Steffa.

Snímek vyprávěl o trans dívce Laře, která se však narodila v těle muže. Podstupuje proto množství hormonálních a chirurgických procedur, aby jejímu pocitu, že je ženou, odpovídalo i její tělo. Jejím snem je také stát se profesionální baletkou. Film samotný je až naivně idilický. Lara žije s otcem a bratrem, kteří se s ní kvůli jejímu snu stát se baletkou, přestěhovali dokonce do jiného města, ve kterém se taneční škola nachází. Její otec je až nenormálně chápavý, obětavý, starostlivý a Laru podporuje jak jen může. Neustále si s ní povídá, řeší s ní její pocity, chodí s ní na zdravotní vyšetření a také toleruje všechny její výkyvy nálad, výbuchy vzteku a vždy je jen přívětivým a chápavým tatínkem. Nejinak milé je i zbylé Lařino okolí. Její učitelé ve škole jsou velmi vstřícní a spolužáci ji kvůlu jejímu „problému“ také nijak neodsuzují či nešikanují. Při velmi citlivě položeném dotazu, zda dívkám nebude vadit, když se bude Lara s nimi převlékat v dívčí šatně, není ani jedna dívka proti. Dá se říct, že Lara vlastně žije v úplně ideálním světě plném porozumění, přesto však tohle všechno prožívá velmi těžce, což je samo o sobě pochopitelné, nicméně prostředí vykreslené ve filmu podle mě absolutně neodpovídá realitě. Herecké výkony byly velmi přesvědčivé, Victor Polser v roli Lary předvedl zajisté vynikající výkon, avšak svou idylkou mě film nepřesvědčil, abych mu uvěřila a dovedla se skutečně vcítit. Jako pěst na oko na mě působil i konec, ve kterém si Lara nůžkami ustřihne své přirození, ačkoli ji již zanedlouho má čekat operace, která by celé její trápení vyřešila. Neskutečně vlídná a chápavá reakce jejího otce i na tuhle „hrůzu“ způsobila, že mi film v závěru přišel spíše jako velmi špatná komedie, než jako kvalitní drama.

Při sledování filmu mě neustále udivovala hrdinčina naivita. Její jednání, které běžnému člověku přijde úplně nelogické s ohledem na vlastní pocity a emoce, však Věra myslí naprosto upřímně a vede ji jakési svědomí vůči straně, pocit spravedlnosti, snad i správnosti, kvůli kterému činí tak, jak činí. Avšak někdy je potřeba se zamyslet, zda je správné a upřímné vůči něčemu (v tomto případě se jedná o socialismus) skutečně správné, nebo zda s vírou ve spravedlivost strany nebudeme upřímností činit naprosto zle.

Že to nemá zajímavou kameru? Že střih nestojí za pozornost? Že psát na to neoformalistickou analýzu nemá cenu? Je mi to fuk. Je to život. A ať je to sentimentální jak chce, pořád je to prostě jen obyčejný život a ten za pozornost stojí.