ad-k

ad-k

in die fremde

Česko
pho/r/nography

homepage

53 bodů

Moje komentáře

od nejnovějšíchpodle abecedypodle hodnocenípodle roku vzniku filmu
<< předchozí 1 2 3 4 5 6
    • 29.2.2016  17:08

    Bílý palác nejde úplně stranou žánrových klišé romantických melodramat / komedií, přičemž je znát, že výchozí text / scénář (byť knižní předlohu jsem nečetl) nepatří mezi ty nejsilnější pilíře, nedá se zbavit ani pocitu jistého rutinérství či řemeslnictví (i co se režie týče), valná většina scén i pochodů hlavních postav je v podstatě očekávaná, chybí mnou tak oblíbená (a u jiných nenáviděná) jistá forma nedořečenosti (americký závěr je "dořečený" až běda)... nicméně nedá se říct, že by tu nic nefungovalo. Velmi pomáhá pozdně osmdesátková (či snad časně devadesátková) atmosféra opírající se o sice ne úplně objevnou, ale z valné části vhodně zakomponovanou hudbu George Fentona (pár přešlapů promíjím). A to zásadní, tedy ne úplně konformní vztah dvou lidí odlišného věku i společenského postavení jistou hloubku (min. emoční) v žánru hollywoodské (neokázalé) pop romance nabízí. Pouto mezi hlavními postavami, tedy starší Norou (Susan Sarandon) a mladším Maxem (James Spader) nepůsobí tak ploše a neuchopitelně, jak jsem si poslední dobou v podobně tématicky laděných filmech (komerční i nekomerční produkce) bohužel zvykl vídat, naopak. Nakolik je to dáno solidními a především sympatickými herci, kteří svůj part rozehrávají velmi vkusně je pak otázkou... "I´m 43... and be 44 in December." - "I´m 27."60%

    • 18.5.2015  19:14

    Tak trošku italská giallo / R&R variace, u které měly dozajista nejvíce práce kostymérky a rekvizitářky spodního prádla (pokud taková báječná pozice u filmu vůbec existuje). A i toho je nakonec velmi málo! Všehovšudy dvoje podvazky, punčochy, nějaké kalhotky, negližé, dva páry odhalených prsou... a přitom spousta nelogických úsudků, plný košík potravin (tedy product placementu), hromada německo-italského zpola pojízdného šrotu a celá krabička použitých zápalek ve scéně nekonečné trýzně. Jaký nepoměr! Zaručeně nejvíce však pobavila jakási parafráze ústředního motivu Twin Peaks, vč. éterických vokálů snad nějaké příbuzné Julee Cruise (maskovaný Leo Johnson coby opravář stojí také za všimnutí). Ale což, bylo krátce po úspěchu Lynchovy TV série a ozvěny byly slyšet až do Apenin... │40%

    • 17.5.2015  09:00
    Alpy (2011)
    ****

    Každý se dá nahradit nebo alespoň zahrát. Tedy pokud je prokazatelně mrtvý (a není něčím unikátním, viz např. jedním z vrcholků Alp). Lanthimos si hraje s herectvím (loutkoherectvím), identitou, černým humorem, tragikou všednosti a nepředvídatelné dělá nepředvídatelnějším. Absurditu běžných událostí / rozhovorů dohání stejně jako mezní a tragické události až do krajnosti a minimálně nabízí otázku do jaké míry jsme schopni rozpoznat vážné od povrchního, zbytné od nezbytného a filmovou realitu od mystifikace. Hra na city... │70%

    • 10.3.2015  21:42

    Nejvýstižnější popis se mi jeví jako "sebestředné filmařské cvičení". Neustále se opakující postupy, nadužívané efekty a důraz na detail. Pobaví / potěší odkazy do minulosti (nejen k giallu), esteticky, resp. audiovizuálně to může leckomu lahodit (stejně jako předchozí Amer), přičemž sám nepopírám, že některé momenty a kamerové záběry nepostrádají originalitu, nicméně čeho je příliš... Zároveň chápu, že nejde v prvé řadě o dějovou linku, přesto chybí jakési pojivo mezi vizuálem a tím, co se skrývá (nebo má skrývat) pod povrchem. Divák zkrátka není účasten a upřímně mi bylo naprosto lhostejné co se v daný moment na plátně děje, dokonce i jak celý film skončí. Pocit vyprázdněnosti... │40%

    • 30.5.2013  15:22
    Loft (1985)
    ***

    Ústřední dvojice Raoul a Raphaela přichází na jakousi obskurní vernisáž obrazů v prostorách bytového domu, kde se seznamují s několika dalšími jedinci (či chovanci). Přítomna je na místě především mlha, barevné filtry v osvětlení, neúnavný syntetický hudební podklad a zástupy postávajících, snad bavících se lidí. Ve vzduchu však visí nejen umělecké obrazy, nýbrž i zvláštní neklid. Chování některých jedinců nabírá poněkud pokřivených směrů a hodnot, apokalypsa zdá se býti na dosah... Německý režisér (a zároveň scénárista) Eckhart Schmidt posadil svůj film do jakéhosi abstraktního období, kde je normálnost pomalu vytlačována čímsi neuspořádaným, animálním a chaos, tak dobře známý z lesních pohádek Larse von Lišky začíná vládnout. Je to ovšem poněkud bizarní podívaná, osmdesátkově papundeklový experiment, u kterého přestáváte pomalu tušit, kde vládne chaos zcela záměrný a kde dochází k apokalypse režijní či scenáristické. A i když ten šílený balanc ztrácí tu a tam na své poutavosti, nelze se ubránit při sledování zvrácenému pocitu uspokojení. Schmidt zdá se býti méně schopným a talentovaným Zulawskim a podpořen neznámou drogou, kterou požili patrně i všichni herci pro své pološílené expresivní herectví, rozehrává věru zajímavou svéráznou hru. Hru nízkého i vyššího, tanec mezi uměním a pokleslou zábavou (což lze vztáhnout i na příběh samotný). Laciné kulisy (něco tu stále smrdí plastem), přístupná erotika, mrtví-nemtrví, krev, snůška banalit... a to v kontrastu vznešené Beethovenovy Elišky, opakovaných pokusů o poezii, abstraktního umění a snad i nějaké (cílené) myšlenky. Circulus vitiosus... │60%

    • 9.5.2013  12:15

    S velkým odstupem času několika let vzpomínám na tento líbezný a barevný film. A pamatuji si všechno naprosto přesně. Před očima mám Monicu Bellucci coby Kleopatru, její kostýmy, ladné stíny, bohaté paruky, všechny ty náramky na ruky... nalepené řasy, vrozené půvaby, půjčené sandály... jako by to bylo skutečně včera. Ptáte-li se na věci ostatní, příběhy, Galy... ano, pamatuji si to naprosto přesně. │40%

    • 2.5.2013  10:32
    Verfolgt (2006)
    **

    Působivý černobílý obraz, který dodá záběrům hloubku, artové ladění, kontroverzní vztah starší ženy k mladšímu chlapci (v S/M pozlátku), vrstevnatost postav, závěrečné záběry nutící k mnoha myšlenkovým pochodům. Toť výčet možných přání páně režiséra a dalších. Realita? Bídný scénář, toporná snaha o umělecký dojem, nepochopitelné zvraty a výplně (úsměvná rvačka hlavní postavy Jana s přáteli, letenky do Brazílie apod.), otazník nad chováním i pohnutky postav a další kvantum věcí, které zde prostě a jednoduše nefungují / fungují jen zpola. Doporučit nelze ani vyznavačům "atypických" vztahů, natož jistých sexuálních praktik... │30%

    • 2.5.2013  09:54

    Pokud se Philippe Garrel drží ve svém nejnovějším filmu jisté komornosti, ostří na titulní vztah italské herečky Angèle (Monica Bellucci) a malíře Frédérica (Louis Garrel) a nepouští se do zbytečného melodramatického akcentu, je většina věcí na svém místě a v pořádku. Funguje i vizuálnost (vč. kamery, lokací atd.), což podtrhuje i hypnotická Monica Bellucci s poněkud omezeným výrazovým potenciálem (jistá strnulost však není úplně na škodu). Nejen dámy pak jistě docení bohémstvím opředeného (a poměrně přirozeného) Louise Garrela, kterému mimochodem jeho otec coby režisér ve filmech velmi dopřává (stačí se podívat na herecké kolegyně posledních snímků). Co se však děje ve filmu především ve druhé polovině celkový kladný dojem umenšuje. Už politické komentáře a úvahy nad revolucí / komunismem (ano, tušíte správně: ocitáme se na francouzské půdě) v průběhu filmu přinejmenším ruší, zaměření se na vedlejší postavy Élisabeth a Paula (coby přátel ústřední dvojice) pak motor filmu spíše zadrhává. Chápu existenci přátel, chápu i nutnost dívat se na vztahy muže a ženy obecně, z jiné perspektivy (k čemuž druhá dvojice napomáhá) a dokonce chápu i to, že Frèdericova odloučenost od Angèle musela být nějak stupňována a proto hlavní vztah z plátna mizel takřka do ztracena, jenomže jakoby nakonec všeho bylo příliš. Postav, zbytečných scén, hudby, melodramatu (a to všechno i přes nízkou stopáž snímku; posledních 15 minut se mohlo dokonce klidně zapomenout ve střižně). Nepopírám jisté přednosti Garrelovy režie ani dalších, kteří se na "Un été brûlant" spolupodíleli, výslednice sil se však neustále hledá a bloudí někde mezi Paříží a Římem, až se nakonec tříští definitivně (byť je to z pohledu i malého fyzika holý nesmysl). Stejně jako Frèderic...│60%

