Violeta

pod návalem momentálních čerstvejch dojmů .. holt když musim tak musim a poserte se. Tohle je Majdalenka a tohle Apolenka - s Veronikou :)))) taky za nepřekonatelnýho Karlouše, jehož cesty jsou nevyzpytatelný a on to dobře ví a hlavně za to, že to vůbec vzniklo. Ne že bych to sledovala pravidelně, ale i pár minut může bejt stoprocentních. A tyhle minuty mýho drahocennýho života rozhodně byly, kamarádi.

Nejde mi psát o filmech Toma DiCilla. Mohla bych se ale hodiny šťourat v jeho postavách a přitom se do každý z nich zamilovávat. To jako jo.

Pohádka tisíce a jedné lži. A manipulace. Hnus, jenže lidskej, každodenní a přirozenej. Chvílema jsem měla pocit, že Catherine Keener neměla čas, a je to dobře, ač ji mám ráda. Protože dívat se na Lisu Kudrow byl zážitek.

Tohle je vyprávění o transpakárně a zranitelnosti,o touze a potřebě být někdo - nikoliv něco. O nechuti být otcem a neschopnosti být matkou a především o neovlivnitelné funkčnosti tzv. vlastní krve. Odvyprávěno s milým humorem, šarmem, lehkostí a nenuceností - a právě proto tak úderné. Ještě nikdy jsem neviděla tolik lidský film, to vím jistě.

Jo jo, láska - "tisíckrát obehrané téma, klasická obehraná nuda,ničím původní a přínosné" a tak dál a tak dál.. Z každýho příspěvku tady by se dala vytáhnout minimálně jedna definice. A i proto, že jsem ještě další tři dny nechodila s broukem v hlavě a nevytáhla deset cigaret na zklidnění, se mi to líbilo. A ani já se za to nestydím, freddy.

No sice vůbec netušim proč to vlastně vzniklo, ale přišlo mi to téměř dokonalý. Jak řekla má ségra – Jo, to je přesně typ filmů, na který ráda chodím! :) Upřímně, váhám mezi 4 a 5*, chvílema mi to přišlo trošku přehnaný.. P.S: Angelino, jestli tohle čteš, fucking god (kristova noho), nažer se!! Byla jsem z tebe mírně nervózní. Ahoj.

Vážně silný kafe. S každou minutou mě Sey šrouboval hloubš do křesla, jeho vlasy, jeho brýle, boty, auto, pohled, úsměv,pohyby, gesta,.. všechno to bylo takový - hladký, bílý, tichý. Robin Williams zhmotnil moji představu plíživýho zla. Civěla jsem na to chvílema bez dechu a přiznávám, že úzkost střídala paniku. Vsedě, v křesle, u telky - milé.

Při troše štěstí uděláte ze života v prdeli život trochu míň v prdeli. Aspoň že se nám tu nikdo nesnažil vnuknout pocit, že by to mohlo být i jinak. Potkal ji ve fázi, kdy jeho život už nezávisel na na něm samotném a odsud není pro člověka cesta zpátky. V jeho případě byla - v podobě Sibel, nadstandardu od pánaboha. Budiž mu přáno, dostal šanci žít život trochu míň v prdeli a to se v takové fázi rovná menšímu zázraku.

Tenhle film mě odrovnal ve všech směrech, protože: Dokonale brnkl na moji romanticko-trpitelskou duši lačnou po emocích, bolesti, rozkoši a nevím čem všem ještě, co neodmyslitelně patří k té vytoužené snové lásce a vášni, po které touží snad každá ženská. Možná i chlap, nevím? Perfektní v každém okamžiku, dostal mě příběh a dostala mě Julianne Moore. Doteď pro mě byla jen dobrá herečka a ošklivé káčátko, taková nemastná neslaná ledová královna. Tady na mě působila skoro jako zjevení, ač jsem ženská, nemohla jsem se na ni vynadívat. Dostal mě i Ralph Fiennes, doteď pro mě jen nudný zženštilý typ a strašně se mi líbil i Ian Hart, ten ušák ušatej zahrál roli detektiva-otce z let čtyřicátých tak přesvědčivě, že jsem skoro vrkala blahem. Krásné byly i milostné scény - bylo jich hodně (správně :), ale hlavně! Byly tak minimalistické a přitom tak otevřené a všeříkající, až to bralo dech. Opravdu si nepamatuju, kdy by mě nějaký film dostal tak jako Hranice lásky. Já jsem z tohohle filmu opravdu úplně vyřízená, moji milí přátelé, úplně hotová. Možná je to na tom komentu i trošku poznat.. :)

Tom Wilkinson, to je jako ten holicí strojek, co?? Strašně dlouho mi trvalo, než jsem si v hlavě poskládala, co si o tom myslim. Dokonce ani ve zdejších komentářích jsem nevyčetla, co si o tom myslim. Ale!! Pořád mi to vrtalo hlavou. A taky to, proč mi to tou hlavou tak vrtá. No a už to vim! Ale nenapíšu to! Aby to náhodou nevypadalo, že jsem stejný blázen jako Kaufman!!!