Mr.KarlAdler

Mr.KarlAdler

Karl Adler

okres Praha
porozpadové dítě (jů, dvojsmysl), VOŠP, FF UK

17 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
    • 10.8.2019  18:37
    Slunovrat (2019)
    ***

    Spíš než horor natočil Aster psychologické drama s hororovými a komediálními prvky - nabízí se paralela s Jordanem Peelem, který ve svém druhém celovečeráku taky odkazuje ke svým komediálním začátkům a Us žánrově rozmělňuje. Vyprávění Slunovratu by se pak dalo přirovnat k vesmírné raketě. Po velmi ostrém startu Asterův stroj postupně odhazuje nepotřebné dějové linie (místy ne zrovna uspokojivě), až překoná atmosféru, pak udržuje překvapivě neagresivní, pozvolné tempo a tíživě mizí v nekonečném vzduchoprázdnu. Je to nekonvenční, ale na první zhlédnutí ne úplně stravitelné a ve druhé polovině zdlouhavé. Přesto si Slunovrat zaslouží bezprostřední uznání v tom, jak protichůdné emoce dokáže vzbudit v jeden jediný moment. Nepříjemné situace obaluje příjemnou atmosférou a přiměje zasmát se v dost nevhodných chvílích tak, až se člověk za svůj smích stydí. Aster ze svých postav vytahuje zkrátka to nejvíc zlé, bezcitné a zlomyslné – a dobře zabavené/zmanipulované publikum si až příliš pozdě uvědomí, že úplně stejně přistupuje tvůrce i k němu. Evil shit.

    • 10.7.2019  00:24

    Zombie horor po Jarmuschovsku. Tak minimalistický a utopený v tempu vyklidněného mazáka, že obsahuje celkem nula lekaček a děsivých scén. A i kdyby tu někoho plíživá atmosféra a živočinošt nemrtvých přeci jen chtěly strhnout, ledově klidné, apatické, až nihilistické postavy to stejně neumožní. Paličák Jarmusch. Proč by to takhle ale nešlo? Šlo, ostatně ten kontrast místy docela funguje. V zásadě mi ale vadí dvě věci. Zaprvé tenhle způsob vyžaduje vpravdě originální psaní a Jarmusch je občas tak otravně bez nápadu, že snad jenom skalní fandové to dokáží obhájit jako chytrou provokaci. A druhé je provázané s prvním: Zase se tu o stupeň zintenzivňuje jeho božský komplex, kdy okázale zesměšňuje materialismus a kárá společnost. V upířích milencích byl tenle přístup už docela na hraně, ale díky propracovaným hrdinům, vtahující atmosféře a osobité rekonstrukci žánru nepůsobil tak nuceně. Tady Jarmusch horor spíš dekonstruuje bez výraznější přidané hodnoty a spolu s tím mu z příběhu podivně mizejí postavy a ze sálu pozornost diváka.

    • 22.4.2019  22:01

    Gilroy se při dalším náhledu do fungování specifické skupiny lidí neomezuje jenom na sdělení "zaprodávat se nemá" - to je nám na první doboru jasné. Chce si svou ďábelskou kritiku užít a celou dobu se skrytě i nepokrytě posmívá neschopnosti zdravého úsudku napříč společností. Nenechavé galeristy a kritiky nesmlouvavě kosí, jako by kázal ze studie o „efektu hipsterů“ Jonathana Toboula, která nedávno rezonovala na sociálních sítích. Nešetří ale ani zbytek obyvatelstva. Představitele středního proudu vykresluje jako vesměs konzumní omezence. Nejlíp pak vystihuje všeobecnou společenskou znuděnost a smyslové přehlcení ve scéně s mrtvým vykrváceným tělem uprostřed galerie. Návštěvníci považují krev za barvu a drastický výjev za součást umělecké instalace, díky kterému můžou zabavit děti. V konfrontaci s očekáváním horror fans vyhoří Velvet Buzzsaw jako zbytečný béčko, což je ale škoda. Jako mrazivě vtipná a znepokojující společenská karikatura totiž funguje dost dobře.

    • 17.4.2019  10:59

    Chtělo by se mi říct, že jde o jasný nadpůrměr, ale nemůžu se zbavit pocitu, že by takhle prostě měl vypadat standard. Řemeslná stránka je opravdu super. Nepůsobí to narychlo upláceně, záběry, střih, práce se zvukem a hudbou - všechno je velmi dobře promyšlené. Problém je, že propracovanost/psychologizace postav je na úrovni o moc kratšího filmu, než si žádá výsledná celovečerní stopáž. Je to škoda hlavně proto, že po úvodní cca půlhodince tvůrci zúží koncentraci primárně na postavu otce, čímž je ten hlubší ponor do jeho motivací nejen očekávaný, ale taky nutný. Chápu, že je to podle skutečnosti, takže těžko čekat u Ludovíta nějakou odzbrojující akci a la Katja v Odnikud. Pro výraznější kafkovské zmítání v neprůstřelném systému nebo hlubší ponor do rodinné bolesti (což se povedlo Jurajovi Lehotskému v o dva roky starší Nině) ale podle mě prostor byl. I tak mě slovenská tvorba posledních let těší. Nina, Špína i Ostrý nůž mi shodně navodili skličující pocit, že každé větší město je poměrně nebezpečným a temným místem.

    • 16.4.2019  19:02
    Sto dvacet osm tisíc (studentský film) (2018)
    **

    Solidně natočený, solidně odehraný, ale jen těžko o skutečnosti vypovídající pohled do hluboké exekutorovy duše (navíc s podivným, prakticky nijak neznázorněným a neuchopitelným vnitřním bojem). Nakonec z toho vyznívá jediné: zlý systém nefunguje. Trošku banalitka.

    • 16.4.2019  17:44

    Čekal jsem něco mnohem horšího, slizce ošahávajícího. Čekal jsem, že se po čase urazim, ale omezil jsem se na chvilkový husiny trapnosti. Přes všechno vezení se na těch nejbrutálnějších gender stereotypech a absolutní nepochopení, v čem spočívá rovnoprávnost, vnímám aspoň nějakou (kostrbatou, logiku postrádající) snahu o smířlivost a ponaučení. Druhá věc je, že u snahy to skončilo. Celý to na mě tvůrcovsky působí, jako když se dva jednodušší macho chlapi večer brutálně vožrali a udělali pořádnej macho bordel (vyrvali na ulici koše a vyvrátili pár dopravních značek), pak dostali vyčítavej sekec od manželek (což je v tom rozcitlivělém rozpoložení mírně dojalo a popíchlo se nad sebou zamyslet), a tak se při příští buranský slezině rozhodli napsat příběh, ve kterém shrnou, co mají rádi, ale zároveň se polepší. Průser je, že se u toho polepšování zhulili nějakym skankem z kámošovy záhradky, a tak vyplodili nesmyslnou blbinu s kráterama v logice, ve který splácali pátý přes devátý, přístup k genderu nepochopitelně vymezeli v absolutně protipólních extrémech (buď jsem buran, nebo měkouš) - tak trochu ve stylu "aby se neřeklo, máme přece nějakou zodpovědnost" - ale děsně se u toho všeho samozřejmě nasmáli. No, dal jsem si před projekcí pár ginů s tonicem, ale stejně jsem se moc nezasmál, až na pár úsměvů u slušně napsanejch gagů, a po čem muži touží, nezjistil. Zmíněníhodný nicméně je, že lidi kolem mě se smáli, a hodně (celkovej box office mluví za všechno), a při výlezu z kina vypadali odpočatě a pozitivně naladěný, což prostě není málo. Když k tomu přičtu dobře odvedenou práci na castu a komediální schopnosti herců, u kterejch jsem ani nečekal (Langmajer a Hádek), že je maj, tak tam tu druhou hvězdu nějak přičaruju. Na level sodoma gomora tahle Havlíkova vylomenina nemá.

    • 26.2.2019  11:47

    Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že tematizuje pravý opak, Zelená kniha nechce vystupovat z vod konvencí, zájem jejích tvůrců je úplně jinde. Rasovou problematiku berou Farrelly a spol jako atraktivní pozadí, na němž si vystavěli úspěnou oscarovou kampaň. Film brouzdá v hlavním tématu po povrchu a hovoří o něm jazykem akceptovatelným tak před padesáti lety. Kdyby vzniklo Hádej, kdo přijde na večeři dneska, asi bychom si ťukali na čelo - proč, když jsme tohle už společensky dávno vyřešili? Sám režisér upřesnil zacílení svého filmu v děkovné řeči, při které zdůraznil, že Zelená kniha je o lásce navzdory všem rozdílům a hledání pravdy o tom, kdo jsme. V šedesátých letech minulého století by to nejspíš bývala byla velká slova, a ačkoliv pořád stejně platí, působí dnes stokrát omletým dojmem. Ukazuje se tedy, že takový zkušený řemeslník jako Farrelly může přijít s dobře vystavěným produktem, kterým Akademiky podrbe po odhaleném bříšku, a ti mu za to přidělí nejvyšší ocenění. Rozdávání sošek průměrným snímkům je ale mnohem víc znepokojující než vyhlašování bez moderace či záměna obálek pro vítěze.

    • 26.2.2019  11:34
    Favoritka (2018)
    ****

    Mně se Favoritka pořád líbí. Ale třebaže se v ní odehrává řada výstředních momentů, je to podle mě Lanthimosův zatím nejnormálnější film, který se prostě bude nejrůznějším akademiím líbit víc než jeho předchozí tvorba. V období baroka, které se samo o sobě vyznačovalo podivnými zvyky hýřivé šlechty, se Lanthimosův rukopis navíc trochu ztrácí. Spolu se znázorněním tehdejších způsobů zmizelo taky strnulé chování postav, což může mít ale co dočinění s absencí scénáristy Filippoua. Mimo těch podhledových záběrů a užití jen přírodního světla, které dělá hercům autenticky dvojité barokní brady, mi přijde nejzajímavější to rozložení sil uvnitř paláce. Projevy maskulinity a mužské nadřazenosti Lanthimos skoro úplně posílá do kopru. Chlapi jsou tu omezený na dovádivé prostopášníky a politické pěšáky. Strategická rozhodnutí dělají ženy a jako jediné se taky nebojí jít za hranice pravidel - přesto je mužský osazenstvo furt šovinisticky šikanuje. Ta neschopnost vnímat ženy jako sobě rovné tady dělá z mužů až takový paralelně se vyvíjející (zakrňující) lidský druh. Vtipná akcentace krize mužství v nejvyšších kruzích britské aristokracie a skvělá partie šachu o moc mezi ústřední trojicí. (Odzbroující děkovná řeč Olivie Colman je po hříchu skoro to jediný, na co se dalo při Oscarech s radostí koukat.)

    • 19.12.2018  11:07
    Climax (2018)
    **

    Okoukaná forma a místy dost nenápaditá, až unavená režie. Film, co nefunguje jako body horor a jen o chlup líp jako bad trip movie (žezlo letos uzmul Panos Kosmatos). Skutečně, poslední, co by mě napadlo, je, že se budu nudit a ten styl mě nevcucne do plátna. I když zohledním, že jde do značné míry o improvizaci herců, a tím i štábu, zůstává fakt, že řemeslný zbytek postavil Noé více méně na svých manýrách. Místo o experimentu bych spíš mluvil o lenosti (polehčující okolnost: přiznal, že zrovna neměl prachy). A vážně někoho zdrtí, že nejhorší osud potkal ty postavy, které měly nejčistší duši? Že je Gaspar arci zmrd, už přece taky dávno víme.

    • 17.12.2018  12:08
    Roma (2018)
    *****

    Sledovat Romu je jako procházet se mezi pískovcovými Chrámovými stěnami, různě natáčet hlavu a obdivovat přitom, jak se tvary přírodou vytvořené architektury z každého úhlu trochu proměňují. Samozřejmě s tím rozdílem, že v kině je nehybným elementem divák a černobílou fresku mexických domů a ulic mu před očima uvádí do pohybu plovoucí kamera. Cuarón se podobně jako v Gravitaci nebo Potomcích lidí snaží až na výjimky oprostit od nutnosti střihu. Jenže jakkoliv je Roma především sondou do dennodenní lidské rutiny, snaha umožnit divákovi maximálně citlivý vhled nedovolí prosté výjevy snímat obdobně civilně a třeba i roztřesenou ruční kamerou, na kterou jsme u tohoto režiséra zvyklí. Pocit plynutí a vtažení do prostoru Cuarón dokonale vytváří hloubkovým umístěním a širokým rozvrstvením předmětů a postav v mizanscéně, ale taky krouživým přecházením mezi záběry takzvaně z pohybu do pohybu. Dokonce si nemyslím, že bych zašel příliš daleko s tvrzením, že Roma snese srovnání s velkými díly Andreje Tarkovského nebo třeba Františka Vláčila. Tato montáž vzpomínek dítěte podaná s odstupem zkušeného a ošlehaného tvůrce je jistě zemitější a přímočařejší než třeba Stalker nebo Marketa Lazarová a na první dobrou jí chybí vyloženě duchovní rozměr. Lze to ale chápat tak, že Cuarón nemá božský komplex a na svůj filmový svět nikdy neshlíží shora. Duchovno ve svých filmech vždy znázorňuje jako cosi mimořádného a záhadného, co není možné pochopit ani uchopit. A taková je i Roma – unikátně přemýšlivý film, a přitom zcela lidský.

    • 20.11.2018  07:22

    Na první pohled poněkud kostrbaté a stylově srovnatelné třeba s některými dílky studentů FAMU. Na druhý pohled práce vnímavého tvůrce s citem pro obrazovou symboliku. Na třetí pohled odvážný, nepodbízivý film o celoživotní samotě, kterou neutiší ani případná podpora nejbližšího okolí. Velmi trefně napsána je role Gaba - ztvárňuje hlas, který ve společnosti zní, ale s nedostatečnou intenzitou. Kdo se aspoň trochu orientuje v situaci silně katolického Chile, pochopí, proč je existence Fantastické ženy nejen pro tuto zemi tak důležitá.

    • 18.11.2018  15:10

    Nejroztomilejší Anna Karina a Godardovo skokovitě roztěkané vyprávění se subverzivním přístupem ke vztahu hudby, obrazu a dění. Tvrdé, provokativní střihy, neotesané, figurální herectví a čirá, autorská, povýšená radost. (Jo, a abych nezapomněl - pro mě osobně nejzapamatovatelnější předehra k polibku ve fillmové historii).

    • 7.11.2018  23:04

    Singerův doktorát z toho, jak neosobitě natočit film o jedné z nejexcentričtějších, nejzábavnějších a nejosobitějších kapel historie (a to ne že by mě vyloženě hudebně kdy nějak zasáhla). Typický film "pro lidi", který působí jako výčet všeho, "co už jsme jenom tak v kinematografii kdy viděli". Nikoho neurazí, nikoho nemůže vyloženě nudit, ale ve výsledku si z něj mimo té muziky, která strhne sama o sobě, taky těžko co pamatovat. Rami Malek je bezesporu vynikající, až mě vlastně překvapilo, že jsem ani na chvíli nekoukal na Elliota Aldersona. Nutno podotknout, že taky dostává maximální prostor, protože ostatní členové kapely jsou spíš dvojrozměrné figurky přesně se podobající svému předobrazu. Bylo mi samozřejmě jasné, že se budu koukat především na podmanivou hudební oslavu, tou Bohemian Rhapsody určitě je. Ale tak trochu jsem čekal i podmanivou řemeslnou stránku. Jenže na tak uhlazený film, zůstalo v téhle oblasti přeci jenom zbytečně dost nedorazů – včetně závěrečného Live Aid s trochu zvláštním CGI davem. Navíc bych se místo 20minutové písničkové sekvence, která je notoricky známá a celá ke zhlédnutí na youtube, radši dozvěděl o Farrokhu Bulsarovi něco navíc. Když se pustím na tenký led, tak démonický ultravillain homosexuál Paul Prenter věčně strhávající Freddieho k "temné straně gay síly" působí vlastně celkem kontroverzně.

    • 4.11.2018  16:31
    Blok 99 (2017)
    *****

    Drásavě pomalé tempo vyprávění o smutném muži se zásadami, při kterém se Zahler precizně a často soustředí na příběhovou omáčku a plíživě utahuje šrouby á la Dennis Villeneuve (například úvodní vězeňská chůze přes několik pater a x chodeb). Pak postupně uvolňuje hněv hlavní postavy až do závěrečného masakru, kdy Bradley tvrdošíjně nastoluje rovnováhu, přičemž s ním k tomu určené nápravné zařízení příznačně odmítá spolupracovat. Vaughnova překvapivá fyzická transformace i těžce existenciální rozměr jeho role dělají z Bradleyho Thomase skutečně nezapomenutelnou postavu, jednu z nejlepších za poslední roky. Every time, the first container I grab is always that milk or that skim stuff. It's never the one I want. The law of averages says one out of three times, I ought to get the cream, but it doesn't happen.

    • 3.11.2018  16:42
    Who Is America? (TV seriál) (2018)
    ***

    Cohen svým vystupováním v podstatě říká a vždycky říkal, že je možné udělat si z někoho tak velkou srandu, jak ten dotyčný dovolí. Párkrát jsem si ale říkal, že by bylo mnohem lepší, kdyby se držel té lascivnosti, která je pro něj tak typická, protože jinak nevyrovnaností některých výstupů zanechává celkem rozpačitý dojem. Republikánský zákonodárce bojující prdelí proti terorismu (i jeho následná rezignace) - strop. Makléř luxusních jachet ochotný krýt obchod s lidským masem a nainstalovat zařízení na likvidaci uprchlíků - mrazivý (podobně jako finální epizoda). Jenže provokování obyvatel Arizony tím, že chci v jejich městečku postavit mešitu, a na nich pak nechat rozhudnutí, jaký typ stavby si vyberou, už je spíš smutný. Zábava typu „hele, další blbec“ prostě není cool, sorry. Kontroverze vyvolává i způsob, jakým některé influencery a politiky pro show Cohenova crew vůbec ukecala. Když vám řeknou, že jedete na rozhovor s invalidním válečným veteránem, můžete taky spoustu nesmyslů přejít, protože se chcete zavděčit člověku se smutným příběhem. Vtipný to je, ale pachuť z neetickýho chování je tentokrát příliš silná.

    • 15.9.2018  14:31
    Na mušce - Série 1 (série) (2018)
    ***

    Bizarní seriál. Když se člověk soustředí na jednotlivosti - logiku svět, ve kterým se to odehrává, postrádá absolutně. Villanelle si vesele běhá po celý Evropě, fiká ptáčky a vypichuje očíčka, přičemž třeba policie jako by prakticky neexistovala. Vůbec jsou tady politickej kontext a propracovanost určitejch struktur horší než v druhořadým komiksu. Válku proti influencerům vede 12 týpků, který chtěj ovládnout svět a proměnit ho v chaos. Víc vědět jakože ani nepotřebuješ. Hlavní postava řídí hunter tým, ačkoliv postrádá jakýkoliv zkušenosti (takovej špionážní punk, jak si ho představuju třeba před 60 lety). Nikdo na Eve netlačí s výsledkama (role Fiony Shaw je značně větroplachá), nikdo neřeší její rozpočet, scénář přesně nevymezuje a nedefinuje její náplň práce. Asi 100x se přitom nechá málem zabít, přičemž občas proti Villanelle odvážně vystoupí, aby v další minutě hystericky ztrácela jakoukoliv sebekontrolu. Nejdramatičtější je proto sledovat, k jakýmu žánru se tvůrci zrovna přikloněj. Chvílema je Killing Eve vyloženě vážný, chvílema krutý, chvílema parodický (někdy trošičku otravně) i s prvkama situační komiky. Kdybych s jistotou věděl, že se dívám na odlehčenou špionáž a la Chuck, asi by mi to nevadilo. I přes tu celkovou rozháranost mi ale padla do oka hlavní postava. Eve je taková správně šáhlá. Scénář stojí pevnějc v kramflecích, když nechá promlouvat postavy tváří v tvář a může pracovat s jejich odlišnostma. Proto je dobře, že od sebe nedrží obě hlavní "rivalky" moc dlouho. Chemie mezi nima dvěma, a mezi nima a prakticky kýmkoliv dalším, funguje hodně dobře.

    • 8.9.2018  01:17

    "Hry hraješ, mluvit umíš a vypadáš relativně normálně, tak to zkus..." Jako sonda do uvažování komunity lidí, kteří tak úplně nevědí, co vlastně dělají a jak a proč se z nich staly hvězdičky, které popularitu s tím spojenou neunášejí, je to dobrý. Potvrzuje to podle mě nejenom naivitu těchhle lidí, z velké části "mimo obraz" reálného světa, ale taky jejich slabou schopnost sociální integrace, kterou vyřešili youtuberingem. Je to zvláštní svět, ve kterém stačí umět a vědět málo (třeba hrát Minecraft) a dosáhnout mnohého. A to především v tom, že doslova z ničeho dostanu pocit, že můj pohled na nějaké téma je důležitý a světu skutečně něco přináší - to tady čiší doslova z každé, často prázdné výpovědi. Ve své podstatě je to vlastně symbióza, přičemž divák a youtuber jsou střídavě parazitem a hostitelem. Postupně se obě skupiny navzájem ničí. Tenhle dokumentík dokazuje, že youtubeři na svou slabou schopnost začlenění dojedou podceněním žíznivého davu, který nemá slitování. Některým už zvoní umíráček, stačí se podívat, jak svou tvář na poslední chvíli prodávají ve velkých médiích, než přestane vynášet peníze úplně. Samozřejmě všechna čest těm, co točí a skutečně mají co říct. To ale v téhle branži přirozeně není podstatou úspěchu. Dovedu si představit, že observační dokument zkušeného tvůrce by sloužil jako skutečný doklad vnitřní samoty doby internetu. Byl jsem Youtuber je v jádru sobecká oslava a připisování velké důležitosti něčemu, co ji primárně nemá.

    • 24.7.2018  14:12

    Vtipálek Romain popsal svůj novej film jako „Star Wars, akorát bez vesmírných lodí“. Ve výsledku je tahle dvouhodinová, občas až žůžově přestylizovaná jízda „něco jako francouzská akční komedie“, akorát víc adrenalinová a popravdě mnohem vtipnější. Nekorektní vtípky na uprchlickou krizi nebo panickou hrůzu z terorismu jsou skvělý, ale králem je bezsporu iluminátama a chemtrails zblbnutej gangster v podání Vincenta Cassela. Gavras v jednom rozhovoru řek, že nerozumí světu kolem sebe. Evidentně proto točí filmy na základě znalosti určitýho prostředí, na který nabaluje zmatený a impulzivní postavy, který při konfrontaci s vnějším řádem značně selhávaj. Tím, že nevnucuje svůj pohled na to, jak by měl svět vypadat, a přesto ho dost trefně zrcadlí, si mě získal.

    • 22.7.2018  14:33
    Nepřátelé (2017)
    **

    Meditativní western o tom, jak hrůzy bojů mezi americkými vojáky a Indiány nadobro poznamenaly obě strany. Pěkný a bezesporu důležitý téma, který samozřejmě co do zpracování skrývalo pár nášlapnejch min. Začnu od pozitiv. Perfektně odkrokované pomalé tempo, syrovost (i surovost) a jako pokaždé fantastický Christian Bale, který by svým charismatem utáhl i tříhodinový film o nehybném šutru. Ale ta nekonečná přehlídka laskavostí, velkorysých gest a milých úsměvů od jednoho tábora ke druhému mě otupovala a dopalovala s každým rozmáchlým výlevem víc a víc, až mě vyloženě nasrala. Hostiles by slušela mnohem důstojnější škatulka než "rozplizlá ždímačka slz hrdosti". Bohužel si nic moc jinýho pamatovat nebudu.

    • 22.7.2018  14:17

    Den Skyldige na začátku sevře a do poslední vteřiny nepustí. Möller výborně pracuje s představivostí publika a rozvíjí úměrné množství zápletek, z nichž každou využívá pro prokreslení a plastičnost hlavní postavy. Jo, forma není originální - stylem navíc Tísňová linka hodně připomíná třeba film Noční jízda (2013). Jenže všechno, co se v průběhu nabitých 85 minut stane (nebo spíš zazní), má efekt na budoucí rozuzlení, žádná věta nepřijde nazmar. A tenhle storytelling já hodně cenim.

    • 6.7.2018  04:16

    Pravděpodobně jeden z nejlepších sportovních filmů všech dob.

    • 25.6.2018  15:13

    Na prvním dílu mám rád nejvíc tu tajuplnost a utaženost příběhu kolem hlavní postavy. Politický kontext, který dominuje knize, je spíš nastíněný a ve vyprávění hraje prim intimní prožívání ztraceného Bourna a "the only person I know" Marie Kreuz, která je z hlediska standardu femme fatale naprosto alternativní, jedinečná ve své lidské přirozenosti i upřímnosti, a co je nejdůležitější - totožně ztracená (absolutně odlišná od analytické Marie St. Jacques z předlohy). Greengrass Bourna žánrově vypiloval a udělal z něj skutečný plnoformátový biják, který určitě snese přísnější kritéria. Proti jeho provedení působí Limanova automobilová honička s (nejen) hudebním provedením a la Luc Besson v centru Paříže skoro úsměvně. Nicméně mi po letech došlo, že je to právě ještě ten jistej devadesátkovej vibe, díky kterému mi tenhle film nadobro přirostl k srdci. A ve výsledku možná ta snaha udržet to celé trochu "v minulosti" naplňuje atmosféru předlohy líp než zbytek trilogie.

    • 22.5.2018  22:45

    Takhle nějak bych si představoval řemeslně dobře zvládnutý český standard. A i když odhlédnu od řemesla (kamera, střih především), jde o docela dobrý a naprosto koukatelný film. Minimálně v první polovině Renč drží poměrně temnou a zatuchlou atmosféru (pro mě trochu nepochopitelně podrývanou pohádkově melancholickou hudbou) a s citem typizuje charaktery. Ve druhé polovině se mu ale Hlídač už dost drolí pod rukama. Možná je to i tím, že scenáristicky si důležité pasáže pro vyprávění sem tam značně zjednoduší. Režijně pak nezadržitelně klesá k reklamní kýčovitosti, což bohužel ubírá i na věrohodnosti výkonu herců, kteří jsou do té doby opravdu velmi dobří - Roden a Dlouhý navíc Siposovou s Jiráčkem nijak nezastiňují.

    • 19.5.2018  10:17
    Lady Bird (2017)
    ****

    Neomalené a neotesané jako hlavní postava. Což se promítá do skokově roztěkaného vyprávění a v jistém smyslu i do závěru bez jasného rozuzlení a přidaného sentimentu - to první bývá, to druhé nikoliv. Greta Gerwing pohlíží na nejtěžší chvíle dospívání svojí Lady Bird jako na období impulzivního rozhodování bez promýšlení důsledků jednání, přičemž svou hrdinku následně s každým rozhodnutím zvlášť konfrontuje (jistě, nic nového). Ta ale prokazuje neuvěřitelnou houževnatost a až zarputilou cílevědomost srovnatelnou s dnešní generací mladých lidí kolem dvacítky. V tomhle mi přišel scénář trochu křiklavý – jako by se totiž snažil balancovat na hraně aktuálnosti a okolností života v Americe krátce po 9/11, přičemž je dějově ukotvený pouze v roce 2002 a stylově především dnes. Zbytek je ale bez rozpaků. V postavě Christininy matky se odráží ublíženost tvrdě pracující střední třídy bez výraznějšího životního úspěchu a ocenění, která měří život na jistoty (jimiž jsou peníze) a s hořkostí poukazuje na to, že americký sen je v podstatě jenom pro vyvolené. Zároveň je Lady Bird snad prvním filmem, který (byť na pozadí) citlivě přistupuje k problematice katolických kněží a sester v práci s dětmi a nevykresluje je jako nesnesitelné lidské kreatůrky, ale spíš jako dobrosrdcaté tragikomické postavičky. Zajímavé srovnání se nabízí s filmem Igby, který je natočený přesně v roce 2002 a jehož hlavní hrdina je takovou bohatší klukovskou verzí Lady Bird. Hey, do you believe in god? No. Why not? It's ridiculous. People call each other by names the parents made up for them, but they won't believe in god.

    • 23.4.2018  22:16

    Až tak na pátý šestý pokus oceňuju úžasnej storytelling. To byla ještě doba, kdy Gatiss s Moffatem dokázali umně podat a odvyprávět detektivní zápletku - doba, kdy slepé/matoucí momenty sloužily jako prostředek pro budoucí divácký wow efekt, a skutečně měly význam pro závěrečná vysvětlení. Hounds of Baskerville je navíc prošpikovanej perfektníma epizodkama, z nichž vyčnívá U.M.Q.R.A.

    • 31.1.2018  23:34

    PTA volí pro celých 130 minut prakticky jednotnou obrazovou stylizaci. Jemný a čistý styl v kombinaci s měkkým a hebkým hlasem, který Day-Lewis pro Woodcocka používá, navozuje sladce omamnou atmosféru zprvu příjemného a po čase jedovatého kouře. Skutečně jediný, kdo ve filmu kdy udělá prudké pohyby, je Alma. Ostatní se chovají jako bezkrevné loutky podléhající návrhářově genialitě. Dokonce i Reynoldsova robotická a s železnou logikou uvažující sestra Cyril je jenom článkem v dokonale nadesignovaném a na výkon postaveném světě. Po většinu času zachycuje Anderson konfrontaci dvou odlišných přístupů k životu – místy vtipně, místy hořce. Rozdělení rolí obou protagonistů, které je sžírá a neumožňuje jim naplno rozvíjet jejich společný vztah, ale ústí v zajímavou úroveň souznění. Dochází k němu pomocí nenápadného sado-masochistického principu, který Almě i Reynoldsovi pomůže volně dýchat. Nit z přízraků je výjimečná studie dvou destruktivních povah.

    • 24.1.2018  11:36
    Česko hledá prezidenta (TV pořad) (2018)
    odpad!

    Co tohle bylo? Kdo vymyslel koncept bez konceptu s moderátorem, který se nedostane ke slovu, protože ho jeden z kandidátů neustále přerušuje? Moderátor se navíc repetitivně dívá do papíru, nesměřuje debatu konkrétním směrem a nezajistí dodržování pravidel, které dopředu ustanoví. Půl času, kdy má slovo, prosí diváky v sále o kultivovaný projev, což je v kontrastu s tím, jaké typy lidí si televize záměrně pozvala. O bezúčelných vstupech Kláry ani nemluvě. Skoro to vypadalo, jako by občas musel dostat slovo někdo jiný než Voříšek, protože ten má hlavu zavařenou z maximálně pěti slov, které se mu podaří vyslovit za sebou, a nezvládne už pojmout víc informací. Epic fail.

    • 20.1.2018  18:26

    Lehce prvoplánové a přikrášlené, což z části chápu jako snahu o nějakou satiru nebo sebeironii, ale hlavně je to na krátký formát velmi ucelené a dobře napsané.

    • 2.1.2018  00:30

    Epizoda VIII místy slušně chčije na to, co je nám svaté. Rytíře Jedi kritizuje za to, že si přivlastňují něco, co jim nepatří. Luke není tou legendou, za kterou ho odboj má, a Snoke nezaujme místo démonického ultimativního záporáka ve stylu imperátora Sidiouse. Vývoj na druhou stranu stáhl prakticky všechny postavy na stejnou úroveň, Síla už není něco, co se dá naučit, ale dostává realističtější, ačkoliv pořád dost abstraktní obrysy. Z Kylo Rena se vyklubal ten nejzajímavější charakter nové trilogie a jeho morální šachy s Rey je opravdu zábavné pozorovat. Navíc poprvé za celou dávnou galaktickou historii nedokážu říct, kdo že stojí na jaké straně síly a podle čeho ten temný a světlý pól rozlišovat. Elegantní a pravdivé. Celkově se totiž dá říct, že Star Wars zmoudřely, zklidnily se. Jsou méně epické, ale o to hloubavější. "Zkušené" postavy hrají důležitou roli těch, proti kterým se početná enkláva mladé krve musí vymezit, aby je nahradila ve vůdcovských rolích. A protože se člověk dívá z pohledu Poa nebo Rey a tlačí ty „zabedněné“ risku neschopné vykopávky, aby povolily, je demonstrace moudrosti jejich rozhodnutí o to působivější (jak u Laury Dern, tak u Luka) Je ale potřeba uznat, že Johnson nestmelil svou epizodu perfektně dohromady, k dokonalosti má vlastně hodně daleko. Skřípe to především ve chvílích, kdy má pointovat scenáristicky silné momenty (odlehčené i emocionální), tam jako by si nevěděl moc rady. Nicméně se mu nedá upřít cit pro obrazové vtípky (žehlička je geniální). S tvrzením, že se ze Star Wars stala další roztěkaná zábava ve stylu marvelovek, souhlasit nemůžu. Nemyslím si, že komiksárny tolik určují trendy, jakože spíš reflektují poptávku – šílený svět internetu a zmatečného uvažování i pestrobarevného humoru. Je proto logické, že filmy se zacílením na co nejširší skupinu diváků k podobnému stylu vyprávění, který sem tam naruší hranice fikčního světa, spějí. Otázkou tedy je, kterým směrem se bude franšíza dál ubírat, karty jsou rozhozeny hodně svobodně. Jestli ale boží recyklovač Abrams točí devítku, zrecykluje Johnsona, nebo dostaneme zase trochu nostalgie? Jak jsem byl původně z jeho návratu nadšený, říkám si, že po osmičce vlastně ani nedává smysl, kort když další trilogii točí celou Johnson.

    • 28.11.2017  15:16

    Zatraceně zdařilé fantasy a přitom historické drama ve vší své (mnohy nečekané) explicitní krutosti. Svíravá atmosféra války ve dvou úhlech pohledu - dospělém a dětském. Oba jsou šedé, bezútěšné a vyžadují odvahu a schopnost sebeobětování, ale ten dětský skýtá možnosti úniku a naděje na vykoupení a spravedlnost (dospělý, zatížený plnou vahou odpovědnosti, už na víly nevěří). Skvělá del Torova práce se symbolikou - útěkové křídy, žáby zatěžující kořeny svobodného růstu, prasklé hodinky jako připomínka hrdinské minulosti nebo slepé vraždící monstrum. Obnažené motivy a paradoxy války, která je o pudech násilí, zaslepeném následování i bratrovraždách. Do vyvrcholení pronásledování Mercedes je del Toro perfektní, pak se snaží nastolit řád v univerzu svých ústředních postav, což není přehmat, jen očekávaná strategie. Svou nepředvídatelností v předchozím průběhu mě celkem odzbrojil, na konci už se mu to nepovedlo. I tak jsem dost nalazen na The Shape of Water.

<< předchozí 1 2 3 4 7 9 12
 
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace