luke774

luke774

Lukáš Malý

okres České Budějovice

2 body

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3
    • 3.10.2017  15:21

    Před pěti lety byla unesena dívka a únosce vyžadoval výkupné, které dostal, ale dívka byla nalezena mrtvá. O pět let později ve vlaku Orient expres je zavražděn bohatý podnikatel, který jak se ukáže je ten únosce té dívky. Hercule Poirot si s tím vůbec neví rady, protože v těle oběti je 12 ran různé síly. Nakonec se ukáže, že ve vlaku cestuje 12 lidí, kteří byli tím únosem malé holky nějak zasažený, takže se rozhodli takto pomstít. Když totiž selže spravedlnost pomoci státu, musí přijít jiná spravedlnost.

    • 3.10.2017  15:20

    Před pěti lety byla unesena dívka a únosce vyžadoval výkupné, které dostal, ale dívka byla nalezena mrtvá. O pět let později ve vlaku Orient expres je zavražděn bohatý podnikatel, který jak se ukáže je ten únosce té dívky. Hercule Poirot si s tím vůbec neví rady, protože v těle oběti je 12 ran různé síly. Nakonec se ukáže, že ve vlaku cestuje 12 lidí, kteří byli tím únosem malé holky nějak zasažený, takže se rozhodli takto pomstít. Když totiž selže spravedlnost pomoci státu, musí přijít jiná spravedlnost.

    • 3.10.2017  15:19

    Před pěti lety byla unesena dívka a únosce vyžadoval výkupné, které dostal, ale dívka byla nalezena mrtvá. O pět let později ve vlaku Orient expres je zavražděn bohatý podnikatel, který jak se ukáže je ten únosce té dívky. Hercule Poirot si s tím vůbec neví rady, protože v těle oběti je 12 ran různé síly. Nakonec se ukáže, že ve vlaku cestuje 12 lidí, kteří byli tím únosem malé holky nějak zasažený, takže se rozhodli takto pomstít. Když totiž selže spravedlnost pomoci státu, musí přijít jiná spravedlnost.

    • 26.5.2017  08:54

    Syn Turnera se snaží zachránit jeho otce, tím, že najde Posejdonův trojzubec, po Jackovi jde ten mrtvej chlap a ta holka je dcera Barbossy, to se ale dozví těsně před tím než Barbossa umře, aby ji zachránil. Ten trojzubec na konci rozbijou a tím zlomí všechny kletby, takže William je zachráněn a může se vrátit k Elizabeth. Za titulkama je scéna, kde William a Elizabeth spí a přijde tam ten záporák z dvojky.

    • 22.5.2017  14:52

    Nádhernej dokument. Je tam všechno. Po shlédnutí se doporučuji podívat na Zachraňte pana Bankse :)

    • 16.5.2017  07:54

    Nejlepší film roku.

    • 3.5.2017  21:32
    Teorie velkého třesku (TV seriál) (2007)
    *****

    Když máte blbou náladu a nic se vám nedaří, pusťte si nějaký díl z 1 až 3 série a budete se smát ještě zítra :)

    • 30.3.2017  21:32
    Spider-Man (2002)
    *****

    Tak přesně takhle má vypadat zpracování comicsu. Sam Raimi zkrátka nepopřel svůj filmařský talent a stvořil tak, alespoň pro mě, nejlepší comicsový film

    • 30.3.2017  21:20
    Noční let (2005)
    ***

    Jodie Foster vytáhla v mých očích ze zapomenutelnosti let Tajemný, Cilian Murphy let Noční.

    • 30.3.2017  21:20
    40 let panic (2005)
    ***

    Průměrná komedie, která z tématu a možností nevytěží maximum a na můj vkus má příliš neznámého hlavního hrdinu.

    • 30.3.2017  21:20

    Oproti Škole ro(c)ku neměl Linklater takové štěstí na hlavního herce (Thornton je o poznání horší komik než Black) i dětské představitele. Přesto příjemná podívaná, u které oceňuji hlavně výrazný rukopis jejího autora.

    • 30.3.2017  21:20
    3-iron (2004)
    ***

    ůzračně čistý film. Na konci jsem oněměl. 100% Zajímavé komentáře: Jossie, kiddo, Radko, Martyr, wipeout

    • 30.3.2017  21:19
    Kurýr 2 (2005)
    ***

    Auta jsou to úchvatnáobě!!! Ale BMW má pravděpodobně lepšího manažéra na prezentaci vozů (jinak by kurýr, prohánějící se v jedničce taky v BMW, neměnil vůz). Dílko nabídne, kromě nádherných aut a dochvilnosti hlavního hrdiny, který vždy dodrží slovo, ještě skoro nahou pistolnici na jehlových podpatcích.a především hodně stupidní příběh. PS: Audi dokáže i létat, pokud jste to nevěděli! A Frank? Ten umí všechno!

    • 30.3.2017  21:19
    Jeskyně (2005)
    ***

    Cole Hauser je prostě magnet na špatné filmy. Ten člověk má určitý potenciál, ale jak je někde ohlášená jeho účast, větřím průšvih. U Jeskyně jde zatím o jeho "vrcholné" dílo. Báječná gumová monstra, úchvatná jeskyně, ve které může být na témže místě led i oheň, do toho se někomu dokonce povede umřít dvakrát a jedna cesta umí mít hned několik podob. Hvězdičku za scénu na skále a za Marcela lurese, kterého je pro podobné shity vyloženě škoda, 4 dolů za vše ostatní..

