mustafa

Už dle hereckého obsazení je jisté, že film svým humorem zaujme pouze některého diváka. Bohužel bych řekl, že si to spoustu lidí uvědomuje a nedovedu se zbavit dojmu, že spousta uživatelů snímek prostě shlédla s odhodláním nekompromisně snímek odsoudit a napsat, že se jedná o dno české kinematografie. Když to zjednoduším - stačí si pustit Kinobox nebo jakýkoliv záznam Českého lva a divák ví, do čeho jde. Poslední plavky se prostě odvíjí v duchu tohoto typu humoru. Jak tento druh humoru přiblížit? Ve snímku je spoustu trapných a nevtipných momentů, které mi ovšem svou naivitou a trapností přišly vtipné. Už před projekcí je jasné, že se nebude jednat o geníální dílo, nýbrž o sled krátkých epizod, které jednoduše buď vtipné jsou nebo nejsou. Jak jednoduché. Nesnaží se o nějakou výpověď nebo skryté poselství. Vše závisí na ústřední dvojici Čtvrtníček - Polášek. A že snímek postrádá jakýkoliv nástin děje? To mi nevadí, klidně mě kamenujte, já se totiž pobavím u scény, kdy rybář používá jako návnadu na sumce cizího psa a opakovaný vtípek s probíjející pípou taky není k zahození. Poslední plavky jsou filmem na jedno použití. Docela jsem se bavil:-)

Film, který na plné čáře převálcoval svou předlohu. Komiks 30 dní dlouhá noc sice vyniká svým výtvarným ztvárněním, ovšem příběh nepůsobí kompaktně. Komiksová políčka se rozpadají v slet vizuálně podmanivých obrázků, které bohužel při "čtení" komiksu nedokážou čtenáře vtáhnout do děje a čtenář musí používat veškerou fantazii k dokreslení událostí mezi dvěma různými okénky, které by měly příběh plynule rozvíjet. Čtenář by se neměl pozastavovat nad nedořečeností příběhu mezi jednotlivými okénky, jelikož se tím pádem nedaří rozvíjet temnou atmosféru, která je čtenářem již po přečtení infa očekávaná. Komiks tedy vyniká kresbami upírů, kteří působí jako moderní monstra, jenže pachuť z dějové vypráznděnosti a nedořečenosti dojem z vizuální stránky přebíjí. Autorům filmu se ovšem podařilo citlivě do děje zasadit více dějových zvratů. Jako první příklad lehkého pozměnění předlohy by se dalo uvést proměnu harmonického manželství Stely a Ebena v rozpadající se vztah, což přináší řadu momentů, které později jejich vztah upevňují. Dále rozvíjící se vztahy mezi přeživšími se vyvíjí v heroickou touhu po přežití a tvůrcům daří zachytit panickou hrůzu z cizího nepřítele, který svou brutalitou a nesmlouvavostí plní svůj cíl - uspořádat co nejkrvavější hostinu. Filmu se daří budovat atmosféru a nebojím se přiznat, že jako divák jsem se v kině bál. David Slade dokázal vizuální stránku komiksu přenést do filmu, víceméně nepozměnit základní linii příběhu a přitom ještě látku obohatit o úžasnou formální stránku (především kamera, osvětelní a dekorace mají největší podíl na vybudování temné vize příliš dlouhé noci). Na plátně to této látce svědčí více než na papíře...

Velmi zajímavá a povedená komedie. Líbil se mi nápad natočit příběh o milostném vztahu kariéristky a chlapíka posedlého sportem (konkrétně baseballem). Navíc se bratři Farrellyové dokázali vyhnout přílišnému moralizovaní a především se do jejich tvorby navrací humor, nejvtipněji se jeví zachycení zaslepeného fanouška, pro něhož existuje pouze jediný tým. Téma fanouškovství je ve filmu pojaté velmi citilivě a hlavnímu hrdinou jsem jeho posedlost věřil a jeho jednání na stadionu či v soukromí chápal. Sport je zkrátka zdrojem humoru a zábavy. Fanaticky zamilován na to velmi vtipně poukazuje a v tom spatřuji největší klad filmu. Na druhou stranu se mi zdálo, že se scénaristé v některých pasážích až příliš krotí, především ve prospěch romantiky. Je to škoda, protože se film v průběhu začíná proměňovat v další žánrový přírůstek a film evidentně ztrací dech. Vytrácí se humor, vyprávění se zvrhne v žánrové klišé, které vyvrcholí stupidním koncem. Bohužel ani chemie mezi Drew Barrymore a Jimmy Fallonem příliš nefunguje a jejich vztah je opravdu jen scénáristikcou konstrukcí. A to především zásluhou Drew Barrymore, v jejímž podání postava Lindsey působí jako naivní emancipovaná panenka z pohádky. Bohužel zcela selhává jako komediální herečka a tím herecky naprosto nestačí Jimmymu Fallonovi, jehož postava a styl herectví (hodně přehrává a gestikuluje) jsou zdrojem většiny vtípků v tomto snímku.

Kupodivu se nejedná o další naivní přírůstek o zmoudření zlobivé holčičky, tentokrát ze sportovního prostředí. Plytký děj v druhé polovině filmu přechází do ústraní a film se proměňuje ve sportovní přenos, který je vizuálně opravdu lahodný a nejen kvůli postavám hereček. Rebelka dovede zaujmout především svou vizuální stránkou. Díky skvělé kameře a dynamickému střihu se daří tvůrcům vytvořit pro sportovní odvětví gymnastiky nový rozměr snímání. Všichni si určitě pamatujeme na roztahané, dlouhé a nudné záběry gymnastiky z olympiády. Rebelka tento nudný typ přenosu zcela boří a přichází s novými nápady, jak se dá tento sportovní přenos zvládnout. Bohužel sportovní přenosy jsou tak trochu podceněným tématem, přitom právě přenos dákáže u diváka nadšení ze hry umocnit a vtáhnout ho do hry. Hlavní hrdinky chtějí inovovat "svůj" sport, totéž se daří tvůrcům tohoto snímku. Ačkoliv snímek nemá po příběhové stránce cokoliv nabídnout a jasné sdělení snímku o tom, že každý sport je krutý, je tak obehrané, až je trapné. Přesto si film zaslouží pozornost. Jo a to jsem ještě nezmínil jeden megavtípek s Jeffem Bridgesem a trampolínou:-)

Otevřeně přiznám, že jsem v kině byl nadšený. Na Once se kouká opravdu nádherně a i při závěrečných titulcích jsem se nechal unášet pronikavými tóny Hansardovy hudby a neměl jsem k filmu výtek. Určitě taky znáte film, který se Vám během projekce líbil a ihned po skončení titulků a opuštění hřejivé sedačky kinosálu začnete přemýšlet o tom, že ten film zase tak úžasný vlastně nebyl. Once je vlastně jenom takové pozlátko, které se sice na plátně třpytí, ale v podstatě nemá co nabídnout. Hudba The Frames a GH je mi známá i mimo plátno. Rád si je poslechnu, ale rozhodně nejsem jejich skalním fanouškem, otevřeně se přiznám, že názvy jednotlivých skladeb nezmám. Čili v tomto ohledu pro mě film nebyl žádným překvapením a citlivost jednotlivých skladeb GH je přesně tím typem skladeb, které se hodí do "špinavé" romance z okraji společnosti a dokáže vyvolat atmosféru, která nechá zapomenout i na ametérské zpracování snímku připomínající ubrečené, domácí video. Spíše mě zklamalo, že celým filmem prostupuje pouze jedna skladba. Krásně se poslouchá a zřejmě utkví v paměti každému divákovi, který film viděl, to jistě ano (především její úvodní prezentace v prodejně hudebnin je nezapomenutelná). Jenže mi přijde její neustálé opakovaní trochu alibistické a trochu shazující další skladby, kterým není věnován dostatečný prostor. Minimální příběh se redukuje na vylíčení vztahu (nebo něčeho podobného) mezi ženou a mužem. Vývoj jejich vztahu se postupně stává postupně čím dál větším klišé a vyvrcholí koncem, který má jednoznačně každého dojmout. Ta snaha o citlivý konec je znát až příliš. Není špatným řešením, ale rozhodně nepomůže pochopit jednání filmových postav a vyzní kamsi do ztracena. Nikdy bych nevěřil, že by filmu mohla prospět delší stopáž. U Once tomu tak je. Zkrátka mi to v celkovém součtu přišlo málo. Postava dívky Markety Irglové je neprokreslená, typově těžko zařaditelná a naprosto nehmatatelná. Vůbec jsem nevěděl, co si o té postavě mám myslet. Vyvolávala ve mně dojem, že zůstala někde na cestě mezi naivní holčinou, která marně hledá svoje štěstí v Irsku a emancipovanou ženou s hadrovou kabelou, která si prostě do Irska jela rozšířit obzory. Ano, jsou to naprosto odlišné postavy a doteď nevím, jak si s postavou dívky poradit. Koho má vlastně představovat a co chce sdělit. Samotná Markéta Irglová sice není geniální herečkou a je patrné, že se jedná o její filmou prvotinu. Některé dialogy v jejím podaní vyznívají příliš učeně a je vidět patrná snaha scénu hlavně nepokazit. Přesto je přirozená, roztomilá a na plátně se divák může pouze nechat unášet její krásou. Once určitě není filmovým zázrakem, ale pouze llehce nadprůmérným yrickým vyznáním, které si určitě zaslouží pozornost.

Nemá cenu psát, že se jedná o velmi silné téma, které by si zasloužilo lepší zpracování. Podle mě tomu tak jednoduše není. Snímek je založený na předpokladu, že vyobrazí velmi silnou, emancipovanou ženskou hrdinku, která se stačně pere se svým osudem v zemi těch "druhých". Subjektivně a zaujatě nabízí fakta, staví tak diváka do pozice, kdy si musí plně uvědomovat potřebu světového míru a snímek předkládá jedinou možnou pravdu, tedy že za světovou nestabilitu mohou "oni". Celou dobu jsem si kladl otázku, proč ta Angelina hraje tak špatně a proč je z každé repliky a gesta tak silně cítit, že tohle je právě ta role, na kterou čekala a za kterou by si zasloužila být poplácána po zádech a pochválena za to, jak plnohodnotné role se rozhodla na úkor honoráře ztvárňovat. Odpověď na její záměrné křečovité a trapné herectv íjsem nenašel a netuším, kdo by jí její roli silné a odhodlané ženy mohl byť jen trochu uvěřit. Snaha o dokumentárnost snímku mi nesedla a použití ruční kamery nemá valnější smysl, protože autentičnosti snímku opravdu nedodá. Děj se neuvěřitelně vleče a postupem času jsem si začínal klást otázku, co ten reportér a všichni ostatní vlastně čekali. Svobodu a rovnoprávnost? Vždyť jen samotné vyšetřování poukazuje na fakt, že v Pákistánu vládne policejní režim a stát spolupracuje se západem jen naoko. Samotné vyšetřování únosu je paradoxně nejsilnější částí Síly srdce. Je zde vykreslena policejní krutost a nadvláda, mezi praktikami teroristů a policistů neexistuje rozdíl. Snaha za každou cenu dopadnout pachatele se postupně mění v zoufalost a odhodlanost neudělat mezinárodní ostudu. Život reportéra je víceméně nepodstatný, hlavně z této šlamastiky vyjít s čistým štítem. To je asi ta nejsmutnější pravda, kterou se snímku podařilo zachytit. Bohužel.

Už dlouho jsem neviděl muzikál, který by mě uchvátil především svými písněmi. Filmu Bohémové se to podařilo. Písně jsou ozdobou celého snímku a film neobsahuje jedinou průměrnou píseň. Síla textu a jednoduchost melodiky dokáží ze snímku udělat nezapomenutelný zážitek. Musím se přiznat, že mi Bohémové chvílemi připomínal další nedávný snímek, a to sice Shortbus. Narozdíl od Shortbusu ale Bohémy nezdobí jen velmi povedený hudební doprovod. Bohémové se svou tematikou zaměřují především na mezilidské vztahy a každodenní situace lidí na okraji společnosti (což stále není takový rozdíl od Shortbusu), jenže Bohémové disponují lepšími herci a především lepším scénářem, který nestojí na předpokladu, že film má za úkol především diváka šokovat. Dále bych chtěl napsat, že písně v Bohémech velmi dobře rozvíjí a posouvají vyprávění. Hudební čísla nepůsobí jako sled videoklipů, které sice zaujmou, ale snímek nikam neposouvají. Film tak působí velmi celistvě a především důvěryhodně a díky tomu tento film působí jako vynikající komorní drama.

Snímek, který zdobí tempo. Za pomoci rychlého střihu, zběsilého útěku a rychlého stylu vyprávění se Antalovi daří zakrýt skutečnost, že scénář je vlastně totální shit a je v rámci žánru velmi podprůměrný (někteří zdejší uživatelé se dokonce odvažují napsat předvídatlený..) Je to jízda od začátku do konce. Snímek má skvělou atmosféru, která je trpělivě budována za pomoci podzemních honiček, drastickými scénami odkazujícími k problematice snuff filmů a především snímek dokáže v divákovi vyvolat pocit úzkosti a zoufalosti především díky tomu, že monstra v tomto snímku představují lidské bytosti, které si krutost a nechutnost svého počínání plně uvědomují. Při troše nádsázky se dá napsat, že některé bestie podobné snuff filmy opravdu točí a mohly by mít reálný předobraz. Ovšem při sledování snímku není čas na nějaké úvahy ohledně této problématiky. Už jen stopáž napovídá o tom, že vše je řečeno neuvěřitelně rychle a film se zaměřuje jen a jen na téma pudu sebezáchovy. Aby bylo jasno, Vacancy není ničím víc než žánrově nadprůměrný přírůstek, který vyniká především svým zpracováním.

Hřebejk ždíme ze stále stejného hadru naprostý zbytek a vývar ze své tvorby. Měl by se odebrat na delší odpočinek a nic netočit, aby mohl začít přemýšlet nad novými tématy a určit si, kterým směrem se jeho další tvorba bude ubírat. Jeho filmy jsou čím dál více trapnější a zbytečnější. Podle všeho se má jednat o jakousi generační výpověď, ale nic zde nefunguje. Hlavní postavy, které jsou nehmatetelné, nemastné a především nereálné natož snesitelné. Nechci tady nějak dlouze spoilerovat, ale při některých scénách a jednáních postav mi rozum zůstával stát. Bohužel, ani herci nehrají tak, jak by bylo záhodno a to je škoda, protože se podle všeho jedná o českou hereckou špičku (např. Trojan je naprosto neobratný a zřejmě má jeho postava vyvolávat mražení a znechucení, ve mně ten pokus vyvolával spíše naprostý nezájem, Klára Issová v roli idiota - proboha, kam to ta herečka spěje a proč ta role vůbec ve filmu je?). Medvídek si podle mě nezasloužá pozornost a už vůbe si nezaslouží pochvalu. Jediným plusem je vztah Macháček - Vilhemová, v jejich rozhovorch a jednáních jsou patrné jakési pokusy zachytit rozhovory a hádky párů, jejichž vztah kvapem spěje ke konci. Intimně laděné zpovědi, vzájemné drzé a kruté dialogy vrhají film alespoň do jiné roviny, než je marnivá snaha ukázat, jak "vlastně žijeme". Medvídek je zbytečný film.

Celý můj komentář by se možná měl nést v duchu jednoduchých vět obsahujících spoustu hojně používaných slovních spojení, aby navodil atmosféru tohoto filmu:-) Jedná se o naprostý propadák ve všech směrech, s tím s většinou zde přispívajích souhlasím. A.L.E ! Celou dobu jsem si kladl otázku, zda ten film brát jako chorý produkt hollywoodských studií, který je natočen ve stylu pomalu stárnoucí vlny alá Charlieho andílci nebo si film sám sebe uvědomuje a tvůrci si jeho prostřednictvím opravdu dokonale z diváka dělají "prdel". Nakonec jsem zvolil druhou variantu. D.E.B.S je naprosto prostoduchý, naivní a hloupoučký film, který je zajímavý z mnoha hledisek. Jedná se buď o hodně nevtipnou komedii či velmi povedenou parodickou hříčku? Otázka ohledně žánru je podle mě u toho filmu celkem na místě a možná nejdůležitější, protože z toho plyne výsledný divákův dojem. Podle mě spíše jedná o parodii špionážních filmů. Nemohu napsat, které snímky přesně film paroduje. D.E.B.S totiž parodují žánr celkově, než-li jednotlivé snímky. Tisíckrát viděné akční a milostné scény jsou zaobalené jako falešně a trapně natočené úseky, které vynikají svou naivností a křečovitostí. Právě v tom spatřuji velmi povedené a vtipně využité parodické prvky, které vlastně tvoří celý film. Nezastírám, že některým replikám jsem se opravdu upřímně zasmál především z důvodu, že se jedná o naprosto typické žánrové žvásty. Úsměvně to na mě působilo především kvůli faktu, že dialogy v D.E.B.S fungují , narozdíl od svých "vážnějších" sourozenců, kde jsou dialogy hlavních postav víceméně naprosto totožné a jsou myšleny naprosto vážně. Jednoduše řečeno: To co nefunguje jinde, tady funguje. Přece nemůžete brát vážně snímek, kde je hlavní hrdinka lesba a zamiluje se do první sexy agentky v těsném oblečku, kterou potká. Přistoupil jsem na hru, že ten fim si dělá srandu sám ze sebe, a proto se mi jeví jako celkem povedená hříčka.