Adam_Musil

Christopher Nolan je čím dál "drzejší" a v podstatě i neohleduplnější ke svým divákům. Na rozdíl od Inception nebo Interstellar, kde jednotlivé postavy poskytují v dialozích divákovi i jakýsi výkladový komentář, zde je něco takového spíše výjimkou (což ale rozhodně nelze vytýkat, ba naopak vyzdvihnout jako specifickou výrazovou formu). Námět není vůbec špatný, nicméně přesto se domnívám, že tentokrát se autor pustil do něčeho, co není úplně domyšlené se všemi důsledky, tedy pokud by měl vzniknout 2 TENET 2, poukazoval by na jistou nedotaženost svého předchůdce. Film je určitě třeba vidět několikrát, možná že i inverzně, protože napoprvé nemá divák v podstatě žádnou šanci pochytit všechno tak, aby dokázal snímek racionálně uchopit jako smysluplný celek.

Darren Aronofsky pro mě vždy představoval vysoce kontroverzního tvůrce – buď mě jeho filmy vcelku oslovily (Black Swan), anebo úplně minuly (The Fountain), a to věřím platí i v měřítku "obecně diváckém". Ovšem v tuto chvíli už si žádné jeho filmové dílo jen tak ujít nenechám. Snímek mother! totiž nejenže odteď považuji za režisérův vrcholný kousek, hodný nikdy nekončící diskuse, ale jde dost možná i o nejpropracovanější psychologický thriller, jaký jsem kdy v životě viděl, alespoň co se týče jeho první pomyslné části. Druhá, možná i daleko zajímavější polovina už je záležitostí výslovně alegorickou o mnoha možných interpretacích, třebaže do popředí se už od začátku zjevně "dere" parabola široce biblická (až jaksi "fundamentálně archetypologická"), značně expresionistickou, vizuálně atraktivní, emocionálně nanejvýš strhující a jednoduše dech a slova beroucí. To vše navíc umocňuje špičkový herecký výkon Jennifer Lawrence – s postavou či obecně archetypem země, kterou ve filmu ztvárňuje, má divák v průběhu jeho sledování nutkání sdílet veškeré její emoce (zde se symbolika přesouvá z dimenze psychologicko-teologické skoro až do rozměrů ekologických). Pochopitelně že snímku lze vytknout jeho místy až explicitní ráz či uměle konstruovanou kolosálnost a mohutnou velkolepost, ale to vše je třeba vnímat jako autentický tvůrčí záměr. Ten navíc naprosto koresponduje s ideou příběhu, tímto prezentovanou na rovině mimetické (rozhovor mužského a ženského, resp. tvůrčího intelektu, ideje či rozumu a oddaného citu čili stvořené materie, nebo na vyšší rovině zobecnění jednoduše božského a stvořeného), diegetické (Bůh jako hlavní mužská postava příběhu, tj. básník, umělec), exegetické, metanarativní (Bůh jako tvůrce filmu, tedy režisér a scenárista Darren Aronofsky) a pochopitelně i metaexegetické (Bůh jakožto Bůh). Kdyby se mě někdo zeptal, o čem vlastně film je, jednoduše odpovím, že o všem – celkovým archetypálním pokrytím totiž dokonce silně konkuruje i The Lord of the Rings, a to už je opravdu co říci.

Samotný film je vcelku trefnou manifestací své ústřední myšlenky a lze spekulovat o tom, zda to snad nebyl odvážný tvůrčí záměr. Abyste tedy dokázali ocenit Mika Cahilla jako režiséra, musíte zhlédnout i jeho ne příliš povedené snímky, kam bohužel spadá i Bliss (podobně zakusit dvojí svět, abyste vybrali ten lepší). Jeho rukopis je patrný, podobně jako například v Another Earth je rozvíjena myšlenka Platónova podobenství o jeskyni (nyní implicitně), ale tentokrát "vězeň" dobrovolně přijímá jeskyni jako krásnou skutečnost, třebaže měl možnost nahlédnout tu "blaženější" – například v Matrixu se tato idea ozývá také, ovšem povětšinou z úst či stanovisek záporných postav – i v tomto aspektu se tvůrce filmu zatím neoddaluje své neoexistencialistické poetice, kde jeho hlavní hrdina dochází klidu a porozumění poznáním nutnosti.

Další nanejvýš emocionálně působivý a žánrově nevyzpytatelný počin od Mika Cahilla, ovšem tentokrát o docela explicitním dialogu muže a žen(y), vědy a víry, racionálního a iracionálního a jejich vzájemné komplementaritě a syntéze, která je pro obě strany zpočátku nepochopitelná. Porovnání I Origins s Another Earth je na místě. Třebaže námětově jsou snímky de facto odlišné, scenáristicky i herecky opět výtečné. Český překlad filmu bohužel dočista zastínil pěkný původní dvojsmysl – I Origins jakožto "původ mě" a "původ oka" – významy spolu přitom souvisí, protože v příběhu dojdou jeho postavy názoru, že oko je jakousi hmotnou realizací lidské duše. Autor vytváří velmi specifickou, hodnotnou, hluboce sentimentální a způsobem vyjádření až neoexistencialistickou estetiku desátých let 21. století. (100%)

