Mr.KarlAdler

Atmosféra, atmosféra a zase atmosféra. Jak dokázat natočit film v jedné místnosti, s pár herci a s potenciálně tak omezenými možnostmi na pestrost záběrů? Evidentně jednoduše. Prostě stačí kouzlit z minima a mistrovsky si hrát se zvuky - ruchy ulice, dvora, hudba z bytů. Znám tyhle horké dny, kdy se dá takhle krásně sedět u okna a pozorovat životy lidí z okolí... Jenom mě Okno do dvora v tom zásadním nedokázalo přesvědčit, a to o vině vraha, což je pro mě velká vypravěčská kaňka (ale třeba je to mnou). Nicméně řemeslně opravdu inspirující.

V mnoha směrech na Hitchcocka strašně živoucí a svěží, třeba pasáž v aukční síni je opravdu skvostná (a není osamocená). Docela mě překvapilo, jak to atmosféricky funguje ve všech ohledech - v těch dramatických, romantických i v těch odlehčených. Konfrontace postav baví a i jindy běžný Grant je tady charismatičtější než by byl James Bond sám. Když si člověk uvědomí, jakou nemohoucnost a vrženost musí hlavní postava zažívat, tak si říkám, jak jednoduché je během mrknutí oka přijít o všechno. A tenhle film to i přes svůj rok vzniku umí pořád přesvědčivě podat. Jakmile jsem ke konci začínal mít pocit, že Hitchcock začíná zbytečně natahovat, přišel tak useknutý závěr, že mě to shladilo jak ledovej kýbl. Prapodivný.

Je pravda, že Suicide Squad má moc zajímavých jednotlivostí, ale dospět do kompletní a plnohodnotné komiksovky, na kterou si člověk vzpomene ještě pár dní po projekci nebo snad zajde i znova, se jí nepodařilo. V první řadě je to všechno strašně random, až jsem si místy říkal, jestli pořád koukám na film, nebo už jenom na povedený barevný klip ke všem těm rádiovkám. Postav je strašně moc a málokterou se podařilo pevně uchopit, potažmo jí přiřknout nepostradatelnou roli v příběhu. Protože se všichni zkrátka chovají podle určité rovnice - jak je kdysi někdo vymyslel, jakou mají anamnézu. Kupříkladu Harley Quinn musí v jednom kuse na sílu hláškovat, příšerně přehrávat a zároveň být maximálně roztomilá. Margot Robbie se to povedlo všechno na jedničku, a vlastně je to tak i v pořádku. Letův Joker je zbytečnější než poslední vystřelená kulka a ostatní postavy (snad vyjma Smithova Deadshota) prakticky neprojdou žádným vývojem. Prostě se to všechno děje a spěje odnikud nikam. Co ocením já, jsou místy až hodně absurdní vtípky. Tak absurdní, že skoro nejde odhadnout, jestli je to ještě trapné, nebo vlastně výborně namířené proti stereotypům. Já se přikláním k tomu druhému. Věřím, že si z toho všeho dělal Ayer hlavně srandu a že se tahle parta nebrala ani na chvíli vážně. Závěr mě v tom utvrzuje, zbytek popravdě až tak úplně ne. 6/10

Docela temná a dobře natočená komiksárna, která stavbou zapadá do sorty typu Person of Interest (prakticky co díl, to nové jméno, se kterým se hlavní hrdinové musí vypořádat). Na rozdíl od PoI ale dokáží tvůrci Arrow mnohem lépe zajistit pestrost - hltám zejména flashbacky z ostrova, které jsou nejen atraktivní, ale chytrým obloukem dovysvětlují příběh - a dobře napsat četné spektrum postav, ty jsou dostatečně různorodé, takže se člověk pořád bezpečně orientuje. Škoda někdy až příšerně naivních a místy otravných rodinných i milostných vztahů, které všechno opakovaně a s trapností rozpitvávají, tím se to celé značně shazuje. Pokud to člověk překousne, jde ale hlavně o kvalitní akční a dobrodružnou podívanou.

