Mr.KarlAdler

Odehrávající se v překrásném prostředí, postupně nabírající na síle a intenzitě, naprosto výjimečné po hudební stránce, kontrastující v křehkosti obou sester s drsností válečníků, strhující, kruté, smutné, ale nádherné.

Jestliže někdo tvrdil u Vesmírné odysey, že dlouhé, hluboké i několikaminutové záběry jsou nuda, ať jde na Gravitaci, zavře mu to totiž hubu. Alfonso Cuarón dokázal nemožné, přesunul realitu na filmové plátno a dal jí rozměr, který s jistotou přesahuje hranice nějakého 3D. Hrozivě nekonečný prostor a v pravdě dokonalé a originální podání vizuálů jak z úhlu vesmíru samotného, tak obyčejného člověka, vysloveně nutí naklánět se přes „okraj“. Vidět víc, zatínat svaly při každém smrtícím náletu po oběžné dráze nekontrolovatelně se řítících těles, a to ke všemu za zvuků vynikajícího soundtracku. Sandra Bullock emocionálně exceluje (taky má dostatečné množství prostoru), Clooneyho Kowalsky je jakožto vzhledově i povahou typicky americký produkt velmi dobře promyšleným tahem. Přiznám se, že to, jakým způsobem režisér pracoval se změnami v dynamice od sotva znatelných pohybů po zuřivou demonstraci gravitační síly, mě přivádělo k šílenství (v dobrym!). Neznamená to, že chybí příběh. On tu je, prolnutý s pozadím a občas promítnutý do popředí, ale neustále přítomný pouze tak, aby nenarušil činnost lidské fantazie - brilantní. Sugestivnost celého zážitku nečekaně vystihla situace po úplném závěru, kdy jeden z diváků vstal ze sedadla se slovy: „zajímavý, všechno mě bolí“. No, asi byl taky jako já skutečně ve vesmíru.

Film absolutně dokonalý ve všech směrech se často hodnotí mnohem hůř než ty ostatní nevybroušené kousky, kterých je všude plno. Slyšel jsem názory, že se jedná snad o nejnudnější věc na světě, kdy se skoro tři hodiny zabírá písek nebo zamračené pohledy pistolníků a takřka nikdo nemluví. Tímhle já se zabývat nebudu, nad něčím podobným tak maximálně přezíravě mávnu rukou. Od malička jsem měl příležitost vidět Tenkrát na Západě hned několikrát, a dokonce se mi poštěstilo odnést si zážitek i z velkého plátna a s kvalitním zvukem v kině. Neskutečné napětí s grandiózním soundtrackem Ennia Morriconeho (Jak postačí variace na tři nezapomenutelné melodie!) vyvažované nadsázkou, ať už třeba hned úvodní scénou na nádraží nebo geniálně napsanou postavou lotra Cheyennea, přinutí soustředit se i usmívat. Krutost a chlad vyzařují z očí Henryho Fondy, naproti tomu klid a odhodlanost z počínání Harmoniky v podání Charlese Bronsona. Remarkable woman Claudia Cardinale dodává svou výjimečnou krásu - natolik nepostradatelnou ženskou část. A tak Sergio Leone vymýšlí neskutečný příběh, co dle nejpřísnějších kritérií obstojí i dnes, plný úžasných, detailních záběrů, a to už dávno - v roce 1968. Příběh, který se stal Tenkrát na Západě.

Jsem plně hotovej. To je tak, když jdu do filmu s vysokým očekáváním, soustředím se na technický provedení, ale aniž bych propásnul diváckej zážitek, kterej mi Cuarón servíruje. Obojí je potom v tak příznivý konstelaci, že ani nestačím zírat. Akční scéna při střetnutí povstalců se zásahovkou točená na jeden záběr, včetně dopadu kapek krve na kameru, je doslova dechberoucí. Srovnatelně nezapomenutelná jako černošskej uzlíček vylézající z hroutícího se baráku mezi po zuby ozbrojený poliše. Nečernobilý, tísnivý, akčně pojatý, realistický, skvěle zahraný a s otevřeným koncem jako bonus. Alfonc mi vletěl mezi nejoblíbenější tvůrce doslova po hlavě, Children of Men pak nejspíš naruší mou pečlivě vybíranou pětadvacítku - příjemný starosti. In the Court of the Crimson King

Sledovat Romu je jako procházet se mezi pískovcovými Chrámovými stěnami, různě natáčet hlavu a obdivovat přitom, jak se tvary přírodou vytvořené architektury z každého úhlu trochu proměňují. Samozřejmě s tím rozdílem, že v kině je nehybným elementem divák a černobílou fresku mexických domů a ulic mu před očima uvádí do pohybu plovoucí kamera. Cuarón se podobně jako v Gravitaci nebo Potomcích lidí snaží až na výjimky oprostit od nutnosti střihu. Jenže jakkoliv je Roma především sondou do dennodenní lidské rutiny, snaha umožnit divákovi maximálně citlivý vhled nedovolí prosté výjevy snímat obdobně civilně a třeba i roztřesenou ruční kamerou, na kterou jsme u tohoto režiséra zvyklí. Pocit plynutí a vtažení do prostoru Cuarón dokonale vytváří hloubkovým umístěním a širokým rozvrstvením předmětů a postav v mizanscéně, ale taky krouživým přecházením mezi záběry takzvaně z pohybu do pohybu. Dokonce si nemyslím, že bych zašel příliš daleko s tvrzením, že Roma snese srovnání s velkými díly Andreje Tarkovského nebo třeba Františka Vláčila. Tato montáž vzpomínek dítěte podaná s odstupem zkušeného a ošlehaného tvůrce je jistě zemitější a přímočařejší než třeba Stalker nebo Marketa Lazarová a na první dobrou jí chybí vyloženě duchovní rozměr. Lze to ale chápat tak, že Cuarón nemá božský komplex a na svůj filmový svět nikdy neshlíží shora. Duchovno ve svých filmech vždy znázorňuje jako cosi mimořádného a záhadného, co není možné pochopit ani uchopit. A taková je i Roma – unikátně přemýšlivý film, a přitom zcela lidský.

V Inception se snoubí všechno, co definuje blockbuster, s tím, co představuje ozvláštňující a nezapomenutelný zážitek. Ve zkratce je to důvod, proč v současnosti existují kina, proč do nich chodit a proč se do nich vracet. Pravděpodobně už nic nebude tak typicky odrážet Nolanovu tvorbu jako tenhle film. A stojím si za tím, že je naprosto souhrnný a nevynechává žádnou podstatnou složku, i kdyby byla jen součástí četných znamení (hroutící se mrakodrapy, zamčené totemy, aj.) – Mal ve své šílené připomínce znázorňuje komplex z minulosti v nejrůznějších podobách, které zkrátka jsou o pocitech, ať se to nelíbí, komu chce. K tomu všemu má tahle všudypřítomná oslava filmového řemesla tak intenzivní finále, že doslova nedá spát, a už jen díky tomu si s ní zadá málo co.