    • 15.1.2013  09:17

    Jaký ďábel mohl spojit patrně nesmrtelné Shakespearovy sonety, jejich éterický přednes Judy Dench, zvukové umění Petera Christophersona a Johna Balance se zcela nepoddajným, experimentálním obrazem...? Derek Jarman vsadil na absolutní tvůrčí volnost. Rezignoval na zcela přímé spojení obrazu se zbylým, kdy filmové záběry po většinu stopáže jakoby obcházejí kolem a žijí svým vlastním, našemu času nepodléhajícím životem (pomineme-li některá ne úplně nejvhodněji použitá technická aditiva, viz např. souboj / oheň). Volně se postavil také k interpretaci některých sonetů a vytvořil tím v podstatě fantaskní svět plný magických / snových pasáží a především symbolických obrazů. Poezie, metafyzika, přesah. Montecute. │100%

    • 6.8.2012  12:02
    Vinou lásky (2011)
    ***

    Tak trošku novodobé pinku eiga s kriminální, mrazivě vyhlížející zápletkou a intelektuálními vložkami (kolem kterých se neustále krouží a mluví náznakem, viz ve filmu tolikrát zmíněný "otcův" Zámek). Dost možná i kritické pojednání o soudobé japonské společnosti a přiznané i nepřiznané (tedy skrývané) realitě / rolích v ní, touze, přesto přese všechno ale jen průměrný film s japonsky nadprůměrným poprsím a krásnou ukázkou vodního sportu, kterou mohl celý film s klidem na duši skončit... │60%

    • 22.1.2012  21:32
    Deep End (1970)
    *****

    Vábivý zpěv osamocené Sirény s nadějí, že všechno nakonec dobře dopadne (i když sám název a úvodní skladba svádí k myšlenkám odlišným). Postupné stahování do hlubin fatální náklonnosti a k tomu i nejistota, kam se Skolimovského film bude ubírat dále. Ale také vtipem i nevtíravou vážností opředený portrét jednoho britského mladíka, který jen touží prožít víc... │90%

    • 12.1.2012  09:21

    Zvláštní rozporuplnost, rozpolcenost; a to ať už přihlížíme k přiměřené / nepřiměřené stopáži mnou viděného režisérského sestřihu, bereme příběh doslovně či komplikovaněji atd. Betty Blue je neuspořádaný mix všeho, co do sebe může nepochybně láskyplný vztah dvou hlavních protagonistů a filmové plátno nevyjímaje absorbovat (s trochou přehánění samozřejmě). Mám-li se zabývat doslovným výkladem viděného, pak film Jean-Jacques Beineixe lehce pokulhává (Betty Blue je navzdory komediálním předpokladům na míle vzdálená realitě) a nakonec i nedostává (potažmo hlavní mužská postava Zorg) svým závazkům, přičemž opravdu mám s jednoduchou interpretací závěrečné tragédie problém. Přistoupí-li však divák k Betty Blue s jistým odstupem a pojme určité pasáže či příběh spíše jako uzavřený okruh jedné mysli / metaforicky, Betty Blue i přes natahovanou stopáž režisérské verze vítězí (samotný film v podstatě vítězí už jen tím, že nějakou alternativu nabízí). Pokud je Betty a spol. Zorgova byť jen sebemenší fantazie (dokonce už sám autor knižní předlohy Philippe Djian jisté "splynutí charakterů" připouští), snímku to spíše prospívá, ale je-li u vás nezbytný racionální a jednoznačný výklad, Betty Blue se coby filmu ani tak vyhýbat nemusíte... │80%

    • 21.12.2011  14:54
    Kafka (1991)
    ***

    Fascinace. Jak jinak nazvat to všeobecné pochopení a znalost "našeho" pražského obyvatele, autora. Co naplat, že většina Čechů má o Kafkovi vpravdě mizerné povědomí a s jeho dílem je obeznámen lecjaký pražský turista (zahraniční čtenář) lépe ("lépe" však ještě nemusí být synonymem pro "dobře"). Stejně jako je Kafka coby osobnost v tuzemsku zbytečně komercializován a násilně přivlastňován (čti: zneužíván), nejinak se k němu staví i řada českých čtenářů, kteří si nárokují (mnozí bez vědomí, že tak činí celý svět) jeho dílo a v podstatě jen přejímají vybájené, tedy značně poupravené reálie a obecně známé (neznamená však stoprocentně pravdivé) informace. Navíc: nebýt dřívějšího (i opětovného) světového zájmu o autora, Kafka by s velkou pravděpodobností zůstal u nás nejen nedoceněným, zřejmě však i pro širší společnost poměrně neznámým. Tolik k "prologu" (člověk se u čtení všelijakých komentářů spjatých právě s Kafkou podobným úvahám nevyhne). Soderbergh přistoupil ke Kafkovi po svém, z velké části však podle předpokladů. Posadil jej do domovské Prahy (ano, tam také patří), převzal skutečné, těžko doložitelné i ryze smyšlené poznatky z jeho života a spájel je s Kafkovým beletristickým / fragmentárním odkazem. Částečně se tedy držel onoho kafkovského "Já jsem literatura" a podpořil tím teorie o značně autobiografických prvcích v Kafkově díle. Nebyl by to ovšem kreativní režisér, kdyby nepřidal mnohé další a nezakusil sestavit svou vlastní osobitou koláž. Výsledkem je v podstatě naprostý opak např. Hanekeho a jeho předlohy se striktně držící adaptace Zámku (ačkoli jsem si vědom faktu, že tento snímek nemá za cíl uchopit / interpretovat jeden jediný celek či konkrétní dílo), chvílemi až fantazijní počin, který má jediný, avšak zcela zásadní nedostatek: s Kafkou je spojen jen okrajově. Chválit se dá atmosféra některých pasáží, filmovost díla, méně (nebo vůbec) už celistvost a celkové vyznění (do prázdna). Jako čirá fikce přijatelné, líbivé, přesto trochu zbytečné...│60%

    • 25.9.2011  13:25

    Až starosvětsky (závan staré filmařiny přehlédnout nelze) natočené soft-drama o milostném trojúhelníku a důsledcích stavu zvaného zamilovanost (nebo nevhodného výběru partnera, vyberte si). Žánrově nevyhraněné, po stránce scénáristické bez tolik potřebných dramaturgických zásahů (a s vydatnou porcí klišé). Vůbec to celé působí poněkud "papírově", postavy se neustále náhodně setkávají a jejich kroky a motivace pro zásadní (v jednom případě až fatální) kroky zdají se být poněkud neobjasněné až přehnané, což mi v byť chvílemi fraškovitém, ale přeci jen dramatickém filmu poněkud nevyhovovalo. Rozpolcenost se tak netýká jen ústřední postavy, nýbrž i samotného Chabrola (jednoho z čelních představitelů francouzské nové vlny), jenž si mohl s klidem na duši některé příběhové zvraty odpustit. Za finální scénu a příjemný herecký ansámbl půlhvězda navrch... │50%

    • 6.9.2011  23:43
    Dreng (2011)
    *

    Za jistých okolností svůdný motiv "starší žena vs. mladší muž" v naprosto nesvůdném (a neslavném) provedení. Tápání páně režiséra, tápání ústřední herecké dvojice a nepochopitelné scénáristické mezery, potažmo vývoj příběhu. Na jedné straně snaha o civilnost a dramatičnost, na straně druhé povrchní, stěží uvěřitelné, chvílemi až komické. Věru nepodařený balanc... │20%

    • 18.7.2011  13:57

    Taková česká realita filmové Itálie let šedesátých. Tématická i obrazová spřízněnost především s Antonionim je neoddiskutovatelná, některé scény nápadně připomínají mistrovu Noc (varovný závěr se svým hudebním podkladem pak především Zatmění), Jan Kačer trefně připodobňovaný k Mastroiannimu / jeho rolím (nejen typově, nýbrž i charakterem své postavy) et cetera. Jistá paralela se pak nabízí i u otázek svobody, pocitu absurdity a práva na sebevraždu; tentokráte však vedou stopy spíše do Francie, a sice za Albertem Camusem, jakkoli je např. téma sebevraždy u Camuse tématem poněkud komplikovanějším (sebevraždu však chápe ve výsledku jako zneuznání / souhlas; je třeba v životě setrvat, neboť ve "vědomí a vzpouře den co den je prokázání jediné pravdy, jíž je vzdor", viz esej Mýtus o Sisyfovi). Postavy filmu, kterým zdánlivě na první pohled tolik neschází, tápají v oblasti osobní, vztahové a samota, všudypřítomná a neoddělitelná (ať už ve společnosti či bez ní), se stává jedním z leitmotivů. Lékařskou terminologií trpí "Návrat ztraceného syna" (potažmo Kačerova ústřední postava) jistou obdobou bipolární poruchy, kdy chvilkový a zavčasu skepsí zažehnaný optimismus / chuť do života nahrazuje nemoc, která ve své podstatě žádnou nemocí být nemusí. Snad jen, spolu se vším, co se s ní váže, přirozenou součástí některých z nás (hlavní postava slovy filozofa "myslí, tedy užírá se"). I proto se všechny ty sondy do duše, rozpravy s lékaři a pokusy o léčbu jeví povětšinou jako liché. Naprosto výstižnou se v tomto kontextu stává filmová replika nezúčastněných, tedy se stavem "architektovy duše" zcela neobeznámených (tentokráte dav žen s hráběmi): "A co mu vlastně je?" Ačkoli je věta pronesena v jiné souvislosti a netýká se duševního, nýbrž fyzického zdraví, lepší podtitulek (pomineme-li podobně zásadní výrok lékaře o tom, že člověk je neustále sám a musí o tom vědět) si "Návrat ztraceného syna" nemůže ani přát... │90%

