Violeta

Alyssa na hrad, pod každou její větu bych se podepsala. Holden do prdele. I mikroorganismy v ní by se vypořádaly s minulostí inteligentnějš než on. Když pominu fakt, že minulost může mít pro někoho větší význam než přítomnost, i tak je nad moje síly akceptovat Holdenovu potřebu nacpat minulost do jedný nebo druhý škatulky. A to i přesto, že ví, že ani přes jednu mu vlak nejede. Jeho naprostá demence zahrabaná pod vizáží citlivýho inteligenta mi zkazila nejen celej film, ale i zbytek večera.

Citlivý balet na drátech křehké rovnováhy mezilidských vztahů. Nemusí se vidět, stačí poslouchat, obraz byl bonusová perlička.

Maličko tomu chyběl vocas, řekla bych, takovej ten zpětnej šleh. Nicméně to krásně a nenásilně rozšiřovalo mysl, padlo několik vět hodných zamyšlení, proběhlo několik okamžiků hodných závisti. Byla to barevná a líná pohoda. Klidně bych zašla znovu, jenže pocit, že produktivnější než chodit se dívat je nebránit se zažívat, je teď zase o něco silnější. ...Zašla jsem znovu.

Takovýhle příběh do 94 minut nedostanete jinak, než že vynecháte veškerou všednodennost a dávkujete jeden významný okamžik jejich životů za druhým. Vznikne tím intenzivní pocitová mozaika, poskládaná z citlivých vět a prožitků, které se vás nemůžou nedotknout. Všechno vynechané odpouštím, protože způsob, jakým se to dotýkalo mě, byl vyjímečně hezký.

One smith show aneb škoda že mladý pán nebyl trošíčku starší. Jinak líbilo, myšlenka pěkná, příběh pěkný, tělo pěkné, pejsek také pěkný a temnošlápci zdařilí. Jako katastrofický celek chuťově i barevně vyvážené. Vařečku bych tentokrát dala černým.

Seřezala bych na jednu hromadu všechny, který si myslí, že všichni se posadí na zadek z toho, že oni se neumí vyjádřit jinak než tklivou básní a jsou táák nepochopený. A to všechno vinou Davida Thewlise, kterej svýho Paula Verlainea střihl tak přesvědčivě, že mě opravdu vytáčel snad v každym záběru. Klobouk dolů, oběma pánům se zadařilo.

pod návalem momentálních čerstvejch dojmů .. holt když musim tak musim a poserte se. Tohle je Majdalenka a tohle Apolenka - s Veronikou :)))) taky za nepřekonatelnýho Karlouše, jehož cesty jsou nevyzpytatelný a on to dobře ví a hlavně za to, že to vůbec vzniklo. Ne že bych to sledovala pravidelně, ale i pár minut může bejt stoprocentních. A tyhle minuty mýho drahocennýho života rozhodně byly, kamarádi.

Mam to štěstí, že můžu přemýšlet kolik bodů dám, namísto bolestnejch schýz, jestli ji milovat nebo nenávidět, jestli mi život ničí nebo obohacuje a tak dál. Nezúčastněni ji můžeme obdivovat a zamilovávat se do ní, pro zúčastněný peklo na zemi.

Obsah filmu společně s nejvýstižnějšim názvem, jakej jsem kdy slyšela, pro měl byl jasnej plnej počet, takže jsem do kina vyrazila vlastně jen abych se v tom utvrdila. Jenže - téma jak blázen a přitom jsem si z kina odnesla jen obrázek vyplašenejch očí a naběhlejch žil. A brouka v hlavě, proč mi P.S. Hoffman, to nadpozemsky slizký prase, přišel tak charizmatickej.

Možná za pár let, až bude co rekapitulovat, až bude co měnit, až budu moct litovat. Teď za otázky, který vracejí na zem a který jsou svojí jednoduchostí ty nejtěžší. Rozumim potřebě klást je a slyšet na ně odpovědi. A taky za nádherný obličej Al Pacina.