Oktavianus

Geniální. Jednoduše fakt geniální a je mi docela líto všech, kteří na Jarmuschovu hru nepřistoupili a nebavili se taky. Mrtví neumírají, a to je nutné si uvědomit, není standardní parodií na zombie horory, případně parodií a svébytným filmem zároveň (jako senzační Shaun of the Dead). Tenhle film je čímsi jako metaparodií na špatné zombie filmy. A protože jich je dost, je z čeho brát... Počínaje příšernou titulní odrhovačkou, která hraje všude, protože přece "je to ústřední song filmu", po schválně toporné herectví jinak špičkových herců, naprosto geniálně idiotské dialogy opakující stejné vtipy (a že humor je řádně suchý, suchý jak bondovské martini - líp by ten koktejl nenamíchali ani sami Britové), trocha ekologie, ale ne nějak přehnaně, vlastně taky slouží skvělým fórům o přemoudřelých dětech v (nejen) zombie filmech. A čím víc děj postupuje, tím jsou režisérovy nápady ujetější a ujetější a pořád to graduje, takže ve chvíli, kdy se herci na plátně baví o tom, kdo četl kolik ze scénáře a že "Jim je kokot", může se zdát že dál to jít nemůže. Ale Jarmusch dokazuje, že může, jak vzápětí dokáže Tilda Swintonová. Když je řeč o hercích a jejich mimořádně špatných výkonech, strašně mě mrzí, že je stopáž tak krátká, protože kromě Billa Murraye a Adama Drivera mají všichni spíš jen štěky. Což je škoda - každá postava by si zasloužila mnohem větší prostor, ať už Selena Gomezová s Austinem Butlerem (moc mě potěšilo, jak oba dopadli, moc), rozkošnej rasista Steve Buscemi (Make America white again!) nebo shledání po letech s Dannym Gloverem... Jim Jarmusch mi tímhle filmem letos připravil připravil jeden z nejsilnějších kinozážitků, který dokázal trumfnout už jen Tarantino.

Přidat k osmi stům další zbytečný komentář skoro nemá smysl, protože řečeno bylo vše, co být řečeno mohlo. Tak jen ve zkratce: naprosté nadšení. Po letech beru Tarantina zpět na milost, a to nikoli jenom kvůli stejnému fetiši. Tyhle filmové šedesátky jsou tak moc krásný a tak moc zářivý, že se chci vrátit v čase a prostě je zažít taky. "Špinaví zasraní hipíci" jsou všeobecně vykresleni jako naprosté zlo (což podtrhuje i hudba, která je věrně dobová, ale v soundtracku se neobjeví snad žádná hipísácká písnička, jen tehdejší čistej mainstream), za což velkej palec nahoru. DiCaprio hraje jako král, byť ho lehce zastiňuje Pitt, ale to proto, že role Cliffa Bootha byla prostě napsaná zajímavěji - jinak Leonardo fakt předvádí úchvatnej hereckej koncert. A Sharon Tateová je tu fakt k sežrání a ty z množství odkazů a narážek, které jsem pochytal, mě hodně zahřály. Těch 162 minut je fakt málo, chci další a další příběhy Ricka a Cliffa! A jelikož všechno další tu napsali jiní, omezím se jen na to, že si jdu koupit plamenomet.