    • 22.5.2011  01:12
    Guardami (1999)
    **

    Nepředstírané sexuální scény; dost možná to jediné, co vytane na mysli po skončení závěrečných titulků. S Guardami totiž není cosi v pořádku hned od prvopočátku. Špatná provázanost scén, neustálá (lehce umělá) snaha o dynamičnost, efektní záběry, nepřesvědčivé herectví valné většiny zúčastněných a scénář, nad kterým zaručeně nejusilovněji přemýšlel striktně pravopisný korektor (a navíc ex post). Příběh pornoherečky ztrápené tu a tam nelehkou životní situací, poměry v pornoprůmyslu a především vážnou nemocí (inspirováno skutečným příběhem Italky Moany Pozzi) by mohl fungovat za jistých okolností alespoň v rovině emoční; ploché charaktery a jejich plytké fráze však bezpečně pohřbívají i tuto naději. Tvůrci nás vrhají scénu za scénou do silných kontrastů, vyprázdněný svět pornoprůmyslu nahrazuje "vyprázdněný" svět válkou poznamenané Jugoslávie, životní lehkost a spontánnost ustupuje vážným nemocem a nemocničním lůžkům, bezcitné / egoistické charaktery přenechávají scénu jedincům, u nichž převládá něha, cit, přinejmenším však pochopení (kontrasty typu "smrt nahrazena životem novým" raději vynechávám), což všechno dohromady, zdá se, jeví se jako učebnicový postup vnoření se divákovi do jedné ze dvou srdečních komor či předsíní. Jak naivní občas tvůrci jsou... │30%

    • 12.5.2011  11:44
    Akvabely (2007)
    ****

    Tak chutná první jablko "hříchu" (sladce i hořce zároveň), tak chutná první zamilovanost. Ze značné části dobře uvěřitelný a emotivní pohled na dospívání tří hlavních protagonistek s příjemně rozechvělou, křehkou dějovou linií (především ve vztahu Marie a Floriane). Snad je v tom všem i kouska (divákova) stesku po tak specifickém období před prahem dospělosti, kdy méně znamenalo více, kdy i (často pomíjivá) náklonnost byla intenzivnější než dnes. Navzdory uvědomění si veškerých negativ (přeci jen je to chvílemi schematické, filmově líbivější) chtě nechtě musím poraženě konstatovat, že vůči podobným snímkům zkrátka nemám dostatečně vyvinutý imunitní systém... │70%

    • 6.5.2011  17:56
    Unhinged (1982)
    **

    Typický zástupce "B" skupiny. Žánrovým zařazením horor, občasným zařezáním a zobrazeným násilím tak trochu slasher. K tomu pozitivnímu patří zjištění, že zde fungují zhruba dvě lekací scény a závěr ač nenadchne, zároveň ani neurazí (absenci happyendu vítám). Veškeré klady zde však končí, neboť umělý déšť, umělé blesky, naprosto umělé herectví (věru špatný výběr herců), uměle spájené a logikou nepolíbené dialogy... také si myslíte, že je Unhinged z přírodního plastu? Vrstvení žánrových klišé a přemíru aktivní syntetyzátorový podklad dobrý také do československých normalizačních kriminálek dílo lehké zkázy a zmaru jen dokonává. Chápu, že vytýkám pro danou sortu filmů ne vždy prioritní věci, přesto jsem se z velké části ani nebavil, strachem netrpěl a ženy, které měly být okrasou, se sprchovaly všehovšudy společně jen dvakrát a při vodním aktu neumyly si navzájem ani záda (chcete mi snad říct, že se sprchovaly před kamerou a diváky jen kvůli hygieně...?). Příznivci pokleslých žánrů nechť si přičtou půlhvězdu a půločičko navrch... │40%

    • 5.5.2011  03:01

    Nahé na kůži, civilní na kost. Film, který tak výstižně ilustruje jisté životní situace, prchavé, přeci však nekonečně dlouhé okamžiky, "živé vzpomínky". Přes počáteční nedůvěru k jedné z postav a navzdory některým dalším, pro leckoho možná nepřekonatelným skutečnostem (to poměrně časté, netajené zobecnění mužské populace, které je pevnou součástí vyprávění občas ruší, ve výsledku však může i fungovat) Catherine Breillat až překvapivě přesná. Takřka nic není navíc (snad jen pár dialogů), nic neschází a po drahném to čase opět snímek, u něhož jsem s chutí a rád zapomněl, že postavy snímá "ve skutečnosti" filmová optika. Loď "Brève traversée" sice plyne, pluje a nakonec i definitivně doplouvá k anglickým břehům, zčeřená voda však zůstává i nadále... (dost možná jsem ovlivněný i svým vlastním příběhem, oddělit jej však nelze) │90%

    • 3.5.2011  16:11
    Nadja (1994)
    ****

    Ač nedokonalý a ne vždy profesionálně působící snímek Nadja jest, přeci jen poutá něčím zajímavým, lehce obskurním. Je tu celá plejáda prazvláštních charakterů, vývoj příběhu (a mnohých dialogů) nese se spíše v duchu béčkových filmů, nechybí špetka humoru, nadsázky, neschází však ani pocta klasickým hororovým vyprávěním a podmanivá černobílá atmosféra. Nadja je upírský trip s kapkami krve, touhy, trochou másla (vtip pro absolventy), především však svérázně vyšperkovaný žánr (nemám ten termín příliš v oblibě, nicméně v lehce "postmoderním" hávu) pod záštitou muže navýsost povolaného: Davida Lynche (coby výkonného producenta). Pro ty, kterým dnes nestéká po bradě mléko a rádi by třešničku na závěr (v opačném případě hrozí průjem), musím zmínit vhodně zakomponovanou hudbu. My Bloody Valentine, Portishead (po poletující, cigaretou obdařené Nadě v doprovodu nekorektně tekoucího času a skladby Strangers šílím)... ne, režisér Almereyda 90s fláky nepohřbil tak, jak je s oblibou pohřbívá např. Gregg Araki (nevhodnou scénou především). A že vám to zní celé jako nesmysl? Nadja je (pro mne osobně) především o kouzlu okamžiku, konkrétních scén, tedy dost možná nic pro vás... │80%

    • 26.4.2011  10:32
    Red Road (2006)
    ****

    Autentické, tedy dobré. Jen škoda zbytečných usmiřování, dovysvětlení, rozvíjení něčeho, co mohlo zůstat z větší části klidně skryté (vzhledem ke slibně nečitelné, pozornost udržující první polovině filmu škoda o to větší). Velice solidní, voyeurismem prodchnutý debut (srdce každého Peeping Toma nad komplexním kamerovým systémem jistě plesá). │70%

    • 20.9.2010  14:36
    Iluzionista (2010)
    ****

    Chometovu animaci (resp. všech lidí na ní se podílejících), rozpohybování postav, hrátky se světlem a stínem, zašlé pohledy do interiérů... mám skutečně rád. Byla-li v Chometových příbězích přítomna i esence dospělého, často i bizarního... potichu jsem tleskal. Jako celek fungovala krátkometrážní Dáma s holuby, ale především i Trio z Beleville, obé v silném oparu (ba přímo mlze) starých časů a stesku po minulém (ať už jsme se pohybovali po Francii reálné či fiktivní). Iluzionista pokračuje ve šlépějích, ale nakonec jde i mnohem dále až do Calais, kde překračuje kanál La Manche směr Londýn, skotský Edinburgh... a zdá se to být i trochu symbolické, neboť právě zde Chomet mění postupem času svůj doposavadní styl. Přes všechny nesporné klady, kouska vtipu a melancholickou notu, která většinou funguje, se režisér pouští (jakkoli vychází z Tatiho předlohy / scénáře) přeci jen do zbytečného sentimentu (stejně jako příliš sentimentálně působí chvílemi i "přecinkaný" soundtrack) a příběh vázne, plyne a nakonec končí v okamžiku, kdy by ještě mohl pokračovat. Je to posmutnělé, ano, kýžené dojetí se však nedostavilo. │70%

