Toj

První film Petera Jacksona, ze kterého se mi nechce zvracet. Myslím, že se přes všechnu krev a nápaditou přehlídku nechutností opomíjí skutečnost, že film je neuvěřitelně stylisticky vybroušený a osobitý. Potěšil především jistý Buster Keatonovský rozměr okořeněný oidipákem - je vidět, že Jackson ví a zná a měl talent předtím než začal točit sterilní lobotomické studiové spektákly.

Je smutný, že místní "filmoví znalci" se s tímto filmem nedokáží vyrovnat. Ve chvíli, kdy se někdo nedokáže vyvázat při sledování filmů z oceňování kategorie nějaké normativnosti, tak sám sebe šidí nejenom o zážitek z dobrého filmu, ale v podstatě o celý jeden rozměr chápání kultury vůbec. Skutečnost, že Afterschool nepoužívá hudbu a nájezdy kamery v emocionálních scénách, že kamera mnohdy znemožňuje blízkost a viditelnost většiny postav, není chyba. Existuje celkem dost filmů, které nepředpokládají, že divák je uplný idiot, který potřebuje, aby ho někdo emocionálně vodit za ručičku ohranými postupy. Některé filmy chtějí, aby jim divák vyšel naproti a nezapomněl přemýšlet, protože takový dialog mezi divákem a filmem může celkem pomoc v uvědomění si různých normálně nečitelných rozměrů problému. Afterschool asi nechce za každou cenu rozbrečet diváka - ono to není tak těžký, k tomu občas stačí na youtube hledat videa štěňátek v útulcích. Afterschool se neotřele vztahuje k tématu a počítá s otevřeným a chytrým divákem. Z tohoto hlediska se jedná o extrémně znepokojivý a koncepčně poměrně silný film. Oproti filmu "posledních 15" je Afterschool příběhově mnohem zralejší a citlivější a Campos se už oprostil od dětinské manifestování vlastní nonkonformity a protisystémovosti. "BabyHaneke" je něčím možná výstižná přezdívka, ale Campos došel k vlastnímu svébytnému filmovému výrazu. Každý má právo na svůj vkus, ale pokud si někdo vysvětluje oceňování tohoto filmu jenom jako výraz pózy nebo hipsterství, tak zjevně sám ztrapňuje svoji inteligenci.

Šel jsem na nový star trek prakticky naslepo, nevěděl jsem nic o příběhu a předchozí film se mi již dávno vykouřil z hlavy. V prvních okamžicích jsem byl poměrně rozpačitý. Měl jsem dojem, že Star Trek příběhově najel na koncept "Planet of the week" a v přiblblém rádobyspektakulárním začátku se snaží ustavit všechny klasické připitomělé stereotypy. Každopádně jsem si film nakonec užil. Po chvíli se vše zlomilo a s příchodem Khana (Benedict Cumberbatch je zajímavější a víc cool než celá posádka Enterprise dohromady) to dostalo i celkem grády. Je to zábava, je to atrakční, je to dobře natočený a stejně je to plný ustálených modelů a klišé. Ovšem v dobré zábavě a příjemném zážitku to nikterak nebrání.

Na jedné straně místy fungující "atmoška" a v určitých okamžicích důsledně uchopený žánr asi nějakého konspiračního thrilleru. Celkově to ale není žánrově koherentní, začíná to jako thriller, chvíli si to hraje na dialogovku, najdeme automobilovou honičku s vtípkem na konci a končí to polohou někde mezi klasickým akčňákem a komiksovou adaptací. Největší problém ovšem je, že ideální divák by musel být idiot, aby nebyl furt v ději o 30 minut napřed a mít opravdu velkou slabost pro patos, protože to je jediný, čím film nějak výrazně oplývá. Našel bych si tu asi i ideologický problém, který krásně symbolizuje oslava "strejdy" s krámem na snajperky.

Dramaturgicky nezvládnutá disneyovka se společenskokritickým přesahem na úrovni Gossip Girl. A navíc film dost nešikovně nakládá se slibovanejma vizuálníma orgiema - takže i obrazově je to celkem nuda.

Mousse je film, který se na letošním Febiu pouštěl před filmem Meanwhile od Hala Hartleyho. Šanci vidět film od jednoho ze svých nejoblíbenějších tvůrců, jsem těžce vykoupil touto extrémně dlouhou kravinou. Je vlastně poměrně zábavné hodnotit Pěnu v kontextu filmu, kterému předcházela. Hartley se pravidelně snaží o neotřelý výraz, hledá jedinečné a specifické možnosti filmového média a v tvorbě dosáhl vlastní autorské poetiky. Při této cestě se mu daří poměrně osobitě a nenuceně postihnout současnost, reflektovat dnešního člověka i důležitá společenské témata. Uvedení Mousse jako předfilmu, je pak od dramartugů festivalu zdvihnutým prostředníčkem do obličeje všem zajímavým tvůrcům a jejich snaze o originalitu. Ale k samotnému filmu.. O čem to je? Netuším. Ve stylu Švédských filmů jsou všechny postavy dost ošklivé (což zde má být asi komické), ohyzdné pak jsou i některé záběry. Vyprávění se rozpadá v nekonečně protahované humorné epizodky (policajti vypráví fóry), které k ničemu nevedou. Chyběla mi zde jakákoliv promyšlenější koncepce, nebo něco čeho se držet. Nemyslím si, že pár groteskních motivů a přepálených událostí jsou legitimním odůvodněním k tomu, aby měl být takový film natočen. Z hlediska žánru je to zjevně pokus o švédský Six Shooter - scénáristovi ovšem očividně chybí genialita Martina McDonagha. Tahle komedie, které se nikdo nesmál pak vrcholí závěrečnými titulky, které jsou.. prostě nekonečně dlouhé. Poskakující drůbež u žluté zdi, do které jsou vypáleny jména tvůrců, se tváří, jako bychom celou dobu koukali na crazy komedii. Nakonec ovšem jde jenom o poslední ze symptomů absolutní vnitřní nesoudržnosti tohodle patvaru. - (samozřejmě je možné tenhle komentář číst s určitým odstupem - pro mě je to film, který mi narušil zážitek něčeho, na co jsem se těšil 2 roky)

Určitě lze na filmu mnohé ocenit. Ale pracovat s takovouhle roztříštěností a směřovat k takovému závěru mi přijde možná trochu prvoplánové, trochu manýra, trochu jednoduché. Emocionálně to asi může fungovat dobře, sem tam si někdo pobrečí, někomu možná potom nedá spát střet mateřské lásky a malého psychopata, ale co s tím jinak?

V začátku pár historických poznámek a zdálo se, že film se ponese v trochu kritičtějším duchu. Nakonec z toho je typický "film podle skutečných událostí", který se vyžívá v dobovosti,v určitém inteligentním odramatizováním na jedné straně a vrstrvením patosu a napětí na straně druhé. Nakonec člověka nerozčílí ani tolik nějaká napínavá honička na letišti, ale to jak se pak ještě 10 minut všichni objímaj a jásaj za dojemné hudby..Finální americkost a připitomělý titulek o příkladu "spolupráce vlád" (jakože morální poselství je, že všechny vlády jsou jiné, ale měly by si pomáhat? :D) vlastně jen potvrdily, že film kritický není a nakonec jen utvrzuje stereotyp hodných hrdinných Američanů a barbarských Íránců (kteří ve filmu stejně jen řvou, máchaj zbraněma, zabíjej, nebo něčemu nerozuměj).

...za všechny vzácné momenty, kde jsem cítil Family Guyovskou poetiku. :)

Seriál dokázal v naší televizi fakt něco - poskytnout inteligentní zábavu s takovým zdravým rýpnutím do české společnosti. Film ale nakonec zůstal příliš televizním. Trochu podivně vystavěná a zbytečně přetáhlá epizoda, která nepůsobí příliš konzistentním dojmem.