Zatím je to společně s Máří Magdalenou, Prvním člověkem a Halloweenem pro mě film roku. A to i když by bylo co vytýkat: dalo se přitlačit na Freddieho homosexuálních večírcích plných drog a chlastu, že i když se film odehrává během 15 let, nikdo nestárne a v roce 1985 vypadají všichni stejně mladistvě jako roku 1970, že film jen naplňuje šablonu životopisných filmů o muzikantech: nula z nuzných poměrů - start ke hvězdám – pobyt na vrcholu - hvězdné manýry, opouštění svých ideálů – pád dolů – usmíření a velkolepý návrat. Nic nového ani objevného. Jenže těžko to ale scenáristům vyčítat, když se to právě takto (plus mínus, v zájmu dramatického vyprávění bylo nutný pár maličkostí časově posunout, to bych filmu fakt nevyčítal) odehrálo a dohlížel na to i Brian May... Celkově mě to sebralo. Možná proto, že celým filmem zní muzika Queenů, že vystoupení na Live Aid je zrekonstruovaný skoro kompletně, že Rami Malek je naprosto dokonalej Freddie se všemi detaily (nakonec to platí i o ostatních), že ten film má duši. To je ono. Freddie je i podle vlastních slov "hysterická buzna", zároveň tak trochu malý dítě ztracený ve velkým světě, a možná právě ten lidskej dojem na mě zapůsobil nejvíc. Technicky je film taky vynikající - divák je s Queeny pokaždé na pódiu, když hrajou, což ve Wembley před celým světem bere dech. Pasáž z Live Aid je natočena geniálně. A souhlasím s tím, co už tu bylo řečeno: jakmile společně s Mercurym nejen Wembley, ale celý svět roztleskává Radio Gaga, může se jít jiná Gaga i se svým kýčovitým Shallow schovat... Moc často se mi nestává, že bych měl po novinářské projekci nutkání jít na film ještě jednou, až bude v běžné distribuci. Letos jen u Bohemian Rhapsody.

Dokonalost. Přestože jsem si po přečtení Palahniukovy knihy nemyslel, že by filmové zpracování mohlo být ještě lepší, tak bylo. Nejen zásluhou Pitta a Nortona, nejen zásluhou Pixies a odlišného konce, nejen tím, že převedením obtížného textu nezmizela původní poetika. Kdo by nechtěl být Tyler Durden? Kdo by nechtěl mít alespoň kamaráda, jako je Tyler Durden? Kdo se nenašel v některé z mnoha myšlenkových "poselstvích" (a to tenhle termín z duše nesnáším)? Byť se neztotožňuju s filmovým anarchismem, i já si našel svoje: mužská generace vychovaná ženami nemá svoji válku, nestane se rockovými a filmovými hvězdami, nestane se opravdovými chlapy, a to nám prostě chybí a musíme si to vynahrazovat jinak. A pokud se vám tahle teze nelíbí, zkuste jinou. Je jich tam dost... Nepamatuju se, že by mi film se stopáží dvě hodiny dvacet utekl tak rychle. Rychlé střihy, brilantní kamera, senzační režijní nápady (dobře, až na tu jeskyni s tučňákem). O Heleně Bonham Carterové jsem před projekcí pochyboval, zda se na Marlu hodí. Stejně jako o Nortonovi coby vypravěči. Beru všechno zpět. Fight Club není jen film. Fight Club je život se všemi esencemi. Mohl bych tu o snímku psát celé hodiny (a ve chvílích volna možná budu), ale zatím se spokojím s jednou lakonickou větou (kterou teda použil Strugackij v reakci na Tarkovského Stalkera, ale who cares): Mistrovské dílo.

Přestože dávám plný počet, klidně bych půlhvězdu ubral, a to především za kameru. Sice si na kamerové hrátky člověk u Chazella zvykne, ale tady bylo to ruční roztřesení na mě prostě moc. Ale jinak? Obrovská spokojenost. Ať už s příběhem, který vychází spíš z postavy Armstronga jako člověka (manžela a otce) než vesmírného hrdinu, stejně civilně pojatý patos (trocha ho tam je, ale jen tak akorát), důraz na důležitost posouvání lidského poznání, tradičně skvělou Hurwitzovou hudbou nebo rozmáchle pojatým přehledem vývoje programu Gemini a Apollo. Dovedu si představit, že se u té "technické" části bude někdo nudit, ale třeba mě to bavilo nejvíc. A k tomu Ryan Gosling - už po La La Landu jsem ho vzal na milost, a v Prvním člověku je bezchybnej. Naprosto. Pokud mu loni Oscara sebral Casey Affleck, za půl roku si pro něj Gosling dojde, neumím si představit, že by se tak nestalo. Navíc ten retro feeling mu hodně pomáhá. Samozřejmě v tom není sám, skvělá je i Claire Foy nebo mě hodně bavil Jason Clarke jako chudák Ed White, ale Gosling si je strká do kapsy všechny. A úplně nejlepší? Samotné zpracování přistání na Měsíci. Chazelle je génius. Dokonale propojil obrazové a zvukové výrazové prostředky v naprosto dechberoucí okamžik, kdy se otevřou dveře lunárního modulu a před Armstrongem a diváky je měsíční krajina...

