Toj

Docela mě těší, že se celkem shodnu s mnoha komentáři. K Melancholii se nabízí velmi intenzivně hned několik otázek. Do jaké míry má vůbec smysl filmy Larse von Triera hodnotit? Nebudu říkat jak moc je to "umění", nebo tak něco. Trier je naopak až podezřele populární a vědomě se snaží provokovat širokou veřejnost. Přesto celé divadlo s tím, kdo dá kolik hvězdiček, která část si zaslouží kolik hvězdiček, kolik by se mělo Trierovi dávat normálně hvězdiček, působí ve své absurditě neuvěřitelně směšně. Ostatně to není jenom problém Triera. Trier si natočil film po svém a bylo by od nás asi hloupé ho podezřívat, že má nějaké problémy s ovládnutím filmového vyjádření. A tak jeden z možných přístupů, jak hodnotit podobný osobní zážitek, musí být dle mého názoru právě osobní hledisko. Film mě nijak výrazně nerozdrtil - to asi ani není cílem, jako u jiných Trierových filmů, ale ještě druhý den jsem ho nepustil z hlavy a hlavně mi zkazil náladu na celý večer. Melancholia je krásný filmový zážitek. Můj názor je, že je slabší než stylem velmi podobný Antichrist. Méně koncepční než Dogville, méně emočně náročný než dogma 95 věci, méně zajímavý, podmanivý a fascinující než třeba Europa, nebo třeba celá evropská trilogie. Možná je to takový popík Larsovy tvorby. To první, co by nás vždycky mělo zarazit jsou veskrze pozitivní ohlasy. Pokud se film líbí i pozérům, kteří na toho Larse jednou za rok zajdou, podobně jako na nového Allena, protože je to módní, tak je něco špatně.No místo toho abych nenávistně kolem sebe plival, tak raději se rozdělím o několik postřehů: Gainsbourg se očividně od minule vyrovnala se ztrátou klitorisu a zahrála perfektně, člověk se mnohem hůř vyrovnává s Kristen Dunst. Podobně i agent Jack Bauer, který může hrát sebelíp, ale stejně když je na obrazovce, tak slyším odpípávat vteřiny. Nejhůř jsem se vyrovnával s estetikou filmu. Podobně jako Rodiná oslava, i tento po-svatební večírek je naprosto perfektní, výborně se pracuje s psychologií, s člověkem, s pocity. Trier prokázal neuvěřitelnou citlivost, všímavost a talent to vše přenést na film. Nicméně mě celou dobu silně znepokojovala neurotická kamera, střihy po ose a další odkazy k estetice dogmy 95. Nedokázal jsem se nějak smířit, že tenhle "špinavy" styl je zachycený tím nejvymazlenějším digitálbím obrazem v poměru 2,35 : 1. Cinemascopický zážitek poetiky roztřesené kamery? Některé obrazy byly nádherné, jiné víc než klasické malby evokovaly Walta Disneyho. Celkově mě zaskočilo, že do sebe všechno moc hladce zapadlo, každý motiv má své výustění, nic není zbytečně, chybí dle mého názoru jakási nahodilost, která je příznačnější pro evropský art. Tohle je už vlastně jenom takové zbytečné šťourání, jsou to otázky, které mě napadli bezprostředně po projekci... Je otázka jestli se jedná o záměry, nebo úlety. Každopádně jednoduše řečeno. Melancholia je velmi povedený film, který nabízí několik nádherných obrazů, úžasné psychologickou sondu, spoustu otázek a myšlenek. Vedle jiných Trierových filmů bych ovšem Melancholii označil za slabší kus. Těším se na další film.

Tenhle film měl mnohem větší potenciál. Nejsem zrovna fanoušek "amerického" humoru tohoto typu. Začátek ovšem vypadal velmi slibně. Dokonce se ve filmu objeví mnoho komiků, kteří mají za sebou velmi kvalitní autorské projekty. Dokonce i nápad s myšmi se mi líbil. Jenže pak se to natahuje, prodlužuje se utrpení skrz různé komplikace, humor není absurdnější, ale stále evidentnější, vulgárnější, prvoplánovější, stále se opakuje ten samý motiv. Na samotnou večeři zůstane velmi málo času.A všechno tak nějak propadne do prázdna. Film je dost nevyrovnaný, ale koukatelný. Škoda...

Příjemný film. Trošku mi vadilo, že v té době 22ti letého Wellese hraje mnohem starší herec. To ztvárnění nebylo špatné, ale od Wellese čekám asi víc (zvlášť když všichni víme jak hrál). Zcela neodpustitelným přečinem celého filmu je skutečnost, že ho natočil takový režisér. Film asi nikoho neurazí, ale ani nenadchne. Jenom je to další variace na známý příběh "Almost famous" o mladém muži, který se objeví mezi neuvěřitelnými lidmi, získá zkušenost, stane se součástí něčeho a taky trochu dospěje - to vše na pozadí nějaké stylizované doby. Richard Linklater pravděpodobně prodělal nějakou těžkou nehodu, protože tenhle směr jeho tvorby je snad ještě horší než jeho blouznění v rotoscopingovejch horečkách. Negeniální film kdysi geniálního režiséra o vždy geniálním tvůrci. Mimochodem.. Překvapivě nikoho neuráží Zac Efron. Jeho postava působí docela příjemně nestupidně ;)

Ano, je to celkem napínavé, dá se na to koukat. To je fajn. Vedle toho ovšem stojí celá řada problémů. Jedním z nich je, že celý film je jedno dlouhé deja vu. Někdo ztratí paměť, nikdo mu nevěří, všichni po něm jdou, dá se do kupy s pěknou pohlednou partnerkou a navzájem si zachraňují krk a bojují/přežívají v nespravedlivém světě. Celý děj je k tomu ještě znásilněný atrakcí Evropy. Berlín je ponuré místo, kde na vás všichni mluví děsivým tvrdým jazykem, který evokuje nacismus (+ 40 let komunismu) a dezorientovaný Američan se samozřejmě cítí ještě víc zmatený v téhle exotické Evropě, kde se střetávají přistěhovalci z celého světa bojující o život, Arabští princové se snem o záchraně světa, nájemní vrazi s výraznými brýlemi, geniální vědci a sociálně nesoucítící rasističtí majitelé taxislužby. Syrová estetika temného Berlína spolu se všemi žánrovými klišé k sobě moc nesedí. Navíc postavy často jednají zcela nelogicky (a to si na takovéhle věci obvykle nestěžuji!). Pointa nezaskočí nikoho a celé finále působí ve své neoriginalitě až trapně. Za zmínku stojí závěrečná bojová hláška hlavního hrdiny, která by neobstála ani v 80. letech.

Naprosto skvělý film. Expresivní záběry ve své netradiční skladbě se vzpírají klasickým řemeslným pravidlům. Potom je velmi těžké nestát se součástí toho podmanivého šílenství, které nás obklopuje. Velmi silný konec s opičkami mi připomněl krysy z Herzogovy verze Nosferatu (má oblíbená). Herzog podobně jako Coppola o pár let později v Apokalypse využívá děsů džungle, neviditelného nepřítele, když uslyšíme šíp, už je pozdě. Film je tak velmi tělesný. Veze nás po řece lodí ve stupňující se nepříjemné úzkosti podtrhnuté formálními vzpoury proti zvyku až k naprostému šílenství. Tohle a hrůzné oči Klause Kinskiho. Co chtít víc? Jedinečný zážitek

Krásný příklad toho, že ty nejpodvratnější a nejantimilitarističtější filmy mohou být čteny zcela naopak...

Měl jsem docela velké očekávání, které se naplnilo (což považuji za příjemnou změnu). Robert Sedláček ukazuje, že je jedním z nejzajímavějších českých režisérů. Film je mnohem citlivější, hlubší a pravdivější než většina jiných věcí, které můžeme vidět. Opět musím ocenit postavy, které jsou mnohem rozměrnější než u nás bývá zvykem. Celkově mi hodně vyhovovala ta náznakovost, nenápadný humor a tíha existence. Svěží je i formální stránka a samotný filmový tvar, který nevím ani jak pojmenovat. Snad jenom samotný závěr, nebo celkové orámování filmu mi přišlo příliš prvoplánové vedle zbytku filmu . Zamrzí přijetí a divácké hodnocení filmu. Asi jsme příliš zvyklí na filmy podle jednoduchých šablonek s jednoduchými sterilními emocemi a ve střetu s něčím, co nabízí víc a zcela jinak se lekáme.Já se velmi těším na další projekty a filmy od Roberta Sedláčka a přeji mu, aby mu bylo umožněno je realizovat. :)

Film plný odkazů a citací. Možná právě v tom trochu připomene Draculu od Coppoly. A ty problémy jsou zde vlastně docela podobné. Film se proměňuje v kýč, klišé příběhů a rádoby působivých kompozic. Snová rozestřenost obrazu připomenu francouzský filmový impresionismus (stejnak i některé odkazy), ale v tomto filmu a v dnešní době to působí už jen lacině. Stejně tak jistě záměrný mix všech možných výtvarných stylů nedrží pohromadě a člověk má občas dojem, že kouká spíš na depresivního Disneyho. Režiséři v programu Ponrepa hovoří o představě Dreyera, který jim snad sedí na rameni a hodnotí jejich filmy. A já věřím, že jen zděšeně kývá hlavou. Doufal jsem v surreálnost, ale film je skutečně velmi dějový... Film mě neoslovil, nedotknul se mě a citace fakt dobrých starých filmů ani nezahřáli. Nejlepší na filmu nakonec byl předfilm Rampa od Chrise Markera, který strká předigitalizovaný a vykýčovaný film do kapsy.

Úžasné... Tak dlouho jsem se Rajovi vyhýbal a on je to nakonec tak neuvěřitelnej tvůrce. Formálně odvážný střih, fantastická práce s kamerou, mizanscénou a takové ty věci, které bychom asi u těch nejprogresivnějších z let 60. čekali. Vedle toho ta rozmělněná narace, civilní herectví, lehkost, ale i síla a závažnost sděleného. Škoda mluvit, je třeba vidět.

nejsem nijak zvlášť citlivý vůči filmovému nasílí a film mě z tohodle hlediska nijak nepohoršuje.. Mnohem citlivější jsem ovšem ke kvalitě scénáře. Naprosto nekonzistentní film, který je každou minutou hloupější až nakonec dosáhne na nové dno debility... Slátanina - občas dobře natočená, ale stále slátanina...