masr

Překvapivě dlouhé, nudné a prázdné. První hodina není žánrově mým šálkem čaje (komediální kabaret - snad dozvuky Moulin Rouge?), nicméně nakonec je z filmu tím nejlepším právě proto, že si příjemně dělá legraci z některých filmových stereotypů. Druhá hodina se propadá do nudy utváření a následného vítězství "Společenství kravího prstenu", nicméně je to alespoň jen nudné a ohrané (a la Návrat do Cold Mountain nebo Pokání). Třetí hodina se nese pod hlavičkou dohrání banality až do vlezle postmoderního rozměru (kdo jiný než domorodý šaman přece může za druhé světové války vše zachránit, že?). Kde tedy bere film svou oblibu? Inu, hezké herecké ksichtíky v něm prožívají osudovou lásku, které zabraňují šablonovití zloduchové a to vše na pozadí toku velkých dějin a utrpení malého dítěte... Ale přece jen je nutno dodat - i zamýšlenou banalitu je třeba rozumně dávkovat, aby nebyla nudná...

To by mě zajímalo, kde tenhle film vzal obecenstvo, když do dvanácti let je nepřístupný a nad dvanáct zase nekoukatelný. Přesto jeho shlédnutí přináší dva nezapomenutelné momenty: Prve, existuje ještě otravnější postava rádobyroztomilého dementa než Jar Jar Binks - je jím Jack Sparrow. Za druhé, žánr "akční souboje s úsměvem na rtech a dementními kecy" našel své vyvrcholení v zuřivé bitce, v níž protagonisté mj. stihli uzavřít manželství i s nezbytným dlouhým polibkem.... Odpad!

Po přechodu z teenagerských let se u mě tento dřív milovaný film hodně ztratil... Najednou jej člověk vidí jako utahaný, ubulený film, s poněkud přeromantizovanými charaktery. Kdysi kladně hodnocený komentář starého indiána dnes připadá jako rádobyefektní a rádobymoudré mlácení prázdné slámy; původně strhující hudba dnes připomíná jen neustálé otravování člověka dalšími tklivými a srdceryvnými smyčci (no jo, Horner). Z velkého příběhu o lásce a dějinách se stal nastavovaný příběh o nerudném otci a jeho synech, mezi nimiž si jedna ničím zajímavá ženská pořádně nedokáže dvacet let vybrat. Legenda o vášni je pak pro vás tím pravým filmem, pokud jste naposledy četli Alexandra Dumase - pokud to ale byl Thomas Bernhard, pak už je to horší.

Ani pro děti, ani pro dospělé. Ani infantilní, ani dozrálé. Ani veselé, ani smutné. Spíš banální, než myšlenkově zajímavé. Naštěstí alespoň bez nesnesitelné míry dlouhotrvajících animovaných honiček. Nijak zvlášť mi neseděl ani ten až příliš antropomorfizovaný robůtek (vlastně posléze spousta antropomorfizovaných robotů). Vlastně je ten film prázdný. Ale tím ten film stejně od počátku měl být..

Energický, pozitivní, dobíjecí film. Bohužel asi tak spontánní a nevykalkulovaný jako láska slečny v minisukni u silnice E55.

Před deseti lety jsem si myslel, že je to blbý film. A dnes si pořád myslím, že je to tak blbý film s neskutečně vlezlými a trapnými fóry, které nemilosrdně ubijí i těch pár dobrých vtipů. A tak mám pocit - i přes výši zdejší hodnocení - že jde spíš o přímého konkurenta českých Kameňáků.

A další asijská hrůza. Rádobyfilozofické promluvy mezi stupidní duchařinou, tisískrát prokradená poevropštělá klavírní hudba, charaktery a obsazení plošší než americká lovestory, nekonečný zájem východňárů o to nacpat do toho reálu něco, co by unikalo ze všední reality... Jako vždycky potřeba nějak uprchnout ze stávajícího světa rádobycharismatickým troubou, který má jako vždy neskutečně "originální" teorii života, vesmíru a vůbec... Ostatně, jedním slovem - pokud se film nevěnuje hororovým scénám - příšerné. Přestože jsem za posledních pár let viděl pouhých deset korejských, japonských a podobných filmů, tak tenhle byl jen další kompilát všeho předešlého. Nejhorší ale je, že oni se dnes už i tvůrci hloupých amerických komedií neberou příliš vážně a ví, že tvoří hlouposti pro pobavení; tvůrci hloupých asijských dramat a hororů se bohužel berou neskutečně smrtelně vážně a to je nesmírně trapné...

On by to byl býval bezva film, kdyby z tohohle kousku na sto honů nesmrděl čistý a v této podobě až mrzký kalkul... Nemluvě o předvídatelnosti a šablonovitosti. Nene, tomuhle filmu se jen těžko dá věřit, že se to všechno neodehrává jen abychom se lacině nezasnili a následně šablonovitě nepobrečeli...

Jak bývá hezkým evropským zvykem, film se tváří dostatečně intelektuálně, nepřístupně a odtažitě. Jenže na rozdíl od ostatních zde se vypisujících nevidím na tomto filmu pranic originálního. Je to typická směska rádobyabsurdních a zdánlivě všeříkajících scének, zlomků smutných příběhů a výkřiků zoufalých existencí. Jenže stejně jako pohled na deprese a výkřiky po čase člověka otupí a pak je nevnímá, stejně člověka otupí i fakt, že celých posledních patnáct let se v Evropě točí neustále stejné povídkovo-zlomkovité trudné filmy o životě, chápání života a lidském údělu...

Kam se hrabe nekonečně opěvovaná úvodní scéna ze "Zachraňte vojína Ryana" na úvodní momenty tohoto filmu? Tady je vše asi milionkrát levnější, tisíckrát prostější a vposled taky mnohanásobně působivější... Drobný detail na desku, hudba a pak už jen čirá radost z žití. Nekonečně intenzivní, pozitivní radost z něčeho, co má člověk rád. Film, který si diváka naladí už po první minutě na tu správnou vlnu.