    • 30.3.2017  21:18
    Coach Carter (2005)
    ***

    Poslední dobou se se sportovními filmy roztrhl pytel. Nepočítáme-li sportovní evergreeny našeho serveru, tedy hokejový Miracle, patriotistickou oslavu fotbalu The Game of Their Lives a golfový videoklip The Greatest Game Ever Played, přistál u nás nedávno i akční bůh Peter Berg se svými Friday Night Lights. A dnes vede režisér Thomas Carter svého svěřence Kena Cartera přímo do pekla rozháraných puberťáků na střední škole, aby jim ukázal, zač je toho pořádný basket. A jak už je v současné době pěkným zvykem, Carter filmový i reálný vede své učedníky napříč výhrami okem nadprůměrně videoklipovité kamery, díky níž máte za všech okolností detailní přehled o dění na hřišti a ještě je uspokojeno vaše libido. Coach Carter nabízí divákovi nejen klasický sportovní film o outsiderech, kteří díky píli vlastní i jejich trenéra snad možná vyšlápnou zbožně okukovaný basketbalový Mount Everest, ale snaží se i o hlubší poselství. Varovný prst mává – sport není všechno, děti! Vzdělávat se je potřebnější. A i když v našich podmínkách tohle mravokárné gesto nenaráží na úrodnou půdu, resp. úplně se míjí (v kolika středních školách asi žáci dávají přednost kroužku s basketem před maturitou? ;), na státní škole v USA plné dvoumetrových „’ssap nigga?” typů vystihuje situaci bez sebemenší křeče. Všechny patetické manévry a občas až příliš filmařské ilustrace bez zaškobrtnutí slouží příběhu a tam, kde byste se jim jinak zasmáli, tady to neuděláte. Přestože jsem si ho parádně užil, nějaké výtky ke Carterovi přece jen mám. Je už oblíbenou tradicí režisérů sportovních filmů zasadit mezi své civilní hrdiny sémě „obyčejných lidských“ problémů typu mám / nemám jít na potrat, mám / nemám se s někým vyspat. Pokud nechcete, aby byly interpretovány povrchně, nedá se svítit, musíte mít dobré herce. Pokud nepočítáme Samuela L. Jacksona, režisér Thomas Carter má v týmu přibližně dva, zbytek tvoří povětšinou debutanti, kteří hereckou řečí hovoří o dost méně, než řečí basketu. Abych to zkrátil – pokud zrovna nejste na palubovce a tým kouče Cartera ve zpomalovačkách nezavěšuje jednu dvojku za druhou, má film náběh na to býti lehce nudným. A Thomas Carter prostě není Peter Berg, aby všechno, co se pro divácké oko nemá tak výrazný lesk, alespoň zabalil do fešné a dobře sestříhané fasády. Věc druhá – více výrazné hudby! Asi pětkrát jsem si brumlal pod vousy, že kdyby se sem a sem našlapal nějaký zatraceně ostrý hip-hop, výsledek by stoupnul aspoň o dvě třídy. Režisér Carter si potenciál tohohle černošského dynamického sportu uvědomuje skutečně jen zřídka a hudbu používá prakticky je když musí – na začátek zápasu, při tanci roztleskávaček. Právě tady ale více než kde jinde platí, že hrát na efekt se vyplatí mnohem víc než se držet u zdi. Coach Carter je historicky komerčně nejúspěšnějším filmem z produkce MTV a pokud tenhle fakt má režisérovi dopomoct k obsazení další režisérské sesle, rád u toho zase budu. Jde o zručně poskládaný počin, který i přes svou dvouhodinovou délku uteče jako voda a zbyde po něm poměrně dlouhý chuťový jazyk.

    • 30.3.2017  21:17

    Legendy z Dogtownu díru do světa neudělaly a ani při své pouti po mimoamerických zemích kráter v srdcích většiny diváků nezanechá. Ale jako pohodovému retru se mu daří sbírat první sympatie českého publika, takže následující minirecenze možná nebude tím, co jste po prvních a velmi pozitivních domácích ohlasech zrovna čekali. Ale tak to někdy bývá. Nostalgický náhled do půlky 70. let, kdy se na západě USA naplno rozjel zájem o prkýnka na kolečkách, bych se nikdy neodvážil označit za špatný film. Ale dát mu palec nahoru nebo dolů, to už by bylo zatraceně těžké dilema založené na sérii rozporuplných pocitů. Režisérka Catherine Hardwicke pracuje s tradičním a neskonale primitivním příběhovým modelem, jenž z hlediska klasické dramatizace zachycuje v podstatě jen obligátní vzmach mladého skateboardingu a následný rozklad. Prakticky žádné hlubší rozvíjení triviální linie během sta minut nehrozí a i potenciální konflikty, které by mohly Legendy z Dogtownu uzlovat a hlouběji propracovávat (krádež holky kámošovi k tomu přímo vyzývá), se odbíjí jen povzdechem postavy a rychlým zametením pod skateboardová kolečka. Ta totiž – rolující při tréninku, závodech nebo během machrování před roštěnkami – zabírají obrovské procento stopáže, odhadem okolo 40%. A je jediným štěstím madam Hardwicke, že se jí veškeré poježděníčko podařilo zachytit velmi půvabným způsobem. Nikterak přehnaně akčním, ale na přefiltrované a dobově zrnité kameře více než efektním. Právě minuty na skatech jsou pro mě u Legend z Dogtownu stupačkami do kvalitativně vyšších pater. Vypadají cool, opravdově a ještě se v nich ztrácí profesionální dubléři herců (mimochodem Emile Hirsch je bezkonkurenčně vede). Což jsou charakteristiky, které bych od Catherine Hardwicke po formálně zprůměrované Třináctce nečekal ani v největších návalech optimismu. Tím spíš, že neuhýbá k překotnému střihu a jako okatou berličku si tak zve na jeviště jen provařený pop-rock oné doby. Jednoduché, účelné, místy trochu laciné, ale v každém případě atmosférické využívání muziky režisérce dopomáhá navodit ten správný feeling. Plný vedra, hormonů, bezstarostných vyjížděk a mamonu, který chlapíky z Dogtownu ovládl. Místo a dobu prostě budete cítit a možná to vás dovede k nadšení. Mě ale nezachránila, protože lehce vydobytou autenticitu autorka ztrácí kvůli tradičně americky zoufalému pohledu na flámující omladinu. Jsem opravdu tak puntičkářský, když mi vadí, že si pět typů cestou na závody v autě donekonečna euforicky výská, vyřvává „jupíjej“ a místo alespoň deseti normálních, klidných sekund, dává neustále najevo, jak moc je cool a nakolik v pohodě. Proč musí filmoví teenageři na vzestupu jen freneticky vyřvávat? A proč jsou jejich sexy favoritky Hardwickovou představovány jako tupé štětky s mírami modelek a bikinami přes dva palce, které lezou klukům z Dogtownu do postele při prvním vydařeném efektu? Právě u režisérky točící drama podle skutečné události bych stovku micinek, jež začnou při pohledu na libovolného skejťáka vlhnout a nabízet „pokouřeníčko“ (pouze cituji :-), bych tak zoufalou úlitbu filmovosti nečekal. Snít o pohodě uplynulých dekád se totiž dá i bez enormní psychologické „debilizace“.

