cz.arlie

Na TDK jsem se těšil jako malý, a doufal jsem, že nebudu zklamán - a přání se vyplnilo. To, že Heath si zcela otevřeně řekl o Oscara (byť, bohužel, in memoriam), tady už nemá smysl zmiňovat (ještě teď se směju při vzpomínce na "trik" s tužkou a Jokerovu "nemocniční" etudu). Zaměřil bych se spíš na jiné věci - třeba na povedené podání děje, ve kterém má divák (oprávněně) pocit, že Batman "nestíhá", že musí víc a víc spolupracovat s policií a Dentem, že se musí spolehnout na jiné.. Tak to mělo i vyznít, Batman tady není ten klasický komiksový superhrdina, který se objevuje na různých místech během lusknutí prstu a nakope všem zadek. Je tu i znát všeobecná potřeba lidí "mít na koho to svést". A povedlo se. Jistě, pár drobounkých vad na kráse to má, ale rád se nechám smést tou vlnou nadšení, kterou po shlédnutí cítím. "..then my father came to me and asked me: Why so serious? Let´s put a smile on that face!"

V roce ´93 mi bylo osm a věděl jsem naprosto jistě, že dinosauři už 65 milionů let nejsou mezi námi, ale při prvním setkání s dokonale realistickým theropodem jsem byl - byť jen na zlomek sekundy - přesvědčený, že je dospěláci někde celou dobu schovávali a že dinosauři stále existují. Stejně jako všichni ostatní v kině.

Představte si situaci, kdy je vám šest nebo sedm let, je parný letní večer, a vy se ukrutně nudíte. Proto se rozhodnete proluftovat videokazety, nenatrefíte-li náhodou na nějakou zasunutou. Po chvíli hledání jednu takovou objevíte - s nápisem "Predátor". Nedotčeni žádným trailerem či televizní upoutávkou vsunete kazetu do videa a zmáčknete play. Super, vypadá to na akční film! A pak si džungle vezme Hawkinse... Následoval nevýslovný strach, který neskončil se závěrečnými titulky, ale provázel mě ještě dvě následující léta, vždy, když bylo nesnesitelné vedro.. El cazador el trofeos de los hombres (doufám, že je to dobře) - Lovec lidských trofejí, se pro mě stal něčím kultovním, na co jen těžko zapomenu. A burácivá hlavní skladba Alana Silvestriho se natrvalo zařadila mezi nejatmosféričtější, co znám.

Vidím to podobně jako Gimli: Pán Velryb je z těch filmů, které vám mohou lehce proklouznout mezi prsty - být tenhle film v televizi, s velkou pravděpodobností se na něj nepodívám, prostě proto, že u televize by mě svým pojetím neudržel. Měl jsem ale to štěstí, a viděl jsem ho v rámci filmového klubu v kině a musím říct, že následující dvě hodiny jsem z přetlaku pocitů nemohl ani pořádně mluvit:) Keisha předvedla výkon hodný Oscara (škoda, že zůstalo pouze u nominace), zvláště ke konci na oné "školní besídce" - velice dojímavý a silný okamžik.. Budiž tedy film ode mě po zásluze potrestán pěti hvězdičkami:)