Reklama

Reklama

Nejsledovanější žánry / typy / původy

  • Drama
  • Komedie
  • Dokumentární
  • Animovaný
  • Krátkometrážní

Recenze (171)

plakát

Spalující touha (1999) 

Je nesporné, že se vůči filmu vymezuje spíše ženská část publika, ačkoli postoj autora předlohy Arthura Schnitzlera k ženám nebyl zdaleka tak cynický či arogantní, jak některé ženy mohou z Kubrickovy adaptace usuzovat a nedá se ani s jistotou tvrdit, že Eyes Wide Shut působí nějak výrazně maskulinně (pomineme-li fakt, že doktor Fridolin / William bezesporu postavou ústřední je). Kubrick se i přes navýšení přímějších slov / pohledů za oponu (ano, i za to režisér sklidil kritiku) od Schnitzlera výrazně neodklání a vinu, chcete-li odpovědnost za vzniklou "vztahovou" situaci rozhodně nenese člověk jediný, jak už to často bývá. Eyes Wide Shut je navzdory zasazení do jiné doby, jiného města (patrně meziválečnou Vídeň nahradil New York před prahem milénia) a několika menším odlišnostem (které jsou avšak ve většině případů naprosto přípustné a často i pro obraz vhodnější) vůči čtenářům předlohy filmem nesmírně vstřícným a v takřka naprostém souladu se "snovým" proudem Schnizlerova původního textu. Ať vztáhnu kritiku na jakýkoli filmový dílek, nedostává se žádných zásadních nedostatků a pokud samotnou Schnitzlerovu předlohu odpářeme od adaptace kompletně, chyby hledat opravdu marně, neboť ve svém nadžánrovém prostoru je vše zcela v pořádku (nenechte se ovšem zmást nemístným českým názvem, slovy jako "spalující touha" - "erotické drama / thriller" apod.). Obrazem sugestivní, silné, mystériem zahalená psychologie může jen stěží vypadat a znít lépe. Zakomponování Šostakoviče, Liszta, pro film složených skladeb od Jocelyn Pook a především od Ligetiho (který však pro film nesložil věru nic), umělce z největších, jehož znepokojivá Musica Ricercata II bude rezonovat předlouho ve sluchovém ústrojí po kterémkoli zhlédnutí, zdá se být rovněž geniální a Kubrick, ač mohl pro některou z hlavních rolí zvolit méně známé tváře, což může být jedna z mála drobných výtek, odešel ze světa filmu v nejlepším možném světle (či spíše přítmí, aneb nejedná se o žádnou okázalost). Akademií zůstalo Eyes Wide Shut zcela opomenuto a jsem rád, že výklad jeho snímku nese stopy mnohoznačnosti (tak jako Snová novela) a výsledný produkt (umělecký produkt, chcete-li) se nepodbízí. Nadčasové už ve svých knižních základech, věčné na poli kinematografie. Diagnóza cílená především na jeden orgán: lidský mozek (a nikoli penis, k čemuž má svádět závěrečná replika, ačkoli... není penis jeho součástí?). │100%

plakát

Next of Kin (1984) 

Debutový Atom Egoyan s leitmotivem rodinné příslušnosti. Již zde prokazuje nesmírný konverzační talent a před divákem jen vyvstává otázka, nakolik fraškovitě (a vtipně) má celý ten transformační proces „ztraceného syna“ působit. Egoyan je totiž zábavný (často s vydatnou porcí ironie) nejen v oblasti mluveného slova, nýbrž i obrazové (zakomponování sama sebe, své národní identity…), ovšem nezapomíná ani na psychologickou stránku odcizenosti / problémů komunikace, kterou naplno rozvinul v následujícím tématicky spřízněném Family Viewing a částečně i Speaking Parts (a pokud půjdeme ještě dále, můžeme za spřízněné filmy považovat i pozdější Egoyanovy snímky dotýkající se otázek „ztrát a nálezů“ vlastních dětí). Již zde jsou první zárodky obsese natočenými záběry (a záznamem vůbec), pokřivené reality (což se týká mimo jiné i herectví a "herectví"...) apod. S povzdechem musím konstatovat, že vysoká kvalita Egoyanových raných filmů a částečně i filmů let 90. poněkud nekoresponduje s rozmělněnou a snáze přístupnou tvorbou pozdní, která nedává zdaleka tak výrazně prostor pro divákovu individuální recepci…│90%

plakát

Oil on Canvas (1983) (koncert) 