    • 30.3.2017  21:16
    Klíč (2005)
    ****

    Tohle léto si producenti řekli, že nás horory přímo zasypou. Hned z fleku mě napadají tři tituly jen za poslední měsíc a možná bych napočítal i víc, kdybych nebyl tak líný ;). Věc se má každopádně tak, že i když je pořád na co koukat, kvantita většinou převyšuje kvalitu. Originalita začíná být totiž těžce nedostatkovým zbožím. Pokud netočíte remake, těžko máte šanci něčím výrazným zaujmout. Vrazi s hákem místo ruky nikoho nebaví, strašidelné domy už nejsou strašidelné a na hlasy ze záhrobí nikdo nevěří. Skeleton Key měl potenciál být jiný. Lepší. A taky že je. Ale zase jen o kousek ;). Režisér Světa podle Prota hází do éteru neotřelou zápletku s velkou škálou možných rozuzlení a atmosféra komorního venkova dodává jeho filmu příjemnou pachuť beznaděje. Aneb tam někde na konci světa si musí každý pomoct sám… Herci jsou velice solidní a i romantikou prosáklá Kate Hudson výrazně nevybočuje a když je potřeba, dokáže se tvářit správně vyděšeně. Vizuálně Iain Softley také boduje. Zrychlené kamerové nájezdy ala Michael Bay, titěrné technické detaily (zejména při odemykání dvěří) jdou ve šlépějích Davida Finchera a Softley si velice dobře uvědomuje i to, jak funguje souhra světla a stínu při děsivých lekačkách. Tohle všechno je ok, v rámci žánru dokonce nadprůměrně ok. Problém Klíče je ten, že se v něm celou dobu relativně nic pořádného neděje a pak najednou bum prásk, přijde finále jako víno. A hned po něm zatraceně působivá pointa (i když pokud koukáte na horory často, jednoduchou kombinatorikou se na ni dá přijít už někde za půlkou). Právě tenhle dravý přerod ilustruje, o kolik mohl být první poločas lepší. Režisér si dává až příliš načas, na to, že má ve skutečnosti k dispozici něco málo pod devadesát minut a ještě v půlce vlastně nevíte, co se bude dít. Chybí tu nějaký spínač, který by uvedl vaše nervy do pohybu a držel v takové té (ne)příjemné nejistotě, nahlodával, naznačoval. Takhle zůstal Softleyho počin mezi vyděšeným a spokojeným divákem jen někde na půl cesty. Což je ale v tomhle kvalitním řemesle pořád dost na to, abyste na něj vyrazili do kina, protože šance, že vás dostane, je mnohem větší, než že se letos na poli hororů urodí ještě něco šťavnatějšího.