    • 29.8.2010  00:18

    Je nesporné, že se vůči filmu vymezuje spíše ženská část publika, ačkoli postoj autora předlohy Arthura Schnitzlera k ženám nebyl zdaleka tak cynický či arogantní, jak některé ženy mohou z Kubrickovy adaptace usuzovat a nedá se ani s jistotou tvrdit, že Eyes Wide Shut působí nějak výrazně maskulinně (pomineme-li fakt, že doktor Fridolin / William bezesporu postavou ústřední je). Kubrick se i přes navýšení přímějších slov / pohledů za oponu (ano, i za to režisér sklidil kritiku) od Schnitzlera výrazně neodklání a vinu, chcete-li odpovědnost za vzniklou "vztahovou" situaci rozhodně nenese člověk jediný, jak už to často bývá. Eyes Wide Shut je navzdory zasazení do jiné doby, jiného města (patrně meziválečnou Vídeň nahradil New York před prahem milénia) a několika menším odlišnostem (které jsou avšak ve většině případů naprosto přípustné a často i pro obraz vhodnější) vůči čtenářům předlohy filmem nesmírně vstřícným a v takřka naprostém souladu se "snovým" proudem Schnizlerova původního textu. Ať vztáhnu kritiku na jakýkoli filmový dílek, nedostává se žádných zásadních nedostatků a pokud samotnou Schnitzlerovu předlohu odpářeme od adaptace kompletně, chyby hledat opravdu marně, neboť ve svém nadžánrovém prostoru je vše zcela v pořádku (nenechte se ovšem zmást nemístným českým názvem, slovy jako "spalující touha" - "erotické drama / thriller" apod.). Obrazem sugestivní, silné, mystériem zahalená psychologie může jen stěží vypadat a znít lépe. Zakomponování Šostakoviče, Liszta, pro film složených skladeb od Jocelyn Pook a především od Ligetiho (který však pro film nesložil věru nic), umělce z největších, jehož znepokojivá Musica Ricercata II bude rezonovat předlouho ve sluchovém ústrojí po kterémkoli zhlédnutí, zdá se být rovněž geniální a Kubrick, ač mohl pro některou z hlavních rolí zvolit méně známé tváře, což může být jedna z mála drobných výtek, odešel ze světa filmu v nejlepším možném světle (či spíše přítmí, aneb nejedná se o žádnou okázalost). Akademií zůstalo Eyes Wide Shut zcela opomenuto a jsem rád, že výklad jeho snímku nese stopy mnohoznačnosti (tak jako Snová novela) a výsledný produkt (umělecký produkt, chcete-li) se nepodbízí. Nadčasové už ve svých knižních základech, věčné na poli kinematografie. Diagnóza cílená především na jeden orgán: lidský mozek (a nikoli penis, k čemuž má svádět závěrečná replika, ačkoli... není penis jeho součástí?). │100%

    • 13.7.2010  09:54
    Next of Kin (1984)
    *****

    Debutový Atom Egoyan s leitmotivem rodinné příslušnosti. Již zde prokazuje nesmírný konverzační talent a před divákem jen vyvstává otázka, nakolik fraškovitě (a vtipně) má celý ten transformační proces „ztraceného syna“ působit. Egoyan je totiž zábavný (často s vydatnou porcí ironie) nejen v oblasti mluveného slova, nýbrž i obrazové (zakomponování sama sebe, své národní identity…), ovšem nezapomíná ani na psychologickou stránku odcizenosti / problémů komunikace, kterou naplno rozvinul v následujícím tématicky spřízněném Family Viewing a částečně i Speaking Parts (a pokud půjdeme ještě dále, můžeme za spřízněné filmy považovat i pozdější Egoyanovy snímky dotýkající se otázek „ztrát a nálezů“ vlastních dětí). Již zde jsou první zárodky obsese natočenými záběry (a záznamem vůbec), pokřivené reality (což se týká mimo jiné i herectví a "herectví"...) apod. S povzdechem musím konstatovat, že vysoká kvalita Egoyanových raných filmů a částečně i filmů let 90. poněkud nekoresponduje s rozmělněnou a snáze přístupnou tvorbou pozdní, která nedává zdaleka tak výrazně prostor pro divákovu individuální recepci…│90%

    • 4.1.2010  20:49
    Oil on Canvas (koncert) (1983)
    *****

    Žlutavé novovlnné (Sylvianovy) přelivy, asijské rýžové motivy, Karnův basový bastion a řádka ač vysvícených, přeci jen poutavých projekcí na "plátno diváka" (aka TV). Oil on canvas nese s sebou kouzlo let osmdesátých, nekvalitní obraz zapadá do rámce a hudba brilantně novoromanticky oděných, přiměřeně nalíčených a málo šikmookých Japan pod dohledem Velkého Maa skýtá v sobě zajímavou fúzi popového a artistního (výběr skladeb sestává ze dvou patrně nejlepších desek Gentlemen Take Polaroids & Tin Drum). Je to britská (opětovná) snaha o kolonizaci Číny / Tchaj-wanu pod japonskou státní vlajkou, doslova spiklenecký motanec, kterému porozumí jen kosmopolitní a po 80. letech dychtící duše. │90%

