WernerDMZ

nejsem filmkritik. Z toho environmentálního hlediska je to samozřejmě skvělé, vizuálně působivé, jestli to obstojí jinak, těžko říct, velká část mi přijde jako "když už jsme do toho (vizuálu) vrazili tolik peněz, musíme z toho vytěžit co nejvíc a co nejdelších scén." Ne, jinak to neobstojí. Místy je to nekonečné protahování plavání atd. dost nudné. Akce (ne že by mi o ní šlo, naopak) přijde se zabíjením těch kytovců (zapomněl jsem jméno), jako průměrně (pokrytecky) cítící (k přírodě) člověk jsem najednou začal chtít, ať ty modré co nejrychleji najdou a zabijou a kytovce nechají plavat ... paradoxy ... (a ty titanikovské scény na konci!).

A teď to vynásobte deseti (nebo jedenácti) a dostanete to, co Cale s Dustinem, Joeyem a Michaelem předváděli na standardních koncertech. Paris 1919 s orchestrem je dobrý nápad, tenhle koncert se povedl, ale standardní koncerty byly někde úplně jinde. Při Captain Hook se to rozjelo, hlavně Michael, škoda že druhou půlku osekali tak, že zbyly jen dvě písně (při koncertu zazněly ještě mj. Do Not Go Gentle, Riverbank, Secret Corrida). Jasně, hodina je na záznam koncertu až až, takže chápu, kdo by se chtěl dívat v televizi na celý koncert.

Rozhovory z velké části recyklované ze Suchého dokumentu (ve druhé části je fajn slyšet třeba Mackenzieho Browna a pár dalších), prokládané novými skypeovými rozhovory s Králem, záběry z koncertů (tak krátké, že se člověk ani nemůže zorientovat) a nezajímavými domácími videi, opakujícími se, a nespočtem soukromých informací, do kterých nám nic není (bulvár). Už ta kniha naznačila hodně, ale aspoň přinesla pár (a ne o moc víc) nových informací. Tenhle film nepřináší nic. Škoda.

V posledních letech internetem koluje tento citát Davida Bowieho, pocházející z rozhovoru z roku 1993: "Oddly, it was not really Lou Reed who attracted me to the Velvet. To me, the sound of the band was John Cale. That was confirmed a few years later when I worked with Lou on Transformer. John was the subversive element of the band, one of the most underrated musicians in rock history. That guy is a danger, a true character. I cannot think of anybody more terrifying and dark. Lou Reed is a choirboy compared to him." (přeloženo kýmsi z francouzštiny zpátky do angličtiny, proto ta kostrbatost) Když onen John Cale počátkem sedmdesátých let pracoval jako svého druhu hledač talentů pro Warner Bros., Bowie (čerstvě vyvázaný ze smlouvy s Mercury Records) zrovna hledal vydavatele pro své nadcházející album. Navzdory Caleově snaze (s podporou Teda Templemana) se u Warnerů nepodařilo neuchopitelného Brita prosadit (a domov nakonec našel u RCA). Uplynulo několik let, během nichž se Cale přestěhoval z Kalifornie do Londýna a pak do New Yorku. Tam došlo k něčemu, o čem se z nějakého důvodu dlouho nemluvilo, a i dnes mluví útržkovitě. Ti dva se spřátelili a trávili spolu každou volnou chvíli. Nahráli dvě příšerné písničky, které se pak – odhaduji že k nelibosti obou – dostali na veřejnost, jednou zahráli na jakési benefici (Cale Bowieho naučil part na violu), ale jinak po nocích zapíjeli kreativitu po hospodách. No a pak nic, každý šel svou vlastní cestou. Po Bowieho smrti Cale občas utrousil nějakou vzpomínku a vloni v létě vydal písničku Night Crawling ("help me to help you / to figure things out / .. / I can't even tell when you're putting me on / we've played that game before"). S explicitním animovaným videoklipem (až příliš). Caleův vzhled sice připomíná dobu o pár let starší (oblečení Paris 1919, vlasy Fear, tohle se má odehrávat 5-6 let poté, v r. 1979), ale klip neustálým opakováním scén (to není nějaká chyba nebo nedostatek peněz, jak to tak po internetu čtu) hezky ukazuje, jak tito dva – jedni z nejkreativnějších hudebníků své doby – dokázali promarnit takové možnosti. Na druhou stranu: "Did I ever want to produce Bowie? After spending time with him, I realised the answer was no. The way we were then would have made it too dangerous." Možná je to takhle správně. Tedy videoklip (animaci kritizovat nehodlám, nechť si poslouží jiní) je … fajn, ano! Líbí se mi. Samozřejmě se nabízí druhý pohled: ono hledění do minulosti (byť hudba je současná) jsem před pár dny zmínil v komentáři k videoklipu Noise of You, nechávám jej tam.