    • 30.3.2017  21:16

    Můj auťák Brouk, nebo-li Disneym zresuscitovaný Herbie, mě snad ani nemohl zklamat. A po zběsilém traileru ani překvapit. Protože Herbie: Fully Loaded není normální film, u něhož by se daly klasickým kritickým pravítkem přeměřovat herecké výkony nebo účinnost jednotlivých scén ve vztahu k divákovi. Ne, Angela Robinson žije ve zcela odlišném světě, kde výčet filmových kladů prostě musí začít tím, že se na plátně díky bohu ani jednou neobjevily grafické prasárničky typu fialových srdíček a hvězdiček, které jsme si tak moc oblíbili v upoutávce. V tomto ohledu se drží režisérka nečekaně zpátky a nabízí jen různorodé variace na „Lucasovskou montáž“ – s jednoznačnou převahou červeno-modro-bílých proužků nebo prolínaček oříznutých podle siluety Brouka od Volkswagenů. Střih je prostě žůžový a každou druhou minutu za ním můžete vytušit nadšený smích Robinsonové – to že trumfla střihové studio na vašem domácím počítači jí už nikdo nikdy nesebere. :-) Šedesát milionů dolarů. Tolik dokázal Můj auťák Brouk vydělat jen v Severní Americe. Za tenhle relativně slušný úspěch můžou producenti blahořečit hlavně opět roztomilé Lindsay Lohan, pro kterou je Herbie doufejme poslední projížďkou s Disneym. Jinak jí totiž následníci mistra Walta zničí kariéru, o což ostatně bez debat usilují už ve scénáři k Broukovi. I z tak idiotské premisy, jakou je mrkající či olej vystřikující Beatle (jenž se o polední pauze povětšinou baví tím, že svůj nárazník tvaruje do podoby úsměvu), šlo vydyndat dvacetkrát lepší gagy i dialogy. Netvrdím, že jsem se (čistě vzhledem k neskutečné dětinskosti) nebavil, ale smát se Herbiemu se zhruba vyrovná chichotání na účet prvňáčka, který si na pískovišti ztratil hrabičky a teď je hledá pod maminčinou sukní. Opravdu podařené vtipy jsou suma sumárum tři, a z toho pouze jeden bych se odvážil označit i za výborně zrežírovaný (scéna se škrábajícím zrcátkem) – zbytek bych doporučil předat grémiu policejních psychologů a přestupkové komisi. Protože špatný srandista může být kdekdo, ale nasadit fórky s IQ lidského nemluvněte, navíc po lékařské „péči“ vědců na Planetě opic, a přivinout je k bujnému poprsí Lindsay Lohan, může opravdu jen velice infantilní, maximálně nesoudný anebo ve vývoji notně opožděný jedinec. Nebo hůře: Studio Disney ve své moderní éře. Můj auťák Brouk není nejhorší film všech dob. Určité tempo mu upřít nelze (dosaďte si za „určité“ něco o chlup lepší než „katastrofální“) a letmé pročtení dialogové listiny plné těch nejohranějších frází, fráziček a megafrází (umocněných na druhou smrtelně vážným moralismem tvůrců), by předpokládalo snad definitivní úpadek dětského žánru. Ten sice padá, ale aspoň za ty bleskurychle jezdící autíčka a příjemnou dvojici Matt Dillon – Michael Keaton ho z kvalitativního septiku ještě naposledy vyhrabu.

    • 30.3.2017  21:16

    V redakci máme všichni svým způsobem romantické komedie docela rádi (ještě divnější je, že na ně máme i podobný vkus ;). O Mojí krásnou čarodějku se ale nikdo nepral, protože představovala spíš rizikové zboží. Na jedné straně jistě lákavé hvězdné obsazení (Nicole Kidman a Will Ferrell), na straně druhé však sestry Ephronovy, které v posledních letech jen leští hollywoodský cukrkandl na který se nedoporučuje příliš poklepávat, zjistili byste totiž příliš brzy, že je trestuhodně dutý. V případě Čarodějky nemusíte ani klepat, už samotný námět, který chaoticky remakuje seriál z 60. let (což dneska v podstatě dělají všichni), ztrácí lesk po zhlédnutí traileru a prostá zápletka "ona nejen hraje čarodějku, ona je čarodějka", se nijak nerozvíjí. Nejsmutnější na tom všem je, že se na to docela příjemně kouká (což říkám z pozice člověka, který nemá o původním seriálu ani šajn, takže většinu času nevěděl, co se na plátně děje a odkud to vyskakují nejrůznější postavy ;). Will Ferrell sice nemá čím zaujmout, takže vás jeho extrovertní exhibice začnou brzy nudit a dvojice Caine/MacLaine je až příliš upozaděná, ale okouzlující Nicole Kidman vám (snad) postačí, je zcela evidentní, že Ephronovic tým se soustředil jen a jen na ni, aniž by si uvědomil, že po půlhodině se může tenhle kolotoč omylů a jemných vtípků rozvrzat, není-li podpořen nějakým opravdovým kouzlením a romantikou. Ne že by se o ní nikdo nesnažil, ale těmhle dvěma prostě zamilované pohledy a usmiřování neuvěříte. Navíc scénář až příliš času věnuje nástinu primitivních skutečností (Čarodějka přestala čarovat a chce si užívat normálního života. Dobře... tak popojedem, ne?) nebo defilé rozšafných tanečních čísel, které se horko těžko snaží vrátit atmosféru let dávno minulých. Problém je v tom, že se tu nikdo nesoustředí na samotný děj a všechno začíná (a velice rychle končí) u toho, že v hlavních rolích máme hvězdy a ty prostě musí diváka oslňovat, i kdyby mělo jít všechno ostatní k čertu. Při smečování do diváckých myslí ale hrají tihle dva výlučně sami za sebe a kde není "chemie", tam ani smrt nebere. Rychle vám dojde, že ten film je sice pohledný, ale také dokonale duchaprázdný. Jediným okamžikem, který mě opravdu rozesmál, bylo Ferrellovo televizní okénko, ve kterém paroduje hned několik filmů. Zbytek je nuda, šeď a nevyužitý potenciál, ze kterého zůstane v hlavě jen několik textilních kreací Nicole Kidman a extrémně divné cameo Stevea Carella. A fanouškům seriálu se taky nelíbí (nedivím se jim), takže... k čertu s ním. Raději si naordinujte něco staršího, oba hlavní představitelé toho mají na rozdávání.

