Mr.KarlAdler

Jestli měli tvůrci Dextera něčím splatit dluh společnosti, pak touhle nadstavbovou sérií, která umožnila pohled na skutečnou podstatu této postavy - bez romantizace, odosobněným pohledem zvenčí, a především optikou "dobrého člověka". Na co nebyly koule ani potřebná půda v linii příběhu před 8 lety, to se povedlo teď. A nejen to. Přes některé slabší momenty ve výstavbě k (jak se později ukázalo) nevyhnutelnému rozuzlení, se zdá, že víc pro pocit "takhle je to správně" zkrátka udělat ani nemohli.

My se prostě nechceme snažit pochopit lidi, kterýma pohrdáme a se kterýma odmítáme soucítit, protože jsou podle nás hloupí "na základě jakési volby". Minimálně odmítáme přijmout, že k těm fotkám na koncertech "vlasteneckých kapel" a k plackám s přeškrtnutou mešitou vede komplikovaná životní cesta, mnohdy dlážděná pohrdáním nebo jen nepochopením ze strany intelektuální či názorové "elity", kterou si může projít každý druhý soused od vedle, do kterého bychom takovou "blbost" přece nikdy neřekli. Postavit ten film přesně takhle, jak ho Miro Remo odvyprávěl, bylo naprosto klíčové. Nehledě na to, že je to audiovizálně zábavné a protkané perfektními leitmotivy.

Nečekaně silný zážitek. Asi první film obrazového mága Ridleyho Scotta, který svou formu podřizuje chytře ilustrativnímu scénáři, a přitom nechá vyniknout to nejlepší z mistrova umu gradace a choreografie akčních scén. Hlavně ale pro pochopení společensky aktuálního tématu zločinu znásilnění nesmírně důležitý film, který ve třech různých pohledech hlavních aktérů odhaluje, v čem spočívá společenské nepochopení a neschopnost vcítit se do vnitřního prožívání obětí násilných činů. Až do svého závěru přitom nesoudí a neagituje, naopak nabízí divákovi možnost pobrat motivace hrdinů podle svého vědomí a svědomí, aby mu v závěru nalil čistého vína v podobě hořce emocionální koktejlu, který je kritikou krutosti, lhostejnosti a touze po rozptýlení, jimž se lidstvo od pradávna podřizuje. V širším rozměru Poslední souboj úderně upozorňuje na to, že vnímáme dějiny jako sled násilných událostí, které ovlivňovala mužná síla, mužská rozhodnost a odvaha, a přitom přehlížíme, že nám ty dějiny byly vykládány právě touto optikou mužské ješitnosti, která má tendenci přehlížet pravou podstatu věcí. TOP

Zajistit viníky pro dokumentární film soustřeďující se na oběti jakéhokoliv zneužívání je pochopitelně problém. Jednak proto, že být viníkem samozřejmě není něco, s čím by byl dotyčný ochotně střetáván veřejně, a především také z úcty k těm, kteří kvůli němu trpěli nebo stále trpí. Málokdy tedy může dojít k zachycení skutečné konfrontace „dobra a zla“ v jedné místnosti. Tvůrcům Očisty modlitbou se ale povedlo vyzpovídat jedinečnou skupinu lidí, kteří se na praktikách organizace Exodus podíleli, často ve vedoucích pozicích, a ubližovali nejen ostatním, ale zároveň nevědomky taky sami sobě. V těchto výpovědích, které jsou pro svou otevřenost velmi působivé, tkví největší síla filmu, ale taky to s sebou nese jeden problém. Pokud chceme proniknout hlouběji do daného tématu, je obtížné stavět film převážně jen na vyprávění lidí se špatným svědomím. Ti aktéři už se našli a vyprávějí "jen" o temné minulosti. Pro pochopení aktuálnosti problému by přeci jen pomohlo nechat diváky na větší ploše pozorovat praktiky a uvažování těch stále zapálených pro přeměnu orientace svojí či ostatních. To se tvůrcům bohužel daří pouze u jednoho protagonisty, který je ale vedle ostatních aktérů dokumentu osamocen a působí spíš jako slepý vlajkonoš životního zmatení. Je možné ho litovat, ale je takřka nemožné jeho stylu uvažování porozumět, protože je očividně zmanipulovanou figurou vlivnějších myslitelů nad ním. Ty ale nevidíme. Chybí tak výraznější proniknutí do institucionalizace a politizace celého problému, která je dotazovanými pouze okrajově nastíněna. Bylo by víc obohacující podívat se ještě výrazněji na to, proč jsou mladí křesťané nuceni přeměnu orientace podstupovat a proč je to systémově vůbec tolerované (700 000 lidí a další přibývají). Četné výpovědi a rozbory motivací těch, kteří si přeměnou prošli a pokusili se ze své orientace „vymodlit“, jsou silné, ale ve 101 minut dlouhé stopáži po čase přeci jen působí jako ždímání špičky ledovce.

Určitě ne nedůstojné, ale přinejmenším polorozpadlé a v mnoha ohledech neuspokojivé a zapomenutelné. Zvláštně poslepovaný scénář z příliš dlouho trvajících cameo rolí a ve výsledku zbytečných příběhových linií, těžko uchopitelných a hodně vágně vysvětlených motivací postav - včetně nemastného záporáka zabarikádovaného ve svém sídle s mocnou zbraní (tvůrčí lenost k pohledání). Sem tam solidní akce se střídá s nepříliš uspokojivou technickou stránkou o pár minut později - místy odfláknuté (ostrost, stabilita, kompozice) záběry, podivný zvukový mix. Zimmerova generická hudba variující buď hlavní téma, nebo Temného rytíře (tvůrčí lenost k pohledání). Zkrátka na to předlouhé čekání, se kterým opadalo veškeré těšení (vždyť i titulní song je už rok venku), docela málo muziky - a nic, co by mě vtahovalo do plátna a zpříjemnilo příšerně přepálenou stopáž. Já prostě radši bondovky jako Quantum of Solace - jednoduchá hlavní linie, dechberoucí a stylově vymazlená akce, dostatečná myšlenková nadstavba v bočních liních - který si můžu pouštět pořád dokola pro jejich celistvost i úžasné konkrétní scény (Tosca v Opeře). A přitom se dá soustředit víc na psychologii postav, jít k Bondovým kořenům a natočit skvělý film - Skyfall budiž důkazem. Jo, to mohlo být perfektní zakončení craigovské linie. Spectre pro mě byla dobře natočená, ale už trochu kulhající nadstavba a Není čas zemřít mě v zásadě míjí - byť s úlohou Jamese Bonda, jakou tvůrci Craigově postavě určili, jsem ztotožněný a dávám to k dobru. Spolu s tím tam už těch pozitiv bohužel moc není.

Mně se na obou dílech asi nejvíc líbí to, že jde spíš než o horor o dobrodružný rodinný survival s přidanou hodnotou pár hodně dobře vystavěných hororových scén, se kterými Krasinski nijak na sílu neplýtvá. Stejně tak se chytře nesnaží zpětně za každou cenu prohlubovat svůj fikční svět, který stojí na příliš jednoduchých základech (což si vzhledem k dvojce očividně uvědomuje), a naopak se drží elegantně napsaných, skvěle obsazených a naprosto přirozeně zahraných hlavních postav. Na jejich příběh se rád zajdu podívat do kina i potřetí, už je proto, že mě zajímá, v jakém stylovém pojetí budou bojovat o naději lidstva příště. Dvojka Tichého místa je totiž stylově ve vztahu k jedničce tak trochu jako Vetřelci ve vztahu k Vetřelcovi - méně genia loci a budovaného napětí, zato více epičnosti a nápadité akce. Ten Michael Bay na producentském bidýlku se začíná projevovat.

