Mertax

Může to být volbou povídek, nebo také ne, ale několik povídek podle mě tu perličku nevylovilo. Za nadprůměrné považuji Dům radosti (ohromně vtipná scéna s roztrhanou pojišťovací smlouvou: "Nápipipí, pipípíí..." a cikánskou Romanci. Takže suma sumárum: 60%. Řada jiných Hrabalových děl byla zfilmována mnohem lépe, zajímavěji.

Když si vzpomenu na naše každoroční příšerné martyrium s vánočním stromkem, při kterém se rodiče pohádají jak koně, já celej den jen běhám se smetákem a zametám jehličí, bratr ořezává nevyhovující větvičky, hořce lituju, že Pat s Matem nejsou opravdoví a nemůžou k nám zaskočit a vše s grácií vyřešit:o)

I když nejsem totální nadšenec do vážné hudby, tak dokument se mi líbil, komentáře dirigenta byly zajímavé a hlavně akční, to je myslím pro hudebníky to nejdůležitější - motivující dirigent.

Příšerně přitroublý seriál, který se nemůže líbit ani zdrogovanému retardovi. Elmův český mluvený projev je naprosto nesnesitelný, hlas je posazen příliš vysoko, po pár minutách mě začala bolet hlava. Když se pak Elmo zeptal rybičky Dorothy, jak si správně mýt ruce, a zavolal si na pokusnou demonstraci pana Nudličku, byla jsem na dně svých sil. Pan Nudlička si začal strkat do umyvadla nohy místo rukou a v pozadí křičely dětské hlasy, že takto je to špatně. Potom nám několik dětí různého zabarvení pleti (vskutku multikulturní počin) předvedlo, jak si tedy mýt ruce správně. Elmo, nejradši bych tě v tom umyvadle utopila. A to i přes fakt, že si tak technicky zdatný - umíš otevřít email a oblažovat nás stupidním videem od své kamarádky...

Když si člověk přečte uvedené žánry filmu, může se cítit lehce zmaten, o to víc jsem se cítila při jeho sledování. (Dalo by se říct, že film se postupně dostane k výše uvedeným čirou náhodou ve stejném pořadí, jakým jsou napsány). Najednou se směju lovu na divočáka, soupeření znepřátelených Korejců, naivně nevinným obyvatelům a pak už se jen nachytám, jak se naprosto připitoměle (stejně jako bláznivá dívka z vesnice) usmívám u čerstvě vypukaného popcornu. Potom to ale přijde, drama s válečným laděním a já cítím vlhké oči a ještě hodnou chvíli marně doufám, že bomby dopadnou všude, jen ne na stojící hrdiny… Mé oko, ucho i srdce jsou při této scéně mimo standardní prožívání filmu.

Na začátek musím konstatovat, že oproti jedničce jsou oba protagonisté o poznání pohlednější. Když si od prvních záběrů panenské přírody řeknete, že jste nad filmem povzneseni, tak funguje jako slušná zábava a místy jsem se nasmála! Například první menstruace je ještě vtipnější než v jedničce, k tomu přidali první ranní erekci, to v kombinaci s nechápavými naivními obličeji herců u mě vyvolalo salvu smíchu. Scéna s přirovnáním pohlavního aktu k páření leguánů je k popukání, nebo když Lilli závidí Richardovi, že může při čůrání mířit na list manga. Ovšem najde se tu i dramatičtější stránka - a to docela drsná. Když nemocná matka popisuje dětem, jak hluboko mají vykopat hrob a jak ji pohřbít, až zemře. Vývoj děje v podobě příjezdu civilizované slečinky Sylvie, která se úporně snaží svést Richarda nenabere sice žádný nečekaný spád…Ovšem když se oběma milencům snaží u večeře vysvětlit pojem „nudit se“ a vzápětí tvrdí, že se na ostrově dozajista museli nudit, nahodí Richard naprosto odzbrojující (čti: na hranici snesitelnosti) pitomě-naivní pohled, že oni ví, jak se zabavit. K tomu se později přizná stupidní větou, že se páří, kdykoli se jim zachce. Ostatně co by tak celé roky mohli na ostrově dělat, že:D. K tomu všemu přimíchejme trochu Čelistí, další (nebezpečné) obyvatele ostrova ze Ztracených, šikovnost vše si obstarat z Trosečníka a máme tu guláš na tři sběračky:P.

Když jsem byla u babičky na Slovensku (2006), viděla jsem 1 díl. U nás se čistě sitcom v tu dobu nevysílal, takže ani není s čím srovnávat, oceňuju aspoň snahu, sem tam sem se i zasmála, ale myslím, že nikdo ani nečekal dosažení kvality americké tvorby. To se zatím nepodařilo ani nám, ani našim SOUSEDŮM:)

Už delším dobu je mým snem navštívit Maledivy, po zhlédnutí dokumentu mám ještě větší chuť sednout si pod kokosovou palmu a pozorovat oceán se sklenkou Coca coly:D Ta se totiž na Addě vyrábí jako jediná na světě (!) z odsolené mořské vody. Není to rozhodně žádný propagační snímek pro cestovku, dozvíte se spíše mnoho zajímavých informací z historie a o obyvatelích. Ostatně takto je cyklus "Na cestě po..." koncipován, jednu věc bych ale vytkla - a to příšerný výběr amerických nasládlých songů, které se mi do celkového vyznění vůbec nehodily...

Bohužel tak tento snímek spíše zlomil mě, nevydržela jsem více než 40 minut a opustila sál. Možná to bylo tím, že jsem se už třetí hodinu dívala na klasické němé černobílé filmy (nejen od Griffitha), možná tím, že ve tmě a tichu se krásně spí (ovšem ve vlastní posteli je to lepší), možná ale taky tím, že mi Květ příliš nevoněl... Snaha byla! (Tak mě nebijte)

K narozeninám jsem dostala cd, celé popsané nadšeným textem a malými nápovědami - co se obsahu dárku týče. Vůbec mě nenapadlo, co by to mohlo být, byla jsem vteřinu od vteřiny zvědavější, rychle jsem zasunula médium do mechaniky a konečně se dozvěděla, že na mě čeká 85minutový vzpomínací dokument na 11leté natáčení mého oblíbeného seriálu Mash! Pozorovat herce, jež mají po tolika letech vrásčité tváře, ale pořád se stejnými rysy, je zajímavé. Není to klasický dokument, kde všichni tvrdí, jak to bylo super natáčení a že se ze všech stala jedna velká rodina. Podobné věty sice padnou, ale těm hercům to věříte, vidíte, že to není tradiční povrchní komentář. Velice vtipné je sledovat pokažené záběry z několikrát natáčené scény 55. epizody (Officer of the Day), kdy se Radar převlíká před Hawkeyem, ale Alda se pokaždé rozesměje a není schopen říct svou repliku. Herci sedí ve studiu a nenuceně konverzují (bez moderátora), nepřekřikují se a je vidět, že i po takové době si detailně leccos vybaví. Vše je prostříháno scénkami ze seriálu a také rozhovorem se zesnulým představitelem Franka. Kdo by zkrátka nerad nahlédl pod pokličku - v tomto případě spíš pod skalpel - fenoménu M*A*S*H?