Že se v televizi v posledních letech najdou mnohem lepší filmy než v kinech, je známá věc. Hlavně České televize - vřelý dík za to. I proto (nejen pro skvělý zpravodajství) má smysl platit poplatky a i proto jsem hrdej, že tuhle televizi máme. V kinech jsou extra mainstreamové blbiny, očekávající mizivou inteligenci průměrných diváků. A jak naznačuje tento film, oprávněně, protože inteligence průměrných Čechů je opravdu mizivá. V tom je dopad Zločinu v Polné nejsilnější - paralely se současností jsou mrazivé. Ať už co se týká zmanipulovatelnosti politiky (jak jinak by Zeman, Babiš nebo Okamura mohli mít tolik hlasů, kdyby nepodchytili přízemní pudy méně intelektuálně zdatných - jichž je většina), nebo kolik lidí dodnes věří "židovskému spiknutí" a "židovským rituálním vraždám". I se to lze dočíst tady ve vážně míněných komentářích. Fascinující. Proto jsou takové filmy, jako je tento, důležité. Zločin v Polné možná není bez chyb, ale superlativy převažují. Od herecké stránky filmu - Roden, Plesl, šokoval mě mladej Heřmánek, jak senzačně vystřihl jednoduššího Hilsnera - přes důraz na dobovou řeč a kostýmy po třeba chytrý nápad proložit to dobovými antisemitskými odrhovačkami. Jistě, je to televizní film, což se odráží na rozpočtu a exteriérových scénách, ale s tím se počítá - je to přece televizní film. Kvalitativně nějakých 80 procent, za společenský význam přidávám pátou hvězdu. PS: Jsem rád, že mi zdejší komentáře prozradily, že největší kokot zdejších stránek není Psychor, ale dement Kingik.

Academy Award 1929. Velkolepý film, u kterého se mi nechce věřit, že vznikl před více než devadesáti lety. Ostatní snímky té doby převyšuje o hlavu a je to naprosto zasloužený první nositel Oscara. Jistě, je z dnešního pohledu trochu naivní a hlavní hrdinové Jack a David jsou vlastně naprostí supermani; vůbec piloty ve filmu obestírá aura superhrdinů a nedivím se Blackadderovi v Černé zmiji, že si právě z této glorifikace "leteckých es" dělá legraci. Ovšem vedle Upíra Nosferatu a Kabinetu dr. Caligariho se jedná o jediný němý film, kdy jsem ani na chviličku nekoukl na hodinky, kolik ještě zbývá času. Není to soudržné dílo, fantastické a napínavé letové scény plné soubojů jsou o moc lepší než scény z vojenského zázemí (kde to vypadá jako na skautském táboře) nebo když mají oba letci opušťák a chlastají v Paříži (nad bublinkami, co pronásledovaly ožralého Jacka, kroutím hlavou ještě teď). Na začátku oba piloti pálí po Sylvii, aby se na ni v průběhu děje zapomnělo... Ale dojem, umělecký i trikový dojem zastiňuje všechno ostatní a hlavně proto dávám o hvězdičku víc, než by si to (čistě objkektivně) zasloužilo, protože dojem z filmu je velkolepý. Je mi tam sympatický i americký patriotismus, který se na Velkou válku dívá ve stylu "přišli jsme, viděli jsme, zvítězili jsme" - ale neměli to Američané právě tak? Zaujala mě taky Clara Bow, která byla dost roztomilá (a je púrima vědět, že letěla na upíry a někdy v té době si to vesele rozdávala s Belou Lugosim) a koneckonců i oba hlavní hrdinové. Prostě úžasný předchůdce Pearl Harboru - a z mého pohledu lepší.

