Maudeleyn

Quasi-feministický snímek o "první" malířce všech dob plný nesrovnalostí a překrucování historických faktů. Agnès Merlet došla při čtení záznamů soudního procesu s Agostinem Tassim k závěru, že malíř Artemisii neznásilnil, nýbrž že mezi nimi byl naopak vztah plný vášně a něhy - a rozhodla se o tom natočit film. Budiž. Pak ale jen stěží lze vydávat film za skutečně biografický. Film samotný je přehlídkou klišé, které osobnost Artemisie Gentileschi obklopují. Zcela jistě nebyla první známou malířkou ani první malířkou, která dosáhla slávy už za svého života; jejími předchůdkyněmi byly např. Caterina van Hemessen, Sofonisba Anguissola nebo Lavinia Fontana. Artemisia se v podání Agnès Merlet podobá spíše emancipované románové hrdince z 19. století než italské barokní malířce. Repliky postav působí poněkud nepřirozeně a křečovitě, snad v důsledku snahy vpašovat do filmu co nejvíce reálií z Artemisiina života a tehdejšího kulturně-společenského pozadí. A zatímco režisérka předkládá divákovi své feministické pojetí známé malířky, kamera zcela nefeministicky klouže po vnadných křivkách těla hlavní hrdinky... Artemisiino malířství se ve filmu ocitá spíše na vedlejší koleji, neboť hlavní linii tvoří trojúhelník Artemisia - Tassi - Orazio. Většina obrazů, jejichž reprodukce se ve filmu objevují, pochází z pozdějšího období Artemisiina života (např. Portrét gonfaloniera, 1622). Autoportrét, který Artemisia ukazuje Tassimu, má ve skutečnosti mnohem větší formát a vznikl přibližně o 26 let později. Obraz Judity a Holoferna vznikl rovněž později, za Artemisiina pobytu ve Florencii, jako přepracovaná verze obrazu z let 1611-1612, tedy z období, kdy byla znásilněna; zůstává otázkou, proč se ve filmu objevuje druhá verze obrazu a nikoli první (že by kvůli své větší drastičnosti?). Závěrem: Romantické drama pro dlouhé sobotní večery. Potěší a neurazí (možná). O životě skutečné Artemisie Gentileschi se ale moc nedozvíte.