Adam_Musil

I přes pravidlo "nejlepšího prvního dílu", které má ovšem řadu známých výjimek, mě vždy nejvíce oslovovaly spíše až poslední čtyři potterovské filmy v režii Davida Yatese. U něj se mi vždy zamlouvalo, že pozvednul někdejší obyčejné rodinné fantasy Chrise Columba na mysteriózní dimenzi. Za mě divácky nejatraktivnější a nejzajímavější Harry Potter and the Half-Blood Prince představuje dvě nosné dějové linie. V první rovině vystupuje dvojice Severuse Snapea a Draca Malfoye, jejichž interakce v podstatě determinuje závěr tohoto dílu, a v druhé Harryho Pottera a Horacia Křiklana, která je zase veskrze klíčová pro budoucí vývoj příběhu jako komplexu, protože poskytuje divákovi informace o viteálech a obecně Voldemortově životě. Snímek je navíc mimořádným žánrovým experimentem – vykazuje znaky mysteriózního a psychologického dramatu, ale závěrem (famózní scénou v jeskyni) také hororu. Až na pár detailů si filmová adaptace odpovídá s knižní předlohou. Ovšem na místě je upozornit na ne příliš kvalitní český překlad názvu filmu – přezdívkou "Half-Blood Prince" je míněn Severus Snape coby potomek Tobiase Snapea a Eileen Prince-Lloydové, tedy skutečně "Prince z poloviční krve", nikoliv "Princ dvojí krve".

Darren Aronofsky pro mě vždy představoval vysoce kontroverzního tvůrce – buď mě jeho filmy vcelku oslovily (Black Swan), anebo úplně minuly (The Fountain), a to věřím platí i v měřítku "obecně diváckém". Ovšem v tuto chvíli už si žádné jeho filmové dílo jen tak ujít nenechám. Snímek mother! totiž nejenže odteď považuji za režisérův vrcholný kousek, hodný nikdy nekončící diskuse, ale jde dost možná i o nejpropracovanější psychologický thriller, jaký jsem kdy v životě viděl, alespoň co se týče jeho první pomyslné části. Druhá, možná i daleko zajímavější polovina už je záležitostí výslovně alegorickou o mnoha možných interpretacích, třebaže do popředí se už od začátku zjevně "dere" parabola široce biblická (až jaksi "fundamentálně archetypologická"), značně expresionistickou, vizuálně atraktivní, emocionálně nanejvýš strhující a jednoduše dech a slova beroucí. To vše navíc umocňuje špičkový herecký výkon Jennifer Lawrence – s postavou či obecně archetypem země, kterou ve filmu ztvárňuje, má divák v průběhu jeho sledování nutkání sdílet veškeré její emoce (zde se symbolika přesouvá z dimenze psychologicko-teologické skoro až do rozměrů ekologických). Pochopitelně že snímku lze vytknout jeho místy až explicitní ráz či uměle konstruovanou kolosálnost a mohutnou velkolepost, ale to vše je třeba vnímat jako autentický tvůrčí záměr. Ten navíc naprosto koresponduje s ideou příběhu, tímto prezentovanou na rovině mimetické (rozhovor mužského a ženského, resp. tvůrčího intelektu, ideje či rozumu a oddaného citu čili stvořené materie, nebo na vyšší rovině zobecnění jednoduše božského a stvořeného), diegetické (Bůh jako hlavní mužská postava příběhu, tj. básník, umělec), exegetické, metanarativní (Bůh jako tvůrce filmu, tedy režisér a scenárista Darren Aronofsky) a pochopitelně i metaexegetické (Bůh jakožto Bůh). Kdyby se mě někdo zeptal, o čem vlastně film je, jednoduše odpovím, že o všem – celkovým archetypálním pokrytím totiž dokonce silně konkuruje i The Lord of the Rings, a to už je opravdu co říci.