Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Krátkometrážní
  • Dokumentární
  • Akční

Oblíbené filmy (10)

Cléo od pěti do sedmi (1962)

Kdyby mi někdo řekl, že před smrtí mám možnost vidět už jen jeden film, nejspíš bych si zvolil tento. Nejen proto, že je nesmírně pravdivý, ale především proto, že se mi strašně (ale strašně) líbí ta přeměna. Přeměna z nevyrovnané ženy, která chce jen kousek lidského štěstí, která si ho tak trochu upírá, aniž by si to přímo uvědomovala v sebevědomou ženu, která už ví co chce a kde v životě stojí. Přeměna duševního stavu ze zoufalství k naději. Přeměna z pouhé náklonosti k jednomu člověku v lásku k druhému, který je krásný proto, že je přirozeně lidský. Nechtěl bych žít v takové nejistotě ze zákeřné nemoci jako Cléo, ale kdybych zažil takové dvě hodiny jako ona, byl by to možná ten nejlepší úsek mého života. Až takto hluboce se mě tento film dotknul. Krásná Paříž šedesátých let, se svými kavárnami, se svým uměleckým životem, se svými parky a městskými zákoutími, kde najdeme klid, ale v případě Cléo i víc. Druhá polovina filmu je už jen majestátní pohled na to, jakým by měl být možná každý člověk. A nejlepší na tomto filmu je to, že poslední půlhodinka příběhu je jenom na domyšlení diváka, takže to vlastně skončilo tak, jak chtěl každý podle sebe. Florence (nikoliv už Cléo), nikdy na tvůj příběh nezapomenu. Když projekce filmu v kině skončila, přede mnou seděly dvě dívky, které se zvedaly z křesel a měly v očích slzy, přestože výsledek testů hlavní hrdinky (ne)dopadl špatně, přesto, že Antoine měl pomalu odjíždět pryč z Paříže. A proč? Proč měly ty dívky slzy v očích? Protože... podívejte se sami a pochopíte proč.

Annie Hallová (1977)

Film, který pro mě znamená hodně. Jeho krása a glanc jsou zde v naprosto dokonalé symbióze. Trochu mě mrzí, že zde Woody šetří s hudbou, ale dobře věděl co dělá, když dával Diane do ruky mikrofon a ona nazpívala krásnou píseň, podtrhující finále smutné, ale nádherné. "After that it got pretty late. And we both hadda go, but it was great seeing Annie again, right? I realized what a terrific person she was and-and how much fun it was just knowing her and I-I thought of that old joke, you know, this- this-this guy goes to a psychiatrist and says, "Doc, uh, my brother's crazy. He thinks he's a chicken." And, uh, the doctor says, "Well, why don't you turn him in?" And the guy says, "I would, but I need the eggs." Well, I guess that's pretty much how how I feet about relationships. You know, they're totally irrational and crazy and absurd and ... but, uh, I guess we keep goin' through it because, uh, most of us need the eggs."

Jiná žena (1988)

Procítěné, hodné obdivu, krásné. I když většinou bývá mnohými Woodyho fanoušky jeho vážná tvorba zatracována, neumím si pomoci a vždy když vidím některý z těchto filmů, naplní mě tok myšlenek o tom, zda má Woody pravdu nebo ne, zda je možné utéct před realitou, nebo zda je život jen o tom přežít ve společnosti těch, které si vybereme za přátele a partnery. Ani Jiná žena není výjimkou. Woody Allen se stejně jako jeho idol Ingmar Bergman v Personě pustil na výpravu do nitra ženské psychiky. Nahlédl do nitra ženy, která si v padesáti letech uvědomí, že v životě jednala vždy chladně a bezcitně, že ztratila vše co mohla mít v životě krásné a že už možná nikdy nenalezne klid. Pro nikoho nic neznamená a sama sebe vidí jen v divadelní masce skrývající vše nepříjemné před jejím zrakem. Woody rozehrál jemné melodrama, které dovršil smutným, ale správným koncem a přinejmenším já vidím jeho průnik do zákoutí ženské duše jako veliký filmový počin jeho tvorby vůbec. Nebyl jsem jediný, kdo si položil otázku: Jak mohl něco takového napsat muž?

Amarcord (1973)

Fellini měl ohromný cit pro filmování a Amarcord to jenom potvrzuje. Poetičnost úvodní a závěrečné scény s chýřím (a v případě té závěrečné i se svatbou) skvěle uvozuje podívanou, která ve mě zanechala dojmy ještě dlouho po zhlédnutí a asi i dlouho bude. Nejen díky úžasné hudbě Nino Roty, perfektně ztvárněné slepým harmonikářem, který se mi líbil snad nejvíc (hned po Gradisce). Dvě hodiny totálního unešení. Nádhera.

Mazací hlava (1977)

Ohromá a dokonale ztvárněná Lynchova mozaika těch nejúděsnějších představ, které musel nést v mozku pět let, aby nám je předal. Nikdy nezapomenu na scénu, kde Henry rozstříhá nůžkami své dítě a na scénu kdy uletí hlava hlavního hrdiny. Nikdy bych neřekl, že Lynchovi přijdu na chuť, ale Mazací hlava kompletně převrátila všechny mé názory na Davida Lynche a právem patří mezi mých deset nejoblíbenějších filmů. Eraserhead dokonale splňuje jeden Lynchův výrok, a totiž, že film může vyvolat v člověku něco, o čem nevěděl, že by byl kdy schopen pocítit (jak krásně se to doplňuje s prakticky stejným tvrzením Woodyho Allena o umění). Vůbec mi nevadí, že jsem ten film nepochopil, právě naopak, možná začíná mé hledání po smyslu tohoto filmu, který možná ani nikdy nenajdu. Nevadí. Ten zážitek, který mi Mazací hlava přinesla, nejde slovy vyjádřit.

Reklama

Reklama