    • 30.3.2017  21:15
    Crash (2004)
    ***

    Don Cheadle sedí na předním sedadle svého vozu a rozjímá o něčem neuchopitelném, co lidi v L.A. nutí být k sobě tak rezervovanými. Když se chceš někoho dotknout, musíš se s ním srazit… A protože L.A. je slavné město mnoha lidských osudů, je v mžiku jasné, jaký filmový styl nás čeká - jde však pouze o samoúčelnou příběhovou mozaiku, umění nebo něco mezitím? Oddělit v Crashi ve světle probíhajícího okamžiku zrno od plev je věc nadmíru složitá. Více než často se zdá, že chce Haggis vynášet odvážné soudy a porušit pověstnou hranici politické korektnosti, ale hned na to nastíní i druhou stranu bariéry a alibisticky se tak odsouvá do pozice nezávislého pozorovatele. Jeho jediným odvážným soudem budiž tvrzení, že život je občas pěkně na ho*no. A tuhle nezlomnou pravdu si vychutnáte obřími doušky jednoduše proto, že je to realita, kterou podvědomě známe všichni moc dobře. Stejně jako všechno v tomhle filmu, jehož neochvějně interpretované teorie o lidském chování jsou něčím tak výstižným, že by spousta vlivnějších tvůrců mohla tiše blednout závistí. Většinou mi vadí, když se postavy v podobných filmech neustále potkávají a ovlivňují své osudy, aby vznikaly ty nejnepravděpodobnější situace a bylo na co koukat. Haggis dokázal tohle klišé položit na lopatky a obrátit naruby. Zvládá totiž dokonalým způsobem přesvědčit diváka, že příběh slouží postavám a nikoliv naopak. Každý dílek Crashe má svůj smysl, nutí k zamyšlení a precizně dopilovává celkový obraz, který není jen naaranžovaným pozlátkem pro větší lesk, ale nefalšovaným poselstvím se silným chuťovým jazykem. Více než kdy předtím tlačí v tomto směru na vaše libido perfektní hudba, v jejímž uhrančivém podkresu působí Crash správně pseudo-filozoficky; Tak, abyste se dostali za tu hranici, kdy o tématu začnete opravdu přemýšlet a ne jen povrchně vstřebávat plynoucí děj. Vizuálně Crash zapadá někam mezi Mannovskou vizi nočních neonů a Soderberghův neuhlazený ruční styl (místy připomíná Traffic). Je to mix vydatný a pro film naprosto ideální – krásně podtrhuje podivnou ponurost, která na vás čeká za každým pomyslným rohem. Sem tam ji vystřídá ryzí napětí nebo čirá divácká hrůza, plynoucí z dramatického vyhrocení naprostého nesmyslu (na dvě scény nezapomenu do smrti), ale pak už se zase směle jede dál, zdánlivě na půl plynu. Což v Crashi znamená to, že za pár vteřin bude zase až na podlaze. Je však třeba vypíchnout, na čem Haggisův snímek stojí nejmarkantněji - jsou to herecké výkony jednotlivých protagonistů. Crash svým konceptem připomíná „zábavné“ filmy Roberta Rodrigueze nebo už zmiňovaného Stevena Soderbergha, kde se přední hollywoodská smetánka předbíhá, aby si za pár šupů zahrála u kámoše a ještě z toho vytřískala věhlas, protože onen kámoš je v továrně na sny náhodou poměrně vlivným tvůrcem. Tady však paradoxně většina tvůrců film ještě zafinancovala a nezahrála si v něm pro radost, ale proto, že vycítila potenciál, který scénář nabízí. Snad právě proto, že rozsah role každého z nich nepřesahuje pár stran, vymačkávají se jako citron a působí zatraceně přesvědčivě. Těžko někoho vypíchnout – každý se svým velkým dílem zaslouží o to, že tohle soukolí šlape jak má a snad dvacetiminutová katarze působí zatraceně přesvědčivým dojmem a jen nepatrně slaběji něž v Magnolii či 21 gramech. Scenárista Milion Dollar Baby vyšplhal na stupeň žánrových vítězů a pohodlně si ustlal vedle „mozaikových“ velikánů typu Paula Thomase Andersona či Alejandra Gonzáleze Iñárritu. Na debut určený pro kina to je zatraceně dobrý verdikt.

    • 30.3.2017  20:02

    V dětství jsem Šmouly nenáviděl. Byl jsem z nich nervózní. Z toho, že jsou modří, že je mezi nimi jen jedna holka, že nosí jen kalhoty a že o nich zpívá Hana Zagorová, která mě jako malého děsila a ani teď k ní nemám úplně kladný vztah. Jejich filmový návrat, kdy se pokusili proniknout do světa živých lidí a trápili u toho Neila Patricka Harrise, mě zajímal asi jako to, jestli se dočkáme další série Soudkyně Barbary. A to samé bych mohl říct i o animáku. Ten ale nakonec příjemně překvapil. Nechci tvrdit, že tu máme film, kvůli němuž by u Disneyho měli začít být nervózní, na druhou stranu by bylo nefér cpát Šmouly vedle otravných volovin jako Pes ro(c)ku. Tenhle film je totiž vcelku zábavný. Pochopitelně za to může i krátká stopáž, ale hlavně se tvůrcům povedlo přijít s příběhem, jenž sice není zrovna objevný, ovšem umí strhnout. Ono totiž tohle jednoduché šmoulí putování z místa A na místo B, kde je pak velká bitva, nejen celkem pěkně vypadá, ale děje se v něm i dost věcí, kvůli nimž se budou v kině děcka bavit a dospělí snad ani moc nezatouží po spánku. O čem to celé vlastně je? Šmoulinka a její kámoši míří za zakázanou zeď, kde se skrývá nejen mýty opředená vesnice, ale hlavně les plný barevných stromů, divokých řek, podivných potvor a tajemství (inspirace Avatarem je celkem jasná). Možná to celé působí trošku kýčovitě, kouká se na to však hezky a vizuální nápady tvůrcům vydrží až do konce. A zaujme to zkrátka lépe než na to, o co se Šmoulové pokoušeli minule, když pobíhali po New Yorku. V tomhle na pohled nečekaně působivém a zábavném světě se navíc odehrávají celkem svižné akční scény, kterých není málo, a na těch 88 minut zábavy to tak akorát stačí. No, poprvé to vypadá docela fajn. Až se divím, že tak očividná zápletka nikoho nenapadla dřív (a ... Stejně jednoduchý, nepřekvapivý a přitom funkční je tu i humor. Hrdinové jsou sice totálně jednorozměrní a asi dovedete odhadnout, jak se bude projevovat Silák, Koumák a Nešika, ale jsou to sympaťáci. A taky tu máme animovaného Gargamela, který se tu projevuje jako ideální padouch, jemuž se můžou prckové smát. Do značné míry za to nejspíš může i parádní dabing Jiřího Lábuse. Víc by od podobného filmu nemohl očekávat ani ten největší optimista. Hezky to vypadá, rychle to utíká, vtipy nejsou trapné, a i když se občas střelí vedle, díky okoukaným, avšak pořád zábavným hrdinům a fajn dabingu je to nadprůměrně povedená rodinná zábava, které se tátové a mámy bát nemusejí. Po experimentech s hraným filmem Šmoulové takovýhle restart potřebovali. Není výjimečný, ani se o to nepokouší, ale to, co dělá, dělá dobře a poctivě.

    • 30.3.2017  13:16

    Slabý duch v silné skořápce lákající na velkolepou předlohu a pulzující cyberpunkový svět. To druhé zvládá Sanders s pomocí vizuálních příkras jakž takž črtat, to první je tu jen v náznacích pro ty, kdo o předloze slyšeli, ale neviděli ji. Prohra pro fanoušky, výhra pro nenáročné, plichta pro všechny ostatní.

    • 29.3.2017  15:05
    Manderlay (2005)
    *****

    Lars von Trier je zkrátka fenomén. Jedinečný umělec, který své scénáře piluje tak podnětnými myšlenkami jako snad žádný jiný filmař, navázal na uhrančivé Dogville dalším famózním dílem. Manderlay, příběh z vesničky na rigidním americkém jihu, je v zásadě stejné jako jeho předchůdce. A přitom se tak podstatným způsobem liší

    • 29.3.2017  15:02

    Když o nějakém filmu řeknete, že je buranskou komedií nejhrubšího zrna, většinou to myslíte pejorativně. V případě Dukeů je to ovšem kompliment jako poleno, protože když začne vyprávěč sázet svoje ultrasuché hlášky a před vámi se objeví buranov jménem Hazzard, je i neználkům seriálové předlohy jasné, že tady končí/začíná veškerá sranda. Klidný záběr pak doslova protrhne oranžový Dodge Charger s duem vykuků za předním sklem. Kostky jsou vrženy. Kdo by od filmu čekal víc než jen rozjuchané ježdění po šotolinových okreskách, nemilosrdně bílý oblek místního šéfa Hogga a zástup úmyslně jednorozměrných postaviček, z nichž některé hláškují víc než obvykle, krutě by se spálil. Americké publikum film nepřijalo, zřejmě proto, že si evidentně dělá legraci jak z venkovanů, tak z původního seriálu (a Jessica Simpson podle všeho nemá dost krátké minisukně). Pokud ale neujíždíte na onom seriálu z konce 70. let, můžete tyhle obavy zanechat v prachu cest. Knoxville a Scott si svoje role užívají do poslední kapky (Scott je možná až příliš hyperaktivní, takže vedle něj Knoxville působí zakřiknutě, i když si čas od času hodí parádní stunt) a buranskému slangu rychle přijdete na chuť, stejně jako bleskově konstruovaným gagům a situacím (japonští vědci vedou). Režisér Jay Chandrasekhar vsadil na klasickou retro notu, což je v případě technického zpracování příjemné (honičky jsou velmi přehledně nalajnované a je vidět, že na nich štáb strávil dostatek času), když se s tím ale sveze scénář, najde se nemálo hudrujících jedinců. "Vévodové z Hazzardu" se totiž, přesně v duchu ideologie hlavních postav, příliš nenadřou a zápletka se znásilněním nevinného městečka je chudá, ať už se Jessica nakrucuje jakkoliv. Celé to působí "jen" jako natažená epizoda televizního seriálu, ale možná právě takhle to Chandrasekhar chtěl. Navíc jsem už viděl mnohem nudnější filmy "o ničem" a těch 106 minut strávených v přítomnosti bratranců Dukeových si kdykoliv rád zopakuju. Možná je to přílišná reimaginace a odklon od předlohy, ale to mě nijak nepálí, dokud tenhle mix honiček, hlášek, minisukní, trávy a chlastu dobře chutná. Hoďte mozek na zadní sedadlo, prošlápněte plyn a to oranžové šídlo s vámi udělá divy.

    • 29.3.2017  14:55

    Co se týče roku 2005, žánr hororu zažívá jeden z historicky největších úpadků. Zatímco Nenávistí jsem se v kině jakž takž prokousal, u druhého Kruhu už jsem skutečně trpěl. A tak jsem ani nedoufal, že by ještě mohlo přijít nějaké zlepšení. Ba, ba. Akční kouzelník Michael Bay, který před nedávnem produkoval remake Texaského masakru motorovou pilou, vrací úder s Amityville horrorem, který je čirou náhodou rovněž remakem třicet let starého originálu a rovněž je narýsován podle skutečné události. A opět má to něco, kvůli kterému ho vydržíte bez hnutí sledovat až do konce. Ač je Amityville takový kočičkopejskovský guláš a Andrew Douglas se pořád nemůže rozhodnout, zda chce točit Vymítače ďábla, Poltergeista nebo právě onen Texaský masakr, jednomu mu upřít nelze. Jeho film má zatraceně dobrý feeling a spoustu nečekaných es v rukávu, která vás přibijí do sedadel. Ať jde o klasické lekačky (není jich tolik) přes záběry typu „tam v té tmě určitě nikdo nestál, ale teď uhodil blesk a já ho viděl“ až po nefalšovaný adrenalin, když mrtví přetahují živé na svou stranu. I přesto, že je film krátký a tudíž značně uspěchaný, a navíc v něm spousta věcí nedává valný smysl (i v rámci logiky žánru), budete se bavit královsky. Bayův vliv na vizuální formu je znatelný více než dost a film místy připomíná něco mezi videoklipem Prodigy, Úsvitem mrtvých a srazem nadržených řezníků. Zamíchejte do toho pekelnou hudbu a atmosféru, že by se dala krájet a je jasné, že na druhé straně téhle rovnice vypadne zatím nejlepší horor letošního léta. A mimochodem, z Ryana Reynoldse roste opravdu šťavnatý herecký řízek ;).

    • 29.3.2017  14:55

    Filmová adaptace nejujetějšího románu v Galaxii se rozjíždí více než slibně a během prvních dvaceti minut máte pocit, že se vám splnil sen. Jenže s demolicí Země přechází film na „nový level“, ve kterém už vaše emoce tak jednoznačným směrem neplynou. Nasycen božskými trailery jsem tuto změnu akceptoval s lehkou slzou v oku. Pak se situace víceméně urovnala a s příchodem nových postav se filmu vlila nová krev do žil. Právě včas. Jennings se po chvíli i mimo Zemi z velké části ukázal jako velice schopný chlapík, který chápe, jak citlivá je hranice mezi jemností Douglasova humoru a ošklivým trapasem a na této hranici balancuje až na pár scén velice obstojně a hurónský smích linoucí se z vašich úst nebude záležitostí ojedinělou. Na druhou stranu má však často naprosto základní problém s obyčejnými dialogy, u kterých vám vyraší malé kapky potu trapnosti na čele, a dokonce i s technickou stránkou, která nedrží stabilní laťku úplně stoprocentně a chvílemi připomíná spíše epizodu Červeného Trpaslíka než nákladnou adaptaci sci-fi románu. Britský přístup sedí filmu na jedničku a je třeba pochválit tvůrce za to, že místo všemožných vizuálních ekvilibristik a extravagantních kostýmů, které se nabízely (viděli jste seriál? :( ) sáhnuli po čiré esenci „douglasovství“ – humor, humor, ručník... a ryby ;). Filmový Stopařův průvodce rozhodně není žádným kinematografickým milníkem, dokonce ani výraznou bombou letošního jara / léta, ale adaptace je to veskrze důstojná a určitě se na ní minimálně jednou dvakrát rád podívám znovu. Což není verdikt vůbec špatný, když si představím, jaký průšvih to mohl být.

    • 29.3.2017  14:54

    Málokdy se mi stává, že narazím na film, o němž by se dalo u piva vyprávět celé hodiny, ale při formulaci krátkého kritického hodnocení se najednou nedostává slov. Ano, Save the Green je výjimečný počin, jenž se stejně tak dobře příčí žánrovým zvyklostem, jako recenzentským škatulkám. Proto budu tentokrát ještě víc osobní a ve svém hodnocení nepokrytě „divácký“. Korejský divočák Jang Jun-hwan ve svém debutu ukázal, kam až může postmoderní filmové umění dospět: K absolutní hře, laškovnému matení odlupujícími se žánrovými slupkami, či roztodivné kombinaci absolutního využívání klišé i jejich úpěnlivému nabourávání. Pro tenhle film neplatí pravidla. Jun-hwan vám totiž s ledovým klidem vybarví to nejhlubší poselství o neudržitelnosti naší existence na Zemi, aby hned za roh nachystal past v podobě toho nejnastavovanějšího a nejdebilnějšího (pochopitelně záměrně) konce v celé historii kinematografie. Nejde přitom ani o autorovu nepopiratelnou realizační zručnost nebo všudypřítomnou sebeshazující ironii, ale spíš o pojímaní nebanálních otázek nebanální formou, v níž se plagiátorství a bezbřehá originalita setkávají se samozřejmostí menstruačního cyklu. Což není bonmot, ale neobratná snaha vyjádřit skutečnost, že StGP není ve svém blbnutí okázalý ani malicherný. Proč tedy „jen“ osm hvězdiček? K osobě Jang Jun-hwan mě sice s odstupem několika týdnů, během nichž ve mně myšlenky i filmařská hravost StGP pouze uzrávaly, váže obrovský obdiv, pocitu, že té kombinatoriky bylo místy příliš (na úkor prosté zábavnosti) a že se StGP při své krkolomné snaze překvapovat stalo chvílemi příliš snadno rozluštitelné, jsem se stále nezbavil. Do divácké extáze mi prostě něco chybělo.

    • 29.3.2017  14:53
    Boogeyman (2005)
    odpad!

