Toj

Áááá! Tak nádherně zvrácený... Perverznost je zde tentokrát často i mnohem explicitnější než jsme u Hitchcocka zvyklí. Řekl bych, že film disponuje jakousi britskou přidanou hodnotou a to v podobě humorných absurdností v chování postav. Večeře ve francouzském stylu se snaživou manželkou hlavního vyšetřovatele jsou naprosto geniální a pak i jediný pohyb kamery se stane mistrovským tahem.

Velmi vtipný a ironický komentář ke společenskému a kulturnímu směřování naší země po revoluci. Souhlasím se Subjektivem - vnímat tento film jen jako laciný útok na přehnaný intelektualismus, je tak povrchní a hloupé, že se toho mohou dopustit snad jen ty dvě hlavní postavy (schválně - pokud se nad mým komentářem rozčilujete - zkuste si zavázat tkaničku). Myslím, že orámování filmu Vladimírem Brabcem a Michalem Davidem poskytuje dost srozumitelný klíč, aby film nebyl vnímán tak jednoznačně. Pravděpodobně se nejedná o naprostý odsudek - dvojznačný vztah k populárním a pokleslým žánrům není nepodobný Tarantinovi. Ovšem zde chápu mnohem intenzivněji kritický rozměr, film (podobně jako i budoucí Choking Hazard) napadá a komentuje sám sebe zevnitř. Tomu tak činí pomocí kritických intelektuálních promluv (které se při sledování naivním divákem stanou jenom prázdnou atrakcí), ale i skrze záměrné trhliny v konzistenci vyprávění. Byl jsem mladistvým intelektuálem je jistě k nelibosti mnohých JoJo-žroutů velmi inteligentní film.

Choking Hazard se mi velmi líbil už kdysi dávno, když jsem ho viděl poprvé. Ale až teď (s poněkud zkušenějším okem) jsem si uvědomil celou genialitu téhle věci. Netuším jestli jsou některé "chyby" skutečně lajdáctvím, intuicí, nebo jsou výsledkem promyšlené práce a poučenosti, ale ve výsledku to funguje geniálně. Některé hlášky by se měly tesat, některé by zas měly být raději zapomenuty. Řekl bych, že Choking Hazard je film, který tak trochu filozoficky komentuje sám sebe. Komentáře o tom jak se někdo u filmu baví, ale dá málo, protože to působí amatérsky - to je vrchol docela ošklivého pozérství, který nemá smysl. Marek Dobeš dokazuje, že i z žurnalistiky mohou (či alespoň jednou mohli) vylézt lidi, kteří nejsou úplně blbý ;)

Hrozně zvláštní sedmdesátkový noir. Nejedná se o jeden z těch přímočaře "cool" neonoirů, které si občas pohrají s hranicemi žánru, ale zároveň totálně vtáhnou. Bezpochyby je to velmi inteligentní film. Zároveň je to nepříjemně Altmanovsky odtažitý a neuvěřitelně sedmdesátkově sedmdesátkový (takže velmi nesympatický). Obojí byl zřejmě záměr, ale já jsem se do filmu nemohl dostat, soustředit se. Po shlédnutí mi došlo, že problém byl spíš na mojí straně a jsem přesvědčen, že kdybych měl šanci film vidět na velkém plátně, tak budu naprosto nadšený.

Už vím, kde se vzala inspirace pro loupež v Melvillově Osudovém kruhu. Velmi stylová loupež a v protikladu k tomu uplně jinak (ale stále dost) stylový závěr.

Oukey... Možná dvě hvězdičky nejsou uplně objektivní, ale tohle je co? Další se společenskokritických filmů Thomase McCarthyho, který nám dá přednášku o tom, že všichni děláme chyby, že všichni si zasloužíme druhou šanci, že život není vždycky spravedlivý? Neříkám, že všechny postavy jsou zrovna ploché (ale některé vlastně docela jo), že tématem to není aktuální atd. Ale vlastně je to svým způsobem další z šablonek amerického nezávislého filmu. Na jednu stranu zde máme podvratné nápadité tvůrce s osobitým dotekem (Hal Hartley, Jim Jarmusch, Tom DiCillo, Vincent Gallo, Gus Van Sant, něco málo z tvorby Richarda Linklatera, s přivřenýma očima asi i Kevin Smith a pak možná mnoho dalších mladších méně známých tvůrců) a vedle toho jsou tu bytosti jako Thomas McCarthy, kteří se nás snaží dojímat malými lidskými příběhy s civilními postavy a v druhém plánu zaměstnají naše angažované mozky nějakou obecnou kritiku společnosti (sociální systém, imigrační systém, odvrácená tvář USA). Viděl jsem od McCarthyho dva filmy a bohatě mi to stačilo. Tyhle filmy nás obelhávají, snaží se nás zmást, přesvědčit nás o své umělecké hodnotě a o své závažnosti. To dělají skrze témata, která komentují a matou nás svojí narativní rozmělněností. Vyprávění samozřejmě je dost šablonovité a plné klišé, jenom to není tak nápadné. Hudba nás dojímá, kde nás má dojímat, lidi se cítí špatně na správných místech a film na nás otevřeně volá: "je ti z toho smutno! je ti z toho smutno!" Tohle jednoduché emocionální vydírání ve spojitosti se zdáním nějaké náročnosti budí samozřejmě dojem těžké artovosti a divák je šťastný, že jednou viděl trochu toho umění. V ideálním případě by se pak divák i film měli cítit důležitě. Ve skutečnosti tohle zdání nezávislou scénu požírá jako rakovina. Zdání, že není třeba víc. A tak vznikají takovéhle filmy, které ve skutečnosti nejsou nic jiným než Hollywoodem s laciným make-upem... A jejich umělecký a společenský přínos je stejný. Snad jenom tu je míň výbuchů, takže větší nuda...

Začátku pro mě bylo trochu náročnější se do toho dostat... Trochu mě zaskočila ta vážnost, temnost, ponurost a snad i melodramatičnost. Hitchcock si pohrával s trochu jiným stylem než obvykle. Každopádně z toho je cítit opět jeho mistrovství. Film geniálně pracuje s detaily. Záběry na předměty a obličeje jsou díky famózní kameře a střihu dovedeny k naprosto nesnesitelnému napětí. Vrcholem pak je naprosto úchvatný závěr.

Člověk si zákonitě musí říkat, že ten Scott je fakt loser. Tak má talentovanějšího bratra, no a? - to není přece důvod, aby točil blbosti, které budou zajímavé jen otravným a neobjevným ozvláštňováním kamery a střihu. Tady nemluvíme o žádné godardovské subverzi (naposledy jsem viděl dobře pracovat s podobně trhanými záběry v dystopické Dívce z planety Pondělí od velkého obdivovatele Godarda Hala Hartleyho) a ani se nedá hovořit o tom, že Tony Scott je pionýrem nějakých nových výrazových prostředků v žánrovém filmu. Tyhle prasárny říkají jediné: "Byl jsem zde, Tony Scottt" A nemá smysl mluvit o postmoderním nasávání estetiky videoklipu. Když už tak estetika špatného videoklipu - což se krásně doplňuje se špatností celého filmu. Je to klasická variace na střet dvou mužů na opačných stranách, kteří mají mnoho společného. Nicméně ani jedna postava není dost rozvinutá, nebo zajímavá. Pozérskej Travolta představuje vrchol trapnosti v dnes již klišé šablonce postav, které se snaží kombinovat chytrost, sadismus, excentrismus, padoušství a kamarádskost. Žádný z rozvíjených motivů nepřekročí nějakou hranici, aby se mohl stát zajímavým. Zločinecký plán není nijak geniální, střet dvou hlavních postav nenabídne skoro nic... Logicky nefungujou ani věci jako napětí. Film nás vede krásně za ručičku, ale nikdy nevystoupí ze stínu klišé. To umocňuje zbytečně pohyblivá kamera, která musí obkroužit úplně každej barák, helikoptéru, nebo ksicht. Ve výsledku to působí stejně lacině jako použití vyděračské hudby (taky se nešetří). Film tedy se snaží ždímat emoce na všech frontách, bohužel kromě téhle dojemné omítky nic nenabízí - nedá se mluvit o nějaké konzistentní struktuře, nějaké šikovné scénáristické práci a... Jediná záhada toho filmu tkví v tom, že jsem ztrácel čas se psaním delšího komentáře a nenapsal jsem rovnou: Je to blbej film!

Jedna z nejlepších resuscitací filmu noir. Na jedné straně se důsledně dodržuje pro žánr tak typická práce s formou, tradiční postavy, zápletky, vývoj a na stranu druhou si film dovolí se žánru naprosto zpronevěřit a s divákem, který se cítí v bezpečí žánrem stanovených mantinelů a klišé, tedy slušně otřást. Ale i bez toho... Tohle je naprosto výborný film, který třeba zrovna i stylem dost vyniká. Zajímavé prostředí, zajímavá doba, zajímavá témata. Doporučuji! ........ jo a ještě doporučuji opatrně s komentáři tady. Většina z nich prozrazuje mnohem víc než by chtěla a to není dobré pro divácký zážitek....

Vynikající travestie různých padesátkových hollywoodských filmů. Důsledné přehnání každého záběru, sřihu a pohybu kamery. Do toho šíleně podaný Shakespear, se zcizenými postavy a naprosto absurdní humor. Neuvěřitelně zábavný film.