woody

Odporné.

Člověk v tom koukání se na jiné kuchaře nalézá nějakou vnitřní harmonii nebo jsem plně přijal svou normcore osobnost, nevim. A na Netflixu je teď jedna obzvláště vydařená - The Final Table. Dvanáct dvojic profesionálních kuchařů z celého světa vaří pokaždý jídlo jedný daný země. Nejdřív pro porotu složenou z místních celebrit, tři nejslabší týmy pak vaří pro největšího šéfkuchaře té země. Kdo je zase nejslabší, končí. Nic víc. Žádné taktizování, žádné strategie, žádné podrazy, žádný umělý vytváření emocí - čistá procedurálka, profíci ve svým oboru, co se snaží uvařit nejlepší a nejzajímavější jídlo. Jednoduchý koncept tak nechává diváka unášet se na vlnách preciznosti a dokonalosti, šlape to jak švýcarský hodinky a navíc to má obří rozpočet, žádný šméčko. Mindhunter mezi kuchařskými show.

Hravé a rozkošné. Pokud bude Ritchie sračky jako Aladin vyvažovat podobnými malými dílky pro radost, tak ho vlastně budu mít pořád rád.

Zábavná jednohubka, která se naštěstí nebere moc vážně. Ve správných chvílích ví, kdy má být gore, kdy to odlehčit černým humorem, kdy jít trošku do hloubky, aby se neřeklo. Samara Weaving v hlavní roli velice sympatická, stejně jako zbytek osazenstva.

Ukázkový fan-servis. Návraty starých milovaných postav, výborné mikrozápletky. Pro milovníky seriálu nejhezčí možné rozloučení (že to jde ukázkově posrat ukázaly třeba nové Gillmorky, takže o důvod víc, proč zaleskat)

Není to Scorseseho nejlepší film, není to dokonce ani nejlepší mafiánský film - na to by byla potřeba obratnější ruka dramaturga ve druhé třetině (scéna na výroční slavnosti je úděsná)... Nejsilnější je hlavně atypická poslední třetina, kterou člověk v gangsterce úplně nečeká, ale vzhledem k věku hlavních aktérů je to očekávatelný. Pesci nejvíc jako vždycky. Pacino taky krásnej. De Niro hraje klasického De Nira, občas to působilo jako z Přeber si to.

Tak se jim to povedlo. Zabili Star Wars.

Obdivuhodně debilní film od chlapa, který v životě nedokázal natočit jedinou přehlednou akční scénu. Pro boomery dobrý.

Ve svém jádru nejnebezpečnější midcult posledních let. Herecky naprosto sebejistý, režijně průměrný (to i ve Starsky a Hutchovi měl Phillips více stylu), scénáristicky pak naprosto podprůměrný, vykrádající své vzory od Taxikáře přes Krále komedie až po Network. Na druhou stranu, současný zeitgest (v USA i v Evropě) to zachytilo velice přesvědčivě.

Bylo mi až do breku - z nepochopitelného twistu jedné z postav. Takové věci by se vašim kamarádům z dětství stávat neměly.