jakear

Znáte to, jak si připadáte, že je k vám celý svět úplně nespravedlivý? Takový pocit se často dostaví ve chvíli, kdy se nám něco nedaří, kdy s něčím zapolíme a připadá nám, že nám někdo tam nahoře nepřeje. Všichni známe vliv nějakého krátkodobého omezení na náš život - ať už se jedná o nějakou zlomeninu, kvůli které musíme několik týdnů mít končetinu v sádře, nebo dojde na to, že nám zubař předepíše rovnátka, kvůli kterým se stydíme se najíst, když nemáme možnost si jít po jídle zkontrolovat zuby a případně je vyčistit - to všechno známe. Jenže pak přijde čas, kdy nám sádru sundají, nebo kdy nám dají rovnátka jen na noc a omezení jsou pryč a zase si přivykneme ke zdánlivě bezstarostnému životu. Někdy se ale setkáme s lidmi, kteří se den co den potýkají s nějakými obtížemi - jsou slepí, hluchoněmí, potřebují k pohybu vozíček a podobně - a právě v tu chvíli si uvědomíme, že naše potíže jsou jen malichernosti a na maličký okamžik si začneme vážit těch malých věcí, které si neuvědomujeme, že ovládáme, a ostatní by nám je jen mohli závidět. Jsme zvyklí každý den komunikovat se svou rodinou a přáteli, bavit se s kolegy, prohodit slovo s někým v obchodě nebo v dopravním prostředku. Lidé, kteří trpí nějakou podobou autismu, si jen tak nepokecají s někým na potkání. Pro ně může komunikace znamenat měsíce přípravy, sociální interakce je pro ně velmi složitá. Znáte to, každý má nějaký smysl pro humor, někoho vtip pobaví, druhého znechutí. Jenže lidé s poruchou autistického spektra často smysl pro humor úplně postrádají, všechny fráze berou příliš doslovně a nechápou, co lidé považují za humorné. Také si dělají starosti s tím, jaký mají nasadit výraz v obličeji v reakci na nějakou událost, najít přiměřenou formu úsměvu, číst "mezi řádky", vědět, kdy se něco hodí říct a kdy je lepší o dané záležitosti mlčet, nedokáží rozeznat jen pouhé náznaky, nonverbální komunikace je pro něco zcela nepochopitelného. O to složitější je pro takové lidi ne pouhá běžná socializace, ale také najít si partnera, vyjít si ven s někým, kdo se vám líbí, a "udělat dojem". Pro takové lidi je velice složité vědět, kdy říct nějakou pochvalu, kdy se na něco se zájmem zeptat - dokáží jen nasávat "návody" a rady od ostatních "normálních" lidí v jejich okolí. Taková témata zpracovává Atypical. U každé epizody tohoto seriálu jsem se dokázal dojmout - nemyslím tím, že by mi tekly potoky slz, ale velmi hluboce mě některé situace zasáhly a něco uvnitř mě nutí neustále nad nimi přemýšlet. Musím říct, že tenhle seriál mě DOOPRAVDY donutil začít si vážit svých malých talentů, které mám - smysl pro humor a dovednost seznámit se. Jsme všichni velmi nadaní, jen o tom ještě nevíme :-).