Žlutavé novovlnné (Sylvianovy) přelivy, asijské rýžové motivy, Karnův basový bastion a řádka ač vysvícených, přeci jen poutavých projekcí na "plátno diváka" (aka TV). Oil on canvas nese s sebou kouzlo let osmdesátých, nekvalitní obraz zapadá do rámce a hudba brilantně novoromanticky oděných, přiměřeně nalíčených a málo šikmookých Japan pod dohledem Velkého Maa skýtá v sobě zajímavou fúzi popového a artistního (výběr skladeb sestává ze dvou patrně nejlepších desek Gentlemen Take Polaroids & Tin Drum). Je to britská (opětovná) snaha o kolonizaci Číny / Tchaj-wanu pod japonskou státní vlajkou, doslova spiklenecký motanec, kterému porozumí jen kosmopolitní a po 80. letech dychtící duše. │90%

plakát

Základní instinkt (1992) 

Základní instinkt je od počátku věků jasně daný a na pomoc a výklad bychom si mohli přizvat leda odborníky z oblasti psychologie (potažmo psychoanalýzy), resp. ty, jímž se ony základy zdárně vyhýbají (rozuměj asexuální jedinci, jejichž existence byla prý potvrzena). Takový film, pojednávající nejen o vágní vagíně (obraz se mi záhadně ve slavný moment rozostřil či snad navlhlo oko z dokonalého zbavení se pubického ochlupení), můžeme pitvat do detailů a vězte, že na Verhoevenově představě a realizaci není výrazně nic komplikovaného. Je to film o základním pudu, žánrová záležitost, provokace, která však šokuje jen nepřipravené (a nezkušené). V podstatě jsou tak drápy Sharon Stone i filmu poměrně neškodné. Ano, jedná se o slavnou záležitost, ano, černohumorně se bavíme nad zákrutami a peripetiemi příběhovými, kdy společnost vrahů a podezřelých je snad početnější, než společnost nahlížející na dění s odstupem a neposkvrněnou rukou (nebo myslí?), ano, i vyústění není úplně blbé a ženy pohledné, nicméně: Verhoevenova doslovnost (finální střih mi nepřišel jako nejvhodnější) a všudypřítomná kriminálně-béčková dramatičnost Základnímu instinktu spíše ubírají. Je to zábavné, nepřisuzoval bych však filmu nějakou výjimečnost (a chce-li někdo ze stejné doby tématicky podobný snímek, pak např. Hořký měsíc jeví se jako lepší a pikantnější volba). │60%

plakát

Feliciina cesta (1999) 

S Feliciionou cestou, vycházející z novely Williama Trevora, mám mírný problém: můj obdiv (nezaměnit s adorací) k Egoyanovi tkvěl především ve skutečnosti, že jsem neměl nikdy problém nastoupit na nastolenou dramatickou linku a ztotožnit se s filmovou formou, jež v mnohých aspektech (ne zcela běžná narace, obrazové detaily a mysteriózní podklad věcí zdánlivě obyčejných) nezadala si např. s formou Davida Lynche (nejenom). Egoyanův Odhadce budiž zcela nejlepším možným příkladem (částečně např. i Speaking Parts). Feliciina cesta je stejně jako Sladké zítřky na pomezí toho, co přijímám tak nějak nenuceně, s jistým obdivem a tím, co rezonuje ne zcela v kladném smyslu slova. Ta dramatičnost v irské linii kolem hl. postavy v podání průměrné Elaine Cassidy a jejího milého se někdy bere až příliš vážně a tklivě (bez velkých opodstatnění), naopak nejednoznačnost druhé příběhové roviny s Bobem Hoskinsem, "analogovou" Arsinée Khanjian (váhám, zda bych raději ženu Polanského nebo Egoyanovu...) a četnými kuchařskými reminiscencemi drží rovnováhu. V momentě, kdy Egoyan oba příběhy pájí k sobě, kladný dojem ze sledování převažuje. Nehledě na režisérův rukopis, který je zde stále poměrně dobře čitelný, je to právě výše zmíněná struktura vyprávění a otazník po většinu času sledování co dává filmu jisté kouzlo. Díky tomu všemu, půvabu zakonzervované minulosti, milém hudebním aranžmá v podobě Malcolma Vaughana (úvodní sekvence připomněla mi rovněž pokojný a rodinný svět Modrého sametu) a časem poznamenaným chladícím věžím několika záběrů, je Feliciina cesta stále poměrně slušnou volbou v Egoyanově rejstříku (i navzdory závěru, jež se nezavděčí každému). │70%

plakát

Aaltra (2004) 

V černobílém hávu zahalená úspora a minimalismus, vše obemknuté severskou tragikomicky mrazivou poetikou (ač původem je to film belgický). Jak lákavě taková kombinace může pro mnohé znít! Aalta je hybridem. Tu cosi od Kaurismäkiho, tu variace Kurzu negativního myšlení... a lopatou vržená absurdita všeho (a ničeho). Vozíčkáři pro vás již nikdy nebudou těmi, kteří potřebují pomoc. Mohou krást, mohou se rvát, svištět po svahu a pracovat... nač je litovat! Nicméně: není Aaltra komedií? Neměla by přeci jen primárně bavit? Anebo se od takových přízemních komediálních meřítek oprostíme... Ne, vtipu je tu pomálu a v konečném výsledku Aaltra působí poněkud nuzně. │60%

plakát

Kineformy (1957) 

Velmi podobné "Tam i tu", přesto však o kousek soudržnější, což je dáno především absencí reálných vpádů do "děje" (jen škoda, že se Walacińského hudba nedrží po nadějné úvodní sekvenci častěji trochu zkrátka). Vizuálně znovu solidní, je znát, že autor měl blízko i k dalším uměleckým odvětvím. │70%

plakát

Tam a zde (1957) 

Technikou (vč. barev) poměrně zajímavé. Problém však vidím v hudebním "podkresu", který vizuálno příliš agresivně narušuje a také v konečné fázi. Proč nezůstat u jedné ruky, rudé tváře a především čiré, křišťálové abstrakce... │60%

plakát

Zeitgeist: The Movie (2007) 

Vrstvení blábolů, informací z třetí amputované ruky a manipulace s divákem, jež je přitom autory domněle zavrhována, to nevěstí nic dobrého. Chabá transparentnost fatálních "objevů" a jeden z řádky obskurních pseudodokumentů pro chudé, naštvané a bulvárem nasáklé. Michael Moore umí být čas od času zábavný, víceméně anonymní autoři (a jejich spiritus agens Peter Joseph) tohoto dokumentu se schovávají za lidskou neinformovanost a touhu po konspiračních teoriích (každá solidní informace vyvažována tuctem spekulací a salvou koňského trusu). A bohužel: zábava tomu z velké části schází. Možná byli v průběhu "natáčení" (nebo spíš lepení a vrstvení) autoři obdařeni nějakou revelací, já bohužel zatím neviděl ani Pannu Marii, tudíž jejich počínání nechápu a vynášení definitivních soudů tak docela nerozumím. Aneb: chcete-li vidět za hroudou hnoje víc než bývá běžně hnoji přisuzováno (obvykle přísun organických látek a živin do půdy), není problém zahlédnout zpod bývalého králičího obydlí vykukujícího templáře / bankéře a na prohnilé slupce od banánu prohnilého Žida (nejlépe z ulomené větve Bušovic famílie). │30%

plakát

Elling (2001) 

Elling = norská odpověď na otázku "jak zdárně a bez úhony vypořádat se s reálným světem, jež na nás číhá za našimi dveřmi a odhalit latentní krásu života". Dva určitým způsobem psychicky narušení lidé, po dvou letech propuštění z léčebny (ústřední postava zdecimovaná smrtí matky, neschopná kontaktu s lidmi), dostávají díky štědrému státnímu zřízení byt v centru Osla a sami se stávají pod dohledem sociálního pracovníka, svým způsobem, mírně asociálními osly (s nadsázkou řečeno, ctím jejich diagnózu). Vše se však zdá býti na správné cestě k dosažení kýžených výsledků, resp. začlenění do společnosti... Elling je prvoplánový a nudný film. Dost dobře nerozumím oscarové nominaci, nicméně akademiím nerozumím poměrně často, tudíž nemá cenu se nad tím pozastavovat. Vše je podáno kýčovitě a s notnou dávkou idealizace (přeslazeno, Pettere Næssi), což má za následek ztrátu civilnosti. Oba charaktery, dle mého názoru poměrně neefektivně zvolené (prototyp dvojice: malý, inteligentní a velký, dobrosrdečný, intelektuálně omezený), diváka nevedou při konečných titulcích k žádné katarzi, ba možná ani k zamyšlení. Přeceněný snímek, který může na leckoho působit příjemně. Já se na něj díval poněkud kritičtěji, nenechal se strhnout. │50%