Extrémní nářez, konečně. Děkuju Brunovi, je všeho schopná mandarinka, připomněl mi můj pubertální sen, kdy se oblékám do těsné, nacistické uniformy a tlačím malé židy na trakárku k pecím. Schon. Škoda jen, že mi nejdou psát přehlásky. Chtěla jsem udělat přehlásku nad u ve slově Bruno a nad o ve slově schon.
Miluju, když někdo dovede dvě hodiny plácat vo hovně způsobem, že se pak bráním přiznat si, že to bylo vo hovně. Dvě hodiny keců vo hovně ve filmu vo hovně mi daly pocit, že to rozhodně vo hovně nebylo. A právě pro tu Quentinovo geniální myšlenku, kterou jsem sice nezachytila, ale u r č i t ě tam byla, je to pro mě jasný plný počet!!
Omlouvám se filmu, že jsem ho tu přejmenovala na Dobrovolné znásilnění Benjaminem Buttonem. Dojem dokonalosti a preciznosti tentokrát přebila obrovská míra laskavosti, milýho humoru a taky až hmatatelná beznaděj a obyčejný strach ze stárnutí. Myslim, že líp, než nechat krásnou ženu stárnout vedle mládnoucího Pitta, tyhle pocity David Fincher snad ani vystihnout nemohl :)
Waaaaauu! Svíjející se pokérovaná žížala, stehna jak řeckej zápasník, vychlastanej sexy chraplák a hračičkovskej rapl v oku - kombinace jako hrom!! Per je tam, brouku, tyhle monstr šaškárny i akrobatický kejkle, hraješ si, umíš to, tak prodávej a posaď na prdel všechny, co by tě snad ještě chtěli zařadit sem nebo tam.
Já viděla krásnou, lascívní babu! ..Tahle baba pochopila, že fakof od přítele má v životě stejnou funkci jako povzbuzení od nepřítele - usnadňuje uvědomit si vlastní hodnotu. Shirley pochopila, vynásobila nevyčíslitelnym a zúročila. S grácií, elegancí a nesmírně vyrovnaně tam kopla vzteklou a pokud neubrala, úročí dodnes.
pod návalem momentálních čerstvejch dojmů .. holt když musim tak musim a poserte se. Tohle je Majdalenka a tohle Apolenka - s Veronikou :)))) taky za nepřekonatelnýho Karlouše, jehož cesty jsou nevyzpytatelný a on to dobře ví a hlavně za to, že to vůbec vzniklo. Ne že bych to sledovala pravidelně, ale i pár minut může bejt stoprocentních. A tyhle minuty mýho drahocennýho života rozhodně byly, kamarádi.
Pohádka tisíce a jedné lži. A manipulace. Hnus, jenže lidskej, každodenní a přirozenej.
Chvílema jsem měla pocit, že Catherine Keener neměla čas, a je to dobře, ač ji mám ráda. Protože
dívat se na Lisu Kudrow byl zážitek.
Tohle je vyprávění o transpakárně a zranitelnosti,o touze a potřebě být někdo - nikoliv něco.
O nechuti být otcem a neschopnosti být matkou a především o neovlivnitelné funkčnosti tzv. vlastní krve.
Odvyprávěno s milým humorem, šarmem, lehkostí a nenuceností - a právě proto tak úderné. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidský film, to vím jistě.
Jo jo, láska - "tisíckrát obehrané téma, klasická obehraná nuda,ničím původní a přínosné" a tak dál a tak dál..
Z každýho příspěvku tady by se dala vytáhnout minimálně jedna definice. A i proto, že jsem ještě další tři dny nechodila s broukem v hlavě a nevytáhla deset cigaret na zklidnění, se mi to líbilo. A ani já se za to nestydím, freddy.
No sice vůbec netušim proč to vlastně vzniklo, ale přišlo mi to téměř dokonalý. Jak řekla má ségra – Jo, to je přesně typ filmů, na který ráda chodím! :) Upřímně, váhám mezi 4 a 5*, chvílema mi to přišlo trošku přehnaný.. P.S: Angelino, jestli tohle čteš, fucking god (kristova noho), nažer se!! Byla jsem z tebe mírně nervózní. Ahoj.
Vážně silný kafe. S každou minutou mě Sey šrouboval hloubš do křesla, jeho vlasy, jeho brýle, boty,
auto, pohled, úsměv,pohyby, gesta,.. všechno to bylo takový - hladký, bílý, tichý. Robin Williams zhmotnil
moji představu plíživýho zla. Civěla jsem na to chvílema bez dechu a přiznávám, že úzkost střídala paniku.
Vsedě, v křesle, u telky - milé.
Při troše štěstí uděláte ze života v prdeli život trochu míň v prdeli.
Aspoň že se nám tu nikdo nesnažil vnuknout pocit, že by to mohlo být i jinak.
Potkal ji ve fázi, kdy jeho život už nezávisel na na něm samotném a odsud není pro člověka cesta zpátky.
V jeho případě byla - v podobě Sibel, nadstandardu od pánaboha. Budiž mu přáno, dostal šanci žít život trochu míň v prdeli a to se v takové fázi rovná menšímu zázraku.
Tenhle film mě odrovnal ve všech směrech, protože:
Dokonale brnkl na moji romanticko-trpitelskou duši lačnou po emocích, bolesti, rozkoši a nevím čem všem ještě, co neodmyslitelně patří k
té vytoužené snové lásce a vášni, po které touží snad každá ženská. Možná i chlap, nevím? Perfektní v každém okamžiku, dostal mě příběh a dostala mě Julianne Moore.
Doteď pro mě byla jen dobrá herečka a ošklivé káčátko, taková nemastná neslaná ledová královna. Tady na mě působila skoro jako zjevení, ač jsem ženská, nemohla jsem se na ni vynadívat.
Dostal mě i Ralph Fiennes, doteď pro mě jen nudný zženštilý typ a strašně se mi líbil i Ian Hart, ten ušák ušatej zahrál roli detektiva-otce z let čtyřicátých tak přesvědčivě, že jsem skoro vrkala blahem.
Krásné byly i milostné scény - bylo jich hodně (správně :), ale hlavně! Byly tak minimalistické a přitom tak otevřené a všeříkající, až to bralo dech. Opravdu si nepamatuju, kdy by mě nějaký film dostal tak jako Hranice lásky.
Já jsem z tohohle filmu opravdu úplně vyřízená, moji milí přátelé, úplně hotová. Možná je to na tom komentu i trošku poznat.. :)
Tom Wilkinson, to je jako ten holicí strojek, co?? Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si v hlavě poskládala, co si o tom myslim. Dokonce ani ve zdejších komentářích jsem nevyčetla, co si o tom myslim. Ale!! Pořád mi to vrtalo hlavou. A taky to, proč mi to tou hlavou tak vrtá. No a už to vim! Ale nenapíšu to! Aby to náhodou nevypadalo, že jsem stejný blázen jako Kaufman!!!
Další film, kterému jsem se hodně dlouho vyhýbala a teď jsem ráda, že jsem ho viděla. Bylo v něm všechno to, kvůli čemu jsem na něj házela bobek – úplně klasický příběh odvážný trenérky a citlivý mámy, banda buranů proměněná v hrdé bojovníky a nevlastní syny svého kouče v sukni atd. Prostě normální americká limoška, tak jak jsme předpokládali. Navíc to tušení, že už jsem to někdy viděla.. Jenže ono mi to tentokrát docela hodně dalo. Asi ta odvaha, bojovnost, kuráž, tvrdost vs. citlivost, víra v to dobrý, co v nás je, bla bla bla. Zřejmě ted vypadám jako sentimentální kráva – ve srovnání s ostatními hodnoceními, ale já přesně tohle vyhledávám čím dál častějš a mnohem intenzivnějš než dřív. I ve filmu. A tady jsem to dostala.
Takhle nějak si představuju manželství dvou inteligentních lidí, klobouk dolů. A Shirley McLaine mě mile překvapila - po její afektovanosti tu nebylo skoro ani stopy. Pochopitelně se to neobešlo bez závěrečných slziček a nudle u nosu.
Moulin Rouge na mě působí jako legální náhražka marihuany. Moje srdíčko se tetelilo od začátku do konce, kdy mi ho Roxane vyrvala z těla a mrskla s ním o zeď. Ale budiž - hlavně že vím, že teď už nemusím pro svoji dávku euforie sahat dozadu do šuplíku, ale že stačí pustit si Moulin Rouge, nasát a se Satine a Christianem ujíždět daaaaleko od reality.
Pondělí pro mě znamená Muži na stromech, jednoznačně. Pokaždý si u nich báječně odfrknu a utvrdí mě v tom, jak strašně fajn je být ženská - ani nevím proč, prostě utvrdí. Vyloženě si vychutnávám takový ten jemňoulilinký opar stupidity, který se pro někoho méně vnímavého může nad tímto seriálem vznášet a stejně tak si vychutnávám lidi, kteří ho opravdu za stupidní považujou. Jen na okraj - plný počet má ode mě i značka "Muži na stromech" a zrovna tak i ten, který podle této značky seriál pojmenoval. It must have been genius!!
Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas.
Nemůžu si pomoct, pro mě to nemělo nejmenší chybu.. Dát si to takhle v neděli, místo vytírání a žehlení zaparkovat v křesle a dívat se na milý, obyčejně neobyčejný lidský příběh, bez násilí, intrik a speciálních efektů, snít o vile v Toskánsku, úžasném italském temperamentu, o tom od našeho naprosto odlišném způsobu žití, o "beruškách", o pomíjivosti a jedinečnosti okamžiků a zážitků.. Hmmmmm, nečekaně neobyčejné a okouzlující.
Tady opravdu není třeba slov, stejně jako v tomto nejzvláštnějším dokumentu, jaký jsem kdy viděla. Který vám beze slov vysvětlí principy žití a sebedestrukce.
Moje komentáře
Pokoj na koštěti (TV film) (2012)
Probudit draka... Fakt tam nikdo nezachytil symboliku tohohle neuvěřitelnýho procesu lidskýho zrání?
Doma chutná nejlépe (TV seriál) (2002)
Miluju ten dokument.
Avatar (2009)
Spíš než k nazvání Avataru pohádkou bych se přikláněla k nazvání reality zlým snem.
Nebezpečná krása (1998)
To bylo táááák hezký a milý.. A vtipný. Chytrý. Neusínací. Romantický. Rajcovní, dojemný a chci být kurtizána!!
Bruno (2009)
Extrémní nářez, konečně. Děkuju Brunovi, je všeho schopná mandarinka, připomněl mi můj pubertální sen, kdy se oblékám do těsné, nacistické uniformy a tlačím malé židy na trakárku k pecím. Schon. Škoda jen, že mi nejdou psát přehlásky. Chtěla jsem udělat přehlásku nad u ve slově Bruno a nad o ve slově schon.
Spy Kids: Špioni v akci (2001)
Strhující.
Grindhouse: Auto zabiják (2007)
Miluju, když někdo dovede dvě hodiny plácat vo hovně způsobem, že se pak bráním přiznat si, že to bylo vo hovně. Dvě hodiny keců vo hovně ve filmu vo hovně mi daly pocit, že to rozhodně vo hovně nebylo. A právě pro tu Quentinovo geniální myšlenku, kterou jsem sice nezachytila, ale u r č i t ě tam byla, je to pro mě jasný plný počet!!
Podivuhodný případ Benjamina Buttona (2008)
Omlouvám se filmu, že jsem ho tu přejmenovala na Dobrovolné znásilnění Benjaminem Buttonem. Dojem dokonalosti a preciznosti tentokrát přebila obrovská míra laskavosti, milýho humoru a taky až hmatatelná beznaděj a obyčejný strach ze stárnutí. Myslim, že líp, než nechat krásnou ženu stárnout vedle mládnoucího Pitta, tyhle pocity David Fincher snad ani vystihnout nemohl :)
Pink: Live at Wembley Arena (koncert) (2006)
Waaaaauu! Svíjející se pokérovaná žížala, stehna jak řeckej zápasník, vychlastanej sexy chraplák a hračičkovskej rapl v oku - kombinace jako hrom!! Per je tam, brouku, tyhle monstr šaškárny i akrobatický kejkle, hraješ si, umíš to, tak prodávej a posaď na prdel všechny, co by tě snad ještě chtěli zařadit sem nebo tam.
Shirley Valentinová (1989)
Já viděla krásnou, lascívní babu! ..Tahle baba pochopila, že fakof od přítele má v životě stejnou funkci jako povzbuzení od nepřítele - usnadňuje uvědomit si vlastní hodnotu. Shirley pochopila, vynásobila nevyčíslitelnym a zúročila. S grácií, elegancí a nesmírně vyrovnaně tam kopla vzteklou a pokud neubrala, úročí dodnes.
Comeback (TV seriál) (2008)
pod návalem momentálních čerstvejch dojmů .. holt když musim tak musim a poserte se. Tohle je Majdalenka a tohle Apolenka - s Veronikou :)))) taky za nepřekonatelnýho Karlouše, jehož cesty jsou nevyzpytatelný a on to dobře ví a hlavně za to, že to vůbec vzniklo. Ne že bych to sledovala pravidelně, ale i pár minut může bejt stoprocentních. A tyhle minuty mýho drahocennýho života rozhodně byly, kamarádi.
Opilí slávou (2006)
Nejde mi psát o filmech Toma DiCilla. Mohla bych se ale hodiny šťourat v jeho postavách a přitom se do každý z nich zamilovávat. To jako jo.
Štastné konce (2005)
Pohádka tisíce a jedné lži. A manipulace. Hnus, jenže lidskej, každodenní a přirozenej. Chvílema jsem měla pocit, že Catherine Keener neměla čas, a je to dobře, ač ji mám ráda. Protože dívat se na Lisu Kudrow byl zážitek.
Transamerika (2005)
Tohle je vyprávění o transpakárně a zranitelnosti,o touze a potřebě být někdo - nikoliv něco. O nechuti být otcem a neschopnosti být matkou a především o neovlivnitelné funkčnosti tzv. vlastní krve. Odvyprávěno s milým humorem, šarmem, lehkostí a nenuceností - a právě proto tak úderné. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidský film, to vím jistě.
Jen blázni spěchají (1997)
Jo jo, láska - "tisíckrát obehrané téma, klasická obehraná nuda,ničím původní a přínosné" a tak dál a tak dál.. Z každýho příspěvku tady by se dala vytáhnout minimálně jedna definice. A i proto, že jsem ještě další tři dny nechodila s broukem v hlavě a nevytáhla deset cigaret na zklidnění, se mi to líbilo. A ani já se za to nestydím, freddy.
Wanted (2008)
No sice vůbec netušim proč to vlastně vzniklo, ale přišlo mi to téměř dokonalý. Jak řekla má ségra – Jo, to je přesně typ filmů, na který ráda chodím! :) Upřímně, váhám mezi 4 a 5*, chvílema mi to přišlo trošku přehnaný.. P.S: Angelino, jestli tohle čteš, fucking god (kristova noho), nažer se!! Byla jsem z tebe mírně nervózní. Ahoj.
Expres foto (2002)
Vážně silný kafe. S každou minutou mě Sey šrouboval hloubš do křesla, jeho vlasy, jeho brýle, boty, auto, pohled, úsměv,pohyby, gesta,.. všechno to bylo takový - hladký, bílý, tichý. Robin Williams zhmotnil moji představu plíživýho zla. Civěla jsem na to chvílema bez dechu a přiznávám, že úzkost střídala paniku. Vsedě, v křesle, u telky - milé.
Proti zdi (2004)
Při troše štěstí uděláte ze života v prdeli život trochu míň v prdeli. Aspoň že se nám tu nikdo nesnažil vnuknout pocit, že by to mohlo být i jinak. Potkal ji ve fázi, kdy jeho život už nezávisel na na něm samotném a odsud není pro člověka cesta zpátky. V jeho případě byla - v podobě Sibel, nadstandardu od pánaboha. Budiž mu přáno, dostal šanci žít život trochu míň v prdeli a to se v takové fázi rovná menšímu zázraku.
Hranice lásky (1999)
Tenhle film mě odrovnal ve všech směrech, protože: Dokonale brnkl na moji romanticko-trpitelskou duši lačnou po emocích, bolesti, rozkoši a nevím čem všem ještě, co neodmyslitelně patří k té vytoužené snové lásce a vášni, po které touží snad každá ženská. Možná i chlap, nevím? Perfektní v každém okamžiku, dostal mě příběh a dostala mě Julianne Moore. Doteď pro mě byla jen dobrá herečka a ošklivé káčátko, taková nemastná neslaná ledová královna. Tady na mě působila skoro jako zjevení, ač jsem ženská, nemohla jsem se na ni vynadívat. Dostal mě i Ralph Fiennes, doteď pro mě jen nudný zženštilý typ a strašně se mi líbil i Ian Hart, ten ušák ušatej zahrál roli detektiva-otce z let čtyřicátých tak přesvědčivě, že jsem skoro vrkala blahem. Krásné byly i milostné scény - bylo jich hodně (správně :), ale hlavně! Byly tak minimalistické a přitom tak otevřené a všeříkající, až to bralo dech. Opravdu si nepamatuju, kdy by mě nějaký film dostal tak jako Hranice lásky. Já jsem z tohohle filmu opravdu úplně vyřízená, moji milí přátelé, úplně hotová. Možná je to na tom komentu i trošku poznat.. :)
Věčný svit neposkvrněné mysli (2004)
Tom Wilkinson, to je jako ten holicí strojek, co?? Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si v hlavě poskládala, co si o tom myslim. Dokonce ani ve zdejších komentářích jsem nevyčetla, co si o tom myslim. Ale!! Pořád mi to vrtalo hlavou. A taky to, proč mi to tou hlavou tak vrtá. No a už to vim! Ale nenapíšu to! Aby to náhodou nevypadalo, že jsem stejný blázen jako Kaufman!!!
Uvnitř tančím (2004)
Už samotný název filmu mluví za vše. Moje pocity zde naprosto přesně vystihla Faye - doporučuji přečíst a zamyslet se. A tančit, jestliže můžeme.
Trenérka (1986)
Další film, kterému jsem se hodně dlouho vyhýbala a teď jsem ráda, že jsem ho viděla. Bylo v něm všechno to, kvůli čemu jsem na něj házela bobek – úplně klasický příběh odvážný trenérky a citlivý mámy, banda buranů proměněná v hrdé bojovníky a nevlastní syny svého kouče v sukni atd. Prostě normální americká limoška, tak jak jsme předpokládali. Navíc to tušení, že už jsem to někdy viděla.. Jenže ono mi to tentokrát docela hodně dalo. Asi ta odvaha, bojovnost, kuráž, tvrdost vs. citlivost, víra v to dobrý, co v nás je, bla bla bla. Zřejmě ted vypadám jako sentimentální kráva – ve srovnání s ostatními hodnoceními, ale já přesně tohle vyhledávám čím dál častějš a mnohem intenzivnějš než dřív. I ve filmu. A tady jsem to dostala.
Cena za něžnost (1983)
Takhle nějak si představuju manželství dvou inteligentních lidí, klobouk dolů. A Shirley McLaine mě mile překvapila - po její afektovanosti tu nebylo skoro ani stopy. Pochopitelně se to neobešlo bez závěrečných slziček a nudle u nosu.
Moulin Rouge (2001)
Moulin Rouge na mě působí jako legální náhražka marihuany. Moje srdíčko se tetelilo od začátku do konce, kdy mi ho Roxane vyrvala z těla a mrskla s ním o zeď. Ale budiž - hlavně že vím, že teď už nemusím pro svoji dávku euforie sahat dozadu do šuplíku, ale že stačí pustit si Moulin Rouge, nasát a se Satine a Christianem ujíždět daaaaleko od reality.
Nezapomeň (2006)
Ani deset panáků na rozvázání jazyka by mi nepomohlo povědět, co všecno jsem tu viděla.
Muži na stromech (TV seriál) (2006)
Pondělí pro mě znamená Muži na stromech, jednoznačně. Pokaždý si u nich báječně odfrknu a utvrdí mě v tom, jak strašně fajn je být ženská - ani nevím proč, prostě utvrdí. Vyloženě si vychutnávám takový ten jemňoulilinký opar stupidity, který se pro někoho méně vnímavého může nad tímto seriálem vznášet a stejně tak si vychutnávám lidi, kteří ho opravdu za stupidní považujou. Jen na okraj - plný počet má ode mě i značka "Muži na stromech" a zrovna tak i ten, který podle této značky seriál pojmenoval. It must have been genius!!
Nesmrtelná Callasová (2002)
Každý film s Fanny Ardant je pro mě krásná podíváná, protože ona je krásná. Byla ve 30 letech a je i dnes. Krásný byl i tento příběh dvou zpřízněných duší, bylo dojemné sledovat, co dokáže víra v duši a kvality člověka. Přesně jako když po týdnu zalijete květinu a ona vám znovu doslova ožije. Úmyslně neříkám "zkrásní", protože krásná je pořád, i uvadlá. Ona jen čeká na toho, kdo jí znovu dodá vše co potřebuje k tomu, aby se mohla znovu předvést v celé své kráse a síle. A taková nádherná květina, která se dočkala, byla Marie Callas.
Robin Hood (TV seriál) (1984)
Praskla bych štěstím, kdyby ho znovu dávali!
Pod toskánským sluncem (2003)
Nemůžu si pomoct, pro mě to nemělo nejmenší chybu.. Dát si to takhle v neděli, místo vytírání a žehlení zaparkovat v křesle a dívat se na milý, obyčejně neobyčejný lidský příběh, bez násilí, intrik a speciálních efektů, snít o vile v Toskánsku, úžasném italském temperamentu, o tom od našeho naprosto odlišném způsobu žití, o "beruškách", o pomíjivosti a jedinečnosti okamžiků a zážitků.. Hmmmmm, nečekaně neobyčejné a okouzlující.
Baraka - Odysea země (1992)
Tady opravdu není třeba slov, stejně jako v tomto nejzvláštnějším dokumentu, jaký jsem kdy viděla. Který vám beze slov vysvětlí principy žití a sebedestrukce.