    • 22.11.2009  10:42

    Základní instinkt je od počátku věků jasně daný a na pomoc a výklad bychom si mohli přizvat leda odborníky z oblasti psychologie (potažmo psychoanalýzy), resp. ty, jímž se ony základy zdárně vyhýbají (rozuměj asexuální jedinci, jejichž existence byla prý potvrzena). Takový film, pojednávající nejen o vágní vagíně (obraz se mi záhadně ve slavný moment rozostřil či snad navlhlo oko z dokonalého zbavení se pubického ochlupení), můžeme pitvat do detailů a vězte, že na Verhoevenově představě a realizaci není výrazně nic komplikovaného. Je to film o základním pudu, žánrová záležitost, provokace, která však šokuje jen nepřipravené (a nezkušené). V podstatě jsou tak drápy Sharon Stone i filmu poměrně neškodné. Ano, jedná se o slavnou záležitost, ano, černohumorně se bavíme nad zákrutami a peripetiemi příběhovými, kdy společnost vrahů a podezřelých je snad početnější, než společnost nahlížející na dění s odstupem a neposkvrněnou rukou (nebo myslí?), ano, i vyústění není úplně blbé a ženy pohledné, nicméně: Verhoevenova doslovnost (finální střih mi nepřišel jako nejvhodnější) a všudypřítomná kriminálně-béčková dramatičnost Základnímu instinktu spíše ubírají. Je to zábavné, nepřisuzoval bych však filmu nějakou výjimečnost (a chce-li někdo ze stejné doby tématicky podobný snímek, pak např. Hořký měsíc jeví se jako lepší a pikantnější volba). │60%

    • 15.11.2009  00:55

    S Feliciionou cestou, vycházející z novely Williama Trevora, mám mírný problém: můj obdiv (nezaměnit s adorací) k Egoyanovi tkvěl především ve skutečnosti, že jsem neměl nikdy problém nastoupit na nastolenou dramatickou linku a ztotožnit se s filmovou formou, jež v mnohých aspektech (ne zcela běžná narace, obrazové detaily a mysteriózní podklad věcí zdánlivě obyčejných) nezadala si např. s formou Davida Lynche (nejenom). Egoyanův Odhadce budiž zcela nejlepším možným příkladem (částečně např. i Speaking Parts). Feliciina cesta je stejně jako Sladké zítřky na pomezí toho, co přijímám tak nějak nenuceně, s jistým obdivem a tím, co rezonuje ne zcela v kladném smyslu slova. Ta dramatičnost v irské linii kolem hl. postavy v podání průměrné Elaine Cassidy a jejího milého se někdy bere až příliš vážně a tklivě (bez velkých opodstatnění), naopak nejednoznačnost druhé příběhové roviny s Bobem Hoskinsem, "analogovou" Arsinée Khanjian (váhám, zda bych raději ženu Polanského nebo Egoyanovu...) a četnými kuchařskými reminiscencemi drží rovnováhu. V momentě, kdy Egoyan oba příběhy pájí k sobě, kladný dojem ze sledování převažuje. Nehledě na režisérův rukopis, který je zde stále poměrně dobře čitelný, je to právě výše zmíněná struktura vyprávění a otazník po většinu času sledování co dává filmu jisté kouzlo. Díky tomu všemu, půvabu zakonzervované minulosti, milém hudebním aranžmá v podobě Malcolma Vaughana (úvodní sekvence připomněla mi rovněž pokojný a rodinný svět Modrého sametu) a časem poznamenaným chladícím věžím několika záběrů, je Feliciina cesta stále poměrně slušnou volbou v Egoyanově rejstříku (i navzdory závěru, jež se nezavděčí každému). │70%

    • 4.11.2009  10:20
    Aaltra (2004)
    ***

    V černobílém hávu zahalená úspora a minimalismus, vše obemknuté severskou tragikomicky mrazivou poetikou (ač původem je to film belgický). Jak lákavě taková kombinace může pro mnohé znít! Aalta je hybridem. Tu cosi od Kaurismäkiho, tu variace Kurzu negativního myšlení... a lopatou vržená absurdita všeho (a ničeho). Vozíčkáři pro vás již nikdy nebudou těmi, kteří potřebují pomoc. Mohou krást, mohou se rvát, svištět po svahu a pracovat... nač je litovat! Nicméně: není Aaltra komedií? Neměla by přeci jen primárně bavit? Anebo se od takových přízemních komediálních meřítek oprostíme... Ne, vtipu je tu pomálu a v konečném výsledku Aaltra působí poněkud nuzně. │60%

    • 19.8.2009  13:34
    Kineformy (1957)
    ****

    Velmi podobné "Tam i tu", přesto však o kousek soudržnější, což je dáno především absencí reálných vpádů do "děje" (jen škoda, že se Walacińského hudba nedrží po nadějné úvodní sekvenci častěji trochu zkrátka). Vizuálně znovu solidní, je znát, že autor měl blízko i k dalším uměleckým odvětvím. │70%

<< předchozí 1 2 3 4 5 6
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace