sypanycaj

Vzpomínám si, že když film 2/3 roky zpátky vycházel na DVD (tehdy bylo v módě, kupovat je v trafice za pár pětek), větším písmem než název filmu, bylo naspáno to, že ve filmu je obsažena nejdelší sexuální cena v historii filmu. Nebylo třeba, prodávat jej tak lacině. Ve filmu je mnohem víc. Člověk měnící se pod tíhou situace, kdy ztratil někoho blízkého. Další, který se naopak mění vlivem ztráty člověka, který mu (ač by měl) blízký nebyl. Problematika rasových předsudků. Samota otce a syna pod jednou střechou, kteří k sobě nenašli cestu. Strach syna ze zklamání otce. Bezmoc. Sblížení za těch nejneromantičtějších okolností. A když se zeptám - kdybychom mohli vracet čas, vrátili bychom ho před "kritický bod zlomu" a nebo úplně na začátek, abychom mohli všechno udělat úplně jinak - líp?

Osobně předtím než jdu na film, seznámím se s ním jen zlehka - nechci vědět, jaký detail je tvůrcův odkaz na to a ono, ani jak ho inspirovalo pohnuté dětství (samozřejmě pokud je režisér "profláklý", tyto věci o něm chtě nechtě vím) nebo nedávná tragédie v osobním životě... Pokud mě zaujme film, zajímám se dál. Ale na startovní pozici, když na se na plátně objeví úvodní titulky,.. tehdy pro mě film opravdu začíná. Fontána, to byly audiovizuální orgie. Mozaika, který zblízka působí zdánlivě rozdrobeně, protože až s lehkým odstupem (a ideálně tak druhým až třetím podíváním) ji lze vnímat tak nějak kompletněji... A pak už si nejde nevšimnout, jak se dotýká základních filosofických otázkách na téma vztahu "člověk a život". Velkolepě a zároveň intimně pracuje s ikonou člověka toužícího po věčném životě - ač zprvu většinou v sobecké pýše doufajícího ve věčnost svou, postupně - po zjištění, že smrt blízkého je mnohem více bolestivou - poháněného spíše touhou získat více času...

Dlouho jsem se tomuto filmu vyhýbala. Bylo tam na mě moc hvězd, všichni z toho byli až moc paf, brala jsem to jako takový dobře načasovaný nenáročný trhák, který díky tomu, jak se o něm mluví, bude úspěšný i kdyby nechtěl. Podívala jsem se až když opadlo to "davové" šílenství a byla jsem příjemně překvapená. Do dvou hodin parádně zapasovány příběhy o podobách lásky, o dobrém i špatném co přináší - přitom to nebylo přeslazené. Příjemná směs emocí místo popcornu byla fajn.