    Začátek Boogeymana dává příslib lahodné horrorové podívané. Skvělá souhra světla a stínu, obligátní bouřka a jedno malé dítě uprostřed velkého pokoje. A i když je tu všechno jen na efekt, dostaví se příslušný pytel s ledem a je vám nekompromisně vyprázdněn za krk. Téma strašidla ve skříni nesměle poťukává na malé vystrašené dítě ukryté někde hluboko v každém z nás a navodit patřičnou atmosféru není zprvu žádná potíž. Po pár minutách však přijde první problém. Boogeyman najednou nemá příliš jasno, čím by chtěl vlastně děsit. Zda oživlými mrtvolami, divným chováním zvířat, paranormálními jevy ala Akta X, efektně aranžovanými snovými sekvencemi nebo pootevřenými dvířky, za nimiž čeká bubák. Když se díváte třeba na Ptáky, karty jsou zřetelně na stole – měli byste se bát ptáků. A kdyby vám do filmu někdo přihodil létající talíř se zelenými pidimužíky, asi by výsledek vypadal poměrně divně. A právě takhle nesourodě a divně vypadá Boogeyman. Lepí k sobě všechno, co se mu právě hodí do krámu a spoléhá na to, že se divák přišel do kina pouze bát a ne si odůvodňovat tohle a tamto (zejména otázka Proč? je obzvláště palčivá) a bádat o tom, zda film funguje skutečně jako film a ne jen jako prostá sbírka nejzákladnějších klišé a podrazů. V jisté scéně pak dojde k fatálnímu přelomu a všechno, co se dosud vysvětlovalo v racionální rovině (tedy předchozí hodinu), nabere natolik fantaskní rozměr, že se neubráníte smíchu. A pak už není cesty zpět. Nezajímá vás, co bude dál a jak to vlastně všechno dopadne. Přiklepněte k tomu opravdu neskutečně hloupé finále, ve které je víc digitálních triků a logických kiksů než si vůbec na ploše několika minut dokážete představit a samotného Boogeymana, který vypadá stejně kvalitně jako ta loutková podivnost uvádějící seriál Příběhy ze záhrobí. Ne, ne a ještě jednou ne. Boogeyman se třemi (!!!) scenáristy za zády je jedním ze nejzásadnějších žánrových omylů v historii a zvláště v porovnání s kolegy z poslední doby (White Noise, Amityville Horror) vypadá jako nedomrlé batole s jednou ručičkou. Neotvírejte skříně, nic tam na vás nečeká.

    • 29.3.2017  14:52
    Ochránce (2005)
    odpad!

    V jednom reportu víkendových tržeb (které dopadly pro xXx 2 prachbídně) jsem četl, že Pacifier už má na kontě nějakých 140 milionů a Vin Diesel se někde v pozadí hlasitě směje. Inu... úspěch rodinné komedie mu možná vydělá na třetí díl Riddicka, ale stojí to za tu potupu před jeho fanoušky? Myslím, že ne. Rád bych zdůraznil, že nemám nic proti tanečním choreografům, dokonce ani ve chvíli, kdy se rozhodnou režírovat. Adam Shankman však doposud nepředvedl žádný rozumný důvod, kvůli kterému by mu studio mělo nadále svěřovat práci. Jeho filmy jsou nevýrazné, nudné, plné klišé a vždycky se v nich najde prostor na taneční scénu (stará láska nerezaví ;). Ale bohužel vždycky vydělají nějaké ty peníze, což Shankmana udrží v sedle (teď bude točit pokračování Dvanácti do tuctu, což je vzhledem k námětu Pacifiera zatraceně předvídatelné... studiová logika je občas průhledná jako křišťál). Abychom to zkrátili. Pacifier je úplně stejný jako předchozí Shankmanovy filmy a zachraňuje ho jen aura Vina Diesela a pár průměrných hlášek pronesených jeho bručákem. Jinak je to neuvěřitelně otravný film plný provařených situací, opravdu MIZERNĚ hrajících dětí a smutných okamžiků. Nevím jestli mám být smutný z agresivní československé chůvy (která mluví rusky ;), ukázky toho jak si Vin Diesel hraje na Jackieho Chana (nefunguje to vůbec, ačkoliv choreografii dělal jeden z Jackieho kolegů), nebo jak přebaluje dětské plínky... Rád bych věřil, že tuhle komedii natočil jen proto, aby měl co ukázat svým dětem (musí jim to ale pustit do deseti let věku, jinak se hrozně ztrapní), a měl štěstí, že docela dobře vydělala, takže by mu to mohlo pomoci k lepším rolím. Ale ať vás na to proboha nenutí nikdo koukat. ;)

    • 29.3.2017  14:48
    Old Boy (2003)
    ****

    Válečný opus korejského Spielberga Kanga Je-Gyua (opravdu pekelné skloňování a navíc hádám že špatné :-) se honosí hned několika jasně čitelnými nálepkami – na korejské poměry nebývale drahý, na nehollywoodské poměry nebývale velkolepý a na poměry v pokladnách domácích kin nebývale výdělečný. Člověk až žasne, co se dá za třináct milionů dolarů pořídit a až na evidentně renderované stíhačky nemůže proti chlapcům z Tae Guk Gi vytáhnout jedinou vážnější výtku. Ovšem přestože bratři ve zbrani sklízí po světě jedno pětihvězičkové hodnocení za druhým, lhostejno jestli od diváků nebo v recenzích, mě osobně k naprosté spokojenosti něco chybělo. Tím něčím mohla být odvážnější koncepce celého příběhu, to kdyby Je-Gyu celou dobu nevyprávěl přesně dle starých známých válečných schémat. Civilní expozici a epilog, stejně jako vzpomínky na doby míru, v nichž po sobě naši hrdinové ve zpomaleném záběru šplíchají vodou a rozjuchaně dobíhají tramvaj, bych v dnešní době – se znalostí Kulky v hlavě, Stoneových děl a právě Ryana – očekával spíš v parodii na válečný žánr. Ne v jeho vzývaném nováčkovi. Konvenční výstavba scénáře a snadno rozluštitelná východiska z něj ovšem nijak nesnižují ofenzívu emocí, které z bratrského nahánění na válečné frontě vyplyne. Působivá řežba, která ale při své obstarožní výstavbě dle mého odpovídá spíš představám o výtečném řemeslu v rámci žánru – a ne o výjimečném filmovém díle, které by kinematografii nějakým směrem posouvalo.

<< předchozí 1 2 3
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace