasná zklámání, která mi ostatně lezla na nervy i v Schindlerově seznamu, ani výjimečná technická stránka nezachrání. A to bych tentokrát na těch 5 šel tak rád.

    • 21.7.2017  04:03
    Dunkerk (2017)
    ****

    Skutečně jde snad o první Nolanův film, který nevábí k opětovnému zhlédnutí kvůli wow efektu, ale proto, aby člověk prozkoumal všechny jeho netradiční tvůrcovské postupy. Hledat hlavní sdělení v lehce naťuknutých politických souvislostech nebo v příběhu postav je zbytečné. Pokud Dunkerk ukrývá nějaké bohatství, pak je obsaženo právě v neokoukané formě vyprávění a netradičně nasnímaném prostředí, které zase trochu jinak připodobňuje, jak asi mohla ta druhá světová válka vypadat z první ruky. Výsledek připomíná arytmii, kdy se při nádechu zrychluje srdeční činnost a při výdechu zase zpomaluje. Vyprávění totiž střídavě graduje a rychle ustupuje do znepokojivého stádia vývoje, z čehož je člověk po čase podobně otupělý jako vojáci, které vidí zmateně hledat cestu z nekonečné šedé pláže. Nevadí mi čistota v zobrazování násilí, vůbec mi nevadí, že chybí typický hollywoodský punc, ale poprvé mi u Nolana vadí totální citová prázdnota a neschopnost mě plně vtáhnout. Možná jde o přenesený a chtěný efekt, to ale odohalí až druhá projekce.

    • 10.7.2017  19:22

    Já jsem na Heathcliffa ujetej, ale I Am Heath Ledger je trochu zklamání. Ačkoliv to může působit jako řemeslně poctivě odvedená práce, vezoucí se na „kapadiovském“ trendu použití záběrů z domácího videa a snahy ukazovat co nejmíň „mluvících hlav“, vlastně nepřináší nic nového. Chronologicky odvypráví Ledgerův příběh, zmíní jeho výjimečnost, talent i těžkosti v průběhu kariéry, ale nepokrytě jen směřuje k srdceryvnému finále. Nešťastná smrt mladého talentu je smutná sama o sobě, takže nevidím důvod, proč si pomáhat obrazovými klišé jako k nebi stoupající jiskry z otevřeného ohně.. Po pár dnech upadne všechno v zapomění asi jako zážitek z televizního pořadu.

    • 9.7.2017  14:24
    Křižáček (2017)
    **

    Pokus o vysoké umění, co má řemeslné nedostatky - jo, tady je něco špatně. Film podivně plochý, neschopný do fresek připomínajících záběrů komponovat herce, zdlouhavý, do sebe zahleděný.. A přesto dostal jako silně autorský a divácky nevstřícný projekt zelenou, prosadil se a uspěl. Palec nahoru jde ještě za skvělou hudbu, bohužel jedinou složku, která tvoří atmosféru (ostatní její snaze spíš podkopávají nohy. Beru, že některé filmy jsou náročnější a ukrývají spoustu duchovního, což člověk nemusí na prvni dobrou pochytit, ale Křižáček k nim fakt nepatří.

    • 7.7.2017  15:39

    Hlasitý aplaus tak trochu z principu. Příběh mladé lásky mezi dvěma chlapci je citlivě podaný, ale naroubovaný na spoustu šablon. Podsouvá tolik vztahových, rodinných i celospolečenských klišé, že si moc neumím představit divácké přijetí jeho heterosexuální verze. Pokud spějeme k ideálu toho, že budeme na homosexuální i heterosexuální páry pohlížet bez rozdílu, zbude prostor rozlišovat originální a neoriginální filmy, bez ohledu na tematiku. Na druhou stranu ale věřím, že vztah dvou pubertálních kluků může spoustu konzervativců a ignorantů popíchnout. Aspoň tak.

    • 7.7.2017  14:13

    Musím to trochu obhájit. Sluneční stát jsou skutečný čáry máry se zvukem (bože, ten machrovinkovej přechod z burácení hromu do burácení lokomotivy - slast!), obrazem a propojováním objektů v náročnejch podmínkách pro kompozici - každej záběr je vlastně tak dobrej, že by si zasloužil vlastní rozbor. Sice si myslím, že znova už to tu hodinu a třičtvrtě nedám (ostatně z toho nebude víc než zapadlá festivalovka), ale na jedno podívání si Rati Oneli zaslouží absolutorium. Už jenom proto, jak na mě dokázal přenýst atmosféru mésta, prostředí, do kterýho je zasazený, a (byť trochu stylizovaně) života smutně šťastnejch lidí v něm.

    • 6.7.2017  09:24

    Tenhle film pravděpodobně rozdělí, a vlastně už rozděluje, diváky na dvě strany. Jedni v něm vidí úžasnou nálož hořce podané zábavy a druzí směsici nesouvislých hysterických skečů a nesympatických postav. Jenže to je přesně ono – Axolotl Overkill je taková předimenzovaná výpověď o roztěkanosti a přepjatosti současné mladé generace. Jakkoliv je to do jisté míry manýristická snaha o děsnou jinakost (axolotlové, tučnáci, atd.), Miftiino extrémní prožívání si mě prostě získalo.

    • 4.7.2017  12:05
    Odnikud (2017)
    *****

    Zážitek, který emočně vyčerpá, způsobí husí kůži a navodí chuť projít se někam doblba, zapálit si cígo a vstřebat tu depku. Po celou dobu filmu pozorujeme, jak se Katja vypořádává se smrtí svých milovaných, přičemž u toho prochází několika stádii – odmítnutím, uvědoměním si, ztrátou vůle k životu i touhou po pomstě. Tím, že se umírněná režie koncentruje ryze na svou protagonistku, dává vyniknout hereckému koncertu Diane Kruger – a ono to místy fakt vypadá, že stačilo zajímavě zacílit kameru a nechat se unášet její odevzdanou zarputilostí (což kvalitám zpracování samozřejmě nijak neubírá). Možná lze namítnout, že Akin s divákem manipuluje tím, že ho přinutí dívat se na problematiku čistě z pohledu zraněné Katji, ale víc než o samotné klasické vyšetřování toho, „kdo za to může“, jde skutečně spíš o film intimně zacílený na prožívání pozůstalých. V tomhle pohroužení se do lidské bolesti je výtečný, dle mého názoru se nijak nepodbízí a svou podmanivostí si nezadá s těmi nejlepšími severskými kriminálkami.

    • 22.6.2017  09:42

    Noví Transformers ukazují, že Michael Bay definitivně ztratil kontakt s realitou. Ztratil schopnost odvyprávět příběh a utopil se v epické akci takového levelu, že způsobuje ochromující pocit, při kterém člověk mimoděk pozuruje, jak mu odumírají tkáně. Dobře, tohle bylo ještě mohlo za jistých okolností v kině fungovat, kdyby to nebyl zároveň nekustečně tupý a přitom tak extrémně komplikovaný film. Stoprocentně se jedná o blockbuster s historicky největším počtem vedlejších postav, které se navíc většinou objevují bez jediné logické příčiny své existence a z pusy jim padají infantilní repliky o alkholismu, sexu, placení daní nebo taky o ničení planet. Pak, stejně z nenadání jako se objevily, zase zmizí a třičtvrtě filmu se neukážou, aby se mohly po čase znova vrátit s důležitou poznámkou - akorát už si nikdo nepamatuje proč. Z tohohle samovolného vznikání a zanikání linií se samozřejmě vytváří monstrózní guláš, ve kterém Bay ke všemu patlá dohromady krále Artuše, opilého Merlina, sirotky automechaniky, černochy bez zdravotního pojištění, nacisty, francouzské komorníky, britské ponorky, sexy a přitom zastydlé oxfordské historičky, atomové bomby a sem tam nějakého autobota. Je to skutečně jako když chcete do megafilmu narvat všechny podstatné složky a zaujmout všechny věkové kategorie, ale nějak se vám to vymkne z rukou a zapomenete, co jste tím chtěli říct - tak to nasypete dohromady a rozházíte všude kolem. I když si nikdo, kdo na tenhle výlev zajde, nebude druhý den pamatovat, o čem byl - jedno v hlavě zůstane: Optimus Prime, Optimus Prime! Takže hračka na poličce stejně skončí.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace