Mr.KarlAdler

Mr.KarlAdler

Karl Adler

okres Praha
porozpadové dítě (jů, dvojsmysl), VOŠP, FF UK

17 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13
    • 20.6.2020  13:32

    Asi tomu těch 5 hvězd patří, protože si nevzpomínám, že bych kdy viděl film z WW2, který se tolik soustředí na prožívání jednotlivých aktérů, a zároveň spadá do kolonky akční a ze zobrazení brutality válečných front nijak neustupuje. Když srovnávám s tím, co jsem viděl, myslím hlavně na dva další spektákly - Zachraňte vojina Ryana a Dunkerk. Spielberg šel v Ryanovi na dřeň a zobrazil doslova hrůzy války z první ruky, monstrózně, výrazně. Ale vyjma téhle složky to byla z jeho strany spíš oslava vojenství, leadershipu a hrdinství, navíc s jasně vymezenýma hlavníma hrdinama, kterým se podřizoval děj. Hřešit u toho na klasickou strukturu vyprávění by bylo hloupý, ale faktem určitě je, že víc American POV a dostatečně Hollywood likable to asi udělat nešlo, a to myslim se všema obrovskýma řemeslnýma kvalitama nebo přenesením pocitu nezlomnosti, ale i s některýma neduhama typu obvyklá sebedojímavost. Takový Nolan šel v Dunkerku víc po vnímání času v běžných situacích než po explicitně zobrazených hrůzách. V Dunkerku neměl hlavní hrdiny a spíš zprostředkovával, jak dlouhá, nepříjemná a plná nejistot musela být každá chvíle (sraní na pláži, nekonečnej běh s nosítkama nebo čekání na odvoz) a jak zmatečně se musel vnímat čas při té mase lidí, složitosti operací, nahodilosti situací.. Je to ale příliš studený film na to, aby ve mně zanechal nějakou výraznou emocionální stopu. Malick kombinoval z těch výše zmíněných přístupů od každého trochu, ale ani jeden Tenkou červenou linii nedefinuje. Válka je tu v zásadě pojatá jako naprosto osobité niterní prožívání každého jednoho člověka - kdy vlastní hlava mnohdy funguje jako větší zdroj pro myšlenky a obrazotvornost než to, co člověk přímo vidí. Malick zobrazil největší konflikt v dějinách jako rozmanitou plejádu lidských povah a příběhů, na jejímž pozadí létají kusy masa a odehrávají se politická klání, a tím pro mě nejvíc zboural bariéru a rušil tu čtvrtou stěnu natolik, že jsem se dokázal do těch situací a lidí fakt vžít.

    • 11.5.2020  03:04
    Honey Boy (2019)
    ****

    Shiovy pokusy o nápravu reputace by bylo možné přejít s tím, že jde o ufňukané a ublížené výlevy celebrity, která si stěžuje, že její život nebyl procházka růžovou zahradou. Zejména úvodní scény, v nichž na sebe na castinzích nechá házet dorty nebo se v akčních scénách vymršťovat do vzduchu, skutečně působí stylem „A tohle všechno jsem musel vytrpět!“. Zbytek scénáře se ale dá popsat spíš jako usebrání se a soustředěná snaha vybavit si útržky vzpomínek a přenést na diváka věrohodně své skutečné emoce. A tak doceňuju výdrž, s jakou LaBeouf bojuje o své přežití v náročné branži, a neuvadající snahu vyrovnat se s psychickými problémy, které vedle boozu pořád řeší pomocí umění (hraje skvěle). Občas je to přepjaté a pořád dost neukotvené, ale taky neoblomné, upřímné a díky Almě Har'el přilnavě roztěkaně zrežírované.

    • 8.2.2020  13:18
    Le Mans '66 (2019)
    ***

    Ford vs rychlost. Dobrý, ale sterilní film, který těží z epického, možná pozapomenutého příběhu na pozadí slavného závodu, je občas trochu otravnou přehlídkou klišé, stereotypizování postav a typově spadá do kategorie megafilmů z éry staré klidně 20 let. Po loňské Bohemian Rhapsody je Le Mans '66 další oscarový kandidát, který jde v mnoha ohledech tak na jistotu, až to bolí (oproti Mercuryho biopicu je aspoň technicky bez wtf momentů). Tohle všechno je obzvlášť podivné u filmu, který si jako hlavní moto vkládá do úst ryzost - ryzí závodění, ryzí přístup (Miles a Ken si vždycky říkají pravdu) - a chlapsky se vymezuje vůči kravaťákům s nablýskanými zuby a rozklepanýma kolenama. Jediné, co je na Le Mans '66 špinavé, je v pár záběrech Christian Bale, a do takhle uhlazeného filmu se místy až vyloženě nehodí, jakkoliv zase přesvědčivě hraje. Jinak se toho ve dvou a půl hodinách naplácá o 24hodinovém závodu za deště, za tmy, s výměnou brzd, o fyzickém a psychickém vypětí a "duši závodníka", aniž by Mangold účinně zprostředkoval mastnotu oleje, smrad výfuku, fyzický tlak, nevolnost z únavy a vysoké rychlosti - a to oproti velkému sálu s techologií dolby atmos už moc lepších podmínek na koukání nebude. Když musí dokazovat, že to jde rychle a zběsile, 50 let starý film, je tady něco špatně.

    • 6.2.2020  23:44
    Modelář (2020)
    ***

    Docela přemýšlím, co tímhle chtěl Zelenka vlastně říct. Respektive co chtěl říct pomocí podivně prosťounkého, přitom soustředěného a talentovaného tehchnika/chemika Pavlika, a dalších o naší společnosti nebo o světě. Vypovídá Modelář o těžkosti souznění s principy dnešní společnosti? Chce vypovídat o tom, že za zvenčí ušlechtilým aktivismem se skrývá buď vypočítavost (píchač ségry a pan doktor) anebo vnitřní nenaplnění (Kubařová), respektive že za idealismem a neskrývaným zájmem hledáme postranní úmysl (Plech, fanynka ruské zpěvačky) a nejsme ochotni přijmout jeho pravou podstatu? Že v elitách se skrývají svině a udavači, kdežto ta pravá inteligence a ti, kterým snad jediným kdy o dobro světa šlo, žijí v ústraní (aktivista s dlažkou) v prostředí vlastních pravidel nebo to vzdají (právnička)? To je jedna možnost. Druhá možnost je, že Zelenka natočil časově neukotvený stylově hodně rozháraný film z pohledu stárnoucího barda, který si bere kus z thrillerovosti západního střihu (osudovost, velká témata, velká morální dilemata, provázky na zdi plné politických zločinců), ve které klouže na skoro dvouhodinovou stopáž zbytečně po povrchu (delší dialogy působí nudně návodným dojmem a snahou dovysvětlit problematiku) a kterou kombinuje se scénami, co mají divně generický hudební podkres a feeling jako reklama na Jihlavanku (a že jich je fakt hodně). Nevím, ještě jsem se nerozhodl.

    • 31.1.2020  13:43

    Vrcholný přednes umění kameramana Vladimíra Smutného, úctyhodná oddanost a produkční práce Václava Marhoula, přesto Nabarvené ptáče jako celek pokulhává a v důsledku nedosahuje svého potenciálu. Důvod vidím v tom, že Marhoul je mnohem lepší producent než režisér. Ptáče se mu vleče režijně rutinním znázorňováním jednotlivých situací, při nichž se zbytečně často omezuje na zjenodušený mustr - někdo někam přijde, rozdělá oheň, uvaří, zneužije zranitelné kolem sebe - než aby pomocí těch úchvatných obrazů citlivěji a rozmanitě vyprávěl a podněcoval k hlubšímu zamyšlení. Přitom Václav Marhoul chtěl, aby byl jeho film vnímán jako velké poselství o vymezování se vůči násilí na dětech. Tato message je ale na to, kolik se o ní mluví, ze samého výsledku nedostatečně patrná. Zdlouhavá přehlídká násilí a životního příkoří totiž spíš vyznívá (při přimhouření jednoho oka) jako obecné poukazování na hrůzy války - a s ní spojenou chudobu, nízkou životní úroveň, ztrátu zdravého rozumu v důsledku postihující všechny ty nešťastné postavy, které chlapec potká - než že by varovalo před ubližováním dětem jako takovým. Producent Marhoul odvedl úžasnou práci a dostal český film tam, kam se to čtvrt století nikomu jinému nepovedlo, režisér Marhoul si ale ukousl příliš velké sousto na to, aby to ctihodné poselství mohlo zakrýt.

    • 16.10.2019  16:29
    Pražské orgie (2019)
    odpad!

    Nedůstojné, řemeslné hrubě odfláknuté nesmyslné pořvávání, které podle mě nemůže zaujmout ani tu širokou veřejnost, která se bez většího očekávání vypraví na "undergroundovou erotiku uprostřed normalizační Prahy". A na to tvůrci dojedou. Pražské orgie neobsahují sexuální scény (už dlouho jsem takhle zoufale netoužil aspoň po vzrušující prasečince, která by mě vytrhla z letargie) a stojí na úmorně užvaněných, chaotických, neumětelsky naaranžovaných a nesnesitelně dlouhých konverzačních scénách. V nich se utápějí postavy, myšlenky i dialogy v neexistujícím režijním vedení, ve špatně zmixovaném zvuku (pokud zrovna bylo co mixovat), amatérském svícení a šíleně nepadnoucí špionážní hudbě, která od úvodu budí dojem nechtěné parodie. Občasného šovinistického vtipu z kategorie čtvrté cenové si je sotva možné všimnout, protože zapadne v záplavě nesouvislého plácání, zato že hlavní hrdina mezi scénami střídá čistě oholené tváře s nečekaným strništěm nebo čerstvě odbarvené černé vlasy s prošedivělými skráněmi, jde poznat poměrně jednoduše. Od základu špatně. Tohle je projekt, který neměl překročit hranice vývojové fáze, natož aby si někdo troufl ho vypustit mezi lidi.

    • 24.9.2019  16:11
    Parazit (2019)
    *****

    Parazit je zatraceně zábavný film, ale jenom takováhle nálepka by pro něj byla škoda. Jde o velmi chytře napsanou, přesvědčivě zahranou a elegantně zrežírovanou směsici žánrů a stylů, mezi kterými Pon (tradičně) přeskakuje s nevídanou lehkostí, a přitom naprosto nečekaně, takže mě dokázal bez problému dostat do rozpoložení, ve kterém mě zrovna potřeboval. Zprvu satirický pohádkový příběh se v průběhu mění v absurdní komedii s líbivou reklamní stylizací i divadelními prvky a volně přechází do ostrého thrilleru s trefně nevtíravým a ve výsledku přeci jen hořce tíživým poselstvím: Velkorysost a altruismus jsou výsadami bohatých, o nichž můžou chudí ztroskotanci jenom snít. Cult alert!

    • 23.9.2019  18:49
    Ad Astra (2019)
    ***

    Hrozná škoda nevyužitého potenciálu a "rušivých vlivů", které odvádějí pozornost od hlavního, dost zajímavého sdělení. V jádru je Ad Astra přemýšlivý film relativizující hrdinství, relativizující touhu honby za úspěchem, slávou a objevování smyslu bytí kdesi za hranicemi naší galaxie. Gray ve svém intimním blockubusteru vystřeluje do vesmíru otazník, kterým se mnohem hlasitěji než jeho kolega První člověk ptá po smysluplnosti toho, na co můžou být lidé (čti Američané) v souvislosti se svým vesmírným programem hrdí. Tak, a teď si vezměte, že tolik hloubavý film hledající odpovědi v nitru hlavní postavy je otravně užvaněný, včetně tragicky vyznívajících doslovných voiceoverů "teď udělám tohle, protože", a zbytečně pracuje s vesmírnou akcí, která nelogičností a fyzikálními prasárnami dopaluje publikum a nutí ho soustředit se na úplně jiné věci, než je potřeba. Podle toho, jak konzistentně soustředěně se Gray prezentuje ve Ztraceném městě Z, se mi až nechce věřit, že ta zbytečná cinkrlata byla z jeho hlavy.

    • 9.9.2019  15:59
    63 Up (2019)
    ****

    Apted už jen drží linku a bilancuje, jako by cítil, že se jeho projekt chýlí ke konci. A on chýlí. Jako dokumentarista měl obrovské štěstí a nejspíš i velký cit, že sáhnul po lidech (dětech), o nichž se dá říct, že jsou všichni nesmírně zajímaví, každý svým specifickým způsobem (mimo cíleně zvolených sociálních rozdílů jde především o skvělý mix talentovaných, energických, odtažitých, podivínských i úplně obyčejných lidí, což na počátku projektu být jasné nemohlo). Jejich proměna sice byla patrná v každém díle série, ale teprve v 63 Up, kdy na ně definitivně doléhají životní únava a stáří, je skutečně mocná. Tak mocná, že jsem se z mnoha důvodů neubránil slzám. Tak snad ještě aspoň jednou...

    • 10.8.2019  18:37
    Slunovrat (2019)
    ***

    Spíš než horor natočil Aster psychologické drama s hororovými a komediálními prvky - nabízí se paralela s Jordanem Peelem, který ve svém druhém celovečeráku taky odkazuje ke svým komediálním začátkům a Us žánrově rozmělňuje. Vyprávění Slunovratu by se pak dalo přirovnat k vesmírné raketě. Po velmi ostrém startu Asterův stroj postupně odhazuje nepotřebné dějové linie (místy ne zrovna uspokojivě), až překoná atmosféru, pak udržuje překvapivě neagresivní, pozvolné tempo a tíživě mizí v nekonečném vzduchoprázdnu. Je to nekonvenční, ale na první zhlédnutí ne úplně stravitelné a ve druhé polovině zdlouhavé. Přesto si Slunovrat zaslouží bezprostřední uznání v tom, jak protichůdné emoce dokáže vzbudit v jeden jediný moment. Nepříjemné situace obaluje příjemnou atmosférou a přiměje zasmát se v dost nevhodných chvílích tak, až se člověk za svůj smích stydí. Aster ze svých postav vytahuje zkrátka to nejvíc zlé, bezcitné a zlomyslné – a dobře zabavené/zmanipulované publikum si až příliš pozdě uvědomí, že úplně stejně přistupuje tvůrce i k němu. Evil shit.

    • 10.7.2019  00:24

    Zombie horor po Jarmuschovsku. Tak minimalistický a utopený v tempu vyklidněného mazáka, že obsahuje celkem nula lekaček a děsivých scén. A i kdyby tu někoho plíživá atmosféra a živočinošt nemrtvých přeci jen chtěly strhnout, ledově klidné, apatické, až nihilistické postavy to stejně neumožní. Paličák Jarmusch. Proč by to takhle ale nešlo? Šlo, ostatně ten kontrast místy docela funguje. V zásadě mi ale vadí dvě věci. Zaprvé tenhle způsob vyžaduje vpravdě originální psaní a Jarmusch je občas tak otravně bez nápadu, že snad jenom skalní fandové to dokáží obhájit jako chytrou provokaci. A druhé je provázané s prvním: Zase se tu o stupeň zintenzivňuje jeho božský komplex, kdy okázale zesměšňuje materialismus a kárá společnost. V upířích milencích byl tenle přístup už docela na hraně, ale díky propracovaným hrdinům, vtahující atmosféře a osobité rekonstrukci žánru nepůsobil tak nuceně. Tady Jarmusch horor spíš dekonstruuje bez výraznější přidané hodnoty a spolu s tím mu z příběhu podivně mizejí postavy a ze sálu pozornost diváka.

    • 22.4.2019  22:01

    Gilroy se při dalším náhledu do fungování specifické skupiny lidí neomezuje jenom na sdělení "zaprodávat se nemá" - to je nám na první doboru jasné. Chce si svou ďábelskou kritiku užít a celou dobu se skrytě i nepokrytě posmívá neschopnosti zdravého úsudku napříč společností. Nenechavé galeristy a kritiky nesmlouvavě kosí, jako by kázal ze studie o „efektu hipsterů“ Jonathana Toboula, která nedávno rezonovala na sociálních sítích. Nešetří ale ani zbytek obyvatelstva. Představitele středního proudu vykresluje jako vesměs konzumní omezence. Nejlíp pak vystihuje všeobecnou společenskou znuděnost a smyslové přehlcení ve scéně s mrtvým vykrváceným tělem uprostřed galerie. Návštěvníci považují krev za barvu a drastický výjev za součást umělecké instalace, díky kterému můžou zabavit děti. V konfrontaci s očekáváním horror fans vyhoří Velvet Buzzsaw jako zbytečný béčko, což je ale škoda. Jako mrazivě vtipná a znepokojující společenská karikatura totiž funguje dost dobře.

    • 17.4.2019  10:59

    Chtělo by se mi říct, že jde o jasný nadpůrměr, ale nemůžu se zbavit pocitu, že by takhle prostě měl vypadat standard. Řemeslná stránka je opravdu super. Nepůsobí to narychlo upláceně, záběry, střih, práce se zvukem a hudbou - všechno je velmi dobře promyšlené. Problém je, že propracovanost/psychologizace postav je na úrovni o moc kratšího filmu, než si žádá výsledná celovečerní stopáž. Je to škoda hlavně proto, že po úvodní cca půlhodince tvůrci zúží koncentraci primárně na postavu otce, čímž je ten hlubší ponor do jeho motivací nejen očekávaný, ale taky nutný. Chápu, že je to podle skutečnosti, takže těžko čekat u Ludovíta nějakou odzbrojující akci a la Katja v Odnikud. Pro výraznější kafkovské zmítání v neprůstřelném systému nebo hlubší ponor do rodinné bolesti (což se povedlo Jurajovi Lehotskému v o dva roky starší Nině) ale podle mě prostor byl. I tak mě slovenská tvorba posledních let těší. Nina, Špína i Ostrý nůž mi shodně navodili skličující pocit, že každé větší město je poměrně nebezpečným a temným místem.

    • 16.4.2019  19:02
    Sto dvacet osm tisíc (studentský film) (2018)
    **

    Solidně natočený, solidně odehraný, ale jen těžko o skutečnosti vypovídající pohled do hluboké exekutorovy duše (navíc s podivným, prakticky nijak neznázorněným a neuchopitelným vnitřním bojem). Nakonec z toho vyznívá jediné: zlý systém nefunguje. Trošku banalitka.

    • 16.4.2019  17:44

    Čekal jsem něco mnohem horšího, slizce ošahávajícího. Čekal jsem, že se po čase urazim, ale omezil jsem se na chvilkový husiny trapnosti. Přes všechno vezení se na těch nejbrutálnějších gender stereotypech a absolutní nepochopení, v čem spočívá rovnoprávnost, vnímám aspoň nějakou (kostrbatou, logiku postrádající) snahu o smířlivost a ponaučení. Druhá věc je, že u snahy to skončilo. Celý to na mě tvůrcovsky působí, jako když se dva jednodušší macho chlapi večer brutálně vožrali a udělali pořádnej macho bordel (vyrvali na ulici koše a vyvrátili pár dopravních značek), pak dostali vyčítavej sekec od manželek (což je v tom rozcitlivělém rozpoložení mírně dojalo a popíchlo se nad sebou zamyslet), a tak se při příští buranský slezině rozhodli napsat příběh, ve kterém shrnou, co mají rádi, ale zároveň se polepší. Průser je, že se u toho polepšování zhulili nějakym skankem z kámošovy záhradky, a tak vyplodili nesmyslnou blbinu s kráterama v logice, ve který splácali pátý přes devátý, přístup k genderu nepochopitelně vymezeli v absolutně protipólních extrémech (buď jsem buran, nebo měkouš) - tak trochu ve stylu "aby se neřeklo, máme přece nějakou zodpovědnost" - ale děsně se u toho všeho samozřejmě nasmáli. No, dal jsem si před projekcí pár ginů s tonicem, ale stejně jsem se moc nezasmál, až na pár úsměvů u slušně napsanejch gagů, a po čem muži touží, nezjistil. Zmíněníhodný nicméně je, že lidi kolem mě se smáli, a hodně (celkovej box office mluví za všechno), a při výlezu z kina vypadali odpočatě a pozitivně naladěný, což prostě není málo. Když k tomu přičtu dobře odvedenou práci na castu a komediální schopnosti herců, u kterejch jsem ani nečekal (Langmajer a Hádek), že je maj, tak tam tu druhou hvězdu nějak přičaruju. Na level sodoma gomora tahle Havlíkova vylomenina nemá.

    • 26.2.2019  11:47

    Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že tematizuje pravý opak, Zelená kniha nechce vystupovat z vod konvencí, zájem jejích tvůrců je úplně jinde. Rasovou problematiku berou Farrelly a spol jako atraktivní pozadí, na němž si vystavěli úspěnou oscarovou kampaň. Film brouzdá v hlavním tématu po povrchu a hovoří o něm jazykem akceptovatelným tak před padesáti lety. Kdyby vzniklo Hádej, kdo přijde na večeři dneska, asi bychom si ťukali na čelo - proč, když jsme tohle už společensky dávno vyřešili? Sám režisér upřesnil zacílení svého filmu v děkovné řeči, při které zdůraznil, že Zelená kniha je o lásce navzdory všem rozdílům a hledání pravdy o tom, kdo jsme. V šedesátých letech minulého století by to nejspíš bývala byla velká slova, a ačkoliv pořád stejně platí, působí dnes stokrát omletým dojmem. Ukazuje se tedy, že takový zkušený řemeslník jako Farrelly může přijít s dobře vystavěným produktem, kterým Akademiky podrbe po odhaleném bříšku, a ti mu za to přidělí nejvyšší ocenění. Rozdávání sošek průměrným snímkům je ale mnohem víc znepokojující než vyhlašování bez moderace či záměna obálek pro vítěze.

    • 26.2.2019  11:34
    Favoritka (2018)
    ****

    Mně se Favoritka pořád líbí. Ale třebaže se v ní odehrává řada výstředních momentů, je to podle mě Lanthimosův zatím nejnormálnější film, který se prostě bude nejrůznějším akademiím líbit víc než jeho předchozí tvorba. V období baroka, které se samo o sobě vyznačovalo podivnými zvyky hýřivé šlechty, se Lanthimosův rukopis navíc trochu ztrácí. Spolu se znázorněním tehdejších způsobů zmizelo taky strnulé chování postav, což může mít ale co dočinění s absencí scénáristy Filippoua. Mimo těch podhledových záběrů a užití jen přírodního světla, které dělá hercům autenticky dvojité barokní brady, mi přijde nejzajímavější to rozložení sil uvnitř paláce. Projevy maskulinity a mužské nadřazenosti Lanthimos skoro úplně posílá do kopru. Chlapi jsou tu omezený na dovádivé prostopášníky a politické pěšáky. Strategická rozhodnutí dělají ženy a jako jediné se taky nebojí jít za hranice pravidel - přesto je mužský osazenstvo furt šovinisticky šikanuje. Ta neschopnost vnímat ženy jako sobě rovné tady dělá z mužů až takový paralelně se vyvíjející (zakrňující) lidský druh. Vtipná akcentace krize mužství v nejvyšších kruzích britské aristokracie a skvělá partie šachu o moc mezi ústřední trojicí. (Odzbroující děkovná řeč Olivie Colman je po hříchu skoro to jediný, na co se dalo při Oscarech s radostí koukat.)

    • 19.12.2018  11:07
    Climax (2018)
    **

    Okoukaná forma a místy dost nenápaditá, až unavená režie. Film, co nefunguje jako body horor a jen o chlup líp jako bad trip movie (žezlo letos uzmul Panos Kosmatos). Skutečně, poslední, co by mě napadlo, je, že se budu nudit a ten styl mě nevcucne do plátna. I když zohledním, že jde do značné míry o improvizaci herců, a tím i štábu, zůstává fakt, že řemeslný zbytek postavil Noé více méně na svých manýrách. Místo o experimentu bych spíš mluvil o lenosti (polehčující okolnost: přiznal, že zrovna neměl prachy). A vážně někoho zdrtí, že nejhorší osud potkal ty postavy, které měly nejčistší duši? Že je Gaspar arci zmrd, už přece taky dávno víme.

    • 17.12.2018  12:08
    Roma (2018)
    *****

    Sledovat Romu je jako procházet se mezi pískovcovými Chrámovými stěnami, různě natáčet hlavu a obdivovat přitom, jak se tvary přírodou vytvořené architektury z každého úhlu trochu proměňují. Samozřejmě s tím rozdílem, že v kině je nehybným elementem divák a černobílou fresku mexických domů a ulic mu před očima uvádí do pohybu plovoucí kamera. Cuarón se podobně jako v Gravitaci nebo Potomcích lidí snaží až na výjimky oprostit od nutnosti střihu. Jenže jakkoliv je Roma především sondou do dennodenní lidské rutiny, snaha umožnit divákovi maximálně citlivý vhled nedovolí prosté výjevy snímat obdobně civilně a třeba i roztřesenou ruční kamerou, na kterou jsme u tohoto režiséra zvyklí. Pocit plynutí a vtažení do prostoru Cuarón dokonale vytváří hloubkovým umístěním a širokým rozvrstvením předmětů a postav v mizanscéně, ale taky krouživým přecházením mezi záběry takzvaně z pohybu do pohybu. Dokonce si nemyslím, že bych zašel příliš daleko s tvrzením, že Roma snese srovnání s velkými díly Andreje Tarkovského nebo třeba Františka Vláčila. Tato montáž vzpomínek dítěte podaná s odstupem zkušeného a ošlehaného tvůrce je jistě zemitější a přímočařejší než třeba Stalker nebo Marketa Lazarová a na první dobrou jí chybí vyloženě duchovní rozměr. Lze to ale chápat tak, že Cuarón nemá božský komplex a na svůj filmový svět nikdy neshlíží shora. Duchovno ve svých filmech vždy znázorňuje jako cosi mimořádného a záhadného, co není možné pochopit ani uchopit. A taková je i Roma – unikátně přemýšlivý film, a přitom zcela lidský.

    • 20.11.2018  07:22

    Na první pohled poněkud kostrbaté a stylově srovnatelné třeba s některými dílky studentů FAMU. Na druhý pohled práce vnímavého tvůrce s citem pro obrazovou symboliku. Na třetí pohled odvážný, nepodbízivý film o celoživotní samotě, kterou neutiší ani případná podpora nejbližšího okolí. Velmi trefně napsána je role Gaba - ztvárňuje hlas, který ve společnosti zní, ale s nedostatečnou intenzitou. Kdo se aspoň trochu orientuje v situaci silně katolického Chile, pochopí, proč je existence Fantastické ženy nejen pro tuto zemi tak důležitá.

    • 18.11.2018  15:10

    Nejroztomilejší Anna Karina a Godardovo skokovitě roztěkané vyprávění se subverzivním přístupem ke vztahu hudby, obrazu a dění. Tvrdé, provokativní střihy, neotesané, figurální herectví a čirá, autorská, povýšená radost. (Jo, a abych nezapomněl - pro mě osobně nejzapamatovatelnější předehra k polibku ve fillmové historii).

    • 7.11.2018  23:04

    Singerův doktorát z toho, jak neosobitě natočit film o jedné z nejexcentričtějších, nejzábavnějších a nejosobitějších kapel historie (a to ne že by mě vyloženě hudebně kdy nějak zasáhla). Typický film "pro lidi", který působí jako výčet všeho, "co už jsme jenom tak v kinematografii kdy viděli". Nikoho neurazí, nikoho nemůže vyloženě nudit, ale ve výsledku si z něj mimo té muziky, která strhne sama o sobě, taky těžko co pamatovat. Rami Malek je bezesporu vynikající, až mě vlastně překvapilo, že jsem ani na chvíli nekoukal na Elliota Aldersona. Nutno podotknout, že taky dostává maximální prostor, protože ostatní členové kapely jsou spíš dvojrozměrné figurky přesně se podobající svému předobrazu. Bylo mi samozřejmě jasné, že se budu koukat především na podmanivou hudební oslavu, tou Bohemian Rhapsody určitě je. Ale tak trochu jsem čekal i podmanivou řemeslnou stránku. Jenže na tak uhlazený film, zůstalo v téhle oblasti přeci jenom zbytečně dost nedorazů – včetně závěrečného Live Aid s trochu zvláštním CGI davem. Navíc bych se místo 20minutové písničkové sekvence, která je notoricky známá a celá ke zhlédnutí na youtube, radši dozvěděl o Farrokhu Bulsarovi něco navíc. Když se pustím na tenký led, tak démonický ultravillain homosexuál Paul Prenter věčně strhávající Freddieho k "temné straně gay síly" působí vlastně celkem kontroverzně.

    • 4.11.2018  16:31
    Blok 99 (2017)
    *****

    Drásavě pomalé tempo vyprávění o smutném muži se zásadami, při kterém se Zahler precizně a často soustředí na příběhovou omáčku a plíživě utahuje šrouby á la Dennis Villeneuve (například úvodní vězeňská chůze přes několik pater a x chodeb). Pak postupně uvolňuje hněv hlavní postavy až do závěrečného masakru, kdy Bradley tvrdošíjně nastoluje rovnováhu, přičemž s ním k tomu určené nápravné zařízení příznačně odmítá spolupracovat. Vaughnova překvapivá fyzická transformace i těžce existenciální rozměr jeho role dělají z Bradleyho Thomase skutečně nezapomenutelnou postavu, jednu z nejlepších za poslední roky. Every time, the first container I grab is always that milk or that skim stuff. It's never the one I want. The law of averages says one out of three times, I ought to get the cream, but it doesn't happen.

    • 3.11.2018  16:42
    Who Is America? (TV seriál) (2018)
    ***

    Cohen svým vystupováním v podstatě říká a vždycky říkal, že je možné udělat si z někoho tak velkou srandu, jak ten dotyčný dovolí. Párkrát jsem si ale říkal, že by bylo mnohem lepší, kdyby se držel té lascivnosti, která je pro něj tak typická, protože jinak nevyrovnaností některých výstupů zanechává celkem rozpačitý dojem. Republikánský zákonodárce bojující prdelí proti terorismu (i jeho následná rezignace) - strop. Makléř luxusních jachet ochotný krýt obchod s lidským masem a nainstalovat zařízení na likvidaci uprchlíků - mrazivý (podobně jako finální epizoda). Jenže provokování obyvatel Arizony tím, že chci v jejich městečku postavit mešitu, a na nich pak nechat rozhudnutí, jaký typ stavby si vyberou, už je spíš smutný. Zábava typu „hele, další blbec“ prostě není cool, sorry. Kontroverze vyvolává i způsob, jakým některé influencery a politiky pro show Cohenova crew vůbec ukecala. Když vám řeknou, že jedete na rozhovor s invalidním válečným veteránem, můžete taky spoustu nesmyslů přejít, protože se chcete zavděčit člověku se smutným příběhem. Vtipný to je, ale pachuť z neetickýho chování je tentokrát příliš silná.

    • 15.9.2018  14:31
    Na mušce - Série 1 (série) (2018)
    ***

    Bizarní seriál. Když se člověk soustředí na jednotlivosti - logiku svět, ve kterým se to odehrává, postrádá absolutně. Villanelle si vesele běhá po celý Evropě, fiká ptáčky a vypichuje očíčka, přičemž třeba policie jako by prakticky neexistovala. Vůbec jsou tady politickej kontext a propracovanost určitejch struktur horší než v druhořadým komiksu. Válku proti influencerům vede 12 týpků, který chtěj ovládnout svět a proměnit ho v chaos. Víc vědět jakože ani nepotřebuješ. Hlavní postava řídí hunter tým, ačkoliv postrádá jakýkoliv zkušenosti (takovej špionážní punk, jak si ho představuju třeba před 60 lety). Nikdo na Eve netlačí s výsledkama (role Fiony Shaw je značně větroplachá), nikdo neřeší její rozpočet, scénář přesně nevymezuje a nedefinuje její náplň práce. Asi 100x se přitom nechá málem zabít, přičemž občas proti Villanelle odvážně vystoupí, aby v další minutě hystericky ztrácela jakoukoliv sebekontrolu. Nejdramatičtější je proto sledovat, k jakýmu žánru se tvůrci zrovna přikloněj. Chvílema je Killing Eve vyloženě vážný, chvílema krutý, chvílema parodický (někdy trošičku otravně) i s prvkama situační komiky. Kdybych s jistotou věděl, že se dívám na odlehčenou špionáž a la Chuck, asi by mi to nevadilo. I přes tu celkovou rozháranost mi ale padla do oka hlavní postava. Eve je taková správně šáhlá. Scénář stojí pevnějc v kramflecích, když nechá promlouvat postavy tváří v tvář a může pracovat s jejich odlišnostma. Proto je dobře, že od sebe nedrží obě hlavní "rivalky" moc dlouho. Chemie mezi nima dvěma, a mezi nima a prakticky kýmkoliv dalším, funguje hodně dobře.

    • 8.9.2018  01:17

    "Hry hraješ, mluvit umíš a vypadáš relativně normálně, tak to zkus..." Jako sonda do uvažování komunity lidí, kteří tak úplně nevědí, co vlastně dělají a jak a proč se z nich staly hvězdičky, které popularitu s tím spojenou neunášejí, je to dobrý. Potvrzuje to podle mě nejenom naivitu těchhle lidí, z velké části "mimo obraz" reálného světa, ale taky jejich slabou schopnost sociální integrace, kterou vyřešili youtuberingem. Je to zvláštní svět, ve kterém stačí umět a vědět málo (třeba hrát Minecraft) a dosáhnout mnohého. A to především v tom, že doslova z ničeho dostanu pocit, že můj pohled na nějaké téma je důležitý a světu skutečně něco přináší - to tady čiší doslova z každé, často prázdné výpovědi. Ve své podstatě je to vlastně symbióza, přičemž divák a youtuber jsou střídavě parazitem a hostitelem. Postupně se obě skupiny navzájem ničí. Tenhle dokumentík dokazuje, že youtubeři na svou slabou schopnost začlenění dojedou podceněním žíznivého davu, který nemá slitování. Některým už zvoní umíráček, stačí se podívat, jak svou tvář na poslední chvíli prodávají ve velkých médiích, než přestane vynášet peníze úplně. Samozřejmě všechna čest těm, co točí a skutečně mají co říct. To ale v téhle branži přirozeně není podstatou úspěchu. Dovedu si představit, že observační dokument zkušeného tvůrce by sloužil jako skutečný doklad vnitřní samoty doby internetu. Byl jsem Youtuber je v jádru sobecká oslava a připisování velké důležitosti něčemu, co ji primárně nemá.

    • 24.7.2018  14:12

    Vtipálek Romain popsal svůj novej film jako „Star Wars, akorát bez vesmírných lodí“. Ve výsledku je tahle dvouhodinová, občas až žůžově přestylizovaná jízda „něco jako francouzská akční komedie“, akorát víc adrenalinová a popravdě mnohem vtipnější. Nekorektní vtípky na uprchlickou krizi nebo panickou hrůzu z terorismu jsou skvělý, ale králem je bezsporu iluminátama a chemtrails zblbnutej gangster v podání Vincenta Cassela. Gavras v jednom rozhovoru řek, že nerozumí světu kolem sebe. Evidentně proto točí filmy na základě znalosti určitýho prostředí, na který nabaluje zmatený a impulzivní postavy, který při konfrontaci s vnějším řádem značně selhávaj. Tím, že nevnucuje svůj pohled na to, jak by měl svět vypadat, a přesto ho dost trefně zrcadlí, si mě získal.

    • 22.7.2018  14:33
    Nepřátelé (2017)
    **

    Meditativní western o tom, jak hrůzy bojů mezi americkými vojáky a Indiány nadobro poznamenaly obě strany. Pěkný a bezesporu důležitý téma, který samozřejmě co do zpracování skrývalo pár nášlapnejch min. Začnu od pozitiv. Perfektně odkrokované pomalé tempo, syrovost (i surovost) a jako pokaždé fantastický Christian Bale, který by svým charismatem utáhl i tříhodinový film o nehybném šutru. Ale ta nekonečná přehlídka laskavostí, velkorysých gest a milých úsměvů od jednoho tábora ke druhému mě otupovala a dopalovala s každým rozmáchlým výlevem víc a víc, až mě vyloženě nasrala. Hostiles by slušela mnohem důstojnější škatulka než "rozplizlá ždímačka slz hrdosti". Bohužel si nic moc jinýho pamatovat nebudu.

    • 22.7.2018  14:17

    Den Skyldige na začátku sevře a do poslední vteřiny nepustí. Möller výborně pracuje s představivostí publika a rozvíjí úměrné množství zápletek, z nichž každou využívá pro prokreslení a plastičnost hlavní postavy. Jo, forma není originální - stylem navíc Tísňová linka hodně připomíná třeba film Noční jízda (2013). Jenže všechno, co se v průběhu nabitých 85 minut stane (nebo spíš zazní), má efekt na budoucí rozuzlení, žádná věta nepřijde nazmar. A tenhle storytelling já hodně cenim.

    • 6.7.2018  04:16

    Pravděpodobně jeden z nejlepších sportovních filmů všech dob.

<< předchozí 1 2 3 4 7 10 13