ad-k

Ucházející forma jasně formulovaných, převážně jednostranných tezí a náhledů na současný i minulý Texas, americkou společnost a stěžejní témata regionu. Relikt v podobě nesmlouvaného vězeňského systému a s ním spjatých poprav (asi nejlepší díl), život ve stínu převážně petrochemických závodů a rasová segregace k tomu a také mexicko-americké pomezí, nekonečná migrace a kulturně-sociální vykořenění. Téma rasismu a pocitu nespravedlnosti u přístupu většinové populace k menšinám je výrazně zastoupeno v podstatě v každém z dílů (speciálně pak ve druhé a třetí části), často jde o jednoduchou až agitační formu, kdy autoři jsou o svém "sdělení" v podstatě bezmezně utvrzeni (mnohdy neúprosně) a nějaký prostor pro polemiku / širší debatu těžko dohledat. Celé to potom vyznívá spíše jako podnět pro většinovou bílou společnost, aby se nad svou minulostí i současností vážně zamyslela, přehodnotila svůj přístup k některým historickým událostem a přiznala svůj (rozhodný) díl viny na bezútěšném životě méně úspěšných (a nejlépe brzy sjednala nápravu). Zbytečně černobílé, nebo pro jiné publikum... │40%

Jakkoliv jsem příznivec delších stopáží: vyextrahujte jen to nejlepší, vystříhejte patetické nesmysly a černý humor (jinak řečeno ve všech ohledech tragickou kandidátku na starostku), odpusťte si některé dialogy a především dejte na hlavu kočce klasicky latex a ne tu bezdomoveckou kuklu s krtčíma ušima (mimochodem Kravitz není Pfeiffer ani náhodou). Snaha o civilního (a přesto komiksového) Batmana s dobře vyprávěným a pospojovaným příběhem je evidentní, filmu vyšla i audiovizuální stránka (a jistá starosvětskost / retro styl), noir detektivní základ je také v pořádku. Není to Batman bez chyb, naštěstí není ani úplně bez zubů. Jde zkrátka jen opět o trochu jiné pojetí... │70%

Statická kamera shlížející na fašisty všech poddruhů a podskupin, fetišisty v plynových maskách a kožených kabátech, na neustále bloudící neziskové bezdomovce svorně dychtící po volně nabízených pokrmech. Jakoby nepřítomné záběry zachycující západem organizovaný komplot a uměle živený fanatický nacionalismus. Přeci vy a my (a všichni dohromady) jsme jeden velký národ a neseme stejný prapor, jsme bratři a sestry, v jednotě. Máme stejná přání, původ a kráčíme cizímu vábení navzdory po stejné cestě. Nebo nechcete? Nakrátko po událostech na Majdanu došlo k anexi Krymu, destabilizaci východní Ukrajiny. Optikou současné vojenské krize velmi cenný (i když spíš emocionální) vhled do ukrajinské společnosti a jejího přerodu. Do štěpení jádra (Kyjeva), posléze západního a východního křídla. Lhostejnost, cynické přehlížení a lenost (či neschopnost) kriticky o událostech uvažovat se nám může vymstít... │70%

Sled méně, více a mnohem více nevěrohodných životních situací dvojice, která se potkala a okamžitě zamilovala na jedné kouřové. I přes okatou snahu o inteligentní dialogy mnohdy bezobsažné, zaoceánsky zploštělé (bohatě by postačily zplošťující šaty hlavní postavy), černobílé. Věkový rozdíl devíti let, který může být zcela zásadním rozdílem na základní či střední škole prezentován jako příběh stařenky a jejího vnuka (i co se nezbytné cudnosti týče), rozdíl mezi francouzskou a americkou kulturou jako náhodný střet Laponky a příslušníka doposud neznámého papuánského kmene. Při tom "volném spádu" a rychlosti událostí se skoro divím, že mu neporodila předčasně v šestém měsíci a on si v jednom týdnu neodnesl Pulitzera a Goncourta (protože psal bezesporu bilingválně) za omračující povídku o dvou hafanech... PS: Jedna Bérénice ve spodním a její na celý New York zářící sklovina jaro (natož diváka) nedělá, ba ani udělat nemůže. │40%

Oheň, vzduch, voda, země. A člověk mezi vším. Fisterra jako konec světa, krajina nekonečna. Patiñův pozorovatelský odstup, spjatost s vlastní půdou, magický realismus. Costa da Morte a Galicie jako taková na pomezí. Mýtu a reality, filmu a obrazu. Bez příkras, bez zbytečností, téměř bez dialogů. Dokument, přesto poezie. Málokdo umí dát místu i obrazu podobnou váhu a Patiño i s natočeným "málem" je v mých očích jedním z nejzajímavějších španělských autorů současnosti. │80%

Nejvýstižnější popis se mi jeví jako "sebestředné filmařské cvičení". Neustále se opakující postupy, nadužívané efekty a důraz na detail. Pobaví / potěší odkazy do minulosti (nejen k giallu), esteticky, resp. audiovizuálně to může leckomu lahodit (stejně jako předchozí Amer), přičemž sám nepopírám, že některé momenty a kamerové záběry nepostrádají originalitu, nicméně čeho je příliš... Zároveň chápu, že nejde v prvé řadě o dějovou linku, přesto chybí jakési pojivo mezi vizuálem a tím, co se skrývá (nebo má skrývat) pod povrchem. Divák zkrátka není účasten a upřímně mi bylo naprosto lhostejné co se v daný moment na plátně děje, dokonce i jak celý film skončí. Pocit vyprázdněnosti... │40%

Každý se dá nahradit nebo alespoň zahrát. Tedy pokud je prokazatelně mrtvý (a není něčím unikátním, viz např. jedním z vrcholků Alp). Lanthimos si hraje s herectvím (loutkoherectvím), identitou, černým humorem, tragikou všednosti a nepředvídatelné dělá nepředvídatelnějším. Absurditu běžných událostí / rozhovorů dohání stejně jako mezní a tragické události až do krajnosti a minimálně nabízí otázku do jaké míry jsme schopni rozpoznat vážné od povrchního, zbytné od nezbytného a filmovou realitu od mystifikace. Hra na city... │70%

Za jistých okolností svůdný motiv "starší žena vs. mladší muž" v naprosto nesvůdném (a neslavném) provedení. Tápání páně režiséra, tápání ústřední herecké dvojice a nepochopitelné scénáristické mezery, potažmo vývoj příběhu. Na jedné straně snaha o civilnost a dramatičnost, na straně druhé povrchní, stěží uvěřitelné, chvílemi až komické. Věru nepodařený balanc... │20%

Pokud se Philippe Garrel drží ve svém nejnovějším filmu jisté komornosti, ostří na titulní vztah italské herečky Angèle (Monica Bellucci) a malíře Frédérica (Louis Garrel) a nepouští se do zbytečného melodramatického akcentu, je většina věcí na svém místě a v pořádku. Funguje i vizuálnost (vč. kamery, lokací atd.), což podtrhuje i hypnotická Monica Bellucci s poněkud omezeným výrazovým potenciálem (jistá strnulost však není úplně na škodu). Nejen dámy pak jistě docení bohémstvím opředeného (a poměrně přirozeného) Louise Garrela, kterému mimochodem jeho otec coby režisér ve filmech velmi dopřává (stačí se podívat na herecké kolegyně posledních snímků). Co se však děje ve filmu především ve druhé polovině celkový kladný dojem umenšuje. Už politické komentáře a úvahy nad revolucí / komunismem (ano, tušíte správně: ocitáme se na francouzské půdě) v průběhu filmu přinejmenším ruší, zaměření se na vedlejší postavy Élisabeth a Paula (coby přátel ústřední dvojice) pak motor filmu spíše zadrhává. Chápu existenci přátel, chápu i nutnost dívat se na vztahy muže a ženy obecně, z jiné perspektivy (k čemuž druhá dvojice napomáhá) a dokonce chápu i to, že Frèdericova odloučenost od Angèle musela být nějak stupňována a proto hlavní vztah z plátna mizel takřka do ztracena, jenomže jakoby nakonec všeho bylo příliš. Postav, zbytečných scén, hudby, melodramatu (a to všechno i přes nízkou stopáž snímku; posledních 15 minut se mohlo dokonce klidně zapomenout ve střižně). Nepopírám jisté přednosti Garrelovy režie ani dalších, kteří se na "Un été brûlant" spolupodíleli, výslednice sil se však neustále hledá a bloudí někde mezi Paříží a Římem, až se nakonec tříští definitivně (byť je to z pohledu i malého fyzika holý nesmysl). Stejně jako Frèderic...│60%

Tak trošku novodobé pinku eiga s kriminální, mrazivě vyhlížející zápletkou a intelektuálními vložkami (kolem kterých se neustále krouží a mluví náznakem, viz ve filmu tolikrát zmíněný "otcův" Zámek). Dost možná i kritické pojednání o soudobé japonské společnosti a přiznané i nepřiznané (tedy skrývané) realitě / rolích v ní, touze, přesto přese všechno ale jen průměrný film s japonsky nadprůměrným poprsím a krásnou ukázkou vodního sportu, kterou mohl celý film s klidem na duši skončit... │60%