Úchvatná freska o posledních Ježíšových dnech očima Marie z Magdaly. Znamená to, že divák vidí jen to, co mohla vidět ona sama, kde nemohla být - Pilátův soud a podobně -, to vidět není. Kromě postavy Jidáše, kterého mám spojeného s vyobrazením v Jesus Christ Superstar jako člověka mimořádně chytrého, který věděl, co a proč dělá - tady je jen sobecky náboženský fanatik -, nenacházím chybičku. Ale i s Jidášem je to problém můj, nikoli problém filmu. Ten je skvělý. Komorní drama o několika postavách v realisticky chudém prostředí navzdory línému tempu bere dech. Je prodchnuté nepochopením Ježíšova učení (vyjma samotné Marie), klíčovým motivem odpouštění a fascinujícím mysticismem, podpořeným skvělou hudbou. Při vzkříšení Lazara jsem měl husí kůži po celém těle, jak moc mystická ta scéna byla. Trochu jsem se bál castingu, ale stačilo pár minut a všechny obavy se rozplynuly. Rooney Mara svůj part "emancipované" ženy zvládla a Joaquin Phoenix je fascinující - byť je starší než Ježíš v posledních dnech a v civilu docela tloustne, tady vystřihl Proroka skvěle. Docela by mě zajímalo oficiální přijetí v katolických kruzích. Já jsem nadšenej z nejlepšího biblického filmu - a to říkám jako fanda velkofilmů klasického Hollywoodu a katolík.

Jeden z nejlepších a nejnedoceněnějších filmů roku 2016. God Bless Dick Chaney´s America! V jednom tedy s tvůrci nesouzním: je zřejmé, že jim není po chuti amerického vojenského angažmá v Iráku a Afghánistánu, satirické poznámky na adresu federální vlády a zvlášť někdejšího prezidenta George W. Bushe jsou až příliš jednoznačné. Zbytečně silně antimilitaristické a protiestablishmentové pojetí je však jednou z mála pih na kráse, a pokud na rozdíl ode mě patříte ke kritikům zahraničí politiky USA, připíšete snímku další významné plus. I tak jsem ale dal plný počet, a to jakýkoli vojenský zákrok USA kdekoli po světě budu vždycky obhajovat. Týpci a zbraně navíc mají obrovský trumf v Jonahu Hillovi. Jeho Efraim Diveroli je slizký, úlisný, podrazácký, chlípný, arogantní, místy s psychopatickým chování, přesto z něj nejde odtrhnout zrak. Kdykoli nebyl v záběru, těšil jsem se, až se do něj zase vrátí. Zbytek včetně nudného Milese Tellera jen tak přicmrndává. Skvěle natočený příběh o falši, kamarádství, podrazech a morálních dilematech je dechberoucí, vědomí, že inspirací byla skutečná událost, ho posouvá ještě o kus výš. Jen doplatil na zařazení do ranku komedie, protože komediální není a nechtěl být - satira přece není komedie.

Academy Award 2018 nominee. Nejméně nápadný film letošních Oscarů, zároveň jeden z nejkrásnějších. Po tom floutkovi z Lady Bird mi pomohl vzít na milost Timothéeho Chalameta, který je jako citově a sexuálně nejistý puberťák skvělý. Naopak jsem měl potíže s Armie Hammerem. Jak tu všichni obhájci tohoto filmu píšou, že si zasloužil oscarovou nominaci za vedlejší roli, osobně mi přišel trochu prkenný a hlavně nevhodně starý, Chalamet klidně mohl hrát jeho syna a divný by mi to nepřišlo. Ale to je asi jediná výtka. Nádherná atmosféra léta v severní Itálii, přátelství, holky, kluci, antika, studium... prostě paráda. Ani mě nerušila stylizace do 80. let, není totiž nějak moc patrná, film se mohl klidně odehrávat kdykoli. A moc se mi líbila nenásilnost podávaného vztahu mezi oběma kluky, žádné tlačení na pilu, žádný homofobní prvek zdůrazňující mimořádnost queer tématu - je úplně jedno, jestli to jsou dva kluci, nebo kdyby šlo o dvě holky či kluka a holku. Dej mi své jménoje skvostný letní snímek, dějově nijak nevyčnívající, ale o to silnější - jednoduchý milostný příběh v tolerantním prostředí. Nic víc, nic míň. A jako takový za suverénních pět hvězd, protože sledování byla jednoduše pohodová paráda.