Multižánrový paskvil rozkročený na zbytečně moc vratkých nohách, s rádoby drsným pohledem na svět, a přitom, ruku na srdce, vlastně s poměrně nedotaženým konceptem. Já chápu a ve většině případů kvituju, že společnost pohádky přerostla a bipolární svět dobra a zla zavál prach z planety Tatooine, ale tvůrcovskou snahu natřít všechny postavy lakem „cool zlo“ považuju už celkem za směšnou. Přitom má vyprávění zpočátku šmrnc a stojí aspoň na pár povedených jednotlivostech – kéž by postava Petera Dinklage zůstala v té poloze zen praktikujícího a uvnitř bublajícího rapla, byla by to bývala sranda. Druhá půlka už je ale příliš soustředěná na to vnucovat divákovi zmíněný antihrdinský koncept, který navíc naráží na své limity. Když totiž jeden grázl zastrašuje dalšího grázla, se kterým to ani nehne, je to asi tak stejně nařachané jako sledovat vodu omílající kámen. A trvá to stejně dlouho. I Care a Lot bohužel ve výsledku není ani vtipné ani napínavé, ani oddechové ani strhující, ale převážně otravné a prodlužované čekání na satisfakci. A ta, kdyby tvůrci bývali měli koule svůj koncept dotáhnout, vůbec neměla přijít, nebo teda mohla být, řekněme, tarantinovsky mnohem záživnější. Takhle je to meh.

Obecně chápu tu snahu Patty Jenkins udělat z Wonder Woman více laskavou bytost, polobohyni s mateřskými sklony, která má pocity a která nerada uráží lidem hlavy. Nechápu ale film za 200 mega o dvouapůlhodinové stopáži s pouhopouhými čtyřmi postavami, jejichž psychologizace by se dala přirovnat k šablonám ze zaprášeného televizního filmu - a to jsou na tom záporáci ještě o třídu líp než hlavní hrdinové. K tomu je potřeba přičíst těžkopádný rozjezd (než Diane pochopí, co divák ví už od prvních minut, uběhne půl filmu) a kolísavé tempo, sebedojímavá pozlátka bez očividné dějové příčiny a hodně ploché finále s nutnou katarzí, které neuvěří ani děti. Takhle se moderní blockbuster nedělá. Tohle je při vší úctě k nadženě Gal Gadot, která by svou impozantností přebila leckteré maskulinní ikony, nejen audiovizální osmdesátkové retro, ale taky dost bezzubá a usedlá filmařina. Několikrát jsem si říkal, že má možná sledování superhrdinů, kteří odbíhají od řešení globálních konfliktů k rozjímání a vzpomínkám na minulost, nechat obecenstvo odpočinout od tíživých problémů dnešní doby. Nakonec je to ale všechno jen zástěrka pro holý fakt - že spíš došly nápady na pořádnej biják. Warneři si sáhli na laso pravdy a seznali, že to televizní uvedení bude vlastně záchrana.

Nolan je génius. A jestli se mu podaří tenhle extrémně drahej a opulentní film zaplatit, bude asi největší génius mainstreamový kinematografie všech dob. Není možný čekat Inception, není možný čekat starého známého Nolana (a díky bohu ani toho patetického) – s Inception a starým dobrý Nolanem to má společné rysy, ale nevzbudí to stejné pocity. Párkrát jsem si vlastně vzpomněl na Ciminovu Nebeskou bránu – ne snad, že by měl podobný autorský rukopis, ale jedno s ní má Tenet společné – jde o megalomanskou masturbaci nad svými schopnostmi. Ta Ciminova ovšem kdysi uzemnila diváky, oscarovému režisérovi přinesla prakticky konec kariéry a studio položila k bankrotu. Nolanovi se tohle nestane (protože nemá Oscara, hehe), byť nevěřím, že sklidí podobný ovoce jako s Inception, protože Tenet už není skvěle namixovanej 60% cool blockbuster se 40 % luštění hříček a fyzikálního bolehlavu. Tenet je 80 % bolehlavu, gejzíru komplexně komplikovaných konstrukcí obřího bludiště s 20 % cool srandy, herců a věciček (a to ještě proto, že Pattinson hrál ve Stmívání). Na jednu stranu se toho děje prostě „moc“ a posteskl jsem si nejednou nad tím, že bych si chtěl připadat při té projekci aspoň trochu důležitý. Zároveň mě ale skoro mrzí, že tam těch 20 % z cool blockbusteru vůbec je – že se Nolan neutrhl ze řetězu úplně. Chtěl bych vidět, co by se stalo, kdyby to Warneři nemuseli prodat a mistr natočil ten film ryze podle svého. Nejspíš by se zhroutil vesmír do Kennetha Branagha. Neobdivuju na Tenetu funkčnost celého díla, tu sice v tom extrémně složitém ději můžu po čase najít, ale pro divácké uspokojení bude vyžadovat x zhlédnutí a spoustu přemýšlení, které mě tentokrát vlastně ani moc neláká. Navíc běžného diváka ten film prostě uspokojit nemůže, i proto, že na něj od určité chvíle totálně a neskrývavě sere. Obdivuju ale tu odvahu a schopnost dát to všechno dohromady v takovém tempu, a hlavně to vymyslet. Zcela cool zážitek to není, ale zcela cool film rozhodně. Nolanova práce bude holt jednou v učebnicích filmového vyprávění braná jako milník, to je jistý, otázkou ale je, jestli na tohle dokáže ještě někdo navázat. Tím už si jistý nejsem.

Asi tomu těch 5 hvězd patří, protože si nevzpomínám, že bych kdy viděl film z WW2, který se tolik soustředí na prožívání jednotlivých aktérů, a zároveň spadá do kolonky akční a ze zobrazení brutality válečných front nijak neustupuje. Když srovnávám s tím, co jsem viděl, myslím hlavně na dva další spektákly - Zachraňte vojina Ryana a Dunkerk. Spielberg šel v Ryanovi na dřeň a zobrazil doslova hrůzy války z první ruky, monstrózně, výrazně. Ale vyjma téhle složky to byla z jeho strany spíš oslava vojenství, leadershipu a hrdinství, navíc s jasně vymezenýma hlavníma hrdinama, kterým se podřizoval děj. Hřešit u toho na klasickou strukturu vyprávění by bylo hloupý, ale faktem určitě je, že víc American POV a dostatečně Hollywood likable to asi udělat nešlo, a to myslim se všema obrovskýma řemeslnýma kvalitama nebo přenesením pocitu nezlomnosti, ale i s některýma neduhama typu obvyklá sebedojímavost. Takový Nolan šel v Dunkerku víc po vnímání času v běžných situacích než po explicitně zobrazených hrůzách. V Dunkerku neměl hlavní hrdiny a spíš zprostředkovával, jak dlouhá, nepříjemná a plná nejistot musela být každá chvíle (sraní na pláži, nekonečnej běh s nosítkama nebo čekání na odvoz) a jak zmatečně se musel vnímat čas při té mase lidí, složitosti operací, nahodilosti situací.. Je to ale příliš studený film na to, aby ve mně zanechal nějakou výraznou emocionální stopu. Malick kombinoval z těch výše zmíněných přístupů od každého trochu, ale ani jeden Tenkou červenou linii nedefinuje. Válka je tu v zásadě pojatá jako naprosto osobité niterní prožívání každého jednoho člověka - kdy vlastní hlava mnohdy funguje jako větší zdroj pro myšlenky a obrazotvornost než to, co člověk přímo vidí. Malick zobrazil největší konflikt v dějinách jako rozmanitou plejádu lidských povah a příběhů, na jejímž pozadí létají kusy masa a odehrávají se politická klání, a tím pro mě nejvíc zboural bariéru a rušil tu čtvrtou stěnu natolik, že jsem se dokázal do těch situací a lidí fakt vžít.