John Cale, který ještě o dekádu dříve zpíval "say hello to the future / and goodbye to the past / hurry up through the present / and get there fast" – a  neměli jsme důvod mu to nevěřit – se v posledních letech ne a ne s tou minulostí rozloučit. Hudebně (a textařsky) je samozřejmě stále na vrcholu, ale všude okolo je to jeden odkaz na minulost za druhým. Když vlovni v létě vydal píseň Night Crawling (s explicitním videoklipem), v níž vzpomíná na doby, kdy trávil noci a dny pitím s Davidem Bowiem, leccos to naznačilo. Píseň Moonstruck s všeříkajícím podtitulem, kterou hrál při dvou koncertech o pár měsíců později (a bude součástí nové desky, která vyjde příští týden), v trendu pokračuje. Ten podtitul: Nico's Song. Co víc dodat. Do Noise of You jsem vkládal větší naděje a píseň samotná mě snad ani nezklamala (byť ze zkušenosti předpokládám, že singly vydané před samotným albem budou mé nejméně oblíbené z celé desky), ale videoklip (a o ten tady přece jde, „filmová“ databáze) v podobě nijak zajímavých všedních záběrů New Yorku povětšinou překrytých – a tady nastává problém – fotografiemi z Caleova života, od dětství (s rodiči), doby The Velvet Underground vynechány (to už jsme měli v If You Were Still Around v r. 2014), přes 70. léta, další řada let vynechána, po relativní současnost (která je tedy zastoupena nejvíc, aspoň že tak / předpokládám, že se nechtěli zabývat sháněním práv k fotografiím z jiných období, protože většinu těch použitých vyfotila Caleova manažerka). Opět to hledění do minulosti (druhá možnost: vzhledem k tomu, že nejvíce je zastoupena poslední dekáda, první myšlenka byla, že Cale zemřel a tohle je vzpomínka jeho „manažerky“ N. na těch 20+ let, které spolu strávili – jenže Cale nezemřel). O rušivých mluvených vstupech JC (které v normální verzi písně naštěstí nejsou) nemluvě. Nemám ve zvyku se zpětně dívat na Caleovy videoklipy, jde mi především (jen?) o hudbu; některé se mi líbí (a hodně), ale přesto jsem je roky neviděl. Tenhle jsem dnes viděl dvakrát a tím to nejspíš skončí. Ke Caleovi mi tohle nesedí (třebaže to nemusí být špatné).

Při každé zmínce o Fitzcarraldovi mi vytane na mysli tento citát jednoho (naprosto nesouvisejícího) režiséra: "What’s missing nowadays is major ambition in work. I don’t mean ambition to be famous. I mean ambition to do something that can’t be done or that no one sane would do." Možná by se hodil spíš k filmu Burden of Dreams ("I shouldn't make movies anymore. I should go to lunatic asylum right away."), ale tady se Herzogovo (!) šílenství projevuje ještě mnohem víc. Toho člověka nic nezastaví, pro film je ochotný obětovat život (nejen svůj, jak víme), ale stejně tak Klaus Kinski, třebaže se bojí sebemenší infekce, hraje až na krev, bez ohledu na následky (viz příhoda s peruánským hercem). Ano, mj. tohle mi v dnešní době chybí, stejně jako autorovi onoho citátu. (A jak na konci tohoto filmu říká fotograf Beat Presser, tím skutečným Fitzcarraldem je Werner Herzog. Ten, který sice netuší, čeho je přenesení obrovského parníku přes horu metafora, ale metafora je to skvělá.)

Celým filmem provází Larry Sloman, který svým způsobem "za všechno může", to on přivedl Johna Calea do toho projektu s Les Inrockuptibles a... Ne, ani Caleova vina to není, dřív nebo později by k tomu došlo tak jako tak. Bohužel. I kdyby to sám Cohen po prvotním neúspěchu nechal být a tu píseň vůbec nehrál při koncertech, stejně by k tomu došlo, třeba po letech, ale došlo. Cale to uspíšil. K filmu: První polovina zběžně mapuje Cohenův život před tou písní, tak akorát podrobně, žádné přílišné zacházení do detailu atd., všechno v pořádku. Druhá polovina se točí kolem oné písně, což je rovněž v naprostém pořádku, koneckonců je to film v první řadě o ní. Jenže všechno to omílání a hysterie je děsivé, záběry z X Factoru vyloženě bolestivé. Byl bych raději, kdyby to natočili z tohohle úhlu pohledu, jako že dobrý, je to skvělá píseň, ale už toho bylo dost ... kdy si to lidi uvědomí? Hrají to na svatbách i pohřbech, hrají na pouliční hudebníci po celém světě (všeho jsem byl svědkem), což je sice pěkné, že se nějaké na první poslech tak svým způsobem nepravděpodobné písni dostalo takové popularity, ale bylo toho dost (ta cohenovská koláž na konci tomu moc nepomáhá). (Nemám co kritizovat, asi to je přesně tak, jak to být má - ten film.)