Neznámý Rodrigo Grande dává vzniknout snímku, který je vlastně jen dalším dokladem toho, co španělští režiséři jako mj. Oriol Paulo, J. A. Bayona, Andrés Baiz, Guillem Morales, v rané tvorbě i Guillermo del Toro ad. skutečně bravurně zvládají, tj. mistrovsky a překvapivě v originálním námětu skloubit dobrodružství a napětí s (mytickými) prvky mateřské lásky a odhodlanosti k vykonání ryzího hrdinského činu, mnohdy i odkrýt v hrdinovi příběhu jeho nevyzpytatelnou lstivost na jedné straně a pomstychtivost a krutost na straně druhé a především vzbudit v divákovi upřímné dojetí a nepatetický sentiment – inu poetika španělského thrilleru 21. století se všemi rysy. (95%)

Podstata příběhu o Supermanovi spočívá v jakémsi střetu mezi mýtem a ideologií. Přesto mýtus a lidová moudrost vítězí, "dobré" poráží "zlé", muži se chovají "mužsky", ženy "žensky", mladší rádi přijímají rady od starších a v jejich očích moudřejších, což v postmoderní době tolik schází, a to vše příběhu dodává nadčasové rozměry a ráz moderního eposu, který dokonale předává tradiční vědění současnému člověku. Úspěch filmu je tímto zaručen. Supermanem může být každý, kdo si přizná, kým skutečně je, a podle toho žije – je autentický, je sám sebou a je šťastný. (80%)

Podle mě poněkud nedoceněná hodnota Die unendliche Geschichte spočívá v neobyčejně poetickém až teologicko-metafyzickém podobenství, které představuje (podobně postupuje například Antoine de Saint-Exupéry ve svém Le petit prince, přestože jeho příběh je záležitostí spíše paraboly etické); proto nechť čtenář tohoto komentáře odpustí kratší panteistickou analýzu. Říše Fantazie vedle svébytné a nikterak nedůležité pohádkové linie zosobňuje nejen úplnost a nekonečnost boží ("Fantazie vůbec žádné hranice nemá."), ale též jeho nadčasovost ("Na začátku je vždycky tma."). Oproti tomu "nicota" potom symbolizuje takzvané "zlo" (chceme-li ďábla, satana, antikrista, lucifera, azazela, mefistofela) či ono nejsoucí, co veskrze netrvá. Též se zde vyskytuje kontrast mezi moudrostí Morla ("Nás ani nezajímá, jestli nás něco zajímá."), spočívající v jeho nihilistickém postoji, a cestou k jejímu poznání, resp. mladistvou myslí mladíka Atréju, manifestujícího v sobě archetyp hrdiny, jež se v průběhu příběhu ukazuje jako neméně krásná. Co se však týče hereckého obsazení, nebudu nikdy zcela spokojený – z obou představitelů chlapeckých hrdinů patrně vlivem jejich herecké nezkušenosti čiší jistá nedůvěryhodnost a neautentičnost, a filmová adaptace tak onu poetičnost v určité míře ztrácí. (89%)

Na rozdíl od Cube nebo Saw, protože tyto snímky ten náš zjevně připomíná, se zde objevuje nový zajímavý prvek, a to ten, že jeden z hráčů se rozhodne přijít s alternativním řešením, když se snaží proniknou, řekněme, nad meze únikové hry a odmítá hrát podle pravidel "mistra hry". Právě zdravý rozum mnohdy u hlavních hrdinů podobných filmů postrádáme. I přesto ale nemohu hodnotit lépe, protože inspirace jimi je více než patrná, a Escape Room tak nezůstává ničím jiným než dalším eklektickým výtvorem. (80%)

Co k tomu dodat? James Wan se ne poprvé rozhodl pro experiment a protentokrát se ujal režie pseudo-dobrodružného akčního snímku s nesympatickým arogantním hlavním hrdinou, ze kterého hloupost jen čiší. Jediné, co snad oceňuji, je myšlenka spojení takříkajíc "dvou v jedno". Přemíru vizuálních efektů na jednu stranu vytýkám, ale je to asi to jediné, co film ještě drží nad vodou (nebo pod ní?) a činí jej poutavým. Snímek se sice opírá o mytické základy (trojzubec, Atlantis apod.), ale čistě o mytickou koncepci se nejedná, prvky ideologie a falešného "moderního" heroismu jsou zde bohužel více než patrné.

Jedná se o velmi dobře zvládnutou, nenáročnou oddechovou akční krimi-komedii, která si až mistrovsky pohrává s hudbou a barvami, s atraktivními herečkami v hlavních rolích k tomu, zejména tedy hovořím o Eize González. Film přiměřeně plyne, vyvíjí se a nenudí, zkrátka baví. Kevin Spacey tu působí možná až "násilně" jako jakási pojistka kvalitní podívané, ale nebýt jeho, určitě bych hodnotil snímek stejně.