Komediální a parodické, strašidelné pomálu.. Možná byla chyba čekat kult. Chyběla mi tak trochu buď burtonovská fantazie, nebo po jacksonovsku bláznivá režie. Miller nakročil jen napůl do obou směrů. A přitom ujeté je to dost, a v těch pasážích, kdy je to ještě ujetější, jsem se bavil nejvíc - dialogy bez servítek občas s pomyslnou třešničkou vytaženou až z nejhlubších koutů žaludku. Nejlepší je bezesporu poslední dvacetiminutovka zběsilého čarování. To jsou George Miller, a především Jack Nicholson, jak je známe. Do té doby jsou Witches of Eastwick sice dobré, ale vlastně ani nijak prudce originální, jenom si tak plynou a občas jiskří.

Nápaditě zrežírováno. Shyamalan je machr přes tíživou atmosféru a všechny věci na pokraji mezi tímhle a oním světem. Plus stejně jako ve Vesnici neděsí přehnaně agresivními obrazy, které ve výsledku úmyslně nejsou tak děsivé jako sama podstata Šestého smyslu. Pořád jsem ale čekal víc především od scénáře (i přes ten twist, jakkoliv je zpětně odhadnutelný, ale skvělá atmosféra ho pečlivě skryje). Ten ani zdaleka není na úrovni režie ani výkonu Haleyho Joela Osmenta. Zajímalo by mě, čím vším toho kluka děsili, aby to zahrál takhle přesvědčivě.

Vzkaz v láhvi se zasekl na pomezí televizní zábavy a znepokojujícího thrilleru – i když by se určitě moc rád viděl v té druhé škatuli. Kvůli tomu moc nefunguje ani z jednoho úhlu. V první půlce to detektivům a fanatikům ještě docela šlape, protože člověk taky nezná všechny motivace postav. S postupem času se ale ukáže, jak jsou charaktery vlastně nedostatečně propracované a o jak vesměs klišovitou zápletku jde. Akorát se do ní přimíchávají děsná osudovost, populární témata (detektiv Assad z Kodaně jako by vznikl akorát pro to, aby párkrát vyvážil svého geniálního parťáka) a pro mě dost nepochopitelná snaha šokovat. Pak je z toho spíš takovej splácanej samoúčelnej mišmaš. Což je fakt škoda, protože kvůli tomu pro mě přestalo fungovat i napětí, které je po většinu stopáže opravdu solidní.

Vizuálně jeden z nejúžasnějších filmů, co jsem kdy viděl. A jak plyne pomalu, tak plyne nesmlouvavě. True Masterpiece.

Nemůžu si pomoc, pořád to působí "jen" jako kvalitně zprodukovaný studentský film. V mnoha ohledech je to svěží, nebojí se přinášet spoustu té artovosti a hlavní herečka předvádí fakt silný fyzický výkon. Jenže jsou chvíle, kdy tomu celku chybí koule, kdy to chtělo napálit a nebát se ještě víc pustit ze řetězu, přitlačit nebo přidusit. Jasně, natočené je to minimalisticky a secakra introvertně (okolí není důležité) - což je taky nejintenzivnější pocit, který na mě dýchal. A v záplavě pokusů o český film, co nechá v člověku silný dojem, jsem nic povedenějšího fakt dlouho neviděl.

Není to nic nového. Klasicky film o bolesti a zmatení. Jenže díky tomuhle provedení se až překvapivě dost zažere pod kůži. Jednak je to zásluhou Pennova sugestivního projevu - revmatické chůze a potichého, vychlastaného hlasu. A pak samozřejmě díky Sorrentinovi, který dává každé scéně zvlášť svou specifickou atmosféru a sebevědomě ji mění jak na běžící páse. A tak se mnohdy stane, že člověk vlastně neví, jestli jsou situace, do kterých se Cheyennova sympatická troska dostává, vlastně absurdně vtipné, nebo už jenom smutné. Výmluvně to dokládá fakt, že v kině se smáli většinou jednotlivci a pokaždé něčemu jinému. Sorrentinův do sebe zahleděný styl je taky největší výhodou i slabinou celého filmu. Z každého dialogu a záběru jsou znát vyzrálost a originalita. Ten, kdo si může dovolit mít po celou stopáž přepálenou bílou, a bude to bez výjimky bráno jako tvůrčí záměr, si může vlastně dovolit skoro všechno. Ale taky to občas "umělecky" přehání. Některé scény jsou už na hraně kýče a stejně tak je to se vzletnými moudry a filozofickým přesahem.