Klidně tyhle bláboly přeskočte. // Volné adaptace knih bývají (nebo by snad jen "mohly" být?) lepší než doslovné, protože ať se ty doslovné snaží knihu převést sebepřesněji, vždycky převedou jen základní příběh (část příběhu, protože samozřejmě celou knihu, ať je jak chce krátká, do hodiny a půl nezadaptujete) a všechno ostatní (v naprosté většině právě to, co dělá knihu .. "zajímavou", viz třeba Kundera) zůstane nepokryto. The Fugitive je celkem volná adaptace Green(e)ovy Moci a slávy, která se - přijde mi - z Green(e)ova díla sama o sobě dost vymyká. Bohužel adaptace sice volná, ale .. chycená za špatný konec. // Zpřeházení událostí, vynechání mnoha (i důležitých) postav je pro dobro děje. // Alkoholismus, dítě, jakýkoliv vývoj postavy kněze nebo jakékoliv podrobnosti o něm, všechny vnitřní dohady .. jak říkám, kdyby to bylo příliš doslovné, bylo by to horší, ale .. udělat z románového alkoholika ("páter Chlast") filmového "dokonalého" kněze, který vylévá alkohol z oken... // Co bylo přidáno působí dost lacině .. policajti chastají, zatímco servírka tancuje na baru .. scéna, kdy gringo (zloděj a vrah) v kukuřičném poli střílí policisty... // U mnohých Green(e)ových románů si snadno dokážu představit, že kdyby byly zfilmovány tímto stylem, při troše snahy by to mohlo dopadnout dobře. Moc a sláva by potřebovala jiný přístup. // Druhý pohled na věc: To, že někdo natočí film o bezpráví (...) neznamená, že to nutně bude dobrý film (byť se to nabízí), což letos neslavně dokázal mj. Daniel Adams. // Třetí: Je to skutečně špatný film? Kdybych si odmyslel (skvělou) předlohu? Je možné na tuhle otázku odpovědět? Není každá filmová adaptace špatná? Není každá filmová adaptace dobrá? Neměla by si žít vlastním životem? Záleží na tom? // Pozn.: V literatuře si v roce 1940 mohli dovolit víc než ve filmu v roce 1947. // P.S.: Že by ho podle té fotky nepoznali? V knize mají k dispozici jen starou nekvalitní fotografii. Tady je ta podoba zjevná... // P.P.S.: Flašinetáři v dnešním Mexiku (a obzvlášť CDMX) jsou otravní. Byla to tak vždy?

Ten starý vousatý muž (v roli čaroděje Gwydiona z velšské mytologie, viz Mabinogi) je antropolog a etnobotanik s obdivuhodnými znalostmi, poslední dobou bohužel hlavně mediální celebrita (šamanismus atp.), čímž skutečná podstata (i jeho knih) uniká –⁠ a tenhle videoklip tomu moc nepomáhá. V češtině mu vyšly asi dva tucty knih a rozhovor s ním (který jsem díky! moderátorce nedokázal dokoukat) je k dohledání v archivu DVTV. Jinak videoklip, ve kterém se záběry na kapelu prolínají se záběry na Gwydiona. Podobných je bezpočet (za Gwydiona si stačí dosadit třeba polonahé dívky v klipech amerických rapperů nebo cokoliv jiného u rockových kapel atd.). Jestli byly někdy videoklipy zajímavé(?), teď už nejsou. Ale spíš nebyly nikdy.

Výjimečný film, to v každém případě. (Klimovův Jdi a dívej se je jinde, netřeba srovnávat.) Zaměřím se ale na něco jiného a jen na to, drobnost v rámci celku, vytržená z celku a svým způsobem malicherná, ale bolestivá. /// Tedy (a mluvím za sebe): Obrovské množství skvělých scén, ale naprostá většina z nich je zničena zběsilým střihem a nezastavitelnou kamerou (pořád někam najíždí a odjíždí, nejde mi o pohyb, ale o zbytečný / nepřirozený / násilný pohyb – proč? to němůže chvíli vydržet na místě?) Čím víc střihů, tj. čím víc uměle navozené akce, tím větší šance na úspěch v Americe, tedy tím větší šance na Oscara? A kamera, hned na začátku, když kluk (ponechám ho bezejmenného, na jméno by si každý měl počkat na konec filmu) pouští po potoce loďku, jaký je důvod tu kameru zvedat do tak obrovské výšky? A jde to dál, prostupuje to celým filmem. U žádného jiného filmu jsem tyhle věci nevnímal tak ... bolestně? nebily do očí. Tohle není nějaká komedie, nebo co já vím, akční film (ne v převážné části, jsou tam výjimky a tam je to v pohodě), tam by to nešlo, resp. tam to být musí, ale tady časté střihy ruší při sledování, člověk nemá šanci se do toho zakoukat. Tohle bohužel zastiňuje (připomínám: mluvím za sebe!) to podstatné, čemu se v tomhle komentáři nevěnuju a měl bych. /// V každém případě se zdaleka neshodnu s většinou recenzentů nejen tady (tedy "recenzentů" nutně v uvozovkách, sám do té skupiny patřím), ale i jinde; co se mi líbí se tu nelíbí a naopak. Je hezké, že toho postavy moc nenamluví, jen víc takových filmů (v mainstreamu). Je hezké, že tam není téměř žádná hudba, kromě té, která je součástí děje. O údajně přehnaném násilí nemluvě, proboha... Atd. /// Kosińského knihu jsem nečetl.